Úvodní stránka » Aktivity » Levně na Benátské 2018
Levně na Benátské 2018
V pátek 27.7.2018 jsem byl sám za stovku na Benátské. (Stovku stálo jednodenní vstupné pro lidi na vozíku, kteří si často sami nevytřou oko, ani jiné tělesné partie.)
Přijel jsem tam „pěšky“, tedy klasicky na vozíku, nejprve jsem si stoupl do jedné fronty, když jsem se konečně propracoval k okénku, pokladní mi řekla, že u ní probíhá jen kontrola lístků (zřejmě koupených po internetu), tak jsem si stoupl do jiné fronty, kde už byl jeden vozíčkář, z čehož jsem usoudil, že konečně stojím správně a čekal jsem. Čekali jsme všichni, protože ten vozíčkář s poměrně velkým elektrickým vozíkem se mezi těmi ploty nějak zasekl, a já už jsem si říkal, že takhle asi neprobíhá ten známý festival Mezi ploty, tak se teda divím, že tam mají tak narváno. Smířil jsem se s tím, že se musím prát o své místo ve frontě – postupně jsem si začal připadat jako správný frontový voják – dokonce jsem předběhljednu slečnu vozíčkářku, což jsem asi dělat neměl, poněvadž to zakazuje renomovaný znalec bontonu pan Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861 – 1943), ale nakonec se ukázalo, že to byl dobrý tah, protože když došlo na placení, nějak se mi nedařilo vytáhnout peněženku, což se mi tedy běžně nestává, a Jarda – tak se asistent oné slečny na vozíku jmenoval – to s jejím laskavým svolením zaplatil. (Tedy z mé peněženky, aby bylo jasno.) Když jsem se pak i já vymotalz toho labyrintu zábradlí, svět se mi náhle zdál krásný.
Organizátoři, vida klasický papírový náramek na mé ruce, se na mne jen příjemně usmívali, a mně to dělalo moc dobře, protože vždycky když vjíždím do prostoru střeženého nějakou ochrankou, mám velmi nepříjemný pocit. (Asi to pramení z dob, kdy ještě byly na hranicích hustě natahané ostnaté dráty, které si samozřejmě pamatuji.)
Ale v té chvíli jsem se cítil krásně a zdálo se mi, že mě nemůže nic ohrozit.
Nejdřív bylo vedro k zalknutí. Měl jsem na sobě mikinu kvůli večernímu ochlazení, a připadal jsem si jako americký vánoční pečený krocan. Počítal jsem však i s tím, že může začít vytrvale pršet, poněvadž jsem před odjezdem sledoval internet, kde byl naznačen setrvalý pohyb dešťových mračen právě nad Libercem. Proto jsem si přímo v areálu vyhledal stan, pod kterým zřejmě zdarma Mafra nabízela možnost posezení v křesílkách a četby novin. Stan nebyl pro vozík přístupný právě bezproblémově, odkryté kameny, terénní vlna a fakt, že se o bezbariérovost areálu takřka nikdo nestará, udělaly své, ale přesto jsem si řekl, že pokud nastane nějaká extrémní situace, uchýlím se právě sem, a budu riskovat i to, že mne donutí číst ty jejich noviny. Na pátou hodinu jsem byl připravený na značce jako nadržený dorostenec při všesokolském sletu, a jak by také ne. Třeskutě jsem se těšil na punčovou (tedy punkovou) legendu Visací Zámek, a měl jsem skutečně velmi pěkné místečko, ale během jejich vystoupení se spustil strašný liják. Nejprve to vypadalo, že se my anarchisti jen zadarmo vysprchujeme a všechno bude v pohodě. Pak se ale spustilo něco, co nevídají ani hororoví scénáristé ve svých nejbujnějších snech. Přes vodní clonu se mlžily i předměty ve vzdálenosti deseti metrů. Marně jsem v duchu řval, že hasičské cvičení nebylo hlášeno, a že se rozhodně nepočítám mezi tonoucí dobrovolníky, na kterých bude nacvičována resuscitace v podmínkách přírodní katastrofy. Mokro jdoucí svrchu by mi snad ani tak nevadilo, horší bylo, že jsem začínal pociťovat výrazné vlhnutí spodních partií. Ondy suchý sedák začal na můj vkus až příliš ochotně přijímat dešťovou vodu, takže za několik chvil jsem měl dojem, že mám zadek v lavoru se studenou vodou, a že jestli to takhle půjde dál, umrznu, a stanu se smutnou obětí lásky k české kultuře, což v roce stého výročí založení republiky bude gesto zvláště silné. Nebyl jsem si ovšem jist, zda já sám jsem právě takového gesta schopen. Realita mne postupně stále více přesvědčovala, že schopen bych takového gesta určitě byl, respektive bych k němu byl donucen okolnostmi. S přibývající řitní vlhkostí jsem si však uvědomoval, že k provedení tohoto gesta nemám v sobě dost ochoty, a za neutuchajícího lijáku jsem počal panicky hledat nejbližší volnou píď přístřešku, leč v okruhu padesáti metrů nebylo takovou možno ani tušit. Vzdaloval jsem se tedy od svého kulturního snu, a právě když jsem odjížděl, zpěvák říkal, že jim začínají probíjet zásuvky. Je tedy po koncertě, říkal jsem si, a smutně sledoval lidmi obsypané stánky. Lidmi, kteří si nad promoklými těly přidržovali ty části látek klasických velkých slunečníků, které za normálních okolností visí zplihle směrem k zemi, a ani je nenapadlo, že by mi mohli, a z hlediska sociálního aspektu vlastně i měli udělat místo. On také elektrický vozík za průtrže mračen a hrozící bouřky není právě tím nejbezpečnějším společníkem, a tím horším společníkem je na něm sedící vozíčkář. Asi proto na mne všichni koukali jako na blbce, a už v tu chvíli jsem, přiznám se, věděl, že jejich pocit byl naprosto oprávněný.
Když jsem, tedy jak naznačeno bohužel definitivně, opouštěl koncertní kolbiště, slyšel jsem, že zpěvák Zámků oznamuje pogujícímu davu, že začínají probíjet zásuvky. Oznamoval to, jako by to byla nejradostnější událost dne. Slyšel jsem tedy jen čtyři písničky, a pokud si navzdory vrozeným sklonům ke skleróze vzpomínám, byly to Hymna šibeničních bratří (Punková hymna), Domovnice, Kanárek a Traktor. (U nás v domě máme sice domovníka, ale obrnu mám taky, a přestože nákup traktoru zatím neplánuji, výběr písní tímto velice chválím.)
Teď se však přenesme do chvíle, kdy jsem již vzdálen od pódia, a kulturní zážitek se mění v neplánovanou koupel.
Deštěm zalitýma očima, kterým nepomohla ani čepice s kšiltem, jsem se jako zbitý pes, rozhlížel, kde bych se ukryl. (Když už je řeč o tom psu, byl jsem také taknasranýa připravený pokousat každého meteorologa, který by se náhodou objevil v dosahu.) Ukrýt se však nebylo kam. To víte, do klasické kadibudky se s vozíkem nevejdu, a nic jiného, než kadibudky, stánky a pódia tam kryté nebylo. (Tedy jako kulturní člověk bych to asi měl napsat v jiném pořadí, ale už se stalo...)
Mokro všude kolem však nabývalo takové intenzity, že by mi už nepomohl ani svěcený suchý ručník. Svěcenápláštěnka, kterou jsem měl v batohu za sebou, by jistě pomohla, ale nejsem ten typ, co řve o pomoc, když na něj vlastně jenom prší. Pravda, čekal bych, že se někdo zeptá, jestli nepotřebuji pomoc, ale nikdo takový se nenašel. (Dobře ti tak, škudlile. Kdybys nelitoval mizernýchšesti stovek za jednodenní lístek pro asistenta, mohls být překryt gumou, a šťastně doufat, že tě blesky minou.) Navíc někdo nahoře usoudil, že už tak dost špatně slyším na levé ucho, a tak mi ho propláchl hned dvěma obřími kapkami vody, abych si nestěžoval.
Abych vůbec mohl v té dešťové apokalypse pokračovat v cestě k domovu, potřeboval jsem v jednom momentě překonat svazek kabelů krytých bezpečnostním nájezdem z pevného plastu, ale než jako jezdec připadal jsem si spíš jako plavec. Měl jsem prostě vodu úplně všude, a byl jsem z toho dost v šoku. V tu chvíli se naštěstí ukázalo, že my rockeři držíme vždycky při sobě bez ohledu na vstupenky, protože ke mně přičvachtal neznámý vlasatec, a po krátké oční gestikulaci mne postrčil žádaným směrem, tedy přes onen krytý svazek kabelů.
Možná mi to nebudete tak úplně věřit, ale právě v momentě, kdy jsem překodrcal ty kabely jsem si uvědomil, že přímo proti mně jede vozidlo lékařské záchranné služby. Trošku mě překvapilo, že nikdo ze zdravotníků nevystoupil - řekněme v pláštěnce, protože mokrý zdravotník je podrážděný zdravotník, a podrážděný zdravotník, jak známo, je špatný zdravotník - a ani se mě nezeptal, jestli nepotřebuji pomoc. Asi jsem vypadal dostatečně svěže. (Stejně nemám rád, když mi někdo v dešti měří tlak, tep, a jiné kvality.) Pokračoval jsem tedy dál.
Po výjezdu z lyžařského areálu jsem minuvše desítky mokrých milovníků hudby a nepřátel deště (2 v 1) jako nelyžař odvážně najel na silnici vedoucí do Vesce. Ještě na rovince jsem si všiml, že za mnou stojí autobus. Uvědomil jsem si však, jak velice by asi pana řidiče nepotěšilo, kdybych po něm chtěl, aby ve svém pracovním oděvu, který nemá s nepromokavostí ani zbla společného, vylezl z autobusu, dobrovolně se nechal osprchovat, a pak celý zbytek směny mokrý jako myš přepravoval nadšené milovníky hudby.
Jel jsem tedy dál, a před mýma očima se silnice měnila v řeku. Ptáte se, proč jsem nejel po chodníku? Z naprosto logických důvodů. Chodníky, jak víme, jsou sestavovány z dlažebních kostek dlaždiči, kteří sice dělají, co mohou - někdy i to, co nemohou - ale přesto má každá kostka, zejména po čase, svůj úhel, a taková mokrá, na šikmo posazená kostka může pod vozíkem způsobit pěknou rotyku. Proto jsem jel po silnici riskujíce, že budu muset projíždět třeba i náhle se vytvořícím jezerem, což se také stalo. Řidiči, kteří byli z toho nenadálého deště stejně v šoku, jako já, mne velice pozorně míjeli, a myslím, že většina jich ani netelefonovala. Když mě míjelo auto městské policie, trochu jsem se obával, aby pánové nezastavili, a abych v té sibérii nemusel prokazovat, že nejedu z blázince. Leč i oni byli velice ohleduplní, minuli mne v bezpečné vzdálenosti, a k mé radosti odjeli za svými povinnostmi. (Ani mne nepostříkali.)
Když jsem přijel do Vesce na kruhák, tak už jsem měl pocit, že jsem úplně v suchu. Už skoro nepršelo. Bouřka sice práskala kdesi opodál, ale už mne neohrožovala.
Kousek od kruhákuje vesecká základní škola, kde naštěstí napadlo odpovědné osoby udělat bezbariérový nájezd ke krytému vchodu.
Před tímto krytým vchodem jsem posečkal, až se tělo, mysl a počasí uklidní. Můj zadek se smířil s tím, že se bude koupat v dešťové vodě a ne v univerzálním šamponu X v 1 a hlavně jsem se ujistil, že mi funguje telefon. Oznámil jsem své drahé matce, která nesnáší hlasitou hudbu, a přesto se mnou komunikuje, že se v dalších čtrnácti dnech nebudu muset sprchovat.
Z osobních důvodů dodávám, že jsem všechno tohle absolvoval na vozíku INVACARE Storm3, který po té, co poněkud vyschl jeho sedák, dál perfektně fungoval.