Občanské sdružení OBZOR

Třemošná u Plzně 2013

Opravdu nevím, jak by to bylo dopadlo, kdyby někdo z nás například zkolaboval. Takové zakončení dovolené by bylo přímo děsivé.

Tak, a opět jsem tady se svými dovolenkovými poznámkami. Byla to smršť, přátelé. Během jediného týdne jsme se dostali na jedenáct kouzelných míst, a to jsem, jak se znám, určitě mnohé nezapomenutelné detaily zapomněl. Například si nemůžu vzpomenout.... No, to necháme na později........ a začneme tak, jak se má, to jest po pořádku.

Opět nás neminulo časné vstávání, neboť osmá hodina ranní jako hodina odjezdu nedává příliš prostoru pro experiment. Jsou však mezi námi tací, kteří vstávali ještě časněji než my s mamkou. Pan předseda kupříkladu zmínil v tomto smyslu šestou hodinu. Vstávali jsme do sluncem zalitého, leč mrazivého rána, jehož ambivalentní účinky na můj organizmus sotva stačily korigovat dvě mikiny s relativně dlouhým chlupem, potažmo vlasem.

Nicméně v autobuse, do kterého nás, pochopitelně pod vedením pana řidiče Jiráska, křestním jménem ovšem nikoli Aloise, nýbrž Tomáše, vyzvedla krásná žlutá plošina s elegantními zábradlíčky po obou stranách, bylo mi postupně stále méně promrzlo, a během několika minut se má tělesná temperatura pod mírným, leč souvislým tlakem dobře seřízené klimatizace, vrátila do normálu. Mohl jsem tedy klidně a pohodlně sledovat cestu do Hodkovic, kde přistoupil předseda Tomáš Hluštík, zvaný Hlušťa (takže ty naše kluky bez problémů rozlišíme), vybaven mimo jiné nezbytnými proprietami včetně zánovního elektrického vozíku, který jsme všichni okukovali tak, jak se na Frankfurtském autosalonu okukují nové modely Mercedesu, a na moskevském autosalonu nové modely Lady, pokud tedy nějaké jsou.

S nejdůležitějším člověkem na palubě jsme tedy vyrazili na Plzeň, připomínajíce si povídku nazvanou Výlet s Lomcovákem, o kterou obohatili českou kulturu dva géniové podřípského humoru, tedy pánové Miloslav Šimek a Jiří Grossmann. Kolem jedenácté dopolední už bylo nádherně teplo a Praha zalitá sluncem působila i zpoza oken autobusu přímo impozantně.

Nicméně nejrychleji, jak to bylo možné, dorazili jsme do Třemošné, kde nás přesně ve 13:00 SČE čekala Míša s obědem. A kdo že je Míša? Míša je, tedy bohužel už není, naší patronkou a zárukou vynikající organizace našich volnočasových aktivit pod hlavičkou sdružení občanů Exodus.

Mohu Vám odpovědně sdělit, že nemálo z nás v průběhu dovolené zatoužilo být sdruženým občanem, bez ohledu na to, kam by se v rámci Exodu šlo, nebo jelo. Ale vraťme se k obědu.

Na toto téma si dovolím poznamenat, že květákový mozeček s bramborovou kaší nepovažuji z hlediska gastronomie právě za reklamní trhák, nicméně pojedl jsem a doufal, že zdejší kuchyně přijde s něčím daleko objevnějším. A stalo se. V průběhu onoho skvostného týdne jsme obdrželi například slepičku na papričce, špekové knedlíčky se špenátkem, nebo knedlo – zelo – vepř. Vrcholem snídaňových kuchařských kreací pak byla sobotní poctivá porce šunčičky, ke které se ovšem váže příhoda, za kterou jsem se styděl, stydím se a stydět se budu. A proto ji nebudu popisovat. Chci jen, aby se ti, kterých se to týká teď zasmáli tak, jako v onom pro mne tak trapném momentu. Za jejich pozitivní reakce jsem velice vděčen.

Odkloníme-li však nyní svou pozornost od gastronomie, a přikloníme-li ji k umění, mezi jehož užité druhy keramika odedávna patří, můžeme si říci, že po počátečním mírném bloudění v objektu, narazili jsme, ovšem nikoli zprudka, v chodbě na dveře označené nápisem KERAMICKÁ DÍLNA. Dveře se pomalu otevřely, a v tu ránu jsem si začal připadat jako Alenka v říši za zrcadlem. Jistě tušíte o kterou Alenku jde. Jedná se samozřejmě o Alenku v Říši divů.

Tento název mi evokoval myšlenku, že některé Alenky zůstávají před svými zrcadly dlouhé minuty právě a jedině proto, abychom my chlapi, tedy my muži, neměli potřebu pronikat za zrcadlo, tedy rozuměj za domovní dveře. Ovšem to je jen taková základně filozofická myšlenka, položená takzvaně mimo téma. Vraťme se tedy k užitému umění, na které jsem narazil odbočíce na konci chodbičky vpravo. Mezi zásobami materiálu jsem na jemný pokyn paní vedoucí prokličkoval na jedno z osmi míst u stolků rozmístěných podél dlouhého okna. Keramik totiž, jak známo, musí na svou práci dobře vidět. Tedy aspoň ve většině případů to platí. A pokud je keramik na obě ruce nemehlo – nebudu psát levý, protože v ten moment by se všichni leváci urazili, a já nechci mít dlouhodobě modrou pravou polovinu obličeje – tedy pokud, jak psáno je keramik na obě ruce nemehlo, pak potřebuje nejen světlo, ale i vlídné zacházení, jehož se nám zde dostalo vrchovatě. Leč to bude ještě dostatečně zmíněno při popisu toho, kterak se z hroudy hlíny dělá hrnéček na cokoli.

Každý správný keramik má k dispozici keramický kruh. Jako zástupce naší rodiny zasedla za kruh mamča. Stejně jako všichni ostatní dostala měkký základ hrnku, takže ho nikdo nemusel „vytahovat z placky“. My keramici víme, o čem je řeč. I když teď mě tak napadá, že základy pro nás byly dělány prostřednictvím formy, okolo které byl obtočen plát hlíny o co možná nejméně rozdílné tloušťce.

Této teorii odpovídá svislá rýha, která byla na všech hrnečních polotovarech, a kterou bylo nutno oříznout ostrou hranou do roviny. Paní vedoucí nám za tímto účelem zapůjčila poslední svoji VISA kartu. Nevím, jestli jich má víc, ale prostřednictvím téhle už prý nikdo nevybírá. Pak se hromadně odřezávaly přebytky hlíny v místech budoucích hrdel, což samozřejmě není žádná ... legrace, neboť se jedná o práci vyžadující nejméně jednu klidnou a pevnou ruku.

Po celou dobu opracovávání, a to jsem zapomněl poznamenat, se v případě nám zvoleného postupu torzo hrnečku musí vlhčit a jemně dorovnávat, čehož se dosahuje tím, že dominantní ruka drží houbičku a jemně otírá povrch hrnku po celé jeho výšce, zatímco subdominantní ruka poměrně rychle otáčí kruhem, což je, jak jsem viděl, a mám pocit, že v Egyptě před 2. tisíci lety by se hodně divili, kam jsme dospěli, když už i oni tehdy otáčeli kruh nohama, a nebo na to měli asistenty, aby mohli hrnčíři modelovat své výtvory oběma rukama. Myslím, že ani Paganini by si v případě, že by se zúčastnil našeho hrnčířského dobrodružství, nebyl jist přesností pohybu svých prstů. Ovšem v tomto případě šlo nepochybně o fyzioterapeutický záměr, pročež se nadále zdržím kritických úvah na toto téma. Pokračujme tedy v popisu technologického postupu. Ze zbytku hmoty se pak relativně lehce vymodeluje ouško, mírně se rozškrábou dvě plošky na povrchu hrnku, aby k nim ucho lépe přilnulo, a je to. Estéti si mohou místa styku plochy hrnku s uchem ještě dotvarovat – kupříkladu tupou stranou štětce – a případně si lze také dozdobit tak, že patřičně rozpracovanou hlínu narveme do formiček, pak ji vyklepneme jako kdysi na písku bábovičky, a naplácneme na naše hrnčířské veledílo, čímž je akce prozatím ukončena. Pro plnou plastičnost obrazu oné situace musím dodat, že zatímco my, tedy první skupina, jsme se kormoutili nad neposednou hlínou, druhá skupina vše pozorovala, pečlivě fotodokumentovala – Kačenka F. má foťák, kterým by jistě nepohrdl ani známý portrétista a zátišista Jindřich Štreit – a čekala na svou šanci. Té se dočkala v 16:00 Ovšem já jsem jejich výkony neokukoval, nemohu tedy popisovat průběh akce. Následovala večeře, pohov, rozchod........, jež někteří využili k rozprchnutí se po okolí a fotografování všeho kolem, umírněnější pak volili klidnou procházku spojenou s poznáváním krás vlasti, kterou milujeme, respektive s poznáváním krás Třemošné. Jiní někteří se srotili do debatního kroužku – jak jsme rádi, že už třiadvacet let je srocování povoleno – a debatovali na témata, jež zde není nutno specifikovat. Slučme je tedy alespoň pod termín různé. Milovníci hororu pak, čistě pro svou interní potřebu, mohou sloučit pod termín hrůzné, který je jim, dle mého soudu, jistě bližší. To bychom tedy měli zmapováno pondělí 12.8. a nyní pojďme na úterý 13.8.

Na tenhle den by se společně s námi měl těšit každý Čech, který je alespoň trochu hrdý na svůj národ, poněvadž, jak se domnívám, není právě mnoho věcí, na které můžeme být jako Češi oprávněně hrdí. Zaměstnanci protialkoholních léčeben jistě nebudou s mým nadšením souhlasit, a budou říkat bohužel ve vztahu k tomu, za co většina národa děkuje, a sice ve vztahu k pivu, které nám přineslo mezinárodní věhlas, a které bohužel už není v majetku státu. I když pokud jde o Pilsner Urquell, tak právě do něho investoval momentální vlastník – nadnárodní společnost, jejíž název si prozatím ponechám v imaginární kapse jako dramaturgický trumf – více než 14 miliard korun, a troufám si odhadovat, že k podobné investici by se zástupci českého státu nikdy neodhodlali. Takže vlastně jako vlastenec nemám čeho litovat. Ano, hádáte správně. Navštívili jsme zmíněný pivovar.

Ale nyní se vraťme v čase zpět, abychom alespoň základním způsobem dodrželi chronologii.

Našim orientačním bodem a vlastně i cílovou stanicí byl parkovací dům postavený na dohled od Štruncových sadů, které široko daleko proslavili plzeňští fotbalisté. Tedy, abych byl přesnější, ba nejpřesnější, jak je jen možno, neparkovali jsme v parkovacím domě, neboť náš bus nebyl žádný střízlík a takový standardní parkovací dům by pod jeho vahou mohl být ztroskotán až k zemi, podobně jako pražský hrad, o kterém se tak vyjádřil císař Karel IV., když přijel do Prahy po té, co převzal vládu z rukou svého otce Jana Lucemburského. Proto jsme zaparkovali na vedlejším klasickém nepatrovém parkovišti, o kterém bylo lze s jistotou říci, že nemůže být pod naší vahou ztroskotáno. Odtud jsme pak vyrazili ulicí Veleslavínovou, Perlovou a Pražskou ulicí až na náměstí Republiky. Nemohu se vyhnout poznámce o Perlové ulici, která je v celé Evropě spojována s rozkoší, vášní a neřestí. Samozřejmě se jedná o Perlovou ulici v Praze. Místopřísežně prohlašuji, že já jsem v plzeňské Perlové ulici žádnou noční sociální pracovnici neviděl. Inu, není město, jako město. Tedy ne, že bych toho litoval. Jako účastník zájezdu bych stejně neměl na nějakou zásadnější komunikaci jakéhokoli druhu  čas, nemluvě o penězích. Podlehnuv masivní reklamně na druhý pilíř našeho důchodového tunelu, tedy pardon, systému, si totiž šetřím na důchod a každá takováhle nenadálá investice by mohla totálně ztroskotat mé dlouhodobé finanční výhledy. A to se nezmiňuji o aspektech morálních, jimiž se ohání každý, ať už si myslí cokoli a pohybuje se kdekoli. Ale nechme toho hledání důvodů, proč odmítnout, na které se ostatně nikdo neptá. Je úterý 13.8.2013, sluncem zalitý den a my jsme v Plzni na náměstí Republiky. Vzácně se shodujeme v překotném focení dvou místních fontán, které jsou nepochybně ukázkou toho nejmodernějšího a nejsoučasnějšího, čím se vyznačuje umělecké snažení renomovaných tvůrců. Fotky jsou k nahlédnutí na našem webu.

S daleko větším nadšením, než nějaké fontány, po kterých zřejmě, umělecky vzato, za pár let neštěkne ani pes, jsme na náměstí Republiky fotili trojlodní gotickou katedrálu Sv. Bartoloměje. Původně se jednalo o kostel Sv. Bartoloměje, který byl založen pravděpodobně společně s městem roku 1295 Když jsme se na svých vozících jen tak lážo plážo projížděli po náměstí, ani jsme nevěděli, co máme vedle sebe za skvost.

Naša Moravačka z Liberca však objevila, že na témže náměstí je plně bezbariérové „Hurvajsmůzeum“, tedy muzeum loutek. Samozřejmě jsme tam hned vyrazili, poněvadž heslo loutka nám evokovalo vzpomínky na dětství, a ačkoli mnozí z nás znají z loutek jen Spejbla a Hurvínka, máme rádi všechny pěkné loutky, a jsme moc rádi, že se jim dosud daří šířit sice trochu strnulou, přesto však velice půvabnou kulturu.

Vezměme to však po pořádku. Když jsme vnikli bezbariérovým vchodem do objektu a koupili si lístky, ujal se nás v roli průvodce příjemný mladík, jehož tenká linie černých vousů procházející přes špičku brady a spojující úzké licousy jako by nás přenesl ještě před rok 1900, tedy do doby, kdy loutky zažívali asi největší rozkvět a popularitu.

V muzeu loutek jsme k mému podivu byli přivedeni mimo jiné k několika interaktivním obrazovkám. U první z nich nám bylo řečeno, že první loutkové divadlo vzniklo na základě ekonomické potřeby místního pekaře – jeho jméno, ani rodné číslo nebylo sděleno – , který vždy během představení doprodával zbylé zásoby pečiva. 

Gró expozice však samozřejmě tvoří loutky – z valné většiny marionety – vystavené ve vitrínách. A jejich historii se teď, když dovolíte, budu věnovat i s využitím internetu, protože nejsem odborník, ani patřičně nadšený laik, a musím se tedy přiznat k tomu, že nemám dost informací, abych se mohl vyjádřit tak, jak to uznám za přiměřené. Klíčovými rodinami pro vývoj loutkářství na Plzeňsku měli Kopečtí, Maiznerové, Dubští, Kočkové nebo Finkové. K detailnějšímu pohledu na jednotlivé rodiny se možná ještě vrátím. Nyní však mám za to, že bude stačit, když si osvětlíme, že loutky, tedy konkrétně marionety, se nejlépe dělaly, a dodnes dělají z lipového dřeva. Jejich váha by neměla překročit čtyřicet kilogramů. A sami jistě pochopíte proč. Takových herců, jako je pan Schwarzenegger, rozhodně není mnoho, a dám krk za to, že velký Arnold neměl, nemá, a nikdy nebude mít v úmyslu hrát loutkové divadlo. Nicméně pokud si uvědomím jeho politickou dráhu, napadají mne termíny jako loutková vláda, nebo loutkový politik. To už se ale až příliš odkláníme od poezie příběhů pro děti, která je našim hlavním tématem.

Mimo jiné jsme byli poučeni, že je nejlépe, když je loutka vyřezána tak, že má jednu ruku v neurčitém, mnohoznačném gestu a druhou uzpůsobenu k upevnění rekvizity.

Prostřednictvím interaktivních obrazovek nám bylo ukázáno, jak se loutky pohybují. Myslím však, že se ani nebudu snažit popisovat, jak loutky fungují. Berte to jako fakt a jako vědomou skrytou reklamu právě na muzeum loutek. Jediný mezi loutkáři, kdo si v mých očích zaslouží a vždycky zasloužil zvláštní pozornost, je pan Josef Skupa. Ten  už v roce 1919 nechal vyřezat první loutku Spejbla. Skupa původně působil po boku loutkáře Karla Nováka. S tím se však neshodl na pojetí představení – Skupa odmítal pevnou strukturu představení a dával přednost improvizaci, takže jej Karel Novák v roce 1927 opustil a Skupa se stal novým ředitelem divadla. Od roku 1930 se stal profesionálním loutkohercem, když opustil učitelské povolání. Po jeho boku stála i v divadle manželka Jiřina. Mimochodem, zajímalo by mne, jestli byl Skupa přísným učitelem, nebo jestli ho žáci přesvědčovali, aby jim místo vyučování předváděl etudy se Spejblem. Tipnul bych si, že zase tak přísný nebyl.

Nicméně čas se nachyloval k polednímu, a právě na tu dobu jsme měli dojednánu exkurzi ve firmě Pilsner Urquell a jistě uznáte, že něco takového, tedy seznámení se s „prazdrojem všech piv“, jsme si nemohli nechat ujít. Téměř bez rozloučení jsme tedy odstartovali z muzea loutek směrem, kde se podle první nezaručené informace měl vyskytovat pivovar, tedy přesněji řečeno pivovarské muzeum. Skoro jsme letěli, a když už nám začala docházet naděje, zastavili jsme se u párku milenců. Zde je nutno poznamenat, že mladík téměř obřadně držel v ruce láhev vína. Slečna neměla v rukou nic. Jen svou kabelku, ale to je důležité tak pro kapsáře, nikoli pro nás. Onen mladík tvrdil, že musíme dojít ke křižovatce, přejít ji, a tam že to prý hned je. Inu letěli jsme, až nám plešky stydly – básník by řekl: letěli jsme pěšky, až nám stydly plešky – a dofrčeli jsme, pravda, přímo ke křižovatce. Jenže na té křižovatce nebyl ani jeden bezbariérový přechod. Chápu, že se zřejmě jedná o jednu z nejrušnějších křižovatek v Plzeňském okrese, ba může být v Plzeňském kraji. Něco takového jsem třiadvacet let po něžné revoluci opravdu nečekal. Tam byly snad nejvyšší obrubníky, jaké si dokážete představit. Pro sebe jsem si odtamtud odnesl jedno poučení.: Nikdy se neptej na pivovarské muzeum někoho, kdo má v ruce láhev vína. A to rozhodně nepramení ze skutečnosti, že bych snad měl, neděj Pánbíček, něco proti vinařům. Jen se mi potvrdila stará známá zkušenost, že pivo se s vínem nesnoubí. Ale když on tam jiný „respondent“ nebyl, a Hlušťa skutečně dělal, co mohl.

Tak ale honem rychle zpátky a hledat jinou cestu. Tentokrát se oslovování ujala Káťa, a šla na to „od lesa“. Jenže já si už, musíte mi prominout, nepamatuji „od kterého“. Jisto však je, že zastavila fešného mladíka v černých brýlích. – Právě něco takového bych byl od slečny s dobrým vkusem očekával. Kačenka ho tlačila k odpovědi jak to šlo, ale tenhle „respondent“ se zviklat nenechal. Na chvíli se zarazil, a pak vyhrkl: „Počkejte, počkejte! Musíte mě nechat chvíli přemejšlet. ................. Pojedete tady podjezdem a přes park....“. V tu chvíli jsme ještě ani v nejmenším nevěděli, kde je onen podjezd, natož pak kde najdeme zmíněný park. Přesto jsme ta slova vnímali jako vysvobození z krize. Přes kočičí hlavy jsme skutečně dokodrcali do podjezdu, kde nás ovšem čekal další šok a chvilkový dojem, že jsme na staveništi. Asi půl metru široký příčný betonový kanál přemostěný dvěma podlážkami byl dalším zpestřením naší už tak dost dobrodružné cesty k muzeu zlatavého moku. I další překážku jsme tedy překonali a vyrazili jsme přímo do parku. Tam jsme potkali matku s asi dvanáctiletým synem, kteří se nemohli dohodnout, jestli nás pošlou „na sever“, nebo „na jih“. Vše nám nakonec, ačkoli se to původně nezdálo, vyřešil jeden světa a Plzně znalý cyklista, když po chvíli uvažování jasně řekl, že musíme odbočit vlevo, a hledat dřevěnou lávku, po které se dostaneme přímo k muzeu. Nejprve jsme mu nevěřili, ale měl pravdu. Po dlouhém dřevěném nájezdu, který zde mimochodem ještě před rokem nebyl ani v náznacích – což jsme mimoděk vyslechli od šuškajících si kolemjdoucích jsme se dostali přímo před „skleněná vrata onoho chrámu piva“.

Pěší asistenti z posledních sil klopýtali za našimi povozy, a všichni společně jsme co nejspěšněji zamířili na záchod. (Tak tohle je ten humanizmus.)

Po návštěvě „ministerstva úlevy“ nám sice ještě chvíli trvalo, než jsme si „vylosovali“ lístky – pochopitelně za úplatu, jinak to v tržní společnosti ani nejde – a mohli jsme vyrazit vstříc novým zážitkům. (Mimochodem, já osobně bych podobné muzeum považoval za bezplatnou a o to účinnější reklamu. Na druhou stranu uznávám, že jsem založení spíše poetického, a nemám hlubšího smyslu pro tržní mechanizmy všeho druhu.)  Jsem to já ale rýpal, že? Nechám toho, a přejdu k centru věci. Ujala se nás milá, svižná a praktická průvodkyně jménem Lucie – což jsme se dozvěděli později – a postavila si nás k mapě světa, umístěné ve vestibulu. Ale tohle nebyla obyčejná, řeklo by se politická mapa. Tohle byla pivní mapa se spoustou vlaječek rozmístěných na všech kontinentech. Byla to mapa království SABMiller. Tedy mapa zobrazující všechny světové pivovary, v nichž má tato nadnárodní společnost majetkovou účast. Namátkou mohu jmenovat fotbalistům dobře známý Heineken, tedy sponzor fotbalové ligy mistrů. Dalším příkladem je Baltika, tedy sponzor moskevského hokejového turnaje, a v neposlední řadě mohu jmenovat pivovar Zlatý Bažant, který sice dle mých informací nic nesponzoruje, ale dám krk za to, že ho dobře zná většina vozíčkářů – mužů v bývalém Československu. Krátce řečeno, u tabule hustě poseté značkami jsme se cítili jako školáci, kterým bylo úplně jasné, že vnímají velký celosvětový vliv jedné nadnárodní společnosti na trh s pivem.
Paní průvodkyně ovšem rychle pochopila, že jako studenti, či bývalí studenti neradi stojíme u tabule, a nabídla nám další bod programu, to jest exkurzi stáčírny. Už už jsme se chystali vyrazit ke připravenému autobusu, když jsme si uvědomili, že lidé, kteří přicházejí do vestibulu, jsou, evidentně proti své vůli, nějací mokří. Zkrátka se rozpršelo. Otrávení jako přísloveční šváby jsme nastoupili exodus směr autobus. Rychlá průtrž mračen se však notně zmírnila ještě než jsme došli k autobusu, což jsme kvitovali. Já jsem však rozhodně nekvitoval skutečnost, že tím autobusem byl výrobek firmy SOR, se kterým máme bohaté, a ne jen dobré zkušenosti. Plzeňský prazdrojní pan řidič se ovšem ničeho nebál. Ze schůdků, tak jak to známe, byla plošina během pár okamžiků, a čtyři električáky se i díky silným jistícím rukám asistentů za pár chvil ocitli na palubě. Byli jsme tam sice namačkaní jeden na druhého jako puzzle, nicméně logistický zázrak se podařil, a mohlo se vyrazit do stáčírny.

Cesta trvala asi deset minut. Ocitli jsme se před velkou hranatou budovou z kovu a skla doslova svítící novotou a čistotou. Prý se jedná o rok starý provoz představující investici zhruba sto milionů korun. Pokud máte na tomto místě dojem, že se Vás snažím omráčit finanční částkou, pak vězte, že tomu tak není. Jen se Vám snažím předat informace, které mi utkvěly v hlavě, a které mohou běžnému člověku pomoci si představit, v jakých poměrech jsme se to my, invalidní důchodci vlastně ocitli.

Opět jsme byli uvedeni do vestibulu. Tentokrát před mapu stáčírny, která má kapacitu

60 000 skleněných lahví denně. Tenhle údaj by musel mile překvapit všechny alkoholiky světa. Nestáčí se zde však jen do skla, ale i do plechovek a petlahví. Bylo nám řečeno a ukázáno na mapě celého provozu, že lahve a plechovky se plní z obrovského tanku – na mapce ovšem bylo napsáno TANQ, zřejmě proto, aby tomu cizinci rozuměli, a možná taky proto, že s tanky s K zde máme historicky velmi špatné zkušenosti – jehož velikost vám přiblížím tak, že Vám navrhnu, abyste si představili fotbalové hřiště, jehož dvacetinu zabírá obrovská nádrž. Zbytek plochy pak zabírali kolejnice pro láhve, menší linka pro plechovky, a nejmenší prostor je pak věnován PET láhvím. Dokonce si myslím, že ten plánek někdo z nás vyfotil, čili se můžete mrknout na fotky a bude Vám vše jasné. Také tam uvidíte slisovanou plastovou láhev, ze které je pak ta obdivuhodně odolná dvoulitrovka. Vedle tabule s plánkem linky byly dveře a na nich nápis, který mne přesvědčil o úrovni, na níž se tu pracuje. Ten nápis byl těchto slov: VSTUP POUZE PRO ZAMĚSTNANCE LABORATOŘE. NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN.

Myslel bych si, že do laboratoře v pivovaru mohou, třeba kvůli degustaci, nebo i kontrolám jiného druhu, přijít i jiní zaměstnanci pivovaru, než jen laboranti a „ko-laboranti“ tedy lidé jakýmkoli způsobem kooperující s laboranty, ovšem jak vidno, mýlil jsem se. Přísnost ve výrobě zkrátka musí být.

Po pečlivém výkladu paní průvodkyně – a tuhle poznámku berte jako reklamu na muzeum Prazdroje, protože zde nemám v úmyslu vypisovat, co všechno nám říkala, ani to není v mých silách – jsme se my vozíčkáři přesunuli o patro výš, tedy na ochoz, ze kterého je vidět celá výrobní linka. Velice jsem se divil, jaký pach absolutně nepodobný libé vůni piva může vládnout při přípravě lahvového potěšení. Ihned jsem si však všiml jedné zajímavé věci. Výrobní hala je dvěma velkými cedulemi rozdělena zhruba na dvě poloviny. Na jedné z těch cedulí stojí nápis ZÓNA S BRÝLEMI, a na druhé ZÓNA BEZ BRÝLÍ. Je tomu tak proto, že láhve jsou během své pouti po stáčecí lince několikráte kontrolovány, k čemuž se využívá ultrafialové záření, tedy vhodně soustředěné ultrafialové paprsky. Jedná se samozřejmě o nejúčinnější možnou kontrolu láhví z hlediska jejich čistoty a jakéhokoli, byť sebemenšího, lidským okem nepostřehnutelného poškození.

Pivovarská stáčecí linka jako technické zařízení byla sice velmi zajímavá, ale při pomyšlení, že o tom budu psát, mě trochu zamrzela suchopárnost tématu. (To víte, když je člověk v pivovaru a nepije, těžko se může ubránit pocitu suchopárnosti.) Ovšem i tato má myšlenka byla nadpozemskými mocnostmi vnímána tak pozitivně, jak jsem to sám ani neočekával. Totiž v okamžiku, kdy jsme opouštěli ochoz nad linkou, a mířili k výtahu, uviděli jsme na stěně ceduli, na které stálo vyvedeno červeným písmem toto: NASÁVACÍ JEDNOTKA 1 KU 1 ČÁST A. Co Vám mám povídat. Bez ohledu na všechny hygienické předpisy jsem vyprskl smíchy. Ostatně bych se divil, kdyby v pivovaře neměli nasávací jednotku. Dokonce jsem, přiznám se, zahlédl několik zaměstnanců pivovaru, kteří vypadali na to, že jsou jejími dlouholetými členy.

Po té, co jsem zde toto napsal, mohu jen tiše doufat, že lidé v Prazdroji mají smysl pro humor, a odpustí mi drzou asociaci, kterou jsem v sobě přes veškerou snahu nedokázal patřičně zdusit.

Když jsme si prohlédli všechny tři stáčecí linky – ani jedna z nich bohužel nebyla v provozu, poněvadž právě probíhala pravidelná hygienická odstávka, tedy mytí linek – přesunuli jsme se autobusem do další části muzea. Do té se vstupuje impozantními vysokými skleněným dveřmi z klasického pivovarského dvora. A samozřejmě to nejsou obyčejné dveře, nýbrž jde o dveře opatřené kódem, který naše průvodkyně samozřejmě znala, a bezodkladně použila. Vešli a vjeli jsme do úzkého,leč nečekaně širokého vestibulu a přímo proti nám se tyčila asi pět metrů široká kovová plocha. „Heršof“, řekl jsem si v duchu a koukal na tu podivnost jako na zjevení, „kdyby to nebylo tak široký, řekl bych, že je to nákladní výtah...“. Paní průvodkyně nás chvíli nechala oscilovat mezi tápáním a nevěřícným očekáváním, načež prohlásila: „Musíme chvíli počkat, než to přijede. On je sice prostornej, ale dost pomalej.“.

„Tak přece jen je to výtah...“, řekl jsem si v duchu, a sám sebe jsem slyšel, jak se přidávám k těm, kteří jí na oplátku vysvětlují, že my vozíčkáři jsme zvyklí čekat na velmi pomalé a velmi těsné výtahy. Komfortnost tohoto výtahu na nás zapůsobila skutečně mocně. Mnozí z nás by v takovém prostoru dokázali i bydlet. Běžná japonská čtyřčlenná rodina by, podle televizních dokumentů, které jsem měl možnost vidět, s něčím takovým neměla vůbec žádný problém. 

Nicméně vraťme se z Japonska „zpět na zem“ a pokračujme v prohlídce. Po vystoupení, tedy po vystoupení z výtahu, poněvadž nikdo z nás není umělec, čímž pádem jiný druh vystupování u nás nepřipadá v úvahu. Nebo je to spíš tak, že o umělcích mezi námi nevím, takže případné umělce z našeho kroužku tímto vyzývám, aby se mi přihlásily, na základě čehož předchozí smělé tvrzení bezodkladně zkoriguji.

Po dojezdu výtahem jsme tedy byli krátce vedeni chodbou do tmavé místnosti kulatého půdorysu. Po chvíli se ukázalo, že jde o kino. A to ne jen tak ledajaké kino, nýbrž kino s točnou, neboli, jak říkáme my kinologové, s otáčivým hledištěm.

Netuše tuto záludnost, a musíte uznat, že otáčivé hlediště v pivovarském kině by očekával opravdu jen snílek, jsem najel mimo točnu, a zaparkoval jsem hrdě, jako řidič vládního vozidla na nádvoří pražského hradu. Toho si ovšem ihned povšimla naše průvodkyně a s noblesou sobě vlastní mi naznačila, abych se posunul na pohyblivou desku hlediště. Učinil jsem tak nejvyšší možnou koordinovanou rychlostí, vynadav si během jízdy v duchu mnoha neslušnými slovy, neboť vězte, že pro mne není nic více ponižujícího, než když se zachovám jako tupec.

Avšak dosti té sebestřednosti. Když se všichni patřičně usadili, světlo zhaslo, a začalo promítání.
Filmem provázel člověk z nejpovolanějších, tedy pan vrchní sládek Prazdroje. Jméno jsem si bohužel nezapamatoval, ale Vy si z toho nic nedělejte, když se zeptáte v Prazdroji na vrátnici, oni budou vědět.

Komentář četl nějaký školený hlas, a jeho prostřednictvím jsme se dozvěděli, že výroba piva v Plzni začala prakticky ve stejném období, ve kterém bylo založeno město samotné. V oficiálních datacích se uvádí rok 1295 Ostatně, tahle spojitost mne ani trochu nezaráží. Fenomén žízně totiž provází všechny takzvaně vyšší živočichy od prvního nadechnutí. Jistě chápu, že lékařské kapacity ono sepětí města Plzně s pivem přijímají jako nutné zlo, ale věci jsou právě tak, jak jsou, a mám pocit, že v roce 1295 snad jedině Pán Bůh tušil, že někdy v dalekém budoucnu bude pivu konkurovat nápoj zvaný Coca – Cola, o jehož pozitivních zdravotních vlivech se už vedla nejedna odborná polemika.

Z dalších informací týkajících se historie není bez zajímavosti, že právo sladovat, vařit a čepovat pivo bylo dědičné a vztahovalo se vždy k měšťanovu domu. Z hlediska technologie se však jednalo o pivo s tzv. svrchním kvašením. To je zajímavý termín, že? A co to takové svrchní kvašení znamená? To kvůli kvašení tahali kádě s pivem někam do patra, nebo jak? Pokusíme se to vysvětlit, k čemuž nám pomůže internet, poněvadž nejsem odborník, ani se za odborníka na toto téma nechci vydávat.

Tak tedy: Pojem Svrchní kvašení vychází z chování kvasnic při konci hlavního kvašení. Svrchní kvasnice vyrobí na hladině jakousi "krustu" podobnou tomu co udělají pekařské kvasnice při výrobě kvásku. Svrchně kvašená piva vznikají při teplotách okolo 15–20 °C s využitím kvasinek z rodu Saccharomyces cerevisiae subsp. cerevisiae či za pomoci spontánního kvašení vlivem mikroflóry mléčných či octových bakterií. Využívá se k výrobě veškerých svrchně kvašených pšeničných piv. Vznikající kvasnice jsou z hladiny kádě sbírány a zkvašená mladina se následně ukládá do sudů a nebo do tanků, kde dozrává za přirozené či sklepní teploty po dobu několika dní až měsíců.

K obvyklému problému svrchního kvašení patří spojování kvasinek s bakteriemi z okolního ovzduší, což znemožňovalo historicky používat tuto metodu v letním období. V současnosti je technicky možné kontrolovat teplotu a okolní atmosféru uměle, takže je možné využívat svrchní kvašení po celý rok. Toto mělo za následek oživení této metody v současnosti.

Navíc údajně tehdy vyráběná svrchně kvašená piva nebyla dost dobře pitná, a proto se do Plzně dovážela piva ze Saska a Bavorska, což osobně považuji za nemálo potupné.

ovšem věnujme se výrobě piva. První surovinou je slad, který vzniká naklíčením ječmene a jeho usušením za určité striktně dodržované teploty. Ječmen dodává škrob, potažmo cukry, které se později promění na alkohol a oxid uhličitý. Chmel se přidává nejen kvůli pěně, ale hlavně kvůli konzervaci piva.

Před šrotováním se slad nechá asi 4 až 6 týdnů odležet. Po šrotování následuje vystírání neboli smíchání sladu s vodou.

Další fází výroby je rmutování. Jedná se o proces, při kterém enzymatický komplex obsažený ve sladu štěpí složité polysacharidy (škroby) na zkvasitelné cukry. V českých zemích se nejčastěji používá tzv. dvourmutový výrobní postup. Třetina vystírky je přečerpána do rmutovacího kotle, kde se po dobu asi 30 minut zahřívá na 70 až 73°C. Dochází zde k tzv. ztekucení škrobu. Poté se teplota zvýší až k bodu varu a následně se tento rmut přečerpá do zbylé vystírky, jejíž teplota se tak zvýší na 63 až 65°C. V této fázi dochází k dalšímu štěpení polysacharidů. Následuje další přečerpání třetiny vystírky s prvním rmutem do rmutovacího kotle a celý proces se opakuje. Po přidání druhého rmutu se zvýší teplota vystírky na 73 až 75°C.

Milí čtenářové, líbějí odpustit, ale více se v tomto elaborátu pivu, ani pivovarnictví věnovat nebudu, poněvadž mou pozornost přitahují další témata, tedy další výlety, jež nám bylo dopřáno absolvovat.

Ve středu 14. srpna dopoledne jsme vyrazili do soukromého leteckého muzea ve Zruči u Plzně. Ovšem. Odjezd byl neochvějným a jednomyslným, krom toho nade vší pochybnost zcela demokratickým rozhodnutím mužské části osazenstva stanoven na 9:00 Naše milé dámy se však ani pro tentokrát nehodlaly vzdát svých ranních patřičně silných káv a tak jsme ještě v 9:12 sedli v nastartovaném autobuse a čekali, až budeme moct vyjet. Pak jsme se rychle a o to tišeji dohodli, že pan řidič zavře dveře a začne couvat, rozumějte simulovat odjezd. Takřka v tom momentě jsme však zaslechli nepominutelný sopránek naší slečny doktorky Kačenky. Neskutečná zuřivost, vztek na veškerou nespravedlnost světa, a současně obrovský strach z toho, že bychom jí mohly ujet. Tyto dva pocity se nepopsatelným způsobem přebíjely v jejích, jindy tak laskavých, očích. Takto přisvištěla k autobusu nejvyšší možnou rychlostí, ohrazujíce se vůči panu řidiči slovy typu: „No co to má znamenat tohleto? Jak si dovolujete zavírat plošinu, když já tady ještě nejsem! Budu si na vás stěžovat!!!........“. Když Kačenka za asistence usmívajícího se pana řidiče nastoupila, položili jsme jí otázku: „Milá Kačenko, na co si chceš stěžovat, když odjezd byl jasně stanovenej na 9:00? Příště si vemte kafíčko pěkně do termosky a máte to vyřešený.“. Kačenka pak ještě chvíli žbrblala a teoretizovala v tom smyslu, že jako káva z termosky nemá tu správnou kvalitu, ale v zásadě došlo ke všeobecnému pochopení situace, takže jsme na všechny další výlety vyjeli podle předem stanoveného časového plánu.

Ale zpět do Zruče. Kdybyste to náhodou hledali, užívaný název je Airpark Zruč u Plzně. Přijeli jsme tam asi v půl desáté dopoledne. Bylo nádherně slunečno, a tak jsme se vyřítili z autobusu přímo nadržení vyfotit všechno, co bude mít alespoň jedno křídlo a bude vonět leteckým benzínem a vůbec vším, co se do „vznášedel“ lije jenom proto, aby se člověk mohl odpoutat od zemně, a hrdě vzpomenout na prvního českého „dálkového“ pilota Jana Kašpara 1883 - 1927, který 13. května 1911 uskutečnil let s Pardubic do Velké Chuchle.

Avšak vraťme se zpět na zem k naší exkursi. První „létající obr“, který nás uchvátil ještě před vstupní branou, tedy abych byl přesnější, spíše šlo o vstupní branku, bylo nablýskané dopravní letadlo, řekl bych z osmdesátých let dvacátého století. Ale to, co bych řekl o letadlech já, jako amatér, není vůbec důležité, poněvadž vše podstatné na toto téma máte možnost zjistit na stránkách http://airpark.wz.cz/ .

Já se tak mohu soustředit na prezentaci vlastních dojmů z onoho krásného muzea pod širým nebem. Prvním výrazným dojmem byla, jak už jsem naznačil vstupní branka, která mi sice idylicky připomínala vrátka, jaká bývala u nízkých chaloupek s doškovými střechami, ale mi vozíčkáři jsme tou brankou projeli jen stěží. Také dvě řady dlaždic vedoucích od branky k pokladně nebyly z nejširších. To nám však příliš nevadilo. Pečlivě vysekaná tráva vedle chodníčku umožňovala pohodlné přejetí blíže zářícím křídlům, rozpínajícím se v té chvíli už jenom pár metrů od nás.

Naší skromné, leč dozajista nepřehlédnutelné výpravy se ujal sám pan Miloš Tarantík. Nadšení pro vše, co létá, tedy krom hmyzu ovšem z něj přímo sálalo. Mezi jiným nám prozradil, že touha mít vlastní letecké muzeum vedla již kroky jeho otce Karla Tarantíka. Ten si první letadlo v životní velikosti postavil na zahradu už před sametovou revolucí. S tím prý pochopitelně byla spojená spousta povolení od všech možných výborů a katastrálních a jiných úřadů. Muzeum jako takové vzniklo v roce 1993. Dnes je zde asi  sedmdesát exemplářů letadel a další bojové techniky. Některé skvosty si lze takříkajíc osahat, čili se posadit do kokpitu, nebo do interiéru bojového stroje. Mezi takové patří například bojový vrtulník MI 24 D. Je zde však i jeden pidivrtulník HC – OK – RVJ. Jeho název sice zřejmě amatérům mnoho neřekne, ale je to skutečně roztomilé vznášedélko, a kdo z nás mohl, ten se do něj vyšplhal.

Jsou zde také německá a ruská pásová vozidla z období 2. světové války.

Naprosto mne však šokovala socha J. V. Stalina ve výrazně nadživotní velikosti stojící obklopena ruskou vojenskou technikou.

Proč zde není např. také socha F. D. Roosevelta, nebo W. Churchilla, jsem se neptal. Možná mám až příliš velký smysl pro vyváženost. Socha přece není letadlo ani bojové vozidlo. Vypadá to, že asi všechno na světě musí mít, jak se říká, svou vadu na kráse. Když si ale odmyslím sochu tyrana, kvůli které by příkladně příslušníci RAF zřejmě odmítli prohlídku absolvovat, zůstávám fanouškem fanoušků všeho, co pilotováno létá.

Ve středu odpoledne jsme vyrazili do Velké synagogy v Plzni. Její dvě špičaté věže se vypínají nad okolním prostorem v ulici sady Pětatřicátníků. Když jsme tam byli, věže synagogy byly překryty bezpečnostní síťovinou. To nás sice trochu překvapilo, v žádném případě to však neumenšilo naši touhu dostat se do jejího nitra, a zvědět cos z její historie. Dovnitř neustále proudily davy lidí, takže jsme si, řekl bych logicky, mysleli, že by v tom neměl být sebemenší problém. Jiného názoru však byl mírně zavalitý, avšak vysoce bdělý strážník Plzeňské městské policie. Tvrdil nám, že v zadní části synagogy je sice bezbariérový vstup, on že nás tam ale pustit nemůže, poněvadž nesmí opustit svěřený prostor.
Při představě, že uvidíme třetí největší synagogu na světě jen pod zelenou „síťovkou pro obra“, nám bylo velice úzko. Zkoušeli jsme se tedy logicky dotazovat, proč s námi pan policista nechce „oběhnout“ svatostánek. Nepomohlo to. Zkoušeli jsme jej tedy požádat, aby se svými nadřízenými prokonzultoval možnost získání povolení oběhnout budovu, zaasistovat nám vozíčkářům, což je v případě dopravně bezpečnostních akcí, nemýlím-li se, dokonce jeho povinnost, a vrátit se na své stanoviště. Na základě tohoto našeho podnětu pan policista dokonce volal svým nadřízeným a velice snaživě jim vysvětloval vzniklou situaci. Tímto svým krokem mne osobně sice nemálo pozitivně překvapil, nicméně evidentně nebyl zbaven povinnosti střežit svěřený prostor. Asi i proto nám po skončení onoho telefonátu několikrát celkem důrazně opakoval, že nás nikam pustit nemůže, protože on si to prostě na triko nevezme. Když nám to říkal asi potřetí, ze vrat synagogy poměrně svižně vyšla nám dosud neznámá usměvavá paní středních let. Ihned se s hlubokým zájmem ptala, co že řešíme. Naprosto klidně nám sdělila, že je dobrovolnou průvodkyní ve Velké synagoze. Když vyslechla stanoviska obou stran, zašla s panem policistou do synagogy, kde chvíli celou věc řešili. Po zmíněné chvíli opět vyšla ze synagogy s přívětivým úsměvem na rtech a s nepřehlédnutelným svazkem klíčů. Naše kamarádka Kačenka Fibigerová Ph.D. se s paní průvodkyní hned dala do hovoru. Obě dámy vycítily, že jako přibližně stejně vzdělané osoby si mají co říci i mimo obecná témata.  Paní průvodkyně odemkla kýžená vrata, naši „vše mohoucí“ kamarádi do nich nastavili opodál ležící lešenářské podlážky tak, abychom mohli vjet do objektu, a věc byla vyřešena.

Byl jsem, přiznám se, poněkud udiven skutečností, že v chodbách chrámu byly vystaveny poměrně avantgardní fotografie. Nicméně neměli jsme moc času je prohlížet, takže se omlouvám, ale nečekejte ode mne jejich popis.

Po vstupu do synagogy jsme pochopitelně zajeli k pokladnám, a zakoupili si lístky. Podle počtu zájemců o vstup do toho židovského svatostánku bych rozhodně neřekl, že jsme národem ateistů. Na stěnách, jež jsme míjeli cestou do prostoru pro věřící, jsme si všímali dokumentů a plánků souvisejících se stavbou synagogy. Ty zde byly zasklené rozvěšeny tak jako vídáme ve křesťanských stavbách například obrazy svatých.

My vozíčkáři jsme se ve dvou řadách zaparkovali do uličky vedoucí k ambonu. Ambon, nebo ambona (z řečtiny), bylo vyvýšené místo nebo řečnická tribuna ve starokřesťanských chrámech, odkud se při bohoslužbě četlo Slovo Boží. Jeho různé podoby se vyskytují i v dnešních katolických, protestantských i pravoslavných chrámech.

Takto usazeni jsme vyslechli historii synagogy, která je vlastně úzce svázána s dějinami Zemí Koruny České. Možná se budete dost divit, ale historie plzeňské synagogy se nepočíná 2. prosince 1888, kdy byl položen základní kámen této stavby, ale již mnohem dříve. Finanční podmínky pro zhotovení takto náročné stavby byly vytvářeny po celá staletí. Já bych řekl, že základní kámen synagogy byl zakládán postupně. Že to není možné? Že máte v živé paměti naše současné politiky poklepávající různé základní kameny jsa při tom v různém duševním rozpoložení, poklepávajíce však vždy jen po dobu několika vteřin? Proti tomu nic nenamítám. Peníze na stavbu velkolepých děl se ve slušných společnostech shánějí po malých částkách a tedy za časté velmi dlouho. Základní kámen k postavení synagogy a postavení – rozuměj pozici – Plzně jako města byl položen v polovině září roku 1599, kdy se sem z Prahy přestěhoval dvůr císaře Rudolfa II. Údajně se sem členové královského dvora ukryli před morovou nákazou, která v té době v Praze zuřila. Na základě této skutečnosti zde nastal rozkvět řemesel, obchodu, cestovního ruchu – neboť právě zde přijímal císař domácí i zahraniční delegace, a rozkvět života vůbec, neboť mor se z Plzně poznenáhlu vytratil, což vábilo všechny, kteří přežili, židovské obchodníky nevyjímaje. A právě to bylo základem pozdějšího vývoje, jakož i skutečnosti, že na konci 19. století měla plzeňská židovská obec několik tisíc členů. Židé se zde totiž shromažďovali i mezi lety 1700 a 1900, kdy na ně byly pořádány různě odůvodněné pogromy. Plzeňská židovská obec byla tudíž největší v českých zemích. Jejich přesné počty v jednotlivých dějinných obdobích jsem nezjišťoval, za což se omlouvám jak odborníkům, tak i laické veřejnosti. Z výkladu si ovšem vybavuji, že v období nejsilnějšího rozkvětu obce, což je zřejmě také období výstavby Velké synagogy, měla plzeňská židovská obec kolem sta tisíc členů. Pokud by měl kdokoli z Vás dojem, že je tento odhad mylný, pak žádám ctěné čtenářstvo o shovívavost. Faktem ovšem je, že prvotní náklady na stavbu synagogy nesli právě členové tehdejší evidentně velmi bohaté městské židovské obce.

Není tedy divu, že 2. prosince 1888 byl položen základní kámen ke druhé největší evropské synagoze. Původní plány navrhl vídeňský architekt Fleischer. Stavba měla být provedena v gotickém slohu severského tipu s vysokým průčelím a se dvěma 65 metrů vysokými věžemi. Tuto variantu však tehdejší rada města zamítla s odůvodněním, že obě monumentální věže by nevhodně soupeřily s věžemi kostela sv. Bartoloměje. – Vidíte, jak už tenkrát se našim představitelům dařilo v oblasti logického zdůvodňování zamítavých postojů. A pak, že jsme odtržení od své vlastní historie. Na opak. Jak vidno, už od dob monarchie u nás evidentně platí, že když se nám něco nehodí, smeteme to ze stolu, a tváříme se jako když jsme právě zachránili svět. – Nové plány předložil Emanuel Klotz v roce 1890. Klotz zachoval půdorys a celou koncepci stavby, věže snížil o dvacet metrů – aby se, jak se říká, vlk nažral a koza zůstala celá – vše bylo vyzdobeno orientálními motivy, což souvisí se skutečností, že Tóra – tedy soubor posvátných židovských textů – zakazuje jakékoli zpodobňování uctívaných osob, což je pochopitelně zjednodušeně podáno, poněvadž nejsem rabín a nechce se mi opisovat z internetu úplně všechno. Shrňme si tedy pouze fakticky, že stavitel architekt Rudolf Štěch zahájil stavbu v roce 1892 a dokončil ji v roce 1883 Takovou rychlost by panu Štěchovi lidem záviděly i mnohé dnešní firmy. Kdyby si ovšem vůbec troufly pustit se do takové stavby. To je ovšem další má úvaha „nad plán“. Neodtrhávejme tedy dále svou pozornost od původní myšlenky.
Ty orientální motivy jsme v té synagoze právě viděli. Taky jsme tam viděli tři dosti velké reklamní plakáty. Konkrétní firmy, jichž se ty reklamní materiály týkaly, jmenovat nebudu, protože mi nic nezaplatily. :))) Krom toho si myslím, že jakákoli reklama do svatostánku jakékoli církve naprosto nepatří.

Paní průvodkyně na nás ovšem udělala skvělý dojem. Po celou dobu výkladu – asi hodinu a půl – stála na vlastních nohou. Když jsme se zeptali, jestli by nám mohla ukázat tóru, nejprve v ní trochu hrklo, ale po několika vteřinách nám velice omluvně vysvětlila, že tóru mohou vidět a manipulovat s ní jenom zasvěcení.

(No jo, ani my vozejčkáři nemůžeme všechno. Jedinou cestou k tajemství tóry by byl nějakej judaistickej rychlokurz. Teď mě tak napadá, že v Plzni by to bejvalo bylo možná šlo........... Ale už je po dovolený a jak se říká, pozdě bycha honit.)

Ale pokračujme v rádobycestopisném vyprávění. Paní průvodkyně byla tak moc hodná, že nám ukázala i zimní modlitebnu. To je malá místnost v synagoze, která se v zimě vytápí, aby tam mohly probíhat náboženské obřady. Vejde se tam asi šedesát lidí, sedících ve klasických kostelních, v tomto případě tedy synagožních, lavicích.

Moc se nám v synagoze líbilo. Jsme opravdu velice potěšeni, že nám bylo umožněno setrvat na tak výjimečném místě.

Ve čtvrtek 15.8. jsme dopoledne vyrazili na státní zámek Kynžvart. Na úvod této části vyprávění si dovolím kratičkou úvahu. Podle mého mínění je do značné míry dobře, že některé zámky, a pamětihodnosti vůbec, zůstávají v rukou státu, protože šlechtici a šlechtičny přes veškerou svou, mnohdy zoufalou, snahu zastavit čas stárnou a chudnou. Navíc často marně hledají v rámci svého rodu nástupce, který by o rodinné majetky pečoval se stejnou intenzitou, s jakou o ně byli připraveni pečovat oni sami před nástupem vlády jedné strany. Snažím se pochopit skutečnost, že nechuť mladé generace pečovat o znovu získané rodinné majetky – zvláště, když nejsou v perfektním stavu – je do značné míry způsobena právě nástupem komunistů k moci, a násilným přerušením vztahů lidí k jejich majetkům. Nicméně pokud do věci nezasáhla politická, povětšinou vojenská, a v tom případě demagogická moc, pečovali za minulého režimu o historické památky erudovaní odborníci, na základě jejichž snah byly uchovány a zakonzervovány hodnoty, které přijíždí opakovaně obdivovat lidé z celého světa.

Ale nejsem tu proto, abych moralizoval, ani proto, abych komukoli radil.

Vrhnu se tedy do líčení toho, co jsem si ze státního zámku Kynžvart odvezl. Ne, prosím Vás nelekejte se. Rozhodně jsem v rozporu se zákonem neochudil tamní sbírky. Jsem, tedy alespoň si myslím že jsem, čestný člověk a jako takový nemám na zlodějinu, jak se říká, žaludek, nemluvě o fyzických schopnostech. Například taková renesanční almara se, věřte – nevěřte za vozíkem odtáhnout nedá. A už vůbec považuji za zbytečné uvažovat o nenápadnosti takového chování. Odvezl jsem si odtamtud jen bezpočet příjemných prožitků, a dvě leporela, neboť pan průvodce nám hned v úvodu prohlídky sdělil, že v expozici se nesmí fotit. Ale k tomu se ještě dostanu.

Nejprve chci zmínit, že jsme před vstupem na zámecké nádvoří zdvořile odtrhli od rodiny  jednu ochotnou paní, svěřili jsme jí naše fotopřístroje a požádali ji, aby několikráte stiskla spouště v zájmu zachování onoho neopakovatelného skupinového okamžiku. Paní tak svižně učinila, za což jí ještě jednou děkujeme, a my jsme se následně posunuli na první nádvoří k zurčící kašně, kde jsme, věrni tradici českých turistů zlikvidovali obsahy pytlíků s jednotným nápisem OBĚD.

Po té se odkudsi objevila velmi sličná rusovláska v úloze průvodkyně, a požádala nás vozíčkáře, abychom ji následovali směrem k výtahu. Tedy, ehm, jsem muž středního věku, a i v tomto případě mám v úmyslu zachovat dekorum. Musím však poznamenat, že kdybych se mohl rozhodnout, navštěvoval bych kvůli téhle slečně zámek Kynžvart každý den po celou sezónu. Ale pšt, ona o tom neví a takových nadšenců potkává jistě zástupy, takže v rámci zachování patřičné úrovně nebudu celou věc dále rozvádět.

I z toho důvodu, že ke zmíněnému výtahu, kde se vzal, tu se vzal, odkudsi přispěchal asi pětadvacetiletý usměvavý gentleman, aby oné dívce pomohl s naším „odlifrováním“ do patra. Podle mého názoru velmi dobře věděl, že zvláště na muže nemá šanci zapůsobit ani zlomkově tak pozitivně, jako to v mém případě dokázala během pár vteřin ta okouzlující dívka, avšak velice se snažil. Jeho výklad byl skutečně famózní. Hned v úvodu jsme se dozvěděli, že studuje veterinu a průvodcovství na Kynžvartě je tedy jeho obrovským koníčkem.

Od schodiště vedoucího k prohlídkové trase jsme viděli několik portrétů členů rodiny Klementse Metternicha, která zámek vlastnila už od roku 1603, kdy jí připadl coby konfiskát. Tehdy byli jeho majiteli Johann Reinhard von Metternich a jeho bratři. Tito tři majitelé dali v letech 1681 až 1691 přestavět původní tvrz na barokní zámek.

Roku 1818 pak zdědil sídlo princ Klements Metternich (1773 – 1879). Jak víme už ze škamen základních škol, Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže z Metternich-Winneburgu, vévoda z Portelly, hrabě z Königswartu byl jedním ze dvou nejznámějších zastánců absolutismu jako jediného životaschopného politického zřízení. Nic divného, pomyslíme si, když si uvědomíme, že mladý Metternich studoval ve Štrasburku právě v době, kdy v témže městě dokončoval své vojenské vzdělání Napoleon Bonaparte. Studia pak mladý Klements dokončoval v Mohuči. Po obsazení Porýní francouzskou  revoluční armádou uprchli Metternichové v roce 1794 na své panství Kynžvart. Tolik tedy nutný průvodní historický exkurz, a vraťme se zpět na prohlídku.

První místností, kterou jsme s panem průvodcem navštívili, byl Jaspisový salonek. Jaspisový proto, že se zde nacházelo, a snad ještě nachází sedm jaspisových váz. A nejsou to žádní drobečkové. Největší z nich je skoro metr vysoká. Jako mnoho jiných artefaktů i tyto vázy daroval Klementsi Metternichovi ruský car Alexandr I. se kterým udržoval Metternich po dlouhá léta velmi přátelské osobní styky. (Tak to vidíte. Ona ta „bratrská“ pomoc, které se nám dostalo v roce 1968, měla historicko – politicky z čeho vycházet.) Pak tam byl ještě model zámku a jeho širokého okolí v měřítku jedna ku nevím kolika. Mimo jiné jsme panem průvodcem byli upozorněni na zvláštní portrét jakési ženy, provedený řekl bych „tečkovací“ technikou. V malířství, stejně jako v mnohém jiném se nevyznám. Laicky řečeno to byla tečka na tečce. A pan průvodce, filuta jeden, na nás chtěl, abychom na tom portrétu hledali zvíře. Znáte ten pocit, když člověk nevidí to, co se po něm chce, aby viděl, a on se k tomu, boje se ostudy, nechce přiznat? Tak nějak jsme se tedy tvářili my všichni návštěvníci. Když pan průvodce uznal, že je na čase prolomit naše mlčení, ukázal nám malou mušku, dokonale vyvedenou téměř ve středu plátna. A nejen to. Pan průvodce nám také sdělil, že když ten obraz před časem viděl jeden entomolog, přerušil jeho výklad a řekl, že se jedná o samečka mouchy domácí.

Tak vidíte, co všechno je k vidění na zámku. Také jsme viděli jednu komodu posázenou kamejemi. Kdo neví, co je to kamej, tomu sděluji, že se jedná o umělecké opracování kamene. Tedy opracování rytím a broušením. S Jaspisovým salonkem sousedí na jedné straně s Metternichovou pracovnou, a na druhé straně, pokud si to tedy dobře pamatuji, je kulečníkový sál, kudy právě exkurze pokračovala.

My jsme ale nejprve klasicky jeden po druhém, jak se to na hradech a zámcích dělává, nahlédli do Metternichovy pracovny. Ta je na tehdejší poměry malá a prostě vybavená. Tak tomu ostatně u pracovitých lidí bývá. A Klements Metternich zřejmě pracovitý byl. Odpovědi na otázky typu na čem přesně pracoval, jakým způsobem tak činil, a komu to prospělo, ponechám raději bez odpovědí třeba jen naznačených, protože právě o odpovědi na takovéto otázky se historikové do dnes přou.

Ale zpět do pracovny, do malé pracovny, a tedy k práci. Šlechtic tam měl jen oválný stůl a dle mého názoru nepříliš pohodlnou židli, situovanou zády k oknu. A samozřejmě knihovnu plnou knih. (To víte, kdo chce udržet prst na tepu doby, musí sledovat, co se píše a mluví. A to pan Metternich sledoval velice úspěšně.)

Nyní se však společně přesuňme z jaspisového salónku do kuřáckého salónku, kde měl pan bývalý kancléř velice solidní sbírku dýmek a kuřiva vůbec. Sbírkové předměty pocházely z mnoha zemí tehdejšího známého světa.

V kulečníkovém salonku jsme viděli impozantní kulečníkový stůl. Jeho impozantnost spočívala samozřejmě v jeho velikosti. Byl, tedy je sedm metrů dlouhý a tři metry široký. Prý se také jedná o dar cara Alexandra I. princi Klementsi Lotaru Metternichovi.

(Vždycky jsem obdivoval umění získat si přízeň lidí. Ale v politice mě takové praktiky většinou odpuzují a znechucují.) Nad tím impozantním stolem byl impozantní čtyřlampový lustr ve tvaru vah. Asi takových vah, jaké má v ruce socha slepé spravedlnosti. Byla to holandská práce vyhotovená na zakázku a lampy se mohly pohybovat v takovém rozsahu, aby si hráči v žádné herní pozici nestínili.

Kromě informací stran jeho politických aktivit jsme se o Klemensi Wenzelu Nepomuku Lotharu knížeti z Metternich-Winneburgu, vévodovi z Portelly, hraběti z Königswartu dozvěděli, že byl velmi ješitný. To říkají klevetivé ženštiny snad o všech chlapech. Mužskou ješitnost a vyprávění o ní vnímám jako jakousi součást folklóru. V Metternichově případě však údajně byla ješitnost hnána ad absurdum. Do vlasů si prý sypal vápno, aby je měl pěkně bílé, a dodal si tak vážnosti. Další pikanterií, která se nám ovšem na Kynžvartě potvrdila je skutečnost, že se pan kancléř nechával portrétovat pouze z pravé strany. Měl totiž za levým uchem velkou, snad až dvoucentimetrovou pihu. Pan průvodce nám ji ukázal na jednom z kancléřových portrétů, umístěných v jeho  velké pracovně. Takových portrétů ovšem nebylo moc, poněvadž malíře, kteří Metternicha vyobrazili z pihou, pan kancléř ztrestal, a to v krajním případě i popravou. Takže být investigativním malířem se zcela jistě neodhodlal každý.

Metternich měl, ostatně jako každý solidní vládce – a on byl skrytý vládce, o tom si velice hlasitě šuškala celá Evropa – také svého kata. Ten kat se jmenoval Karel Huss (1761 – 1838) a byl to vzdělanec. (Osobně mám daleko lepší vztah ke vzdělanci Janu Husovi, který byl upálen v Kostnici, než ke Karlu Hussovi, který popravoval všude, kde to po něm někdo žádal.) Proslulý popravčí coby mladík studoval dokonce na gymnáziu v Ústí nad Labem. (Něčím podobným se dnes nemůže chlubit mnoho ústeckých teenagerů.) Huss byl však synem kata, a jako takový byl neoblíben jak mezi učiteli, tak mezi žáky. Proto gymnázium v Ústí nad Labem opustil, a chodil „do učení“ ke svému otci. Neučil se však jenom maximálně efektivně mučit a popravovat, ale také léčit. To mne nejprve udivilo, ovšem následně jsem si uvědomil, že čím delší dobu člověk trpí, tím více je trestán. Je však také psáno, že Karel Huss léčil převážně lidi, se kterými neměl co do činění jako kat. Pokud mám celou „katovskou otázku“ pojmout trošku filozoficky, pak bych řekl, že katové měli vždycky za potřebí udržovat si náklonnost svobodných lidí, protože v případě eskalace nenávisti vůči nim samým jim šlo vždycky o život. Zdá se, že tedy není jen pravidlem posledních let, že ten, kdo vědomě jakýmkoli způsobem ubližuje svému okolí, se snaží “mít krytá záda“. A tak se stalo, že se Huss postupně stále více, a snad mohu použít slovo vášnivěji začal věnovat studiu přírody, hlavně pak studiu bylin. Proto jsou také do dnes na Kynžvartě uchovány jeho rozsáhlé botanické sbírky, a precizní herbáře. Pravda, je to dilema, jestli člověk může být hrdý na to, že zabíjí lidi, s prokázáním jejichž viny se nikdo příliš neobtěžoval, na rozkaz toho, kdo v danou chvíli představuje státní moc. Být to na mně, vstoupil by Karl Hus do dějin pouze jako botanik, do jehož herbářů jsme také měli možnost nahlédnout.

V Mettenichově pracovně, kam se s dovolením v myšlenkách opět vracím, jsme ovšem viděli více zajímavých věcí. Například pošťáckou brašnu i s dopisem pro nějakou šlechtičnu, jejíž jméno Vám ovšem neřeknu, protože jsem si jej nepoznamenal, nemaje u sebe propisku, papír, ani přirozený instinkt bulvárního novináře. Ale pokud Vás, milí čtenářové, to jméno eminentně zajímá, poptejte se v redakci Blesku. Tam si budou vědět rady.

Mimochodem, spekulovalo se i o tom, že otcem jisté Boženy Němcové, takto autorky knihy Babička, a jiných románů pro důchodce, které jsou již po desetiletí podsouvány nebohým dítkám jako povinná školní četba, tedy že otcem autorky těchto knih je Klements Lotar Metternich.

Její matkou pak podle těchto nepodložených zpráv měla být jakási Vilemína Zaháňská.

Těžko soudit, zda se paní kněžně Zaháňské včas podařilo vyhnat z její ložnice hříšné myšlenky a následně i pana Metternicha. (Případně obé v opačném pořadí.)

Jisté však je to, na čem se shodují vědci, a sice, že otcem Boženy Němcové je s největší pravděpodobností Johann Pankl, rakouský Němec, Metternichův kočí, a matkou Terezie Novotná, služka.

Když se nad tím tak zamyslím, nezdá se mi, že by pan kancléř potřeboval výpomoc při pořizování levobočků. Ovšem na druhou stranu plně chápu, že pro tehdejší aristokratické kruhy bylo přijatelnější považovat za otce dítěte služky kočího, než toho, kdo ať zjevně, či skrytě řídil chod rakousko – uherského impéria. Ještě i dnes jsou v nejvyšších kruzích „odbočky“ ve vztazích tajeny především z důvodu prestiže. Je patrno, že člověk se v průběhu staletí v podstatě nemění.

Ale zanechme drbů, a věnujme se podloženým informacím.

Pan Metternich vůbec hodně psal. Podílel se mimo jiné i na organizaci poštovní služby. Pochopitelně nepsal jen svým přátelům a přítelkyním, kterých prý neměl právě málo.

Není těžké si domyslet, jaký postoj k tomuto manželovu koníčku zaujímala bohatá moravská šlechtična Eleonora Kounicová, se kterou se Metternich oženil. Svatbba Klementse Lotara a tak dále Metternicha s kněžnou Eleonorou Kounic – Rietberg (1775 – 1825), vnučkou bývalého kancléře Václava Antonína Kounice (1711 – 1794). Stalo se tak 27. září 1795 na zámku ve Slavkově. Tímto sňatkem se Klements Metternich zbavil finančních potíží a začal svou diplomatickou kariéru.  knížete

Často psával do zahraničí, což patrně souvisí se skutečností, že byl v diplomatických službách monarchie, do kterých vstoupil v roce 1801, kdy se stal nejprve vyslancem u sasského dvora v Drážďanech, pak u pruského dvora v Berlíně, a nakonec u Napoleonova dvora v Paříži. Roku 1809 se stal rakouským ministrem zahraničí. Tento úřad zastával až do pověstného revolučního roku 1848 Roku 1813 byl povýšen do dědičného knížecího stavu, a roku 1821 se stal rakouským kancléřem. Jak vidno, někdo se prostě uměl „otáčet“. Po porážce Napoleona v Rusku „žehlil“ Metternich situaci u ruského cara Alexantdra I. – což by mohlo souviset například s tím kulečníkovým stolem, protože Metternich už mohl znát Komentského teorie škola hrou – a když se politická situace otočila, stál ten filištín v protinapoleonské koalici, která Napoleona porazila v bitvě  u Lipska, která se konala v roce 1813. I později podporoval rakouský kancléř Metternich myšlenky ruského cara na spojení Rakouska, Pruska a Ruska pod hlavičkou aliance křesťanských panovníků. K tomuto zprvu tříčlennému uskupení se později přidali všichni evropští panovníci s výjimkou anglického krále a papeže. Byl to prostě vlivný muž, dokázal v Evropě po jistou dobu velmi pevnou rukou udržet mír a řád, ale já se necítím být průvodcem jeho životopisem, a proto zde nebudu zmiňovat některé další faktografické údaje. Zmíním však ještě skutečnost, že Metternich v roce 1825 ovdověl. Jeho druhou ženou se stala Antoanette Leykamová, která byla o třicet let mladší. Oženil se s ní v roce 1827. Pověst tvrdí, že si nechala odstranit dvě žebra, aby měla v korzetu štíhlejší pas, a zaujala tím vlivného starce. Tento fakt se mi však nepodařilo potvrdit ze spolehlivých zdrojů. V jeho prospěch však hovoří fakt, že Antoanette Leykamová zemřela již v roce 1829, údajně nedlouho po té, co porodila syna Richarda.

Vlivný kancléř se pak oženil ještě po třetí, a to s Melanií Zichy (1832 – 1919). S tou měl kancléř tři děti, zatímco se svou první ženou jich měl údajně devět, což jsem zapomněl poznamenat.

Pan průvodce nám ukázal několik tajných dveří. Tedy nejprve nás nechal hádat, kde ty dveře jsou. Musím se pochlubit, že jsme to v několika případech uhádli, za což nás rozradostněný pan průvodce velice chválil. Tedy ve všech případech nám naznačil místa, kde ty dveře jsou, ale současně nám sdělil, že nebude vstupovat do expozice a otvírat je, poněvadž nechce „dráždit“ alarm. Myslím, že by nám byl nějaká ta dvířka otevřel, pokud bychom jej tedy nějakou dobu přesvědčovali, a věřte, že by to pro nás nebylo nezajímavé...... Ovšem vidina spuštěného alarmu, a návazně slyšina blížících se policejních sirén nás přesvědčila, abychom nadobyčej vstřícného pana průvodce nepřesvědčovali k poťouchlostem, a nechali jej pokračovat ve výkladu. V jeho rámci nás upozornil i na komodu se specielním systémem zámků, a ukázal nám, kterak nejde odemknout, když člověk přesně neví, jak na věc.

Viděli jsme i další artefakty. Mimo jiné obraz pocházející z Japonska – mimochodem také dar – několik porcelánových sošek, z nichž ale stála za intenzivnější povšimnutí jenom jedna – tedy pochopitelně bráno z mého laického a ještě navíc ne vysloveně nadšeného pohledu. Byla to soška, do níž byl zabudován seismograf fungující tak, že při menší seismické aktivitě se sošce třásly jenom ručičky, a při větší seismické aktivitě pohybovala soška i hlavičkou. Byl to tedy první místní seismograf.

Viděli jsme také Metternichův portrét z doby, kdy mu bylo asi třicet let, a na tomto portrétu se bez ohledu na pihu kancléř nápadně podobal českému exministru vnitra Vítu Bártovi. Na rtech některých z nás vzbudila tato fyzická podobnost jen pobavený úsměv, zatímco jiní si uvědomili i povahovou podobnost těchto dvou osobností ovlivňujících vývoj svých historických epoch. V téže místnosti jako zmíněný státníkův portrét byly i dózy z čínského porcelánu, a v jedné z nich jsou dokonce uchovány Metternichovy vlasy.

Snad se Vám bude hodit informace, že největší knihovna na zámku Kynžvart má asi 1500 svazků, a jeden unikátní obal na atlas, který je asi tři metry dlouhý a deset centimetrů široký. Unikátem této knihovny je také několik svazků popisujících starověký Egypt.

A teď na chvíli otevřeme epidemiologické okénko, v rámci něhož si poodhalíme jednu zajímavost. V devatenáctém století dámy a pánové z vyšší až nejvyšší společnosti sice úzkostlivě dbali na svůj vzhled, avšak hygiena coby celospolečenský fenomén je příliš nezatěžovala. Samozřejmě užívaly voňavky mající za úkol jednak přehlušit nežádoucí pachy, a druhak zjednat svým uživatelům společenský respekt. Nosili však také na krku flakónky s volskou krví. A jestlipak víte, z jakých pohnutek tak činili? Ne, nehledejte v encyklopediích! Hned Vám to prozradím. Vyslídil jsem informaci, že oni se koupali asi tak jednou za čtrnáct dní a ta volská krev měla přivábit blechy, štěnice, a různou jinou podvratnou zvěř, která mocným, a začasté také nemocným tehdejšího světa lezla po tělech, a, co je pro nás nejhorší, ovlivňovala jejich politická rozhodnutí. – Ani se nechci pouštět do úvah nad faktory ovlivňujícími současná politická rozhodnutí, ale fakt je, že už jsem dost dlouho neviděl ve veřejných prostorách švábi, blechy, štěnice a podobné živočišstvo, což z politického hlediska vnímám velice kladně, neboť jsem si plně vědom, že zdaleka ne všude je situace v tomto i jiných ohledech tak pozitivní, jako je tomu u nás. – Vraťme se však do historie. Viděli jsme také nepřeberné množství dobových zbraní, a dokonce samurajský oděv.

Domnívám se, že zámku Kynžvart jsme již věnovali dosti času.

Po jeho návštěvě jsme zajeli do Mariánských Lázní, půvabného to letoviska situovaného v poměrně velice kopcovitém prostředí. My méně odvážní jsme zůstali jen na kolonádě, která je z části krytá a hlavně bezbariérová. Ti odvážnější pak šplhali do kopců mezi hotely ukryté v lesnatém prostředí. Pořídili jsme si tam lázeňské oplatky, což je, přiznávám, poněkud materialistický prvek, ale také mnoho nádherných fotografií, protože jde o skutečně překrásné místo, na jaká se našinec nedostává každý den.

Když jsme se vrátili „domů“, tedy do našeho „hotelu“, čekalo nás glazování těch hrnéčků, které jsme si ukroužili v pondělí. Glazování se dělá proto, aby se hliněné nádoby nerozpouštěly, když přijdou do styku s vodou, a pochopitelně také z hygienických pohnutek.

V pátek 15. 8. jsme si vyjeli do plzeňské zoo. Po té, co jsme vystoupili z autobusu, seřadili jsme se před turnikety, kterými jsme následně prošli, nebo projeli jeden po druhém – to aby byl pořádek kvůli lístkům – a už jsme tam byli. Ptáte se kde? No přece v království divočiny, které musí uchvátit každého, komu k vyjádření vztahu k přírodě nestačí ňuchňat psa, česat vousy kočce, honit s repelentem komára, nebo s plácačkou mouchu.

Nicméně plzeňská zoo patří podle našeho názoru k nejsvažitějším v Evropě. Ale možnosti jsou vždycky právě takové, jaké jsou, a u zoologických zahrad to platí dvojnásob. Ale proč? Proč právě místa, kde se vlastně opečovává genofond zeměkoule jsou umístěna na nejméně hodnotných pozemcích našich sídel? Mstí se snad těmito rozhodnutími někdo za to, že on sám v některých okamžicích svého života prokazuje nižších hodnot inteligence, než jakých dosahují cvičení šimpanzi? Doufám, že máte smysl pro humor.

Tato situace dnes samozřejmě nemá nic společného se situací v dobách, kdy byly jednotlivé zoo zakládány, a ve většině případů je zakládali nadšenci, kteří všechny své peníze utratili za exotická zvířata a volba pozemku zůstala i pro ně druhořadou záležitostí.

Popisu návštěvy zoo by měl samozřejmě dominovat výčet zvířat, které jsme měli možnost vidět.

Nejprve jsme se vrhli na zastřešenou plošinu nad kachním rybníkem. Chodníček na kůlech byl poměrně úzký, takže se nám pěší návštěvníci museli dosti akrobaticky vyhýbat, ale všechno se zvládlo, takže jsme mohli zamířit přímo ke Hrošíku Liberijskému. Ten byl ovšem schován ve stínu pod přístřeškem, pročež ho návštěvníci s poněkud horším zrakem v tu chvíli, kdy jsme tam byli my, mohli jenom tušit. Sousedem Hrošíka liberijského je Gepard súdánský. Tedy řeknu Vám, kdybych já byl Súdánec a potkal náhodou takhle k večeru toho Geparda, vzal bych svoje nechodící nohy na shrbená ramena, a zastavil bych se až v „Lichánu“. Dalším obyvatelem plzeňské zoo je Prase savanové. Tenhle živočich mne po pravdě příliš nezaujal. Pocházím totiž z hospodářství, kde jsme chovali také dvě prasata do roka. Samozřejmě na maso. Je asi logické že naši pašíci savanu nikdy nespatřili. A nezdálo se mi, že by jim to nějak extrémně vadilo.

Následně jsme přešli k žirafám, kde jsme nejprve mohli pozorovat jejich hru na honěnou. Žirafky jsou ale nesmírně lekavé, asi jako já, a tak stačí malý impuls a už se ženou o překot, aniž by měly jasno, kam doběhnou. V každém žirafím stádě se pochopitelně čas od času řeší názorové rozepře. Náhodou jsme měli to štěstí, že jsme mohli takovou výměnu názorů sledovat. Musím konstatovat, že žirafy mezi sebou nebojují hlavami, což je jim z taktického hlediska určitě na škodu, ale krky. Mlátí do sebe těmi dlouhými „obušky“ doslova hlava nehlava. Nejsem si schopen ani představit, jak to vypadá, když takové žirafě lupne za krkem, ale řekl bych, že právě z podobných situací musí mít zahradní ortoped nezřídka hlavu v pýru.

Co napsat o Velbloudech dvouhrbých? Já je vždycky v zoo vidím jenom stát a přežvykovat. Asi mají docela radost, že byli „vylosováni“ pro život v blahobytu, a nemusejí dejme tomu poslouchat robota s bičíkem, jaké mívají na zádech jejich jednohrbí kolegové při závodech, pořádaných bohatci například v Kuvajtu. Osobně to považuji za exemplární příklad týrání zvířat, kombinovaného s lidskou leností. Ale kultura národa je kultura národa. Vždyť například takovou koridu chápe a velebí také jenom určitý druh lidí. Avšak to už jsme, jak se říká, úplně někde jinde.

Všiml jsem si také Oslů domácích. Jeden z nich kulhal. Je vidět, že ani pobyt v zoo nezaručuje takovému oslíkovi klidný průběh života. Možná měl zranění ze souboje, které jsou prý mezi oslími samci velmi tvrdé. Na druhou stranu chápu, že ošetřující personál nemůže čtyřiadvacet hodin „soudcovat“ spory zvířat podobně, jako to dělá dejme tomu ringový rozhodčí v boxu.

Mezi jinými jsme viděli také párek Dikobrazů srstnatonosých. Z hlediska akčnosti by pro nás bylo bývalo nejlepší, kdyby nám sameček ukázal, kterak vystřeluje své nebezpečné ostny, ale ve chvíli, kdy jsme ho zvědavě okukovali, se společně s partnerkou vyvaloval na sluníčku zmožen náročným programem vrcholící zoologické sezóny, a nevšímal si ani mrkve, kterou mu pod jediný jejich strom naservírovali pečliví ošetřovatelé.

Pokud se týče Pižmoně severního, přiznám se, že mu závidím kožich. Tedy v zimě mu ho závidím. V letním období mu naopak vůbec nezávidím skutečnost, že si ten kožich nemůže sundat.

Z televize vím, že pižmoňové dokážou za silného mrazu, nebo za silné sněhové bouře stát bez hnutí i několik hodin. To je naprosto obdivuhodné. Já bych po několika vteřinách ve sněhové bouři za vidinu vyhřátého bytu prozradil všechny tajné informace, které jsem kdy slyšel.

Také si vybavuji Levharta čínského a strmou skalní stěnu v jeho výběhu. Vůbec nechápu, jak se takové zvíře může vyžívat v pohybu v terénu tohoto typu. Mne bolely nohy jen když jsem pohlédl vzhůru tím jeho „horolezeckým“ teritoriem.

Když jsme se otočili o 180°, spatřili jsme hrochy. Tedy ve výběhu, nikoli jak se říká na volné noze. Co poznamenat ke hrochům? Asi jen tolik, že jsou nepochybně inspirací pro vývojáře bojové techniky. Takový hroch, to je živý obrněný transportér. A co že transportuje, ptáte se? no přeci žrádlo. Metráky žrádla. Tedy ne, to bych přeháněl. Ale půl metráku, tedy 50 kg, jak je psáno, dospělý jedinec bez problému denně zkonzumuje.

Kromě hrochů jsme v tu chvíli také viděli lidi se zmrzlinovými kornouty v rukou. A právě  na tu zmrzlinu jsem dostal hrozitánskou chuť, pročež jsme se přesunuli do dolní, poněkud rovinatější části zahrady, kde tu pochoutku nabízejí.

Tam jsme také viděli Lemury Kata. Tedy ne, že by Lemuři kata jedli zmrzlinu. Blázníte! To by se jim udělalo přímo děsivě těsno, tedy nevolno.

Dost na tom, že se po jisté části plzeňské zoo mají možnost pohybovat absolutně volně. Respektive se, zdá se dobrovolně, nepohybují mimo tuto část objektu, což mne naprosto překvapilo. Asi podepsaly smlouvu s vedením zoo.

Také tam měly ceduli, tedy určenou lidem, na níž bylo napsáno: NEKRMTE NÁS, ŠKODÍ NÁM TO. Přesto se dost lidí, a hlavně dětí, přímo neodolatelně těšilo, až Lemurky nakrmí, a vědomě jim uškodí. To nechápu, ale také to nezměním. Budu se tedy věnovat něčemu jinému.

Mají tu i australskou část zoo. Tu jsme ale navštívit nestihli, protože jsme na odpoledne měli domluvenou prohlídku zámku Zbiroh. Do té „australské“ části zoo jsme tedy jenom nakoukli. A mohu Vás naprosto ujistit, že tam žádné zvíře nebylo vzhůru nohama.

Po relaxačním pobytu v plzeňské zoo jsme se tedy v pátek odpoledne vypravili vstříc poznání na zámek Zbiroh. Toto místo je, jak by řekl básník a nadšenec pro arachnologii, ovinuto hustým předivem tajemství. A to nejen tajemství, která toto místo formovala dlouhá staletí již před vznikem našeho samostatného československého státu, ale i nanejvýš utajené aktivity, kterými se na tomto místě zabývalo vojsko po roce 1968

Kde však začít? Asi ne od Tamary, i když jméno je to pěkné. Ale přeskočíme raději o nějaké to století zpátky, aby v tom historikové, jak se říká, neměli hokej.

V tom případě musíme začít u pana Zbyňka Zajíce z Valdeka, který zde utrmácen honěním jelenů ztratil orientaci a v nastalé tmě byl nucen na tomto místě přenocovat. – No bodejť, řekne si rozumně uvažující člověk, když se zajíc vrhá po jelenech, tak to nemůže dobře dopadnout. A že to bylo jméno.? Ale dejte s tím pokoj. Nikdy jsem neměl rád ten češtinářský zmatek okolo velkých a malých písmen. Navíc o všech lidech bez ohledu na jméno platilo a stále platí, že nejvíc chtějí vždycky to, co nemůžou mít. – Ovšem ten Zajíc z Valdeka měl, tedy podle legendy, přímo neuvěřitelnou kliku. Když se on a jeho družina ráno probudili, zjistili, že se všude kolem nich povalují jelení parohy. Pan Zbyněk prý nechal všechny parohy sesbírat – odtud název obce i zámku – a nechal zde postavit hrad. Tolik tedy legenda.

První skutečnou známku o Zbirohu můžeme vyčmuchat v roce 1230, kdy zdejší hrad údajně vlastnili bratři Hřen a Sulislav ze Zbiroha. – Ale asi se poškorpili, a Hřen se odstěhoval. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit název obce Hřensko. (Omlouvám se, a doufám, že mi odpustíte můj tolik oblíbený sugestivní odskok od výkladu, v tomto případě od výkladu dějin. Uklidňuje mne jen to, že nejsem v dějinách první, kdo si od výkladu dějin odskočil, kupříkladu k jinému povolání.) Dalším zaznamenáníhodným zdejším zvelebitelem je Děpolt ze Zbiroha z rodu Drslaviců. Ten se prý za zdejšími zajíci a jeleny honil na konci třináctého století. – Apropos, mám pocit že devadesát procent současné populace je z rodu Drslaviců. – Dále tu byli pány Rožmberkové, později Kolovratové, jejichž zástupce dokonce připustil, že zde 2. srpna 1469 byla vyhlášena  církevní klatba na krále Jiřího z Poděbrad. Jak vidno, politické převraty a zvraty nejsou v naší zemi pouze novodobou záležitostí. Po kolovratech přišli Šternberkové, Lobkovicové a Rudolf II. A právě Rudolf II. má na zdejším zámku i svou komnatu. K tomu se však dostaneme.

Zámek Zbiroh jsme nemohli najít. Ale opět se nám potvrdilo, že je důležité nezpanikařit i tehdy, když člověk vidí ceduli s přeškrtnutým názvem vytoužené obce, a je mu tedy jasné, že se svému cíli začíná vzdalovat namísto toho, aby se mu přibližoval. Po delším rozvažování jsme tedy následovali dva odvážně jedoucí osobní automobily a začali jsme šplhat spletitými uličkami téměř po čichu až do okamžiku, kdy jsme spatřili první malou, a tedy lehce přehlédnutelnou cedulku s vytouženým nápisem ZÁMEK. Od toho okamžiku nás od jeho návštěvy nemohlo odradit vůbec nic. Přisvištěli jsme na druhé nádvoří. Při vystupování jsme se sráželi se svatebčany. Kdybych se nestyděl, mohl jsem být tajemným vozíčkářem na úplně cizí svatební fotografii. Na zámku Zbiroh se totiž pořád někdo žení a vdává. Nic naplat. Prorvali jsme se tím slavnostním davem na první nádvoří, kde jsme jako opřekot fotili nádhernou kašnu a čekali, co přijde. Přišla paní průvodkyně a sdělila nám, že ti, kteří mohou chodit, půjdou za ní nahoru po schodišti – mimochodem dobře viditelném i z nádvoří – a vozíčkáři se svými doprovody počkají, až jim příslušní zaměstnanci umožní použít výtah, který je součástí zámeckého hotelového komplexu. Nás čekající vozíčkáře si pod patronát vzala moje mamina. Luboš Pavlíčků s tím sice nesouhlasil, neboť se nejraději nechává inspirovat děvčaty, která mají čerstvý občanský průkaz. Žádná taková se však nedostavila, takže se náš gigolo zařadil do formace, a vyrazili jsme vstříc dobrodružstvím. Na tomto místě bych měl poznamenat, že zámek Zbiroh je rozdělen na hotelovou část, a na klasickou zámeckou prohlídkovou trasu pro zvídavé návštěvníky. Na počet hvězdiček symbolizující úroveň péče o zdejší hotelové hosty se mne neptejte. Ačkoli jsme se na tuto z investigativního hlediska velice zajímavou věc dotazovali několikrát, nikdo nám nesdělil odpověď. Nejspíše to bude tím, že jsme se ptali sice dobře, ale na špatných místech. Nebo že by i v dnešní době někdo měl zapotřebí takovouhle věc tajit? Nevím. Ovšem pokud mohu soudit jen z toho, co jsem viděl, na počet hvězdiček se nemá smysl ptát. Jistě by jich bylo nepočítaně, což je jen dobře, protože kdyby úroveň péče o hotelové hosty nebyla taková, jaká je, nebyli bychom si mohli my vozíčkáři „vypůjčit“ výtah, a dostat se do zámecké expozice, která je skutečně velkolepá.

Když jsme tedy vyjeli do patra, a projeli kolem recepce, namačkali jsme se do první místnosti expozice. Místnost je relativně malá. Nejzajímavějším tamním artefaktem je perokresba, na níž je zobrazen zámek ještě jako hrdá dominanta nezakrytá hustými lesy. Ten obraz byl prý dárkem, ale z výkladu už si nepamatuji kdo jej komu dal. Byla to asi drobná, leč nikoli bezvýznamná pozornost, darovaná v rámci rodiny Colloredo – Mannsfeldů, která zámek vlastnila od roku 1879 Jenom vím, že na protilehlé stěně jsou portréty posledních majitelů ze zmíněného rodu.

Po té, co jsme si vyslechli stručnou historii zámku, jsme byli vyzváni pokračovat v pravo, do malé temné kruhové místnosti. Kdybych se nestyděl snižovat toto téma, řekl bych, že místnost připomínala čarodějnickou sluj. Ve strohých kamenných výklencích byly vystaveny zednářské symboly, neboť, jak víme, zámek Zbiroh je úzce spjat se zednářskou historií. K tomu se však ještě vrátíme. Nyní si naznačme, že v těch, mimochodem velice efektně osvětlených, výklencích byly rozmístěny zednářské symboly. Málokdo ovšem ví, co všechno mezi zednářské symboly patří. Těžko se to dohledává i na internetu, což mne osobně poměrně překvapuje. Na druhou stranu se však nedostatku veřejně dostupných informací na toto téma nelze divit. Kdyby tento řád tak pečlivě netajil informace, které se ho týkají, těžko by mohl přežít od roku 1118 až do dnešních dnů. Tehdy totiž došlo k založení řádu Maltézských rytířů. Ten vznikl na základě potřeby ochránit poutníky na cestě do Jeruzaléma, a bojoval proti nevěřícím. – Mimochodem, to mi něco připomíná. Nesmiřitelný boj proti nevěřícím tedy není muslimským patentem. No, nechme toho zaplétání se. Nerad bych našel pod rohožkou bombu, nebo něco podobného. Dovolím si jen poznámku, že každá nesmiřitelnost vede toliko k bolesti. Přežití, a vůbec život jako takový, je otázkou kompromisu. Avšak nyní se nadále budeme věnovat historii. – Tyto dva řády – tedy řád templářský a řád svobodný, rytířský – spojuje skutečnost, že samo zednářství se k Templářům hlásí v názvu nejvyššího stupně zasvěcení Yorkského ritu, který nese shodný název. Mezi zednářské symboly patří pravítko, kružítko, olovnice, kladívko, zednická lžíce – ano, hádáte správně, všechno to jsou symboly práce a pracovitosti. Prvotní zednářská společenstva totiž vznikala z iniciativy zedníků a stavitelů na principu cechovních spolků, a byla pronásledována jak katolickou církví, tak světskou mocí. Cechy se zrodily z potřeby řemeslníků důrazně hájit svoje znalosti i postavení, a uchovat si vlastní obživu. Životními cíly Zednářů tedy byly vzdělanost, zručnost, a chudoba, kterou odráží další z jejich symbolů, a sice dva jezdci na jednom koni. Navíc utajení pomáhalo chránit členy společenstva před pronásledováním, protože mnoho zednářských myšlenek bylo v rozporu s názory Římskokatolické církve. Teď mě tak napadá, že Jan Ámos Komenský byl určitě Svobodný zednář. Tak to vidíte. Tady je znovu potvrzeno, že světské i duchovní moci šlo vždy a všude o ovládnutí toho, co přinášelo užitek. A ze studia historických pramenů týkajících se zednářství mi nikterak jednoznačně nevyplývá, že by závist a nepřejícnost byly vlastnostmi typickými pouze pro nás Čechy. Míním tak nehledíce na tehdejší, jakož i dnešní postoj katolické církve k fenoménu zednářství. Katolické církve, která, ačkoli notně zeslabena ve svém vlivu, měla by se podle mého názoru znovu stát jednotícím fenoménem naší společnosti. Jaká škoda, říkám si, že každý zásadnější vliv byl v dějinách vždy získán násilím, nebo prostřednictvím pohrůžek. A tak se stalo i v tomto případě. Vysvětleme si nyní, že Templáři rozvinuli po celé Evropě první dokonale, nebo alespoň takřka dokonale fungující systém půjčování peněz. Soudobé bankovnictví se od Templářů přiučilo stran hesel, neboť právě oni dávali svým tehdejším klientům hesla a šifry, bez kterých jim nikdo peníze nevydal. Další zednářskou „bankovní pojistkou“ byl otisk prstu. Celkově používali pět bezpečnostních prvků. Mně tedy chybí ještě dva. Jestli to někoho zajímá, zeptejte se ve své bance. Tam budou možná vědět.

Půjčování peněz pochopitelně přináší nejen blaho v podobě získané materie, ale i dluhy. A tak se stále častěji stávalo, že se mocní u Templářů mocně zadlužili, a začali je nenávidět. Tedy se stalo, že francouzský král Filip IV. Sličný obvinil Templáře z kacířství, neúcty ke svátosti oltářní a ze sodomie. Jako další důvod k obvinění představených řádu prý pan král uvedl, že mu Templáři odmítli přispět na jeho válečné výlohy. – No to se na mne nezlobte, ale já bych na místě pana krále v takovém případě zuřil jako lítý saň. – Tento král Filip byl dlužníkem řádu a motivem k obviněním mu samozřejmě byla vidina vlivu na templářský majetek.

Dlouho jsem se sám sebe i ostatních ptal, proč si vlastně tak často stěžujeme na pátek třináctého, a vlastně se tohohle data i bojíme. Nikdo nevěděl. Až tak je tajemno související s templářským řádem hluboké. Nebo si myslíte, že tohle datum, které bychom nejraději vymazali z kalendáře, nemá nic společného s Templáři? Ale to víte, že s nimi souvisí. A dokonce velice úzce. Právě v pátek 13. října 1307 bylo zahájeno zatýkání Templářů ve Francii. Údajně bylo zatčeno asi pět tisíc rytířů i s jejich velmistrem Jacquesem de Mollay. Král Filip IV. zainteresoval do boje proti Templářům i papeže Klementa V. o jehož dluzích jsem nic nezjistil. To ale nic nemění na skutečnosti, že katolická církev vždy ničila své odpůrce s nesmírnou důkladností a tvrdostí. Samotné procesy trvaly sedm let, během nichž řada Templářů odvolala svá přiznání, což pro ně znamenalo rozsudek smrti.

Začínám však mít pocit, že se až příliš obšírně a při tom nekonkrétně věnujeme tématu, které je sice zajímavé, a vlastně zámek Zbiroh proslavilo, ale musíme si připomenout, že se nenacházíme ve studovně, jak by se vzhledem k předešlým řádkům dalo předpokládat, nýbrž jsme stále ještě na prohlídce zámku Zbiroh. Takže se nyní přesuňme z první temné do druhé, takto mnohem lépe osvětlené místnosti.

V té byl údajně originál templářského meče a ve vitrínách dvě templářská roucha. Jednak takový červenobílý bojový převlečník a druhé roucho bylo prosté bílé, neboť neokázalost je jednou ze zednářských zákonitostí. Podrobnější popis relikvií v této místnosti po mně, prosím, nežádejte. Musel bych si vymýšlet, a to nechci.

V další místnosti byla dýka bohatě vykládaná drahými kameny věnovaná panovníku Rudolfu II. a pohár, který Rudolfu II. také věnovali Templáři, neb tento, podle mnohých nemálo podivínský, panovník patřil ke přívržencům tohoto řádu.

Následující komnata má kruhový půdorys a byla to právě místnost, v níž Rudolf II. pobýval nejčastěji. Dalo by se říct, že to byla taková jeho odpočívárna, nebo snad zašívárna. V této místnosti je panovníkův mobilní soukromý oltář s patřičnými relikviemi. – Dnes místo mobilních oltářů máme mobilní nemocnice a mobilní lékaře, kterým více méně bezmezně věříme. Netroufám si soudit, jestli je to z hlediska víry krok správným směrem. Avšak tuto otázku ponechám nezodpovězenou. Činím tak i proto, že, jak se domnívám, je na každém z nás, abychom si na ni odpověděli. Pojďme se tedy nyní dále věnovat prohlídce zámeckých prostor. – V poslední zmíněné místnosti jsme viděli také cestovní trůn, který s odpuštěním vypadá jako taková lepší kempová židle se značně prosezeným plátěným sedákem. Tolik prosezená je asi proto, že císař věřil, že právě tato stolice mu přináší štěstí. Komorník tento skrovný trůn prý poponášel za jeho veličenstvem i během procházek. Jako vozíčkář to dokážu velice dobře pochopit. Jakmile si člověk „osedí své místečko“, těžko se převyká. Nehledě na až zuřivou pověrčivost, jíž byl císař pověstný. Paní průvodkyně nám mimo jiné položila otázku, co je zajímavé na bustě umístěné naproti „cestovnímu trůnu“? Soustředili jsme tam tedy svou pozornost, a těm bystřejším z nás hned neštymovala délka těch vousů. Císař Rudolf II. měl přeci charakteristický hustý kratší plnovous. Podobným se pyšnil také Jan Werich ve dvojici filmů o císaři a jeho pekaři. (Podle Guhta Jarkovského musím zmínit nejprve osobu společensky významnější, a  teprve následně osobu společensky méně významnou.) Snad také z důvodu pověrčivosti si nechal na svou bustu vymodelovat vous, který je nápadně podoben typickému plnovousu Karla IV. Rudolf II. prý totiž tohoto svého předchůdce velice uznával a ctil.

Kruhová místnost, v níž se teď imaginárně nacházíme, logicky během staletí nesloužila jen jedinému člověku. Člověk, který se nezajímá o historii, a to historii poměrně blízkou, konkrétně mám na mysli historii dvacátého století, by se možná velice divil, nebo se dokonce bude divit, až se dozví, komu všemu tento zámek sloužil a k jakým účelům.

Od roku 1943 zde sídlila Hitlerova armáda. Tedy konkrétně byl tu štáb SS. Datum převzetí zámku touto zkázonosnou armádou po mně nechtějte. Nebylo nám sděleno během výkladu. Navíc ctím zásadu, že nemusím vědět o všem všechno. Tím spíše to platí o válečných hrůzách. Jak jsem tak projížděl těmi poměrně velice stísněnými prostorami zámku, stále jsem si opakoval, že nedokážu pochopit, jak se do takových krcálků může uspokojivě umístit vojenský štáb.

A navíc, těch štábů tam bylo několik. Tedy ne najednou. To by nešlo. Takový strategický nesmysl by se snad nemohl zrodit ani ve hlavách dvou rádců z pohádky o šíleně smutné princezně, které skvěle zahrál pan Josef Kemr v roli rádce X, a pan Darek Vostřel v roli rádce Y. (I když některá Hitlerova rozhodnutí byla i podle členů jeho štábu evidentně strategicky nesmyslná. To ale do naší šíleně smutné, a přesto skvělé pohádky zase tak úplně nepatří. Zůstaňme tedy u tvrzení, že i v oblasti vojenských strategií lze z hlediska lidského uvažování vyloučit jen máloco.)

Do roku 1945 tu tedy sídlila fašistická okupační armáda, a od roku 1948 československá socialistická armáda. A pročpak se právě v tomhle prostoru tak líbilo?, položil jsem si otázku. Na odpověď jsem pak jen zíral, protože nejde o nějaké strategické místo uprostřed hvozdů, jak by předpokládal nepoučený laik mého typu, ani tam není síť podzemních chodeb – i když z místní studny prý podle pověsti nějaká štola vede a ústí v asi tři kilometry vzdáleném „kačáku“, čili rybníku. Ne, ne, přátelé, ten strategický důvod je jiný. Zámek Zbiroh totiž stojí na buližníkové skále. Buližník je samozřejmě kámen, respektive je to druh usazené křemité horniny pocházející ze starohor. Tvoří jej převážně krystalický oxid křemičitý ve formě křemene, resp. opálu. Má černou nebo černošedou barvu a vysokou tvrdost. A do takové skály se samozřejmě velice těžko instalují trhaviny, nehledě na to, že takový masiv poměrně dobře odolává zemětřasu, neboli seismickým otřesům. Ona buližníková skála je navíc pokrytá jaspisem, který údajně dokonale odráží a navíc zesiluje rádiové vlny. Tato vlastnost jaspisu byla údajně využita i v souvislosti s radiolokátorem Tamara.

Vydejme se však nyní společně dále po stopách historie. Následující místnost prohlídkové trasy již patří Alfonsi Muchovi (1860 – 1939), který v prostorách zámku dokonce žil a tvořil. Respektive patří jeho obrazům, tedy konkrétně portrétním dílům, jichž je tato místnost plná, a já pevně doufám, že po mně nechcete, abych všechny zde portrétované vyjmenoval. A pakliže toužíte po tom, abych je vyjmenoval, s přiměřeným uzarděním, a výmluvou na paměť konstatuji, že toho nejsem schopen. V této místnosti je však také slavná Müllerova mapa, která byla vlastně prvním uceleným souborným kartografickým vyobrazením českých zemí.  Původně se jednalo o pětadvacet samostatných listů, nyní však spojených v jeden celek, a tedy podobných mapám, jaké známe ze školních let. Jeden ze zakladatelů kartografie Jan Kryštof Müller (1676 – 1721) na ní pracoval od roku 1712 do roku 1720, kdy byla na základě císařského patentu vydána. Müllerova mapa je uložena ve státních i soukromých mapových archivech a sbírkách v poměrně značném počtu výtisků, jeden z nich se nachází v Mapovém archívu Historického ústavu Akademie věd České republiky. Právě ten byl prý majetkem Karla Schwarzenberga, a jako takový byl bývalým panem ministrem zahraničí věnován zmíněné státní instituci.

Nyní však opět soustředím Vaši pozornost na malíře Alfonse Muchu. Ví se o něm, že byl svobodným zednářem. Kdo se v tom vyzná, pro toho mohu zmínit, že Alfons Mucha byl tzv. podle skotského ritu svobodným zednářem 33. stupně. Mucha navrhl i několik prvorepublikových bankovek. Podle mých informací na nich využil až čtrnáct zednářských symbolů.

Jeho stěžením dílem je Slovanská epopej, kterou tvořil mezi lety 1910 až 1928 Charles Crane, mecenáš Alfonse Muchy, věnoval Slovanskou epopej Praze. Já jsem ji měl možnost vidět v roce 2002 v Moravském Krumlově. Všech dvacet obrazů tam mělo skvělé podmínky pokud se týče teploty a vlhkosti vzduchu, i pokud jde o dostatek místa v sálech, ve kterých mne obrazy naprosto ohromily svou velikostí i propracovaností. Nicméně věřím, že i v Praze byly pro uchování tohoto velkolepého díla vytvořeny odpovídající podmínky. Doufám v to zejména z toho důvodu, že nemám rád kontroverze, které se týkají něčeho, co je z historického hlediska nenahraditelné.

Alfons Mucha byl také fotografem. Nevím, jestli nosil aktovku tak, jako já do školy, ale jisto je, že fotil uznávané akty. Tedy ženské akty, pokud vím. Fotil je na Zbiroze, kde si za tímto účelem nechal vystavět specielní prosklený sál. Sklo použité ve zdech a stropě tohoto sálu zajišťovalo specifické lomy světla, vhodné právě pro tehdejší fotografii. Sklo nepropouštělo přímé ostré světlo. V současné době však Muchův sál není přístupný veřejnosti, protože má nevyhovující statiku. Sál je v prvním patře a částečně přesahuje půdorys stavby. (Můžete vidět na našich fotkách.)

Bezprostředně vedle Muchova sálu je hotelová část zámku kam nás, nevím proč, nechtěli pustit. :))))

A tak jsme jeli „domů na Exodus“, kde nás po chuťovkové večeři čekalo opékání buřtů. Opékání buřtů, tedy správně česky vuřtů, a v našem „nabitém“ dovolenkovém programu to byla prakticky poslední možnost poklábosit si bez časového limitu.

V sobotu 18. 8. jsme dopoledne vystartovali do kláštera v Mariánské Týnici. Nenechte se však mýlit. Nejeli jsme navštívit řeholníky. Klášter totiž funguje jako muzeum, kde jsou prostřednictvím figurín a dobových relikvií spodobněny výjevy ze životů běžných lidí v minulých staletích.

Průvodkyně k nám byly velmi milé, ale pokud jde o přesouvání se do prvního patra, ve kterém vlastně byla expozice, museli jsme my vozíčkáři využít prastarou, obavy vzbuzující zdviž, a po celou dobu jízdy držet spínač, protože jinak se výtah zastavil.

Nejprve jsme však byli v kapli, kde nám sličná slečna průvodkyně nastínila něco s historie kláštera.

Jeho nejvzácnějším objektem je Kostel Zvěstování Panny Marie, který byl dostaven v roce 1751 Vysvěcen pak byl roku 1762 A jeho autorem, tedy autorem jeho návrhu je světoznámý architekt Jan Blažej Santini – Aichel (1677 – 1723). V roce 1785 byl však klášter v Mariánské Týnici dekretem císaře Josefa II. zrušen. Zdejší oltář měl být odvezen do polských Katovic. Ze zdejšího kláštera se však v rámci podnikatelských záměrů měla stát nejprve prádelna, později dokonce cukrovar. Nic takového se však naštěstí nestalo.

V roce 1826 totiž celé plaské panství koupil Klements Václav Metternich, který ovšem Mariánské Týnici příliš nepomohl, protože si zde zřídil sýpky. Zdejší budovy tedy nezadržitelně chátraly. Jejich stav se postupem času zhoršil natolik, že se například propadla střecha kaple.

Ta je však dnes opravena s využitím původních technologií. Na opravě se podílel  plzeňský rodák, architekt Hanuš Zápal (1885 – 1964), který s nevšedním zápalem inicioval občanskou sbírku na podporu obnovy tohoto kláštera. K obnově tohoto kláštera přispěl i stát, a to prostřednictvím armády, když byli vojáci vysláni, aby se podíleli na odklízení sutin, z čehož se určitě vskrytu raduje i současný ministr obrany Martin Stropnický, neboť takové propojení kultury a hrubé vojenské síly mu musí lahodit i vzhledem k jeho naturelu, avšak stát přispěl k obnově této památky také finančně. Nemám sice zprávy o tom, v jakém rozsahu se tak stalo, to však pro většinu z nás jako pro laiky už dnes není důležité.

Věnujme se tedy již zmíněným expozicím v prvním patře. Tam původně byly cely mnichů i probošta. (No jo, teď mi to došlo. Vždyť já jsem byl vlastně poprvé v životě v cele. A dokonce hned v několika celách. Tak hlavně, abych na tuhle krátkou tradici nějak nevhodně nenavázal. Avšak nyní pojďme tematicky dále. Jak jste jistě poznali, není mým cílem spočinout v cele, ať už by to bylo za sebeušlechtilejším účelem, což je možná moje chyba, protože, jak vědí mnozí nejen křesťanští duchovní, dobrovolná izolovanost vede ke zklidnění a rozpoznání důležitého od nedůležitého, což samozřejmě neplatí vždy.) Viděli jsme tu mnoho náboženských relikvií s církevní tematikou, mnoho obrazů s křesťanskými motivy, ale také instalace zobrazující život nejprostších venkovanů. V bývalých celách řeholníků je instalován nábytek a předměty denní potřeby užívané lidmi různého společenského postavení. Například jsme viděli, jak to asi vypadalo v prvních jednotřídkách řekněme za doby J. A. Komenského. Nebo ševcovská dílna ze dvacátých let dvacátého století. Dále mohu zmínit krejčovskou dílnu z téhož období. Nejintenzivněji na mě však zapůsobil pokoj vybavený nábytkem ze třicátých let dvacátého století. Líbila se mi kachlová kamna, kredenc, kterou mívala ještě naše babička....... Také tam byl mlýnek na kávu z toho období. Pamatuji si, že podobný mlýnek na kávu jsme měli doma, a používali jsme ho. Tedy moje babička ho používala. Viděli jsme tam i figurínu, jejíž hlava byla překryta výtiskem dobových Lidových Novin. Přiznám se Vám, že jsem se nechtěl přes zákaz „drát za špagát“ oddělující prostor pro návštěvníky od expozice, takže Vám nemohu referovat, o čem se v těch novinách psalo. (Takový Karel Poláček........... Musela být radost číst jeho články. Genialita. Proč někomu vadí osobitý humor a genialita? Vždyť mu „nesahali ani po kotníky“. Co naděláme? Nic. Pojďme dál.)

V sobotu odpoledne jsme se vypravili na státní zámek Kozel. Jeli jsme dlouho krásným plzeňským krajem, až jsme dorazili na krásné, rozlehlé parkoviště ležící v nížině asi tři kilometry od zalesněného horského hřebene, v němž se vysněný zámek, nebo chcete – li zámeček, nacházel. Přijeli jsme tedy na to parkoviště, a chtěli se zeptat kudy kam. Pan správce parkoviště, když viděl, že jsme vozíčkáři a vůbec lidé s různými fyzickými neduhy, poslal nás na parkoviště, které je jen pár metrů od pozemku, na němž se zámek nachází. Jeli jsme tedy dál, nejprve kopcovitou krajinou, pak i hustým lesem po úzké silnici téměř vrostlé do lesního porostu. Ač sedě v autobuse vybaveném automatickou klimatizací a toaletou, připadal jsem si jako dávný romantický poutník bloudící svobodně a zdánlivě bez cíle mezi hradními zříceninami, svědky to časů ještě dávnějších. Karel Hynek Mácha by téhle mé myšlence dozajista rozuměl. Krásný lesík to byl. Kdo nám v této slovy nepopsatelné idylické krajině tak nějak neštymoval, to byl hlídač druhého parkoviště, ke kterému jsme po dohodě s hlídačem z prvního parkoviště v naději směřovali. Ten druhý hlídač se však, když viděl náš autobus, bez nadsázky zhrozil, a již v okamžiku, kdy jsme mu oznámili, že bychom „u něj“ rádi zaparkovali, tuto naši smělou myšlenku rezolutně zamítl. Smělá byla ta naše myšlenka z toho důvodu, že ono travnaté parkoviště opravdu nebylo velké. Dle mého skrovného odhadu by se na něj plošně vešly asi čtyři běžné linkové autobusy. Musely by však postupně najíždět, i postupně organizovaně vyjíždět.

Hlídač parkoviště, jehož jméno jsem nezjišťoval, nedbal ani našich nejúpěnlivějších proseb. Během oné čtvrthodiny, po kterou ho naši zástupci přesvědčovali, třikrát někam telefonoval. Asi volal hlídači číslo jedna a radil se s ním, jestli má být lidumil, nebo za každou cenu dostát své hlídačské cti, a tedy nás za žádnou cenu nenechat zaparkovat. O čem se mluvilo tedy nevíme. Ale pokaždé, když pan hlídač vycházel z té své „budky“, tvářil se, jako kdyby nám přicházel předat tajný rozkaz přímo ze štábu ministerstva vnitra. Zaparkovat nám tedy nepovolil. (A já doufám, že je proto na sebe do dnes patřičně „hrdý“.) Náš řidič Tomáš tedy vlastně musel mezi dvěma branami otočit autobus o pětačtyřicet stupňů, aby vůbec mohl i se vzácným nákladem, tedy s námi :) , projet tou druhou branou. Asi pětkrát při tom couval. Vždycky jen o pár centimetrů. Byla to opravdu hodinářská  práce, protože hrozilo odření autobusu právě o tu bránu. „Bránu“, tedy dva klasické železné plotové sloupky, jejichž rozteč byla jen o dva, či tři centimetry větší, než šířka autobusu. (Přiznávám, bez mučení, že můj odhad nemusí být přesný, protože jsem seděl v zadní části autobusu.) Kdyby byl v tu chvíli s námi v autobuse světoznámý režisér thrillerů Steven Spielberg, určitě by věděl, jak využít další oskarový námět, který by se během našeho projíždění mezi klasickými českými trubkovými plotovými sloupky zrodil v jeho hlavě. Možná by to byl film o posledních záchvěvech lásky, prožitých v autobuse visícím nad propastí. Já bych klidně obětoval nějakou tu nohu, nebo ruku, jen kdyby z toho byl nějaký ten Oskárek...... Nebo třeba jen úplně, dočista malinkatý Oskáreček........ Vystavil bych si ho na poličku, a nejméně pětkrát denně bych se nadmul pýchou........

Ale teď vážně. Tedy, nerad bych celou situaci nějak zbytečně dramatizoval, avšak při evidentně důkladné a erudované rekonstrukci zámku Kozel se jaksi pozapomnělo na rekonstrukci sloupků oddělujících parkoviště hlídače – pána tvorstva od zbytku světa. Ne, že bych v těch okamžicích očekával, že tam budou čerstvě vyleštěné sloupky v jónském, nebo snad dórském stylu, ale přiznejme si vážení, že něco se v tom udělat mohlo. Víc o tom psát nebudu. zodpovědní vědí, jak kontraproduktivně působí železná trubka ve vztahu k ideálnímu obrazu klasicizmu.

Abych tohle téma nějak uzavřel. Jistě se shodneme na tom, že pan řidič je veliký šikula. Má náš hluboký obdiv a nekonečnou řadu díků nejen za „točení volantem“.

Pokračujme tedy v líčení dále. Projeli jsme, dojeli jsme. Dojeli jsme mezi kůlny, tedy do někdejší hospodářské části zámeckého areálu. A čekalo nás vystoupení. Samozřejmě vystoupení z autobusu. Tedy ne, že bychom neholdovali kultuře. Ale, bohužel, nikde široko daleko nebyl žádný přiměřeně aktivní umělecký soubor. Soustředili jsme se tedy na historii, a to na historii zámku, a to na historii zámku, na kterém mnoho šlechetných mužů vzalo za své........ Tedy samozřejmě kde mnoho šlechetných mužů vzalo za své právě tolik okouzlujících žen, a to v rámci jejich společného vstupu do stavu manželského. Apropos, teď mě tak napadlo....... KOZEL Co je to za název pro zámek? A proč chce tolik žen, tedy dívek, mít svatbu právě tady? Chápete to, pánové? Já se tedy jen dohaduji...... Napadá mě snad jen staré moudré přísloví Přání otcem myšlenky.

Ale buďme trochu vážnější.

Po delším čekání, vyplněném zmrzlinou z rukou krásné zmrzlinářky, která by v tom Spielbergově filmu klidně mohla hrát hlavní i několik vedlejších rolí, a projížďce po úžasném zámeckém parku, to konečně přišlo. Ptáte se co? No přece prohlídka. Byli jsme rozděleni do dvou skupin, z nichž v každé byli dva „električtí“ vozíčkáři.

Po odevzdání lístků k odtržení, a jejich zpětném přijetí jsme se ocitli na nádvoří obdélníkového půdorysu. Proč to asi je?, říkal jsem si v duchu udiveně, a v příštích minutách jsem se to měl dozvědět. Slečna průvodkyně nás vyzvala, abychom se vydali doprava. Objížděli jsme při tom dělové koule efektně zabetonované v chodníku, který vlastně lemuje prostor celého nádvoří pokrytého pískem. Minuli jsme dvoje vysoké intarzované dvoukřídlé dveře a vstoupili až do těch třetích. Objevila se místnost obdélníkového půdorysu – je vidět, že zdejší stavitel Václav Haberditz si z architektonického hlediska na obdélníku zřejmě dost zakládal. I výmalba byla v první místnosti pojata geometričtěji, než bych já osobně byl býval čekal. Nicméně pravidelné modré kosočtverce, k jakým se mnozí z nás upínali v období puberty, s modrými obrazci ve tvaru bukového listu navodili v nás příjemnou atmosféru loveckého zámečku.

A ještě jedna věc se mi tam moc líbila. Každá komnata, ve které bydlel přímo šlechtic, či šlechtična – tedy řekněme ložnice – byla rozdělena dvěma stěnami na dvě místnosti. Zkrátka v rohu každé z ložnic „potentáta“ je malá ložnice pro sluhu. ostění oddělující oba prostory je ovšem velmi tenké, takže sluha nepochybně musel slyšet každé heknutí svého pána. Reagovat směl ovšem až na zazvonění zvonku, kterým byl aristokratem přivolán. Když už jsme u toho nocování, a tedy i u všeho, co s ním souvisí, mohu se pochlubit tím, že v jedné z komnat tohoto loveckého zámečku jsme viděli bezvadně polstrované, a přenádherně malované nočníky. Dokonce nočníky pro dva, ale také pro tři lidi. Tedy pro tři aristokraty. Ponechám – li volný průběh své horečné fantazii, začíná se mi vybavovat o čem by aristokracie mohla nejspíše komunikovat právě sedíce v intimních pozicích. Tak zaprvé je to jídlo. Taková nedostatečně tepelně upravená zvěřina dokáže se zažíváním udělat hotové divy. Ovšem Černínové, tedy majitelé tohoto panství mezi lety 1711 a 1816 měli naštěstí velmi solidní zažívání a mohli se tedy  na místech nejvyšší intimity věnovat i diskusím společenským a politickým.

Nicméně zažívání a vůbec zážitky všeho druhu hrály na loveckém zámečku Kozel vždycky prim. Jeho majitel Jan Vojtěch Černín (1746 – 1816) byl totiž po několik let nejvyšším lovčím království českého, a člověk v takové pozici musí mít zažívání v pořádku, neboť je, tedy vlastně byl, povinen kontrolovat kvalitu všeho, co si královská kuchyně objednala. A takovou zodpovědnou funkci určitě nemůže vykonávat například žlučníkář se vředem na dvanácterníku, navíc trpící nechutenstvím, dnou a depresemi.

Pokud dovolíte, ještě chvíli se tematicky přidržím těch úžasných skupinových toalet.

Na tomto zámku totiž nebyl prevét, tedy místo ve vyšších patrech vysazené mimo půdorys budovy (byl to, řekněme, takový „přílepek“ na vnější stěně hradu, či zámku), kam se chodilo – tedy většinou po jednom, nikoli skupinově - za tělesnou úlevou. Odtud pak padaly exkrementy do přízemí, přesněji za hradní zeď, kde nerušily chod panského domu. No a protože zámek Kozel žádné vyšší patro nemá, muselo panstvo na nočníky.

Skutečnost, že se jedná o přízemní zámeckou budovu, je pro nás vozíčkáře naprosto snová. Není totiž mnoho zámků, které by si vozíčkář mohl jen tak projet.

Zdejší intarzovaný nábytek je skutečně velkolepý.

Sbírka loveckých zbraní, kterou zde mají hrdě vystavenu, musí nadchnout každého, kdo v sobě zcela nezdusil odvěkou loveckou vášeň.

Je zde také hudební salonek, v němž jsou vystaveny cenné nástroje, mezi jinými kladívkový klavír a harfa.

Chloubou zdejší prohlídky je beze sporu jídelna. Její výzdobu, či přesněji, abych použil ten výraz, uměleckou výmalbou se zde, a vlastně v celém zámku, zaskvěl malíř Antonín Tuvora. Výjimečnost tohoto uměleckého počinu spočívá v tom, že malíř pracoval vysoce ceněnou technikou al secco. Jedná se o malbu na suchou omítku. Právě v jídelně se zachovaly funkční zvonky i s mechanizmem fungujícím na principu táhel, rozvedených z místností obývaných panstvem do prostor obývaných služebnictvem. Táhla zvonků byla dlouhá i několik desítek metrů. Systém pochopitelně sloužil k povolávání služebnictva. Ovšem nejen omítkami se řídí a rozvíjí kultura. Zámecké místnosti nejsou kompletně vzájemně propojeny. Jako návštěvníci jsme prošli vždy dvěma až třemi místnostmi a prohlídková pouť nás vyvedla zpět na již zmíněné „obdélníkové“ nádvoří, kde jsme po již zmíněném chodníku přešli k dalším dveřím, které neomylně určila slečna průvodkyně, a vstoupivše do nich jsme opět byli pohlceni atmosférou „víkendového“ zámku, kde ovšem aristokraté jistě netrávili pouze čas radovánek, neboť nejlepší dohody a obchody se, jak je známo i z dnešních časů, uzavírají v uvolněné atmosféře, nejlépe u bohatě prostřené tabule.

Pokud jde o vzájemnou nepropojenost všech pokojů, tedy nutnost jít z určitých místností do některých jiných místností tzv. přes dvůr nahrává mé osobní teorii, že tak byla usnadněna situace špehům, kteří tak mohli lépe vidět a slyšet „kdo, s kým, o čem a pro koho“.

Na Zámku Kozel totiž mají i divadlo. Tedy pididivadlo. Hlediště mohly tvořit tak dvě řady po pětadvaceti aristokratech. To není moc, řeklo by se, ale zase si řekněme otevřeně, že kněžny, komtesy a jiné krásky (protože ošklivou ženskou si aristokrat dobrovolně nevzal z jiného důvodu, než pro peníze) se rády dobře bavily v okamžicích, kdy se pánové nadšeně plahočili za zvěří. Sice jsme se tak úplně nedověděli, jaké divadelní špílce se tu přesně hrály. Mají tu ale dětské sáňky, které nás velmi zaujaly už proto, že si mnozí z nás s dojetím vzpomněli na dětství.

Pro zpestření si dovolím nabídnout námět k úvaze.

Nevím, jaký kdo z Vás má názor na včleňování informací o historii do líčení osobních zážitků. Snažil jsem se však v tomto směru postupovat velice citlivě. Nad to mám pocit, že bez uvedení konkrétních faktů by se mi nepodařilo vypointovat některé situace tak, abych mohl být se svým textem spokojen.

Po návštěvě Kozla, tedy loveckého zámečku Kozel, kterému však údajně nikdo nikdy neřekl „jenom“ Kozel, protože to nezní právě honosně, tak tedy po návštěvě zmíněného zámečku jsme dostali ohromnou chuť na zvěřinu. Náš jídelníček nabízel hovězí. No, co se dá dělat. Tak jsme si ještě pár hodin debatovali o zážitcích a o plánech do budoucna. Nemohli jsme však brebentit příliš dlouho, protože nás v neděli čekala ještě jedna významná událost a sice návštěva Pražského hradu, sídla to českých králů a prezidentů.

Probudili jsme se do mírně chladného, ale nádherně slunného rána. Snídaně byla naplánována na osmou hodinu. Všichni jsme přišli včas. Jediný, kdo „zaspal“, byl pan pekař, který dováží pečivo přímo do EXODU. Paní kuchařka mu dvakrát volala, ale když ve čtvrt na devět dorazil, omlouval se tak srdceryvně, že jsme mu dílem okamžiku odpustili, a vrhli se s chutí na rohlíčky, které byly to ráno obzvláště dobře propečené.

Hned po snídani jsme „naskákali“ do autobusu snad rychleji, než nastupuje požární jednotka při zásahu, a vyrazili ku Praze – stověžaté matce českých měst.

I hustým provozem metropole jsme se propletli celkem svižně, a dorazili jsme k místu, kde jsme měli už čtrnáct dní předem vyřízeno povolení k parkování.

Ovšem ledva jsme najeli do řady autobusů – velkých i malých, někdy dokonce tak malých, že by se do nich nevešli ani pověstní Hujerovi z ještě pověstnějšího filmu Marečku, podejte mi pero! – a už u nás byl „sekuriťák“ v obligátní signální vestě. Což o to, že tam byl. Proti jeho bytí kdekoli na světě bych se nikdy neodvážil nic namítat. Leč on se jal našemu milému panu řidiči zprvu klidně, a posléze stále nekompromisněji vysvětlovat, že po té, co nás vyloží, musí náš autobousek zaparkovat mimo hradní parkovací zóny. Náš pan řidič mu dlouze a trpělivě vysvětloval, že máme platné písemné povolení přímo od Správy pražského hradu, jehož zařízení se ujala naše paní – slečna doktorka Kačenka, která ten papír měla samozřejmě s sebou. Pan bezpečnostní agent chtěl onen písemný dokument vidět na vlastní oči. Na takový požadavek má ten člověk bez pochyby plné právo, ale jeho následná reakce mne naprosto překvapila. Když Kačenka, sedíc na elektrickém vozíku, sjela z plošiny na chodník, a předala mu do ruky požadovaný dokument, pan agent – mimochodem evidentně v důchodovém věku – jen nevěřícně kroutil hlavou. Potom dokonce někam volal........... Pak ještě jednou někam volal...... A výsledkem asi čtvrthodinové prověřovací akce tohoto pana agenta parkovací služby bylo to, že náš pan řidič stejně musel s autobusem odjet. Pochopitelně po té, co nás v klidu a cituplně vyložil. (Nechápu, k čemu ty parkovací povolenky jsou, když stačí jedno gesto člověka v patřičné vestě a s orazítkovaným papírem si může sebevstřícnější řidič tak akorát vytřít průduchy sání u svého vozu. Asi je potřeba zaměstnat zdostatek úřednictva, aby se zaplašila vidina vzrůstající nezaměstnanosti.) Podle důvěryhodného zdroje náš pan řidič nakonec poodjel pouze pár metrů zpět v téže ulici tak, aby uvolnil nejfrekventovanější prostor. Tak přeci jsou někteří zodpovědní činitelé vstřícnější, než jsem si původně myslel.

No nic. Praha je krásná, pojďme v myšlenkách dále. Společně se snad nikdy neřídnoucím davem jsme se vydali vstříc prohlídce pamětihodností, které naše státní orgány udržují pro vizuelní efekt i coby chloubu národa v rámci komplexu Pražského hradu. A komplex měl teprve přijít. Tedy náš komplex méněcennosti. Ale k tomu se ještě dostaneme. Teď jsme v situaci, kdy přes hlavy, tedy spíše mezerami mezi těly dychtivých turistů snad ze všech zemí světa poprvé vidíme slušivé světle modré české uniformy příslušníků hradní stráže, a jako vlastenci vědomi si úskalí, kterými musela naše země v minulých staletích projít, jsme už tímto výjevem nadšeni. Jsme nadšeni, plni očekávání, a procházíme branou.....

Ve stále teplejším počasí jsme prošli na druhé hradní nádvoří, a Kačenka nám radostně sdělila, že zajede do pokladny pro lístky a hned se vrátí. Nuže, jali jsme se Kačence odevzdat své průkazy zdravotně tělesně postižených, a radostně jsme čekali na vytoužené okamžiky, v nichž spatříme „klenoty české historie“. Čekali jsme, čekali, na hodinky hleděli, a lístky ani Kačenka nikde. Že by si zaměstnanci pokladny odskočili na svačinku,a že by to Kačenka vzala za ně? No jo, asi už je to tak. Doba je složitá, práce se shání těžko...... Ale že by se mi chtělo tuhle výjimečnou možnost spatřit nejbáječnější památky své země pročekat v zájmu řešení personální situace zámecké pokladny, to se mi teda moc nechce., říkal jsem si v duchu. A najednou jsme viděli vracející se Kačenku. Evidentně bez lístků a bez průkazů. Po čtvrthodině marného čekání na jakoukoli výzvu ze strany pokladních jsme se z přímého parného slunce přemístili do stinného průchodu. Ne, že bychom snad chtěli překážet světu. Tedy překážet lidem z celého světa, kterých tu byly skutečně zástupy. Dokonce ani krásné ženy, kterých jsme tam viděli bezpočet, nedokázaly nějak podstatně vylepšit mou kormutlivou náladu, způsobenou dlouhým čekáním ve stále nepříjemnějším vedru. Stáli jsme tam v řadě jako žebráci. Jenom já jsem ve dvou případech musel ujišťovat štědré zahraniční návštěvníky, že zde nežebrám, ačkoli to tak vypadalo. Navíc na rozdíl od minulých dní, kdy byla příjemná teplota, bylo v tu neděli kolem pětatřiceti stupňů ve stínu. Opravdu nevím, jak by to bylo dopadlo, kdyby někdo z nás například zkolaboval. Takové zakončení dovolené by bylo přímo děsivé. Naprosto nechápu, že v instituci, jejíž zaměstnanci by měli být především hrdí na to, kde pracují, je možná tak ostudná pracovní morálka. Jediný klad této situace spočíval v tom, že jsme několikrát viděli formace příslušníků hradní stráže, pochodujících předpisově tam i zpět. Ani to v nás ovšem nezmírnilo pocity trapnosti vůči pracovním schopnostem, či spíše pracovním neschopnostem zaměstnanců pokladny. Moc by mě zajímalo, jestli všechny průměrně šestnáctičlenné výpravy čekají na Pražském hradě na vstupenky více než tři čtvrtě hodiny. Pokud ano, pak, jak se říká, potěš Pán Bůh, vážení.

Zhruba po další čtvrthodině se za Kačenkou do pokladny vydal i náš skvělý pan řidič.

Čekali jsme tedy trpělivě dále. Nedovedete si ani představit, jaká byla naše radost, když jsme uviděli oba naše vyslance, nesoucí lístky i průkazy.

Zajásali jsme a po hodině úmorného čekání v ukrutném horku jsme neprodleně vyrazili ke Konírně Pražského hradu, kde se sice koná mnoho nádherných výstav, ale my jsme bohužel měli jen málo času. Na tomto místě bych se mohl rozfilozofovat příkladně na téma kolik času je DOST, ale nerad bych zabíhal do podrobností. Ostatně například v porovnání s Wolfgangem Amadeem Mozartem jsme všichni plýtvalové.

Věnujme se tedy dalšímu našemu počínání.

Cesta nás vedla přes Příkop Jelena obecného, jak tuto pamětihodnost nazývá náš druhdy důvěryhodný zdroj. Ano, samozřejmě jde o známý Jelení příkop a bod mají ti z Vás, kteří se nenechali zmást. :)))

Pokud jde o historii, a byl jsem upozorněn, že tento text není historický román, pročež se jí v tomto případě budu věnovat jen krátce, tak tedy pokud jde o historii, přemýšlel jsem, kde se vzal ten originelní název. Pojmenování pro příkop lze hledat spíš v termínech jako jsou Dlouhý, Krátký, Ucpaný, Novákův, nebo snad příkop Bahňák. A hle, v případě tohoto názvu je opět na vině rozmařilost mocných. Císař Rudolf II., kterého mám já osobně spojeného s vousatou tváří Jana Wericha, zde prý nechal jeleny vysadit, a pořádal na ně hony. V současné době není v parlamentu zastoupena Strana Zelených, která by takovému počínání rázně zamezila. Přesto bych byl rád, kdyby se z popudu současné hlavy státu, nebo jiné vlivné osoby, hony v Jelením příkopu nepořádaly. Uvažuji tak proto, že dnes je možné skoro všechno, takže v budoucnu by místo Jeleního příkopu mohl být dejme tomu Golfový příkop. Ale to já nezměním.

Pojďme tedy dále, a sice ke Katedrále Svatého Víta. Gotika. To je nádhera. Ovšem ačkoli tato stavba slouží i jako pohřebiště českých králů, dnes se jí nebudu nijak obšírně věnovat zkrátka a dobře proto, že jsme v ní z časových důvodů nebyli.

Následujícím bodem našeho, na můj vkus až příliš rychlého, programu bylo třetí nádvoří s prezidentským balkónem. Cestou k němu jsme minuli Mrákotínský obelisk. Jedná se o památník padlých v 1. světové válce. Autorem tohoto díla je známý architekt Josip Plečnik (1872 – 1957). O tom obelisku ovšem píšu proto, že se bez pochyby jedná o zednářský symbol, to jest pyramidu, která je vytvořena z kovu a „posazena“ na vrcholu obelisku. Tento kamenný monument zde byl odhalen v roce 1928 u příležitosti desátého výročí vzniku Československé Republiky. Napíšu to krátce a otevřeně. Jsem rád, že nejvyšší představitelé našeho státu se neodvracejí od zednářství jako od symbolu vzdělanosti a skromnosti.

Po projití a projetí pod Prezidentským balkónem jsme tedy zamířili k bazilice svatého Jiří. Při popisu naší exkurse na tomto místě se naopak pokusím být konkrétnější, neboť to vzhledem k reakcím některých přátel považuji za žádoucí.

Bazilika svatého Jiří je pohřebištěm Přemyslovců. U ní byl založen také první český klášter svatého Jiří.

Kostel byl založen přibližně roku 920 králem Vratislavem I., který je zde také pohřben.

Kostel i klášter vyhořely roku 1142 po obléhání Prahy Konrádem Znojemským.

(Na základě tohoto zjištění odmítám konzumovat znojemské okurky.)

Další obnova tohoto místa proběhla na popud Anežky Přemyslovny, která zemřela roku 1228 Tato ctihodná dáma nechala mimo jiné přistavět kapli svaté Ludmily. V době vymření Přemyslovců a nástupu Lucemburků byla abatyší Přemyslovna Kunhuta.

Ve 14 století došlo ke gotické přestavbě kostela i kláštera.

Za husitských válek byl zdejší klášter opět zpustošen a k jeho obnově došlo až po příchodu Zikmunda Lucemburského, kdy byl svěřen do správy benediktinkám.

Nicméně při požáru v roce 1541 bazilika opět vyhořela, a při následných opravách byly nově vyzděny klenby a helmice věží.

Ve druhé polovině 17. století získala bazilika barokní fasádu, a to je až do dnes její poslední významná stavební úprava.

Tolik tedy jen pro naši představu o tom, jak že rušno tu bývalo.

My jsme však do tohoto prostoru vstoupili naprosto klidně, nicméně obklopeni davem toužícím spatřit onen architektonický skvost. Při pohledu na ty lidi se mi nezdálo, že se v Česku hlásí k víře „jen“ každý třetí občan. Ale pravda je, že tam byli také nějací asiaté.

Společně s respektujícím davem jsme se tedy protáhli mezi klasickými vysokými dřevěnými vyřezávanými dveřmi, a ocitli jsme se ve Chrámu Páně. Ovšem to, co jsem uviděl, připadalo mi jako scifi sen. Ještě před tím, než jsme se dostali ke kostelním, tedy katedrálním, lavicím, museli jsme, tedy my všichni návštěvníci, projít dvěma fungl novými turnikety, které zde byly instalovány. Tak saprlot, jsem v kostele, nebo v metru? Mám snad křídla, abych ten kovovej nesmysl přeletěl, nebo co?, říkal jsem si v duchu a už jsem nás vozíčkáře viděl jako vyhoštěnce, jak na plácku před katedrálou hrajeme slovní fotbal, zatímco ostatní se kochají leskem onoho architektonického skvostu. Naštěstí se tak však nestalo. Situace se k naší velké radosti vyvinula tak, že nás vozíčkáře pustili mimo turnikety, protože vozík turniketem neprojede, ani kdyby na něm seděl David Copperfield, a už jsme tam byli. Je to skutečná nádhera. Zářivá bělost stěn ještě zvýrazňuje mohutné žebroví klenby. Projeli jsme tedy mezi lavicemi a zaparkovali přímo pod kazatelnou. Navzdory vší té kráse vybavil se mi, zcela proti mé vůli, Haškův feltkurát Katz, a jeho konstatování o trnité cestě hříchu. Postál jsem si tedy pod kazatelnou, a  zadržuje smích vrýval jsem si do paměti obraz kněžiště, ozářeného slunečním svitem prostupujícím kupolí. A protože tento svatostánek nebyl naší poslední zastávkou, musel jsem se od oné slovy nepopsatelné nádhery oprostit a vydat se zpět k turniketům, a tedy k východu.

Odtud jsme, přesně podle harmonogramu, zamířili do Zlaté Uličky. Zde nás také čekaly „bezbariérové“ turnikety, a zvláštní poplatek za návštěvu této slepé uličky. Byl jsem zde již před lety, řekněme v roce 2003, a to se tu ještě nic nepřiplácelo. Každý ví, časy se mění...., vzpomínám si na písničku, kterou zpíval Václav Neckář. Škoda jen, že při vzdělanosti a informovanosti všech ekonomů, statistiků, manažerů a dalších zodpovědných se časy mění spíše k horšímu., říkám si s jistým neklidem. Ale vraťme se do Zlaté uličky, poněvadž tento můj text rozhodně nemá vliv na dění na světových burzách. Jedná se tedy o úzkou uličku s malými domky nalepenými těsně na sebe. Je to ulička, ve které bydleli řemeslníci pracující, jak se dnes někdy říká, pro hrad. V současné době jsou v jednotlivých domcích, řekněme, figuranti, předvádějící návštěvníkům jednotlivá řemesla, jakými jsou například krajkářství, hrnčířství, truhlářství, respektive se zde prodávají výrobky tohoto druhu. Možná právě proto se vybírá ono zvýšené vstupné.

Naše přátele může zajímat, že v jednom ze zdejších domků žila před druhou světovou válkou věštkyně Matylda Průšová, jejíž trudný skon po výslechu na gestapu, až příliš drsně smazává idyličnost zdejšího prostředí, na kterou jsem chtěl poukázat především. Žil zde i můj oblíbenec Franz Kafka (1883 –1924). Jeho sestra Ottla zde mezi lety 1917 a 1918 pronajala dům číslo 22. Ten dům zde však již nestojí. V témže domě žil i Jaroslav Seifert (1901 – 1986), jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Touto uličkou plnou příběhů projdou denně snad tisíce lidí, mezi kterými jsme se pochopitelně museli proplést, abychom mohli vnímat atmosféru starých zlatých časů, kdy se hledal kámen mudrců a podobné důležité nerosty, kterých máme stále zapotřebí, ale ty kameny prostě nejsou.

I proto jsme se zajeli podívat ještě do starého královského paláce s nadějí, že právě tam by mohl nějaký ten kámen mudrců být. Nemusel by být ani moc velký. Stačil by maličký kamínek. Jen kdyby přinesl trochu moudrosti správcům našich daní, a hlavně těm, kteří s nimi utíkají daleko za hranice.

Čekali jsme. Čekali jsme poměrně dlouho, než přijde kompetentní pán, a ovládne plošinu, instalovanou na jedno ze schodišť vedoucích do paláce. I ta plošina se ovšem zdála být starožitností. Osobně bych nečekal, že obsluha takové hradní plošiny bude muset jít podle plošiny, a držet vrklavou páčku po celou dobu přepravy pasažéra. (Ach, jaké asi plošiny mají v těch daňových rájích?.) Nicméně dojeli jsme na úroveň onoho proslulého Vladislavského sálu, a čekali na lístky. Když jsme se lístků dočkali, ujali se nás pověření pracovníci, a razili nám cestu davem. Tento jejich skvělý přístup velice kvituji, poněvadž bych byl velice nerad na onom posvátném místě tonul v proudu davu, a také proto, že se ti naši průvodci chovali velmi noblesně, což na místě takto prodchnutém dějinami působí velice patřičně a dojemně. 

V momentě, kdy jsme přišli do Vladislavského sálu jsem si uvědomil jeden rozdíl od dob minulých. A sice, že v okamžiku, kdy jsem tu byl minule, tedy v roce 2003, je ta střední část sálu obehnána páskou, takže se návštěvníci mohou pohybovat jen v určitém koridoru, a projít do jedné ze sousedních místností, kde jsou ke shlédnutí korunovační klenoty. Tedy přesněji jde o kopie korunovačních klenotů. Originály těchto klenotů jsou totiž natolik cenné, že se z bezpečnostních důvodů nevystavují. Mimo to z hlediska zachování jejich kvality musí být v prostoru, kde se nacházejí, zajištěna konstantní teplota a vlhkost.
Ani znovu nezmiňuji neuvěřitelnou frontu lidí, tedy zástup lidí, dychtících shlédnout klenoty. S tímto proudem jsme se ale také pohybovali v atmosféře maximální ohleduplnosti. Před vstupem, nebo chcete –li vjetím do místnosti s klenoty jsem zaznamenal dosti velké cedule s piktogramy naznačujícími zákaz focení a filmování. Přijedu tam, a co nevidím. V okolí klenotů se blýskalo jako za bouřky. Nejprve jsem si myslel, že jsou to jen Češi, kdo nedodržuje zákazy. Ale kdepak. Zněla tam změť jazyků, a mnozí z návštěvníků v naprostém klidu počkali, až jejich foťák dobře zaostří, udělali si tolik fotek kolik uznali za vhodné, a pak teprve naprosto nevzrušeně opouštěli výstavní prostor. Nedokážu si na tomto místě nepoložit řečnickou otázku: Dovolil by si někdo takové chování v Německu, v Anglii, či snad dokonce v Rusku? Už v duchu vidím ty reakce příslušníků policejních složek. To by, panečku byla legrace.... My jsme ale žádné zatýkání na vlastní oči neviděli. Je to dobře? Není to dobře?, ptám se sám sebe. Kdybych něco takového viděl, určitě bych měl radost z toho, že máme jako Češi alespoň nějakou autoritu. Ale takhle?. Takhle jsem si lehce, leč nekompromisně tlačen proudícím davem „jenom“ v několika vteřinách prohlédl chloubu naší historie, tedy klenoty, na které bych bez problému vydržel koukat i čtvrt hodiny, a spolu s davem jsem vyjel zpět do Vladislavského sálu. Samozřejmě jsem nic nefotil. Jak nad tím tak dumám, možná ti lidé měli nějaké zvláštní povolení fotografovat. Nevím. Nevím, a nebudu to zjišťovat.

Pak jsme tedy poněkud zrychleně opustili starý královský palác, protože jsme chtěli stihnout výměnu stráží před prvním nádvořím. Došli jsme tam, a byli jsme mezi prvními. To nás velice potěšilo, poněvadž je obrovský rozdíl, jak se říkává, něco vidět, a nebo nic nevidět.

Stáli jsme v prvních řadách. Dav se stále víc tlačil, a čas běžel. Pak jsme konečně zaslechli hlasité povely. Zjistil jsem, že bych nemohl sloužit u hradní stráže, poněvadž jsem se při zaznění každého jejich povelu dosti lekl. Byly to totiž velmi hlasité výkřiky, doprovázené údery pažbami o dláždění. Asi si to teprve nacvičovali. :))) Ne, tak špatně na tom doufám nejsou. Zřejmě šlo o zvuky související s výměnou stráží v jiné bráně.

Ale to mi nevadilo, a nezneklidněn jsem očekával věci příští.

Když se už mělo jít na tu „naši“ bránu, tak jsme slyšeli pochodující vojáky. O pár okamžiků později jsme konečně viděli, jak pochodují v jakémsi „šipkovitém“ útvaru, to jest jeden vepředu, a dva za ním v předepsaném rozestupu. Vše samozřejmě vyhlíželo naprosto noblesně a v tom vedru jsem se až divil, že se nikdo z nich ani nezachvěl jinak, než jak mají předepsáno.

Přišedší vojáci napochodovali asi pět metrů před strážní budky. Pak se rozdělili, samozřejmě pochodovým krokem, jeden „vlevo v bok“ a druhý „vpravo v bok“, potom znovu „vlevo v bok“ a „vpravo v bok“ tak, aby byli přesně naproti „svým“ strážním budkám. Původně zde stojící vojáci, tedy ti, kteří měli být střídáni, se otočili čelem v zad, a vpochodovali do „strážních budek“. Co tam budou dělat? Vždyť přece nemůžou projít těmi mohutnými betonovými sloupy. Nejsou duchové. Nebo že by s českou armádou spolupracoval někdo jako rytíř Brtník z Brtníku. No, uvidíme, co všechno ještě spolupráce s NATO přinese., říkal jsem si v duchu a čekal, co se bude dít.

Oba střídaní vojáci se po chvíli v „budkách“ opět předpisově otočil čelem v zad a vypochodovali zpátky na svá stanoviště. Oba si ve skrytém prostoru sundali sluneční brýle. Následně udělali oba současně úkrok směrem od brány, tedy každý na svou stranu. Střídající vojáci pak vpochodovali do „strážních budek, kde si vzali sluneční brýle, načež zaujali strážní pozice. Původní stráže pak odpochodovali ve stejné „šipkovité“ formaci.

A to bylo celé, mí milí přátelé.

Konec dovolené.

Zvláštní poděkování patří našemu skvělému předsedovi a všem místopředsedům.