Občanské sdružení OBZOR

Vzdělávání osob s fyzickým postižením

Jako předsedkyně malého občanského sdružení OBZOR bych se s Vámi ráda podělila o pár postřehů z oblasti vzdělávání osob s fyzickým postižením, kteří tvoří většinu členské základny naší organizace.

Vzdělávání této skupiny obyvatel má u nás velmi dlouhou tradici již z počátku minulého století. Tak, jako vzdělávání kterékoliv jiné skupiny osob se zdravotním postižením, má i vzdělávání jednotlivců s fyzickým handicapem svá specifika. Na vzdělávání této cílové skupiny je nutno nahlížet z několika – především diagnostických – aspektů. Největší skupinu lidí s fyzickým postižením představují ti, kteří se se svým postižením již narodili. Ve většině případů se jedná o dětskou mozkovou obrnu (cerebral palsy) a dále pak o myopatii. U dětské mozkové obrny někdy bývá fyzický handicap doprovázen ještě dalšími zdravotními potížemi, např. se jedná o různé stupně mentálního postižení nebo zrakové postižení apod. Velký počet dětí však má myšlení velmi dobré, ale jejich spasticita jim nedovoluje třeba držet pero či tužku. U myopatů se jedná o postupný úbytek svalové hmoty a k progresi dochází s přibývajícím věkem. Často se stává, že jako děti tito jedinci normálně chodí a zhoršování jejich zdravotního stavu a přechod na invalidní vozík je postihne většinou v době základní školní docházky. Druhou velkou skupinu fyzicky postižených představují paraplegici, tedy ti, kteří ke svému postižení přišli většinou následkem úrazu.

Podle stupně postižení jsou pro děti a mládež buď určeny speciální školy od mateřských škol přes základní, střední a tzv. praktické školy nebo jsou tyto děti a mládež integrovány do normálních základních či středních škol. Krajské úřady mají možnost přispívat školám s integrovanými dětmi na místo tzv. pedagogického asistenta. Stává se totiž, že dítě je sice velmi bysté a šikovné, ale vzhledem ke svému handicapu není schopno si třeba dělat poznámky nebo potřebuje nějakou látku vysvětlit podrobněji. Za tímto účelem jsou zřizována místa pedagogických asistentů, kteří dítěti pomáhají. Bohužel však, na rozdíl od vyspělých států, pedagogický asistent často odmítá plnit funkci osobního asistenta, tj. například pomoc s osobní hygienou. A tak se stává, že o přestávce přiběhne do školy člen rodiny, aby se o své dítko postaral. V mnoha případech plní funkci pedagogického i osobního asistenta jeden z rodičů, které své dítě denně doprovází do školy a tráví s ním celou dobu školního vyučování. Každou integraci je nutno zvážit a konzultovat s lékařem a dětským psychologem. Ne vždy je vhodná a někdy může přinést vice škody než užitku.

Při integraci do normálních škol hraje velkou roli několik faktorů:

1. Dobra vůle ředitele školy přijmout dítě na vozíku či o berlích. Bohužel, náš školský zákon neukládá ředitelům škol za povinnost přijmout takové dítě do svého zařízení. Velmi často se tedy stává, že se hledají důvody proč ne místo proč ano či samozřejmě.
2. Dostatečné vzdělání pedagoga či pedagogů, protože je někdy nutné vytvořit pro dítě individuální učební či později studijní plan.
3. Odstranění architektonických bariér – nájezd do školy, širší dveře na toaletu.
4. Dostupnost školského zařízení. Často se stává, a to hlavně ve venkovském prostoru, že spádová základní škola je jedinou dostupnou vzdělávací institucí a pokud by dítě nebylo přijato, velmi často by muselo být umístěno ve speciální škole s internátem. Sama pracuji s mladými lidmi, kteří vyrostli v Jedličkově ústavu a vím, jak je v mnoha případech tento pobyt negativně poznamenal. Ale k tomu se ještě vrátím.
5. Přístup rodičů a jejich bojovnost a schopnost postavit se za své dítě a čelit všem překážkám. Ze své praxe znám několik případů, že pouze neústupnost rodičů napomohla tomu, že jejich děti mohly chodit do normální základní i střední školy. Nebýt jejich nesmlouvavého postoje skončily by jejich děti velmi často ve speciální škole a o středoškolském či vysokoškolském studiu by si mohly pouze nechat zdát.

Vzdělávání dětí, které mohou být integrovány, je pro ně bezesporu velmi přínosné. Stejně tak pro jejich spolužáky. Zdravé děti si velmi rychle zvyknou na určité odlišnosti svých handicapovaných spolužáků a stejně rychle se naučí jim pomáhat. Přirozenou cestou se tak učí vzájemné toleranci. Tento způsob výuky však klade vysoké nároky na pedagogy. Děti s postižením se často učí podle individuálních plánů a potřebují take individuální přístup vyučujících. Velmi důležitou roli zde hraje rodina a rodinné zázemí. Já sama mám několik přátel s těžkým fyzickým postižením. Jejich rodiny se rozhodly ještě v minulém režimu se o ně starat a nedat je do žádného ústavu. Díky tomuto rozhodnutí a pomoci vystudovali vysokou školu a zvládli i následná postgraduální studia. Většina členů našeho občanského sdružení OBZOR však to štěstí neměla a vyrůstala v Jedličkově ústavu v Liberci. Zde take získali základní vzdělání ve speciální základní škole a v praktické škole. norm. Bohužel však úroveň tohoto vzdělání není na příliš vysoké úrovni a tak jen velmi těžko hledají zaměstnání. Samozřejmě, že ústavy sociální péče pro děti, mládež i dospělé byly, jsou a budou vždy potřebné. A stejně tak byly, jsou a budou potřebné speciální školy, protože v mnoha případech i děti, které vyrůstají v rodinném prostředí, nemohou zvládnout nároky normální školy.

Středoškolské studium mladých lidí s fyzickým postižením má v podstatě stejná kritéria jako vzdělání základní. Pro děti a mládež s nejtěžším postižením existují tzv. praktické školy, kde se učí základní dovednosti pro praktický život. Mimo to existuje několik speciálních středních škol přizpůsobených studentům s těžkým fyzickým postižením. Školy mají většinou ekonomické zaměření a jsou samozřejmě internátní. I v oblasti středoškolského vzdělávání jsou mnozí studenti integrováni do normálních středních škol. Jejich přijetí ke studiu záleží nejen na úspěšném složení přijímacích zkoušek, ale opět také na dobré vůli ředitele školy. Co se vysokoškolského studia týče, zde dochází v posledních letech k nejmarkantnějším změnám. Mnoho starších vysokých škol a univerzit se snaží stavebními úpravami vyhovět požadavkům studentů odkázaných na invalidní vozíky. Nové objekty jsou již projektovány jako bezbariérové. To samé platí i pro vysokoškolské koleje. Na vysokých školách existují speciální poradny pro studenty se zdravotním postižením a školy také dostávají finanční prostředky na asistenty pro tyto studenty. Pokud je to potřebné, vypracovává se individuální studijní plán. Je možné studium rozvrhnout do delšího časového období, je-li to nutné, mohou mít studenti delší časový prostor při písemných zkouškách a podobně. V Liberci se každoročně koná konference na téma Vysokoškolské studium bez bariér, kterou pořádá Akademická poradna a poradna pro zpřístupňování vysokoškolského studia lidem se zdravotním postižením, působící při Technické univerzitě v Liberci. Vedoucí této poradny je zároveň předsedou Asociací poraden v ČR. Sám je těžce postižený, narodil se s dětskou mozkovou obrnou a je klasickým případem spastika. To znamená křečovité pohyby, špatná chůze, hroší artikulace, přitom má abnormálně vysoké IQ. Díky tomu, že měl vynikající rodinné zázemí – tatínek byl zástupcem ředitele Střední ekonomické školy v Liberci, vystudoval vysokou školu a dnes má několik vysokoškolských titulů. Pravidelně se těchto konferencí zúčastňuji a tak mohu velmi dobře sledovat pozitivní změny, ke kterým během posledních let došlo. I když se studentům s fyzickým postižením otevřela většina vysokých škol, představují pouhá dvě procenta z celkového počtu vysokoškoláků. Asi nejzářivějším příkladem vstřícnosti vůči studentům na vozíku je Metropolitní univerzita v Praze. Je to soukromá vysoká škola, ale studenti s fyzickým postižením nejen, že studují zdarma, ale dostávají zdarma i většinu studijních materiálů a mají k dispozici speciální prostory i koleje. Zde se názorně potvrzuje staré přísloví, že kde je vůle, tam je i cesta.

V poslední letech se také stále mluví o nutnosti procesu celoživotního učení. Proto bych se ještě na chvilku ráda vrátila k našemu občanskému sdružení OBZOR. Jak jsem již zmínila, většina jeho členů vychodila speciální školu při Jedličkově ústavu v Liberci. Tito mladí lidé měli a stále mají velké problémy se zaměstnáním. Jejich fyzický handicap a velmi chabé znalosti a dovednosti je zařazují až na úplný konec žadatelů o zaměstnání. Zjistila jsem, že mají velké nedostatky v češtině a jejich písemný projev je dost katastrofální. Vymysleli jsme si tedy, že se pokusíme sehnat nějaké finance a uspořádáme kurzy češtiny. Díky grantům Magistrátu města Liberce se nám podařilo zrealizovat tři opakovací kurzy s názvem Učme se česky I-III. Musím konstatovat, že mě všichni považovali za blázna – jak naši členové, tak úředníci a grantová komise na magistrátu. Ale nakonec jsem u všech našla velké pochopení a kurzy mohly proběhnout. Jak jinak než k velké spokojenosti všech.

Uvědomila jsme si, že pro tyto lidi by mohly být velmi zajímavé a přínosné různé projekty. V rámci celoživotního učení ti nejvíce postižení vlastně nemají žádnou jinou šanci. Nabídky kurzů různých vzdělávacích institucí jsou sice co do obsahu pestré, ale vycházejí z určité hranice znalostí. Tyto znalosti, bohužel, členové občanského sdružení OBZOR nemají. A i kdybychom nějaký vhodný kurs našli, málo které učebny jsou bezbariérové či v dosahu městské hromadné dopravy. Dalším problémem pak jsou i klimatické podmínky. Napadne-li sníh, ocitají se vozíčkáři v domácím vězení, protože se nikam nedostanou. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem jsme velmi uvítali nabídku firmy S-Comp a zapojili se do projektu Equal-Adip. Na přípravě kurzů a lektorů se podílela i firma ACZ. Zajistit kvalitní lektory, kteří by měli potřebnou erudici, trpělivost a vztah k lidem s těžkým fyzickým postižením, nebylo pro tyto firmy vůbec snadné. A ze začátku to nebylo vůbec jednoduché ani pro naše členy. Někteří byli nezaměstnaní, někteří pracovali ve speciálních chráněných dílnách. Byla jsem velmi ráda, že jsem našla velké pochopení u vedoucích jednotlivých dílen, kteří si dobře uvědomovali, že jakékoliv další vzdělávání bude pro jejich zaměstnancem přínosem do budoucna a možností jak se dostat dále. Daleko méně pochopení jsem však nacházela u samotných postižených. Přes veškeré proklamace, že mě v tom nenechají, jsem nakonec musela použít verbální násilí a do kurzů je doslova dokopat. Hlavně ti, kteří jsou doma, jsou pohodlní a těžko si s odstupem několika let znovu zvykají na určitý pravidelný denní režim. A všichni měli problém s motivací – proč si něco cpát do hlavy, když je stejně nikdo kromě chráněných dílen nezaměstná a některé kvůli jejich postižení nezaměstnají ani v těchto dílnách. Ale už po prvních dvou dnech motivačního kurzu se „chytli“ a nakonec byli všichni na výsost spokojeni. Všichni si opět uvědomili, jak je důležité vzdělání a především komunikační a počítačové dovednosti. V této oblasti vzdělávání vidím ještě jeden velký problém, a tou je celková informovanost. Většina fyzicky postižených jedinců, kteří mají invalidní důchody, vůbec neví, že může pracovat. Proto ani nejsou registrováni na úřadech práce. Bohužel, pokud jsou realizovány projekty zaměřené právě na ně, z větší části se o nich ani nedozvědí. Místní úřady a magistráty na tyto lidi kontakty poskytovat nesmí, protože jde o utajované skutečnosti. Sice nechápu, v čem je tajemství faktu, že je někdo odkázán na invalidní vozík, ale taková je prostě realita.

Nicméně, projekty a granty pro vzdělávací i uživatelské organizace bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co současná společnost může v rámci celoživotního učení nabídnout lidem s fyzickým postižením. Tento typ neformálního vzdělávání hraje nezastupitelnou roli v možnostech jejich edukace. Při realizaci těchto projektů jde nejen o samotný proces vzdělávání. Neméně důležitý aspekt je i aspekt sociální – pocit sounáležitosti, být spolu, vidět, že i druzí mají své problémy apod. Jsem proto velice ráda, že jsme se s naší organizací mohli do projektu ADIP zapojit a naše poděkování patří firmám ACZ a S-COMP za perfektní přípravu.