Občanské sdružení OBZOR

Kadaň 2022

A zase přišlo léto a s ním tradiční týdenní pobytovka.  Chtěli  jsme  se podívat někam, kde jsme ještě nebyli a kde to moc neznáme. Rozhodnutí padlo na Krušné hory. Po velkém úsilí se podařilo zajistit ubytování a polopenze v penzionu MOVA v Kadani.  Odtud je to kousek nejen na hory zvané Krušné, ale také na Lounsko a Žatecko. Jak je dobrým zvykem, jeli jsme se podívat  jak objekt  vypadá. Vypadal dobře. Pokoje sice v prvním patře, ale velká elektrická plošina a bezbariérové wc v přízemí. A krásný pohled na městské hradby a staré město…

Konečně přišel DO, tedy den odjezdu, stanovený na pondělí 11. července. Jako vždy se odjíždělo od Hokejky s tím, že vyrazíme v 7 hodin. Kapku nám zatrnulo, když chvíli před sedmou volal Tomáš, že budeme mít zpoždění, pokud vůbec odjedeme To sice byla trochu nadsázka, ale problém byl v tom,  že připravený autobus nešel nastartovat. Samozřejmě, že ze zcela prozaického důvodu – vybitá baterie.  Během chvíle se ale vše v dobré obrátilo a chvíli po 7. jsme vyrazili za hranice nikoliv snů, ale okresu, ba přímo kraje. Cestou jsme posbírali účastníky výpravy na nádraží, v Hrádku, v Dolním Sedle a nakonec v Děčíně. Chudáci Obzoráci tiše trpěli. Pamětliva svých – dnes již trochu děravých – zkušeností a vědomostí otravovala jsem skoro celou cestu svými výklady o Grabštejně, Jablonném v Podještědí,  novoborských sklárnách, čedičových varhanách neboli Panské skále, známé z Pyšné princezny. Následoval Děčín a pak má oblíbená oblast v blízkosti Varvažova, kde kníže Soběslav I. již v roce 1126  napráskal saskému králi Lotharovi III, z čehož pak vzniklo přátelství i vzájemná pomoc. Zvláštní. Následovalo Ústí nad Labem (vlevo ve směru jízdy) a připomínka bitvy Na Běhání v roce 1426, kdy husité ve vítězné bitvě naposledy použili vozovou hradbu a obsadili Ústí nad Labem. A další památná místa (pro změnu vpravo),  Přestanov a Chlumec, kde došlo ke krvavé bitvě mezi Napoleonem (tedy ne ním osobně, ale částí jeho vojska, které po bitvě u Drážďan 26.8.1813 pronásledovalo spojenecké armády ruskou a rakouskou). Bitva, která proběhla ve dnech 29. a 30. srpna, si vyžádala přes 20.000 obětí. Dodnes je připomíná nejen velký společný pomník, odhalený slavnostně v roce 1835 za přítomnosti ruského cara Mikuláše I., ale spousta malých národních pomníčků roztroušených v širokém okolí. Najdete tu pomník český, slovenský, ruský, německý, polský – prostě všech národů, které se bitvy zúčastnily. Spojenci nakonec zvítězili a Francouze porazili díky ruským vojákům, kteří zadrželi hlavní voj a kterých také padlo nejvíce. Ale dost válčení, jedeme dále.

Z Přestanova jsme zamířili na  Bohosudov. Míjeli jsme krásný barokní kostel Sedmiboletné matky Boží, německy zvaný Mariaschein a námi Mařenka Šajnová,  kdysi význačné poutní místo, bohužel nepřístupné vozíčkářům. Z původní malé gotické kaple vyrostl během staletí barokní chrám, vystavený bratry Giuliem a Octaviem Broggiovými. Oltář je přesnou, jen poněkud menší, kopií oltáře chrámu Sv. Petra v Římě. V sousedství chrámu byl jezuitský klášter a biskupské gymnázium, které zde bylo až do 2. světové války. Po Sametové revoluci bylo gymnázium obnoveno. Nepatří sice už jezuitům, ale církevní zůstalo.

Hned za Bohosudovem jsme začali stoupat do hor. Projeli jsme Krupkou, kdysi významným a bohatým městem, střediskem těžby a zpracování cínu. K největšímu rozvoji došlo v 15. a 16. století. Z této doby je také většina měšťanských domů, lemujících dosti strmé náměstí. Jako mnoho starých měst, tak i Krupka měla svůj hrad. Od třicetileté války, kdy byl vydrancován Švédy, z něj zůstaly jen romantické ruiny. Říká se jim Růžový hrádek a je to romantické výletní místo s malou hospůdkou a krásným výhledem. Bohužel, opět ne pro vozíčkáře. Rád sem chodil i Johann Wolfgang Goethe, který býval častým hostem v blízkých lázních Teplice. Pokračovali jsme stále výš a výš, míjeli historickou štolu a pokračovali až na Komáří hůrku nebo vížku – jak je ctěná libost, oba názvy jsou správné. Sám vrchol 807 vysokého kopce se však jmenuje  Kněžiště. Z Bohosudova sem vede sedačková lanovka, nejdelší v celé České republice s převýšením 480 metrů. Je dlouhá 2.348 metrů, do provozu byla uvedena v roce 1952  jízda trvá něco přes 15 minut. Z „Komárky“ je krásný výhled  nejen na velkou část Krušných hor, ale také na České středohoří s jeho královnou Milešovkou, vysokou 837 m,  na Mostecko a na druhou stranu na Fojtovice a německé příhraničí. 

Z Komáří vížky jsme nabrali směr Fojtovice – vesnice ležící přímo na hranici s Německem – na 877 m vysoký Cínovec a stejnojmennou vesnici. Silnice vedla po hřebenu podél bývalého  hraničního pásma. Dnes už nic nepřipomíná kdysi střeženou a ostnatým drátem ohraničenou státní hranici s NDR. Místo drátů jsou zde tu a tam pruhy označené hraniční kameny. Cesta připomínala horské cesty na Jizerkách – podobné louky a nízké stromy, prostě jako doma. Cínovcem jsme jen projeli. Je zde velký hraniční přejezd hlavně pro kamiony do Německa. Kdysi tu stávaly kolony čekající na celní odbavení. Dnes jen profrčí a nazdar. Na Cínovci je velký wolframový důl, který se stal v nedávné době středem zájmu několika zahraničních firem. Můžeme jen doufat, že alespoň něco naši vládní činitelé neprodají… Práce v tomto dole je vysoce riziková kvůli silnému radioaktivnímu záření a i když platy odpovídají riziku, moc bych si práci v tomto prostředí rozmýšlela. Jinak ale příhraničí je příhraničí a i v Cínovci samotném nechybí stánky s kypsovými trpaslíky a jinými podobnými uměleckými předměty. Z Cínovce jsme nabrali kurz Dubí. Po slovutné E55. Prosklené budky z devadesátých let a prostitutky ze silnice zmizely. Na kraji Dubí je nahradily dřevěné stánky s typickým příhraničním artiklem, tedy trpaslíky apod. Opravdu úchvatný pohled a velký výběr. No nic. Minuli jsme bývalé Tereziny lázně, půvabnou léčebnu v Dubí, kde se od roku 1870  úspěšně léčili pacienti s roztroušenou sklerózou a nervovými a pohybovými potížemi. Dnes je z části soukromá rehabilitační léčebna pro normální smrtelníky našeho typu zcela nedostupná a z druhé části je domov pro seniory trpící Alzeimerovou chorobou. Kousek od lázní je krásný novogotický kostel benátského typu zasvěcený Neposkvrněnému početí Panny Marie. Na přelomu 19. a 20. století jej postavil italský architekt Pietro Bigaglio a v jeho kryptě odpočívají členové rodu Clary-Aldringenů, kterým patřily lázně Teplice od roku 1664 a později i Dubí a kteří se zasloužili o jejich nebývalý rozkvět. Ale k tomu se ještě dostaneme později. Dubí se však proslavilo nejen E55 a lázněmi, ale i porcelánkou, která pod značkou Karlovarský porcelán, závod Dubí, vyráběla a dosud v omezené míře vyrábí známý „cibulák“ – bílý porcelán s tmavomodrým cibulovým vzorem. Ten se v dobách minulých vyvážel do celého světa, u nás se na něj stály fronty a jednu jídelní sadu má dokonce i britská královská rodina.

V Dubí jsme odbočili směrem na Hrob a Osek. V Hrobu jsme míjeli zříceniny luteránského kostela, který nechal v prosinci roku 1617 zbourat pražský arcibiskup Johan Lobelius a tím zavdal jeden z podnětů k povstání českých stavů v roce 1618.  Kousek za Hrobem je Osek. Malé městečko s úžasným barokním cisterciáckým klášterem, opět dílem bratrů Giulia a Octavia Broggiových. Klášter byl založen již v roce 1192 a postupně byl rozšiřován, vypalován a přestavován až do dnešní podoby. Z původní stavby se dochovala kapitulní síň stavěná ve stylu burgundské gotiky, tj. přechod mezi kulatou románskou a špičatou gotickou klenbou, údajně nejstarší gotickou stavbou u nás. Světovým unikátem je však pískovcový otočný čtenářský pulpit na misál, tedy mešní knihu. Bohužel, nebylo nám přáno se do oseckého kláštera podívat. Lidská neochota a nevůle znovu zvítězila a tak jsme mohli jen vidět kostelní věže. A pak jsme opět začali stoupat do hor. Naší další plánovanou zastávkou byla Flájská přehrada. Cestou jsme ještě míjeli pomník, který vytvořil v roce 1935 sochař Karel Pokorný na památku obětí katastrofy v hlubinném dole Nelson III. Dne 3.  ledna 1934 došlo při odpolední směně k výbuchu metanu, při kterém zahynulo 144 horníků. Nejmladšímu bylo 16 let. 

Pak už jsme krásnými serpentinami stoupali do kopců. Projeli jsme rekreační destinací Dlouhá Louka a romantickou horskou krajinou pokračovali na Fláje. Z původní vesnice Fláje nic nezbylo, zarostly už i zbytky podezdívek domů, které tu kdysi stávaly. Osada musela ustoupit budování Flájské přehrady, která se stala zásobárnou pitné vody pro Teplicko a Mostecko. Přehradní nádrž byla dokončena v roce 1963 a je jedinou sypanou hrází tohoto typu u nás. Kromě toho, že slouží jako hydroenergetické zařízení, jsou v jejich prostorách velké sklady na ovoce a zeleninu. Konají se zde i prohlídky, ale to není pro nás, že.  Desítky schodů dolů a pak zase nahoru …. Co pro nás ale mělo být, to bylo informační centrum s nezbytnými propagačními materiály. Jenže nebylo. Pravda, bylo pondělí, den volna pro památky, ale absolutně mě nenapadlo, že tomu tak bude i na hrázi Flájské přehrady. Museli jsme tedy oželet tištěná moudra a wc a vydali se přes hráz. Tomáš udělal autobusem malou objížďku, neb se na hráz nesmí a my ostatní jsme to vzali po svých. Pohled na třpytící se vodní plochu s vlnkami a ozářenou sluníčkem byl v pravdě úchvatný. Neméně úchvatný byl i do 50metrové hloubky na druhé straně. Hezký byl i pohled na okolní dosud zalesněné stráně. Jediné, co jej kazilo, byly v dálce opuštěné a chátrající bílé stavby kdysi slavného lesnického učiliště Český Jiřetín. Hráz jsme tedy úspěšně zdolali. Pěšmo, na vozíku i na koloběžce. Tomáš nám dokázal, že je nejen mistr volantu a autobusu, ale že mu není cizí ani jízda na posledním uvedeném dvoustopém vozidle. To s laskavostí jí vlastní zapůjčila panu řidiči Andělka.  Z Flájí jsme pak jeli mnoho kilometrů podél slavné Flájské obory. Ta byla založena již v 18. století duchcovskou větví Valdštejnů a byla určena především k chovu vysoké zvěře. Především jelenů, což jak známo, jsou zvířata opravdu vysoká. Obora má rozlohu 1930 hektarů. Je v ní i lovecký zámeček postavený Valdštejny a využívaný po několika stavebních úpravách dodnes pro prominentní hosty a lovce.

Kousek za posledním potem obory je středisko zimních sportů Klíny. Já ho pamatuji jako příjemnou horskou vesnici s příjemnou hospůdkou za lidové ceny. Jak se ty časy mění. Dnes je to fůra nevkusných staveb a spousta vleků a dalších atrakcí. Tou největší je lanová dráha řečená Zipline a po ní bobová dráha.  Zipline je v podstatě kladka s elektromotorem, která sviští 2,2 km přes údolí rychlostí i 75 km za hodinu a někde k tomu až 150 metrů vysoko. Zpátky z protilehlé stráně vás pak dopraví sedačková lanovka. No, atrakce pro nás jak dělaná, ne? A za ty prachy (Kč 950,- jedna jízda) – co bychom nechtěli. Někteří jedinci zatoužili po něčem malém na zub – třeba po párku v rohlíku, pivu nebo tak něčem. Marně. Jediné, co nám zdejší stánek mohl nabídnout, byly dortíčky za pouhých Kč 95,-. Ještě, že alespoň wc bylo zadarmo a čisté.

Pak už následovala finální část naší jízdy. Projeli jsme Litvínovem, pokochali se areálem bývalého Staliňáku, posléze Chemickými závody SČSP,  nyní monstrem Chemopark Záluží jako součást skupiny ORLEN Unipetrol RP.A. Je to největší chemický areál u nás a patří k největším ve střední Evropě. Za jeho vznikem stojí rozhodnutí Říšského ministerstva hospodářství z roku 1939, kdy bylo v tehdejších Sudetech vytipováno Záluží jako vhodný prostor pro chemickou továrnu. Stavěli ji váleční zajatci a totálně nasazení Češi, kteří zde i pracovali v provozech. Ty se rozjely naplno v roce 1942. V letech 1944 a 1945 byl po anglo-amerických náletech areál z více než 70 procent zničen a plný provoz byl obnoven až v polovině padesátých let. I s odstupem let mám ještě v živé paměti výbuch, ke kterému došlo 19. července 1974 večer. Byla to největší průmyslová tragédie u nás. Vybuchl hořlavý plyn, který unikal ze zrezivělého potrubí. Na místě zahynulo 17 lidí a na dvě stovky bylo zraněných. Bohužel, v momentě výbuchu zrovna kolem projížděla plně obsazená tramvaj.  V širokém okolí byla poničena spousta domů a lehčí věci se nalézaly i ve vzdálenosti l km. Dnes celý areál připomíná kulisy z nějakého scifi filmu. Kousek za Zálužím jsme najeli na podkrušnohorskou magistrálu a zakrátko se před námi konečně objevil cíl naší cesty – královské město Kadaň.

Nejdříve něco málo z historie. První zmínky o osadě jsou z roku 1183. V roce 1186 ji dostává řád johanitů, který zde buduje komendu. Za vlády Přemysla Otakara II. se Kadaň stává v roce 1260 královským městem a král zde nechává vybudovat strážní hrad nad řekou Ohří. V roce 1362 v době panování Karla IV. město lehlo popelem, ale bylo vystaveno znovu a byla mu ponechána všechna městská práva včetně práva hrdelního. Z té doby je zde také nejužší ulička u nás – tzv. Katovská. Vedla od katovny na náměstí a směl jí procházet pouze kat a pohodný. Z doby středověké slávy si Kadaň zachovala zbytky hradu a mohutného, v České republice nejdelšího opevnění, které nabízí krásnou vycházku a pohledy na Ohři.  Za třicetileté války bylo město několikrát vydrancováno Švédy i jinými vojsky. Ve druhé polovině 16. století se v okolí začal těžit seladonit, kterému se také říká kadaňská hlinka. Je to nazelenalý minerál, který se používá k výrobě venkovních nátěrů. Tolik tedy něco málo z geologie. V období mezi světovými válkami zde – tak jako v celých Sudetech – žila silná německá většina. Hned po vzniku samostatného Československa zde došlo ke střetům o setrvání v Rakousku. Boj, který se odehrál v odpoledních hodinách dne 4.3.1919, si vyžádal na 20 mrtvých, hlavně žen a dětí, a mnoho raněných. Dnes je Kadaň důležitým kulturním a turistickým centrem, které má co nabídnout. Kromě hradu tzv. Svatou bránu, gotickou bránu, která střežila hlavní přístup do středověkého města, bílá radniční věž z počátku 16. století, vysoká téměř 54 metrů či františkánský klášter. Je to velmi hezké a upravené město, které nás všechny příjemně překvapilo. Hlavní překvapení ale mělo teprve přijít.

Ubytování a stravování jsme tedy měli zajištěné v penzionu MOVA. Pohodlné, velké pokoje a apartmány v 1. a 2. patře. Co se plošiny týče, pan vedoucí při naší únorové návštěvě slíbil, že ji nechá před příjezdem zrevidovat. Nebyl důvod o jeho slovech pochybovat. Avšak jak říká staré české přísloví, důvěřuj, ale prověřuj… Ne, že by plošina nejela, ale nějak se pod tíhou vozíku a jeho uživatele prohnula. Navíc byl jeden schod o fous vyšší a problém byl na světě. A ne zrovna malý. Byla jsem z toho všeho na mrtvici. Samozřejmě nejen já, ale hlavně Hluštíci. No, stalo se, muselo se to prostě zvládnout. Byla to ale neskutečná a nervydrásající dřina. Nakonec se sice zadařilo, ale…

Nicméně jsme se komfortně ubytovali a šli na večeři. To už dorazili i Průšovi a všechny čtyři holčičky byly konečně na výsost spokojené. Pokud mě hlava neklame, byl kuřecí gyros s hranolky. Mňamkový. Po večeři jsme dali na místní terásce pivko, i když jeho cena nám kapku vyrazila dech. Nicméně, dovolená je jednou za rok a plzeň je plzeň, že. Sice byla slíbená smíchovská 11, ale sliby chyby. Jako ta plošina. Na první den bylo dojmů a zážitků více než dost, tak jsme to kolem 10. zabalili a odkutáleli se do Hajan.

Úterý 12. července

Po snídani více než vydatné jsme se vydali do Klášterce nad Ohří na prohlídku slovutné porcelánky Thun 1794 a.s. Závod Klášterec byl založen v roce 1794 hrabětem Františkem Josefem Thunem a J.N. Weberem jako druhá nejstarší továrna v Čechách. V 70. letech minulého století byla továrna přemístěna do nově vybudovaných prostor, ve kterých se nachází dodnes. Závod je vybaven moderními technologickými zařízeními jako jsou stroje na tlakové lití, dvě komorové pece, dvě vtavné pece. Porcelánka také disponuje velmi silným dekoračním oddělením, které je schopno aplikovat na bílý střep veškeré dostupné druhy dekorace: sítotiskové dekory, vtavné i naglazurové dekory, malírenské dekory s využitím drahých kovů nebo barev, stříkání. Závod v Klášterci má kapacitu cca 1.000 tun ročně. Bohužel, ze 700 zaměstnanců a třísměnného provozu je dnes pouze provoz jednosměnný a zaměstnanců zbylo něco málo přes sto. Ale jeden či jedna šikovnější než druhý, potažmo druhá. Všichni na nás byli velmi hodní, slečna průvodkyně milá, prostě paráda. Za zmínku ještě stojí, že se zde točil kouzelný film Holky z porcelánu. Po prohlídce továrny jsme samozřejmě museli ještě okouknout podnikovou prodejnu, případně pokoupit nějaký ten porcelán. Vybírat bylo vskutku z čeho.

Z porcelánky jsme jeli ke kláštereckému zámku. Bohužel, zámek je patrový a tak jsme se museli spokojit s prohlídkou zámeckého parku lemovaného řekou Ohří. Na konci parku jsme našli krásnou vodáckou hospůdku Loděnice s velmi příjemným a ochotným panem vedoucím. Byla tu i půjčovna pramiček.  Dospěli jsme k závěru, že pro odpočinek a něco malého na zub jsme si nemohli přát lepší místo. Naše dívčí kvarteto se v doprovodu strejdů Václava Z. a Honzy povozilo na lodičce a pak jsme se opět pomalu vydali k autobusu a zpět do Kadaně. Odpoledne jsme se porůznu rozptýlili po městě a užívali si výhledů z hradeb, průchodu katovskou uličkou, která je nejužší v Čechách, hospůdkou na náměstí atp. Po večeři, skládající se z řízku a brambůrek, jsme opět zasedli k tradiční konverzaci na terase. Problém zase byla spartakiádní půlhodinka s plošinou. Po nadlidském úsilí bylo jasné, že to takhle dále nepůjde. Po všech možných i nemožných pokusech a fokusech bylo jediným řešením to, že kluci přesednou z električáku na mechaničák. Ten plošina uvezla bez problémů. Luboš to zvládal bez větších problémů.  Těžké to ovšem byla pro Hlušťu a jeho stále ještě bolící nohu. Bylo jasné, že to takhle dál nepůjde a Hluštíkům nezbyde nic jiného, než se podívat po nějakém skutečně bezbariérovém ubytování. 

Středa 13. července

Den začal zase problémem s plošinou. Nicméně dobrá věc se podařila, Tomáš se dostal dolů a po tradičně opulentní snídani jsme se vydali na druhý břeh Ohře. Čekaly nás Louny a Žatec.

Královské město Louny založené Přemyslem Otakarem II. jsou právem nazývané Perlou na Ohři nebo jižní bránou Českého středohoří. Mělo pohnutou historii. V době husitských válek stálo společně se Žatcem a Slaným v na straně husitů, za Třicetileté války bylo mnohokrát vydrancováno Švédy i Sasy. Zasvé vzala gotická Pražská brána i mnoho gotických a renesančních domů. Nicméně, několik úžasných stavebních památek zůstalo dodnes. Především Žatecká brána, část hradeb a kostel sv. Mikuláše. Byl postaven na počátku 16. století na místě zničeného kostela, který postavila huť Benedikta Rejta, jednoho ze stavitelů chrámu sv. Víta. Bohužel, kostel i věž byly zavřeny – otevírá se ve 13 hodin. Neskutečné a nepochopitelné. Architektonický skvost, který je v době letních prázdnin dopoledne zavřený.  Otevřená však byla galerie Benedikta Rejta, naše kroky tedy zamířily tam.

Galerie sama je moderní stavba, která se zaměřuje především na soudobé umění výtvarníků z Lounska. Zajímavá expozice zaměřená tématicky na vodu a život v ní byla velmi zajímavá. Kromě hlavního výstavního sálu jsou v galerii dvě podzemní patra, která jsou také věnována vodě i vodníkům. Jsou zde interaktivní exponáty, které nadchly nejen nás, ale především naše čtyři juniorky.  Návštěva galerie opravdu stála za to. 

Dáša však zažila ještě jednu, ne moc příjemnou návštěvu. Těsně před odjezdem si v lese ošklivě odřela nohu. Bohužel se do ní dostala infekce a noha se pěkně zanítila. Nezbylo jí než zajít do lékárny. Moc příjemný personál nohu ošetřil, dodal i převazový materiál. Naneštěstí to příliš nezabralo a po návratu do Liberce musela Dáša na ošetření do nemocnice.  

Po prohlídce galerie jsme si dali volno na špacír či obídek. No, najít v Lounech hospůdku… Nakonec všichni něco našli. Co nás ale fascinovalo, to bylo neskutečné množství romských spoluobčanů a Ukrajinců. Čechů poskrovnu. 

Z Loun jsme pokračovali dále do dalšího královského města Žatce. Město s nádherným renesanční radnicí a náměstím s podloubím a s nejmenší chmelnicí na světě, obklopené z velké části zachovanými hradbami. Srdce chmelařství, známé především žateckým červeňákem. Není proto divné, že tomuto základu pěnivého moku jsou věnovány dvě velké památky – Muzeum chmelařství a hned vedle stojící Chrám chmele a piva s vyhlídkovou věží. Muzeum stálo za to, ale tradice zůstala tradicí. Nebylo pro vozíčkáře, i když jsem tvrdila, že je, protože tam je výtah. Výtah sice v muzeu je, ale jaksi poněkud menší než jsme potřebovali. Pan ředitel a majitel v jedné osobě byl průvodce více než povolaný. Získané vědomosti o pěstování chmele v nás samozřejmě probudily žízeň a tak většina z nás zabrousila do sousedního Chrámu. Krásná hospůdka U Orloje s dobrým pivem z místního minipivovaru.  Hospůdka s terasou navazuje na prodejnu, kde měli vystavených neskutečných 2.000 druhů piv. Největším zážitkem ale byl místní pisoár. 16 mušlí vedle sebe, prostě komfort pro konzumenty. My holky jsme na tom kapku hůře. Kapacita pánského separé je údajně taktak postačující hromadným zájezdům německých turistů. Nojo, pivo umí dělat divy.

Po návratu do Kadaně proběhla akce kulový blesk anebo Hluštíkovic stěhování. Tomáš našel penzionek kousek od náměstí, asi tak 20 minut chůze od nás. Zaplať pámbu, trablí s plošinou bylo více než dost. 

Večer jsme tradičně chtěli trávit na terase. Pan vrchní nám však vysvětlil, že máme smůlu, protože mu v 9 jede vlak do Chomutova, takže zavírá. Doporučil nám ale hospůdku hned za rohem – Lidový dům. Velká terasa, dobré pivo, příjemný personál – paráda. Naše Jíťa, známá coby notorický abstinent, se dostala do dojemné péče pana vrchního. Když zjistil, že voda je její oblíbený drink, přinesl jí rovnou velký džbán vody s ledem a nakrájeným pomerančem. Zadarmo. Neuvěřitelné. 

Čtvrtek 14. července

Na dnešní den byl naplánovaný Loket a Karlovy Vary. Samotný královský hrad se tyčí na skalnatém ostrohu nad řekou Ohří. Patřil k nejlépe opevněným místům v Evropě a zuby si na něm vylámali všichni dobyvatelé. Přesné datum jeho založení není známé, ale připisuje se králi Vladislavovi I. na počátku 13. století. Na hradě se konaly významné státní audience, král Václav I. zde mimo jiné přijal v roce 1239 i římského císaře Konráda. Nejdelší čas na Lokti strávil kralevic Václav, pozdější císař Karel IV., kterého zde jeho otec Jan Lucemburský v dětství věznil. Karel IV. se také postaral o obnovu hradu a velkolepou přestavbu po velkém požáru v roce 1352. Husitské války i prodej hradu ale výraznou měrou rozhodly o jeho dalším osudu. Od té doby se již netěšil přízní českých panovníků. Přestože sem dál jezdila řada významných postav historie, už nikdy nezískal takovou oblibu a slávu jako za dob Lucemburků a Přemyslovců. Od roku 1792 až do roku 1948 sloužil jako státní vězení. Prohlídka samotného hradu opravdu stojí za to. Vozíky nás doprovodily až k hradní bráně, ale dál už se, bohužel, kluci nedostali. Dostali se ale do místní pivovarské hospůdky, kam jsme posléze dorazili všichni. Hospůdka krásná, ale cenově poplatná blízkosti státní hranice s Německem. Podle toho také vypadaly ceny. Ostatně jako všude v této oblasti. Holt, ať žije cizinecký ruch. Jinak samotné městečko Loket je nesmírně půvabné. Je to sice hore-dole, ale všude čisto, spousta kytek a načančané domy. Moc se nám tu líbilo.

Z Lokte vedly naše kroky do Karlových Varů, slovutných to lázní. Hlavně opět cenově. Trochu jsme se rozptýlili po Mlýnské kolonádě a následně po hlavní ulici. Z celých slavných Varů jsme byli docela ucajdaní, protože bylo úděsné vedro. Ochlazení nepřinesla ani zmrzlina. Nicméně jsme nasáli lázeňskou atmosféru a byli rádi, že tu jako pacouši nemusíme být.

Večer jsme se opět strategicky přesunuli do Liďáku a užívali si dobrého pivka .

Pátek 15. července

Pátek byl věnován horám. Vydali jsme se směrem Jáchymov. První zastávka byla v Dolním Žďáru u Ostrova nad Ohří – tzv. Rudá věž smrti, která je zapsána i na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Věž je národní kulturní památkou České republiky připomínající dobu intenzivní těžby uranové rudy na Jáchymovsku po druhé světové válce. Areál, jemuž dominuje sedmipatrová věž z červených cihel, sloužil v letech 1951–1961 jako hlavní úpravna a třídírna uranové rudy, která byla vytěžena na Jáchymovsku a v dalších uranových revírech tehdejšího Československa a poté expedována do Sovětského svazu. Jde o poslední částečně zachované zařízení na úpravu uranové rudy v Evropě. Na přelomu 50. a 60. let 20. století se areál stal součástí nově vybudovaného trolejbusového závodu Škoda Ostrov, po jehož zbourání v roce 2019 je Rudá věž smrti opět dominantou okolí. Kromě vysoké věže se dochoval sousední jednopodlažní expediční sklad s betonovou nakládací rampou. Poblíž se v letech 1951–1956 nacházel pracovní tábor Vykmanov II pro politické vězně, kteří v úpravně pracovali. 

Věž jsme viděli za plotem ve velice zanedbaném a zarostlém areálu. Jako kulturní památka by si určitě zasloužila upravenější okolí. Nějak jsme z toho všeho byli trochu rozpačití a tak jsme se před bránou stále fungující věznice Ostrov otočili a frčeli dále do kopců do Jáchymova.

Jáchymov nás zklamal. Jeho předměstí zchátralé, dobře vypadaly jen léčebny (Radium Palace, Běhounek, Curie Centrum a Astoria). Pokračovali jsme dále nahoru přes náměstí. Pohled taktéž žalostný. Pár domů opravených, ale pár domů na spadnutí. Poměr tak 1:1. Dost otřesné. Bylo nám z toho docela smutno. Horní část náměstí sice byla celkem pohledná, ale celkový dojem vyloženě nulový. Nespravila ho ani těžní věž, kterou jsme míjeli. 

Náladu nám spravil Boží Dar. Krásně upravený vystrkov – načančaný, uklizený, ale velice větrný a studený. A také drahý.  To už jsme si ale zvykli, že je to daná realita díky turistům ze sousedního Německa. Malé městečko s muzeem a Ježíškovou poštou – to jsme si nemohli nechat ujít a aspoň jsme se trochu ohřáli. Opravdu bylo chladno a větrno.  Za pokoukání stál i místní kostelík, kde bylo také příjemně teplo. 

Krušné hory by však nebyly Krušné bez svého krále Klínovce. Byli jsme velice zklamaní. 3 vleky, plné parkoviště a tedy spousta turistů, ale krásný a proslulý klínovecký hotel obehnaný drátěným plotem a zavřený. Nevěřili jsme vlastním očím. Krásný pohodlný hotel z 30. let je zavřený, několik oken zatlučených a vesele si chátrá. To prostě hlava nebere. Při takovém kvantu turistů. Jak to asi vypadá v zimě, když jsou tu v provozu tři velké vleky… Nikde nebyly ani koše na odpadky, ale kupodivu tu bylo čisto, žádné kelímky či plechovky od piva. . Přístupná byla pouze rozhledna a dřevěná bouda s toaletami za Kč 20,-.

Potřebovali jsme si kapku zlepšit dojem. Sjeli jsme tedy s hor a nabrali směr Krásný Dvůr. Zámeček s velikánským a krásným anglickým parkem. Zámek jsme vynechali neb do něj vedla spousta schodů a vydali se na špacír parkem. 

Do Kadaně jsme se vrátili o něco dříve a tak byl čas vydat se do města. Našli jsme hezkou hospůdku Plzeňku a zařídili jsme se podle hesla mého tatínka, že hory jsou nejhezčí zespodu, kostel zvenčí a hospoda zevnitř. Protože jsme první bod nesplnili, napravili jsme to alespoň respektováním bodu druhého (i když nešlo o kostel, ale o zámek) třetího. Což jsme, samozřejmě, učinili i večer.

Sobota 16. července

Poslední den pobytu v Kadani jsme se rozhodli věnovat samotnému královskému městu, konkrétně jedné z jeho největších památek -  františkánskému klášteru a pak také místní atrakci zvané únikovka aneb úniková hra. A prostě si tak trochu zalenošit. 

Klášter nás nezklamal. První příjemné překvapení byla paní průvodkyně. Aby se mohli do kostela, který je opravdu unikátní, podívat i vozíčkáři, otevřela nám beze všeho boční vchod. Jaký to rozdíl proti Oseku… Změnila prostě trasu a pohoda. Kluci se sice nedostali do prvního patra, kde bývaly mnišské cely, ale o to zase tak moc nešlo. Hlavní „pokoukání“  byl kostel. 

Klášter spolu s kostelem Zvěstování Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků je národní kulturní památkou. Byl založen v roce 1473 a fungoval až do roku 1950. Nedílnou součásti byly vinice, chmelnice, sad a zeleninová zahrada. Jeho největší donátoři byli Lobkovicové. Díky jim se klášter i kostel postupně rozšiřoval do pozdně gotické a renesanční podoby. Klášter zažil doby dobré i zlé, byl poničen luterány a zpustošen za třicetileté války. K velké přestavbě došlo v 18. století, objekt přežil i josefinské reformy. Za 2. světové války si klášter přivlastnil wehrmacht pro potřeby Hitlerjugend. Po válce byli němečtí mniši odsunuti. Do roku 1950 zde žili pouze čeští františkání, kteří byli v tomto roce z kláštera odvlečení. Unikátní je výzdoba kostela, kde jsou vymalováni hlavní františkánští svatí a patroni a kde je i lobkovická hrobka. V prvním patře jsou cely. No, moc prostoru ani pohodlí tam mniši neměli. A navíc tam v noci straší. Nic pro mě.

Po prohlídce této unikátní památky jsme se kapku rozprchli po Kadani. Hlad nás zavedl do pizzerie, některé do Plzeňky či vietnamské hospůdky. Naši omladinu po obědě čekala úniková hra zasazená do doby husitské. Dívčí kvarteto za pedagogického dozoru taťky Průši a dědouše Vosáhla vyrazilo do útrob Svaté brány. Husité, křižáci, svatá Barbora i Ktož sú boží bojovníci – to vše bylo součástí hry, kterou si všichni moc užili. Holky pak ještě i se mnou navštívily radniční podzemí, kde je muzeum čarodějnic. Holt svůj k svému. Trochu jsme byly zklamané, ale pár věcí ohledně čarodějnických legend a lektvarů bylo docela zajímavých. 

A už tu byl poslední večer s rozlučkou v Liďáku, balením a chystáním na odjezd. 

Neděle 17. července

Po snídani jsme posbírali kufry, rozloučili se s Průšaty a vyrazili směrem Liberec. Cestou jsme si udělali ještě dvě zastávky. První byla v Mostě. Nemohli jsme si nechat ujít návštěvu kostela Nanebevzetí Panny Marie, údajně poslední gotickou stavbu u nás, dílo Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu. Původní gotická kaple ze 13. století v roce 1515 vyhořela a tak bylo rozhodnuto o stavbě nového kostela, který byl dokončen v roce 1550.  Samozřejmě se mu nevyhnuly občasné požáry, takže další opravy již proběhly ve stylu renesančním. Nicméně hlavní loď s úžasnou křížovou klenbou a empora podél celého vnitřního obvodu kostela si ponechaly svůj gotický půvab. K úžasné věci v historii kostela však patří bezesporu jeho stěhování. Jednalo se o světový unikát. 

V 70. letech minulého století bylo rozhodnuto, že starý Most musí ustoupit uhlí. Kvůli těžbě se tak celé město zbouralo. Děkanský chrám však měl být zachován a přestěhován. Přípravy trvaly od roku 1971 do roku 1975. Mezi 30. zářím a 27. říjnem 1975 se celý objekt dal do pohybu. 53 speciálních tlačných a brzdicích válců stěhoval  kostel  841 metrů po speciálních kolejích.  Samozřejmě byla celá konstrukce zpevněná zevnitř i zvenčí. Jak to dokázali zvednout a přestěhovat je mi naprostou záhadou. Měla jsem to štěstí, že od roku 1972 až do samotného stěhování v roce 1975 jsem pravidelně do Mostu jezdila a viděla  jak práce postupují, i jak se stěhuje.  Ale stejně jsem to nepochopila. Prostě nejsem technický talent. Výsledek je však úžasný a prohlídka kostela včetně dokumentárního filmu o celé akci stála rozhodně za to.

Nějak nám z toho stěhování vyhládlo a tak bylo kolektivně rozhodnuto, že se někde stavíme na obídek. Známe s Jendou jednu hospůdku na náměstí v Bílině, kde jsme se občas stavovali a kde nám vždycky chutnalo. Ospalé, ale půvabné náměstí s renesanční radnicí, odkud je krásný pohled na bílinský hrad (vrácený v restituci Lobkovicům) s renesanční psaníčkovou fasádou se v letním horku tvářilo velmi vlídně. Velmi vlídně se tvářil i personál restaurace – světe div se – Na náměstí. Ochotně nás pustili průchodem do zahrádky. Během chvilky jsme byli obsloužení, nic nebyl problém. A ceny opět naše. O to více nám chutnalo.  

A pak už nastala poslední fáze – cesta domů. Cestou jsme vyložili Preláty, Zdenu i Pavlíčky a ve zredukovaném počtu dorazili do Liberce. 

Jako vždy se dovolená vydařila, ovšem až na tu plošinu. Jak my to děláme…  Stále dobrá nálada, spousta nových zážitků, prostě jako vždy. Teď můžeme jen doufat, že to nebyla dovolená poslední. Budeme doufat a držet si palce. Prostě dovolená 2022 skončila, ať žije dovolená 2023.