Úvodní stránka » Aktivity » Malenovice 2015
Malenovice 2015
Jakmile se blíží termín, kdy mám zase začít psát o naší dovolené, popadne mě jakési zvláštní vzrušení, a začínám číst například politické komentáře, abych si uvědomil, v jakém světě to vůbec žiji, a co si mohu dovolit komentovat, a hlavně jakým způsobem, abych náhodou „nešlápl na minu“, čímž bych jistě způsobil více škody, než užitku. Kromě toho názor jednoho vozíčkáře, byť by byl sebekritičtější, nezmění dějinný vývoj ani o tu pověstnou píď. I když pravda je také to, že jako společnost se již drahnou dobu pídíme píď po pídi, a jaksi jsme se dopídili až do jisté úrovně demokracie, o níž sice nevím, jak vysoko na elementární stupnici demokratičnosti by měla být zařazena, ale vypadá to, že žijeme v politickém systému, který každému občanovi zajišťuje konkrétní elementární práva, takže vlastně každá píď má svůj elementární smysl.
Kromě toho přemýšlím, jak psát originálně a neotřele – pročež se například netřu froté ručníkem více, než je nezbytně nutné – zkrátka chci psát hlavně tak, abych se neopakoval, ale současně dost dobře nevím, jak to zařídit, když mám jenom jeden mozek, z něhož vyvstávají v podstatě stále tytéž myšlenky. No snad to nějak dopadne. Ono to v životě vlastně vždycky všechno nějak dopadne.
Ovšem my jsme teprve na začátku, takže si dovolím ještě jednu úvodní pidiúvahu, a pak konečně začnu psát o tom, co a jak bylo.
Před začátkem psaní si taky procházím některé blogy abych tak nějak okoukal, ovšem nikoli kopíroval, kterak se píše o vlastních pocitech bez toho, aby člověk prozradil, co prozradit nechce, protože to prozradit nemůže, aniž by se vystavil pohrdání, či posměchu. Tak, a teď jsem vlastně vystihl podstatu blogu, pročež si začínám myslet, že se přibližuji autorské genialitě, a tedy mohu začít psát. (Všechna má tvrzení o vlastní osobě berte, prosím, s patřičnou rezervou a vědomím, že život, právě tak, jako mé psaní, je jen náhoda.) Ptáte se, proč nepíšu blogy pravidelně, a vlastně se jen tak „přiživuji“ na tom, že se událo něco, co se mě týká, a byl jsem vyzván psát o tom pro tenhle web, což mimochodem činím velice rád? No tak …… odpovím, jednoznačně. Než bych popsal, že jsem si ráno vyčistil zuby, o čemž se ostatně psát na blog nemusí, protože tuto činnost známe všichni dokonale, tedy kromě těch, kteří čekají na zubní protézu, a než bych podrobně popsal jiné denní prožitky, uplynul by celý den ještě před vylíčením mé polední siesty. Proto se musím vždycky zaměřit na konkrétní události, aby vůbec byla šance, že konkrétní článek dopíšu řekněme během jednoho kalendářního roku. Tak jsem Vám to tak nějak osvětlil, a můžeme začít.
Když jsem se dozvěděl, že v rámci letošního týdne poznání budeme ubytováni na Rajské boudě, vyvolalo to ve mně vysloveně rajské pocity, asi takové, jaké si podle mých představ dopřává pan Kožený na Bahamách, a další šťastní zbohatlíci na mnoha jiných místech. Mám totiž celkem bujnou fantazii a skutečnost, že jsem zatím nebyl například na západním pobřeží Austrálie, mi vůbec nevadí. Rozhodně netvrdím, že bych se tam rád nepodíval, neboť je to jistě nádherný „kout“ zeměkoule – už vidím geometry, jak si klepou na čelo, a v duchu se ptají, kdo toho blbce učil. No nic, to bylo jen tak pro zasmání. Jinak pokračujeme s původním záměrem.
Na druhou stranu jsem však nebyl ani na Západním břehu Jordánu, což mne naopak těší. Mám totiž v neoblibě výbušná a třaskavá prostředí. To je také důvod, proč jsem se nestal chemikem. Tedy ne, že by těch důvodů, proč nejsem chemikem, nebylo víc, ale teď si jako naschvál nemůžu na žádné jiné vzpomenout. A proto pryč od západních břehů! (V rámci politické korektnosti dodávám, že i na východních březích může být neklidno.) Pryč od chemie! Hurá domů! Hurá do Beskyd!
Ano přátelé, nastává čas si položit otázku, čím že začneme? Nejspíše ubytováním, protože každý patřičně zhýčkaný turista, tedy turista mého typu, touží po jistotě, že bude mít kde složit hlavu.
Tak tedy, v Beskydech se lidé ubytovávají na boudách, a to z toho logického důvodu, že v boudách jsou i zde ubytováváni výhradně psi, a pocity, které tam prožívají, závisí výhradně na jejich životním štěstí, tedy na osudu. Ale to už je zase jiná otázka. V životě nám vlastně vždycky vyvstává příliš mnoho otázek, a příliš málo odpovědí. Anebo špatné odpovědi, ze kterých pramení chyby a jejich následky. Zanechme však pro tuto chvíli příliš hluboké a temné filozofie, a pojměme tyto naše společné úvahy s lehkostí, která osvobozuje.
Teď mě tak napadlo, kde v Beskydech bydlí lidé, kteří jsou, jak se říká, vzteklí jako psi? Na boudách, a nebo v boudách? Tedy ne, že bych se v malebném prostředí Beskyd setkal s nějakým nebezpečným vzteklounem, který odněkud utekl, a nějaký ten pan Chocholoušek se svou „psychiatrickou URNou“ se ho marně snaží polapit, ale na druhou stranu mi nevykládejte, že jsou všichni bez výjimky klidní a přívětiví, jak se jevili nám, vděčným hostům. Chápu, že každý člověk se musí čas od času někam zavřít před světem, a tedy každý zřejmě má někde tu svou „boudičku“, ale je rozhodně lepší, když se tam zavírá sám, než aby ho tam zavíral někdo jiný.
Osudy psů a bud, tedy zašíváren různého druhu, však nyní nechme úplně stranou, protože takové zašívání je zcela soukromá věc každého občana, který se ovšem nezašívá stran některé ze svých zákonných povinností, kteroužto problematiku tu však stejně nerozklíčujeme, a věnujme se osudům lidským, tedy našim už proto, že před osudem se člověk tak jako tak nezašije, i kdyby se osobně znal řekněme s Osmanym Laffitou, který jistě šít umí. Tolik tedy k šití a zašívání různého druhu.
Ovšem neslibuji, že se již k úvahám o osudu a osudovosti nevrátím, neboť jest to téma velice nosné, tedy téma, na které lze řečnit hodiny a hodiny, což by se nám ostatně mohlo hodit za dlouhých zimních večerů, kdy člověk podléhá nudě a tehdy rád sáhne po nějaké té životní teorii, nad níž spočine, a alespoň na chvíli si přestane připadat jako honící pes, který pořád nemůže dohnat tu pomyslnou lišku. No vidíte, a pořád jsme u těch psů. Pojďme už od nich. Můj otec měl například teorii, že člověk se musí pořád na něco těšit. To potvrzuji, avšak nevím, jestli se těšíval i na mne, ačkoli mi všemožně dával najevo, že ano, že se tedy na mne těšil, a s evidentní radostí se mnou sjezdil půlku demokratické, tedy již otevřené Evropy, a vynesl mne na bedrech všude, kam mohl, zatímco já jsem ho často výrazně nepotěšil, a dnes už to nenapravím. Ujištěni o tom, že člověk se často chová jako blbec, ačkoli ví skoro všechno, co se po něm ve škole chce, aby věděl, se tedy pojďme věnovat tomu, nač jsme se v úvodu týdne všichni těšili.
Napsal jsem, že se konečně oddělíme od psího tématu, ale od psů se tak docela oddělit nemůžeme, poněvadž také letos byla našim věrným psím průvodcem Vendulka, takto fenka rasy Bišonské.
Chci věřit tomu, že mi odpustíte, že jsem začal psát o Vendulce, ačkoli se má začínat u Adama. Na svou čest vás ujišťuji, že s námi letos žádný Adam na dovolené nebyl, a tedy od něj nemohu své vyprávění začít.
Kde tedy odstartovat naše společné myšlenkové pochody? Tedy, alespoň věřím, že budou společné, poněvadž pocit, že si to všechno píšu jen sám pro sebe, by mi do nitra vnesl smutek a hořkost.
Začněme tedy opět od začátku, tj. odjezdem, což mimochodem jistě potěší všechny tradicionalisty. Samozřejmě jsme nenastupovali jako první, poněvadž první musí vždycky nastoupit pan řidič a ti, kteří ho hned po ránu nabudí svým optimizmem tak, aby měl pro daný den pocit pohody, a díky tomu lépe unesl tíhu důvěry v něj vložené.
My, kteří máme to štěstí, a přestože skrze cestovní horečku nemůžeme večer před odjezdem usnout, si můžeme ráno přispat, jsme i s „plnou polní“, která mimochodem vzhledem k současné bezpečnostní situaci asi přijde znovu „do módy“, a možná ji, tedy tu plnou polní, patřičně doceníme tehdy, až budeme utíkat před těmi, kteří k nám utíkají, jsme byli připraveni na odjezd v 7:25, a v 7:40 už jsme stáli v Jeřmanicích, kde přistoupili další naši přátelé včetně náčelníka Hlušti.
Ápropos, Hlušťa, když zjistil, že jsem díky své počínající skleróze zapomněl doma občanský průkaz, zavelel, že se musí autobus vrátit do Liberce, protože bez občanky samozřejmě nemůžu jet. V tu chvíli všichni „zkameněli“ podobně, jako se to děje v pohádkách, a já bych se byl v té vteřině do země propadl, jako se to děje v pohádkách padouchům. Ovšem sami uznáte, že pokud je člověk za největšího blbce v autobuse a jeho širokém okolí, pak takový jedinec jistě nemůže mít pohádkový pocit.
Ještě, že máme ty maminky. A to píši nejen s plným vědomím skvělých kvalit své maminy, ale také proto, že předobrá paní Hluštíková když viděla, že jsme všichni vzteklí jako kohouti před zápasem, při čemž si nikdo nemůže dovolit mě zabít, protože jsem měl dovolenou předplacenou, a početní nesoulad by nade vší pochybnost zapříčinil nesoulad v našem spolkovém účetnictví, tedy tam, kde nesoulad být v žádném případě nesmí.
Milá paní Hluštíková v roli D´artagnanovy dcery, tedy v úloze osudové zachránkyně, posadila mojí máti do jejich osobního „osobáku“, a za „chvilku“ mi průkaz občana přivezli. To vám byl báječný pocit. Přísahám, že jsem si nikdy před tím nepřipadal jako normální, tedy svéprávný a rovnoprávný, člověk intenzivněji, než právě ve chvíli, kdy se dámy vrátily s nejdůležitějším dokladem, který mám tu čest držet.
Tak jsme se půl hodinky zdrželi, nebyl jsem ubit davem, a s tímto veskrze povznášejícím pocitem jsme mohli vyrazit přes Jičín, Hradec Králové, Olomouc atd. přímo do Malenovic, pod Lysou horu.
Inspirován vzpomínkou na velice sugestivní film Sedm hladových ještě poznamenám fakt, že jsme se na oběd zastavili v bezbariérovém motorestu Loučka. Je to útulné místo, jehož interiéry jsou obloženy dřevem. Nedávno tu zastřešili terasu, aby jim netáhlo na hosty. Velkou zdejší výhodou jsou také dobré vztahy s tamními myslivci, které se projevují i na jídelním lístku tohoto gastronomického zařízení.
Člověk samozřejmě nežije jen plným stolem a u plného stolu, proto mne potěšili nadšenci, kteří přijeli na parkoviště motorestu na čtyřech motocyklech ČZ 250 tak, jak se jezdívalo před pětačtyřiceti léty. Ba ještě po revoluci se na silnicích objevovaly tyto a jiné slavné české motocykly. Na jednom takovém jezdil i můj otec. Nemůžete mi tedy zazlívat nostalgii, která mne přepadla, když jsem tam ty stroje překryté igelity proti dešti viděl. Vzpomínky se mi, jakožto motocyklovému nadšenci, vybavili s plnou silou. Jeden z majitelů dokonce klečel obklopen nářadím u svého stroje a opravoval brzdu. Takové věci také patří k životu v sepětí s historickými samohyby.
Když jsme dorazili na docela velké parkoviště k Rajské boudě, zůstali jsme stát, na čemž jistě není nic divného, poněvadž něco takového se na parkovišti běžně dělává. My jsme ale zůstali stát jako u zjevení, poněvadž jsme viděli plné parkoviště vozů, jejichž společným znakem bylo „svatební pentlení“. Samozřejmě nechyběl „kočár pro nevěstu“. Co teď? Kde budeme spát? No to je teda šlendryján! To je pořádek! Kde teď seženeme náhradní hotel?!, říkali jsme si všichni, tedy každý ve vlastním duchu, a hleděli jeden na druhého.
Ukázalo se však, že svatební hosté se cítili velmi pohodlně, a proto „nevyklízeli pozice“ tak rychle, jak bychom my, jejich právoplatní nástupci, očekávali. Také ženich s nevěstou vesele pobíhali mezi hosty a přijímání gratulací nebralo konce. Radost je krásná emoce. Na základě této své krátké zkušenosti tvrdím, že svatební den, včetně svatební noci, by měl být nekonečný. V takovém případě by si nepochybně mnohem méně lidí stěžovalo na manželské vztahy, a také by nám jistě nezanedbatelně klesla rozvodovost.
Vše kolem svatebčanů se rychle vyřešilo, a po pár okamžicích už jsme stáli v příjemném, dřevem obloženém pokoji s televizí. V koupelně rozsvěcela světlo fotobuňka, a místo klíče od pokoje jsme dostali kartu, jako v nejluxusnějším americkém hotelu. No kdo by tohle byl čekal. A přitom po mně nikdo nechtěl, abych mu ukázal svou zlatou platební kartu, jak se to prý v takových hotelech běžně dělává. – Jako kdyby snad tušili, že žádnou nemám. – Na Rajské boudě nás, tedy mne s mamkou, ovládly v těch chvílích opravdu rajské pocity. Ovšem ne na dlouho. – Nevím proč, ale v mém životě až k uzoufání nezlomně platí, že krásné prožitky trvají jen velmi krátce. Takový dojem má však zřejmě většina standardně uvažujících lidí, z čehož vyplývá, že stejně jako na mnoho jiných zdánlivých nespravedlností si ani na tohle nemá cenu stěžovat. – Z božských pocitů klidu a pokoje nás rázně vytrhlo děsivé dunění, o kterém jsme si nejprve mysleli, že je jen zlým snem. Že zkrátka není součástí naší reality. Ale ono bylo součástí naší reality. Mamka nejprve chvíli přemýšlela, jestli je to hučení reálné, nebo ne, pak však bleskově vyběhla na chodbu a po delší chvíli skoro za rukáv přitáhla prozatím mírně udiveného pana opraváře. Ten se zastavil uprostřed pokoje, párkrát soustředěně zamrkal a řekl, že je to čistička, která za chvíli vypne.
Jenže ouha, marná touha, čerpadlo čerpat nepřestávalo, a nepříjemný hluk neustával, takže pan údržbář bleskurychle odběhl – soukromý podnik je soukromý podnik, a slovní spojení nespokojený zákazník je, tedy alespoň většinou, v takovém podniku naprosto nepřípustné třeba jen jako podnět k úvaze, jak učí nespokojení teoretici na všech školách, zabývajících se touto tematikou – tedy ten pan údržbář odběhl tak bleskurychle, že jsme byli až šokováni – samozřejmě pozitivně šokováni – načež s sebou přivedl pána, který se o pár okamžiků později ukázal být majitelem celého objektu, jenž na nás tak mocně zapůsobil, a tedy pana Rajského.
Ano, ten člověk se jmenuje Miroslav Rajský. Závidím mu to jméno. S takovým jménem se jistě žije lépe než s mnohými jinými jmény. Ovšem pan Rajský naprosto nepodléhal rajským pocitům, a okamžitě situaci řešil. Rychle pochopil, že hluk z čističky by nás budil po celou dovolenou, a horečně přemýšlel, jak záležitost vyřešit. Oznámil nám, že čerpadlo vypnout nelze, poněvadž v takovýchto zařízeních zákon ukládá využívat čističky odpadních vod, a to nejen dočasně, tedy jak se to komu hodí, nýbrž nepřetržitě. Vysvětlil nám, že ze zařízení tohoto typu bohužel nelze vypouštět nepřečištěný odpad, a bylo na něm vidět, že ho náš problém velice trápí. Pak se odmlčel, zakabonil obočí, a odešel.
Po chvíli se ovšem vrátil, a měl řešení. Provázen paní provozní se nás prostě zeptal, jestli nám nebude vadit, když budeme jezdit do pokoje výtahem. Jako vozíčkáři mi samozřejmě naprosto nevadí jezdit výtahem. Kromě toho my vozíčkáři jsme na takové ježdění zvyklí. Ba dokonce lze říci, že je to pro nás nutností. Problém by tedy rozhodně nastal, kdybych byl dejme tomu klaustrofobik. Osobně si však nedokážu takovou situaci dost dobře představit, protože v Liberci bydlíme v prvním patře paneláku, ale to jen tak na okraj. Možnost jet výtahem jsme velice rádi přijali. Kromě toho nás udivilo, že v selském stavení ze 16. až 17. století, tedy v selském stavení, vůbec může být výtah.
K výtahu jsme přejeli přes prostor, který je nazýván terasou. Je to zastřešená prostora, kde dnes sedávají hladoví a žízniví hosté, ale v minulých staletích se právě zde například mlátilo obilí. Probíhali zde i jiné hospodářské práce, které nemohly být prováděny na dešti. Přes terasu a jídelnu, ve které je ponechán původní ráz, a na stěnách jsou zde rozmístěny artefakty, z nichž některé se pokusím popsat později, jsme přijeli k výtahu, jenž v nás vzbuzoval mnohá očekávání.
No a snad právě pro ta očekávání nás výtah překvapil více než jen mírně. První součást výtahu, kterou jsem viděl, byl jeho motor, což mne dosti udivilo, poněvadž takový motor bývá obvykle umístěn buďto nad, nebo pod výtahovou klecí. Také bych byl ten motor očekával mnohem větší. Je vidět, že miniaturizace pokračuje i v tomto ohledu. Druhou součástí výtahu, kterou jsme viděli, byly jeho dveře, což je již poměrně bližší logice, že ano. Inu ale pomiňme hodnocení logiky, kterou jsem ve svém bídném životě dosud nijak intenzívně nestudoval, takže se v tomto směru nemohu nikterak sveřepě ohánět. Vezměme tedy jako fakt, že jsme stály přede dveřmi výtahu a otevřeli je, následkem čehož se před námi otevřel prostor o ploše dva krát jeden metr – s dovolením bráno mým naprosto neškoleným odhadem – kam jsem tedy s vozíkem vjel, a musel jsem se otočit o pětačtyřicet stupňů do leva tak, abych byl ve výtahu situován podélně, a abych byl o patro výš postaven čelem ke dveřím. Jinými slovy, výtah měl v každém ze dvou podlaží, která obsluhoval, dveře na jiné straně šachty, avšak nikoli naproti sobě. Byly to takové každodenní zkoušky našeho řidičského umění. Jednou jsme se procvičili ráno, a jednou večer. Ale zvládli jsme to se ctí, a byli jsme moc rádi, že je nám toto technické řešení k dispozici.
Jako vozíčkář bych se nikdy nebyl nadál, že budu spát pod sedlovou střechou někdejšího velkostatku. Takový zážitek pro mne nemálo znamená i proto, že jsem ve své podstatě vesnický chasník, jehož rodiče ještě před patnácti léty hospodařili na poli a dělali zabíjačky. MŇAM!!!
Takže když jsem poprvé vyjel z výtahu v prvním patře, došlo mi, jak se asi cítil světoznámý český hudební skladatel Antonín Dvořák (1841 – 1904) když připlul do Ameriky, která mu byla inspirací pro Novosvětskou symfonii. I pro mne to byl pocit okouzlující tajemnem a novotou, jakkoli jsem seděl na svém vozíku naprosto stejně, jako v přízemí. Pokud jde o symfoniky a jejich grandiózní díla, nedávno jsem se dozvěděl, že velkolepá skladba Bedřicha Smetany (1824 – 1894) s názvem Vltava, tedy součást ještě velkolepější symfonie s názvem Má vlast, byla hanobiteli jeho díla přirovnávána k lidové písni Kočka leze dírou. Sice to nesouvisí s tím, co právě popisuji, snad jen skrze lezení, a to tak, že jsem byl rád, že se mnou ten výtah „vylezl“ nahoru, ale když se na věc podíváme s nadhledem, musíme konstatovat, že vždycky jde o nějaké to snažení, a třeba i o zdánlivě nepostřehnutelné snažení, takže ať chceme, nebo ne, z hlediska tohoto principu vždycky všechno souvisí se vším.
Teď mě však napadá, že pokud akceptujeme právě načrtnutou teorii souvislostí, a ono lezení formulujeme spíše jako posun, tedy nejen fyzický, ale i mentální posun, tak můžeme konstatovat, že zatímco se někdo mentálně posune k vytvoření symfonické skladby, kterou lidé nadšeně poslouchají i dlouhá léta po jeho smrti, někdo jiný se v přemíře snahy zamotá ve slovech tak, že není schopen solidně popsat vlastní cestu po rovné chodbě od výtahu k pokoji číslo tři. Tak ho v tom nechme, ať se plahočí, jak umí, a přesuňme se za dveře zmíněné místnosti.
I druhý pokoj, jenž nám byl přidělen, zdobily nejen dřevěné obklady, obligátní plazmový televizor, ale i dvě reprodukce inspirované tímto krajem. Dlouho jsme zkoumali, kdo že je autorem těchto, domnívám se kromobyčejně zdařilých, maleb, až jsme se, přiznávám velmi překvapení, dozvěděli, že jejich autorem je sám pan Rajský, tedy nejen majitel a provozovatel Rajské boudy, který s námi ještě před chvílí řešil tak „přízemní“ problém, jakým je hluk z elektromotoru, ale také nadšený malíř.
Nutno poznamenat, že díla pana Rajského nejsou abstrakcemi, na kterých nerozeznáte strom od hajného a jeho psa od veverky, nýbrž jsou to realistické malby, ze kterých i neškolený člověk pozná, které zátiší bylo předlohou ke konkrétnímu plátnu.
Naprosto chápu, že jsem nyní smrtelně urazil všechny ty, pro něž je abstraktní malba nezpochybnitelným invenčním vrcholem ve výtvarném umění, avšak můj názor na věc to nemění. Mám totiž za to, že udělat barevné skvrny na čemkoli není problémem ani pro malé dítě, natož pro školeného výtvarníka.
Pokud jde o naše zabydlení se v podkrovním pokojíku, pravda, trošku jsme přestavěli nábytek, ale obecně vzato jsme nabyli pocitu pohodlí a pohody.
To už nás však netrpělivě čekali kuchaři s večeří.
Ten, kdo adaptoval jídelnu, se zde naprosto vyřádil, což je, přiznávám, podáno poněkud obhrouble. Pro jemnější povahy formulujme tedy informaci tak, že autor výzdoby zdejší jídelny zahrnul do svého projektu i historické a historizující vlivy technického vývoje tohoto kraje, čili že zde nalezneme například i valchu, což ovšem jistě nemá poskytnout hostům příčinu k „praní špinavého prádla“ na tomto místě. Podobné chování zde je naopak vyloženě nežádoucí, neboť zavdává příčinu k nesvárům, jejichž řešení nepůsobí právě blahodárně na umírněnou část klientely tohoto podniku. V zájmu provozovatele pak evidentně není ani klientelizmus, a jemu podobné praktiky klientů, potažmo zákazníků.
Tolik tedy k valše.
Při vstupu do jídelny zaujme návštěvníka tetřev, tedy vycpaný tetřev, visící strnule nad delikátně naladěným pianem. Ale o náladách a naladění piana zde ještě bude psáno.
Vraťme se tedy k tetřevu, který je skvělou evokací chuti k jídlu. Více k němu však nemám co říci, poněvadž s tetřevem, na rozdíl od bažanta, jsem se důvěrně nesetkal.
Vedle tetřeva byly tři žehličky různých velikostí. Ale nebyly to obyčejné žehličky, které člověk zastrčí do zásuvky a „jede“. Kdepak. Takové žehličky by nikoho neuchvátily, rozhodně tedy ne svou zdobností. Byly to ty pradávné žehličky, do kterých se ještě strkaly rozžhavené uhle z kamen, což dneska považujeme za kdovíjakou romantiku, ale v časech našich prababiček to zase taková romantika nebyla. A moje prababička o tom věděla své. Po dlouhá léta totiž škrobila a žehlila různé náprsenky, krejzlíky, krajky, a kdoví jaké zdobné součásti oděvů ještě, pro knížecí rodinu Rohanů. A dělala to prý tak dobře, že když zestárla a už nemohla chodit, nosili k nám do seknice koše knížecího prádla, aby je prababička přežehlila lehkou rukou právě tak, jak náleží, zkrátka aby panstvo mohlo patřičně reprezentovat své zájmy a um svých poddaných jsouce esteticky na patřičné výši. A vidíte, tak mě napadá, že už tenkrát se zřejmě tvrdilo, že mladí toho moc neumějí.
Na druhou stranu, ještě, že nám móda postoupila. Zlatá kravata, to vám tedy sdělím otevřeně. Když si představím, že při své pověstné brindavosti bych měl mít pod bradou několik vrstev řádně nařasené neforemné látky, při jejímž znečištění by mi hrozilo totální společenské znemožnění, přechází mne chuť i hlad. To bych však neměl poznamenávat, poněvadž jídlo z místní kuchyně nám velice chutnalo, a slovo hlad by z našeho pohledu klidně mohlo být vyškrtnuto ze slovníku.
Samozřejmě vím, že ne všichni lidé, například v Africe, mají takové štěstí, že nemají hlad, a tento problém je třeba nezlehčovat. Ale, jak se říká, všude je něco. Oni nám závidí jídlo, a my jim plodnost. Ovšem tohle téma do jídelny nepatří. A nebo patří? Máte pravdu, již staří Řekové….. My vozíčkáři takové věci ale v jídelně neřešíme. My je tedy povětšinou neřešíme ani nikde jinde, poněvadž kdo by se nám o ty děti staral, že? A pokud je někdo z nás řeší, jsouce dejme tomu částečně zahořklý neúspěchem v dané oblasti, kompenzuje si tuto zahořklost sladkostmi, a jinými právně přípustnými prostředky.
Po večeři samozřejmě nejdeme spát, ale vnímáme, že se blíží něco výjimečného, něco krásného, a sice plánování programu prvního dne dovolené.
Hlušťa navrhl, abychom buď v pondělí, nebo v úterý jeli do Ostravy, tedy do města hornictvím kdysi proslulého, dnes však znechuceného a vyčerpaného, ovšem také díky hornictví.
No a právě z toho důvodu, aby těžbou znavené město a jeho lidé načerpali nový esprit, tedy chuť do života, koná se zde každoročně velkolepý hudební festival, nazvaný Colours of Ostrava, na který se sjíždějí všechny hvězdy českého hudebního nebe, a když se poštěstí, přijede i nějaká ta hvězda zahraniční. Tedy ne všichni umělci sem jezdí rádi. Například Michal Hrůza zde vloni 16. července přišel o humanitní ideály, a málem i o život. Stalo se totiž to, že toho dne, respektive té noci v proslavené Stodolní ulici dva opilí mladíci bili třetího, a Michal se oběti zastal. Následně se chystal zavolat policii. S tím ovšem ti dva agresívní mladíci nesouhlasili, a jeden z nich, Patrik Kaifáš, způsobil Michalovi otřes mozku s následným krvácením do mozku. Vážení, naše justice očividně nepracuje tak, jak by měla. To však jistě neznamená, že by si někdo měl dovolit brát zákon do svých rukou, a buď nepotrestán, nebo potrestán groteskně nízkým trestem, by si měl dovolit mrzačit lidi, i když třeba nosí stejné jméno, jako velekněz, který žil a soudil v době Ježíše Nazaretského, a který také napomohl k Ježíšovu odsouzení. Výše trestu pro pana Kaifáše, tedy dva a půl roku, svědčí o neodvaze trestat brutalitu, a vyvolává strach z určitých typů lidí. Ještě podotýkám, že po tomto „adrenalinovém zážitku“ byl Michal Hrůza devět dní udržován v umělém spánku.
Letos už ale na Colours of Ostrava byl a tvrdí, že mu prožitá tragédie změnila náhled na život. Po takovém zážitku se jistě člověk, jemuž bylo lékařskou vědou navráceno normální uvažování, naučí milovat život i v jeho každodennosti, která mnohým nespokojencům připadá fádní. Naučí se možná také milovat lidi, a nic od nich nečekat. Podvědomého strachu z kolemjdoucích pitomců se ale zbavit nelze, a opak ať mi netvrdí ani pan Hrůza. Pokud tedy teď bude v nějakém rozhovoru říkat, že do Ostravy jezdí rád, bezpochyby to bude tvrdit i z toho důvodu, aby si získal místní fanoušky, a proto mu to nebudu věřit právě tak, jako věřím ve výjimečnost jeho charakteru.
Jinak ale bavit se člověk samozřejmě má i tehdy, pokud riskuje „srážku s blbcem“, a není tedy divu, že tento festival je velmi oblíbený, neboť prostředí, které by japonský ekonom s ostravskými kořeny nejspíš popsal slovy sama jama, uhel fuč, business fuč, je velice depresívní, a v takovém místě lidé velice rádi vyhledávají pozitivní motivace.
Tolik tedy o festivalu, který jsme chtěli „předběhnout“, a tak jsme se v pondělí 13.7. vydali do Ostravy věříc, že když nejde o pátek, přinese nám tento datum štěstí.
Jakožto lidé, kteří mají oproti běžné populaci často umenšené fyzické schopnosti, používáme nezřídka při cestování internet, díky němuž nemusíme listovat v mapách a riskovat jejich devastaci. Své cíle, a potažmo i cesty k těmto cílům si z popsaných důvodů rádi vyhledáváme prostřednictvím sítí. Přivstavše si do pošmourného rána hrozícího deštěm jsme tedy využili zmíněné techniky, a do Dolních Vítkovic jsme dorazili kolem jedenácté hodiny dopolední. Ale tím náš cestovatelský egoismus dosáhl vrcholu, když jsme si hrdě „vykračovali“ po ulici Místecké a třeštili v mnoha případech obrýlené oči marně hledajíce sjezd na ulici Ruskou, která na mapě slibovala navazovat na vysněné parkoviště. Ulice Místecká je však jedním z hlavních městských tahů, a hlavní městské tahy, jakkoli to odporuje logice, bývají v mnoha městech poněkud „uzavřeným světem“, takže tato ulice nás plynule vyvedla pryč z Dolních Vítkovic, a způsobila nám velmi mrzutou náladu. Naštěstí jsme měli přítelkyni na telefonu, respektive nikoli přítelkyni, ale Honzovu tetičku, která nám poradila, že se musíme vrátit, což znamenalo vykonat malou okružní jízdu po Ostravě, která by nám rozhodně nevadila, protože jsme samozřejmě byli na poznávacím výletě, v rámci kterého jsme tedy poznali i to, co jsme poznat nechtěli, ale hlavně nám šlo o to, abychom bez pocitu komplexu dorazili tam, kam jsme dorazit chtěli, tj. do muzejního komplexu v Dolních Vítkovicích, a neskončili dejme tomu někde uprostřed Polska, i když Kačenka by si nepochybně věděla rady i tam.
Sám nevím jak, a proto to taky nebudu popisovat, ale po určité době vyznačující se jistým drobným napětím jsme se ocitli v ulici Výstavní, přičemž jsme zcela nezáměrně minuli ulici Ruskou, a tedy i kýžené parkoviště, a jsouce na hranici infarktu z pocitu absence parkovací plochy, jsme zaparkovali autobus do ulice Pohraniční. Odtud jsme poháněni chladem a přicházejícím deštěm zamířili po ulici Výstavní k Velkému světu techniky. Ani touto ulicí jsme však neprojížděli nevšímavě, anóbrž jsme si všimli, že tato ulice prochází mezi jednotlivými provozy místních železáren. Ano, těch železáren, které byly po dlouhá léta chloubou československého, a později českého těžkého, ba toho nejtěžšího, průmyslu. Zřejmě i z toho důvodu přetínají tuto ulici na několika místech úzkorozchodné kolejnice, které zde ovšem nejsou pro tramvaje, poněvadž ostravští hutníci rozhodně nikdy nebyli a nejsou tak zhýčkaní, že by vyžadovali, aby je po továrně vozila tramvaj. To si tedy nemyslete. Ba naopak, byli a jsou to tvrdí chlapi, na jejichž pracovních pozicích by rozhodně neobstál každý.
Ty kolejnice tady byly pro hutní lokomotivu, která tu jezdila do nedávna, a dokonce měla i své jméno. Jmenovala se Veronika. Podle toho jména soudím, že zdejší tvrdí chlapi mají také smysl pro křehkost a krásu. Kdyby ho neměli, mohli tu mašinu pojmenovat třeba TDRVSQ25874321, nemyslíte? I proto je obrovská škoda, že se nejen hutnictví stává v Ostravě pouze smutnou vzpomínkou.
Takto jsem tedy uvažoval, když jsme za houstnoucího, a tedy stále více vlezlého, deště mířili k naší první místní atrakci, kterou byl Velký svět techniky. Šli a jeli jsme tam Ruskou ulicí, tedy právě tou ulicí, která se nás tolik natrápila tím, že jsme ji nemohli najít, když jsme to životně potřebovali. Podchod pod ulicí Místeckou na nás působil jako balzám, protože v něm nepršelo, ale zase tam byl průvan a řev z aut, kteréžto faktory nás hnaly dál. Hned za podchodem nás ohromily obrovské masy reznoucího kovu. Tímto výjevem jsem byl natolik ohromen, že jsem si zprvu ani neuvědomoval, o co jde. Myslel jsem si, že vidím součást jakéhosi dávno mrtvého ocelového města, u něhož není jisté, že se právě v této chvíli a právě na nás nezřítí. Pánům ocelářům, kdyby věděli, na co jsem v těch okamžicích myslel, by ukápla nejedna slza, a nejspíš by mi hromadně vyláli slovy: Ty cype, to su ty naše pece!!!, zatímco já jsem měl pocit, že takhle nějak si George Orwell (1903 -1950) představoval infrastrukturu vhodnou pro svůj román 1984, až tak mi ta gigantická masa neprostupného kovu připadala hrozivá a tajemná.
Nenechme se však unést mou přehnanou obrazotvorností, a věnujme se konečně tomu Velkému světu techniky, kde se Honza konečně setkal se svou babičkou a tetou, tedy s našimi skvělými telefonickými rádkyněmi. Také jsme si všimli, jak právě zde připravovala specializovaná firma podmínky pro pódiovou show plánovanou v rámci nadcházejícího hudebního festivalu. Déšť nám však zamezil okukovat, jak vzniká „hudební jeviště“ a nejen on, ale i náš velký šéf Hlušťa nás stimuloval k nákupu lístků. Právě toto interaktivní muzeum, myslím, může napomoci místním mladým lidem k opětnému získání sebedůvěry a vůle ke snaze vyniknout.
První, co jsme po hromadném projití turnikety viděli, byl model těla a všech jeho orgánů. To byl asi záměr autorů výstavy směřující k tomu, abychom si uvědomili, jaký orgán kde máme, a odhadli, v jakém stavu ho asi máme. Další figurína měla kardiostimulátor, umělou ruku s umělým kyčelním kloubem, a stála tam asi proto, abychom si představili, jak špatně si můžeme dovolit dopadnout jen a právě proto, že lékařská věda kráčí mílovými kroky k tomu, aby nás krásné, toužící a milující nahradila nejen kovovými a plastovými panáky, ale také umělou inteligencí.
Někoho, pravda, může podobně pozitívní lékařsky zaměřená informace povzbudit v sebeničení, avšak já nemohu, než optimisticky soudit, že většina návštěvníků pochopí uvažování autorů výstavy, a jejich snahu spíše varovat, než navádět k nepravostem.
Technika a její svět samozřejmě nesestává jen ze dvou figurín, to by bylo, jak jistě uznáte, až frapantně nedostatečné. Pokud se týče fyzikálních jevů, výstava rozkrývá například Brownův pohyb. Samozřejmě tady nebudu pomyslně šmírovat žádného pana Browna, nýbrž chci psát o fyzikálním jevu, který popsal skotský botanik Robert Brown (1773 – 1858). Dovolím si jen pár slov na vysvětlenou. Brownův pohyb je náhodný pohyb mikroskopických částic v kapalném nebo plynném médiu. Tento pohyb je neuspořádaný, protože se dosud nikomu nepodařilo jej uspořádat. Brownův pohyb je prý také limitou náhodné procházky, což znamená, že částice vykonávají pohyb o stejné délce, ale různými směry. Proto tedy ta náhodnost pohybu. V rámci malé rádobyhumorné poznámky si dovolím zmínit fakt, že matematické a fyzikální vědce jsem vždy považoval za striktní a pregnantní lidi. Teď si ale říkám, jak moc museli být lingvisticky „v úzkých“, když v názvosloví použili termín Náhodná procházka. Po léta nám přece na různých úrovních škol vtloukají do hlav, že v matematice, statistice a fyzice náhoda neexistuje, a pokud existuje, pak je početně přesně stanovitelná. A když jim náhodou řekneme, že jsme k danému výsledku dospěli náhodou, trestají nás netoliko podstatně sníženou známkou, ale i svým podstatně zvýšeným zájmem o naše znalosti. Takže jaká Náhodná procházka, dámy a pánové pedagogové a vědci? Co to na nás zase kujete? Na druhou stranu Vás chápu. To se prostě zase jednou někomu hodilo si zjednodušit život, a tak vnesl do suchopárna a neprostupna věd trochu té poetické svěžesti.
Ovšem neustrňme u dehonestování těch, kteří posouvají hranice našeho poznání, jakkoli jsem se k němu uchýlil pouze za účelem oživení tohoto textu, a posuňme svou pozornost k popsání jiného z řady fyzikálních jevů, které expozice vysvětluje.
Dalším naším tématem by mohly být subatomární částice, tedy částice menší než atom, které se základně dělí na bariony, mezony a leptony. Tak například bariony prý jsou elementární částice, které obsahují vždy tři kvarky, což údajně jsou také elementární částice. Osobně si nedovedu představit ještě elementárnější částice, než jsou elementární částice. Kromě toho zde popisuji termíny, o kterých jsem ve školách v životě neslyšel, anebo jsem slyšet nechtěl, pročež mi neuvízli v paměti, a nemám tedy hlubší potřebu se jimi v této stati dále zabývat. Mimo to podotýkám, že daleko přitažlivější, než tyhle kvarky, jsou dozajista škvarky, tedy vepřové škvarky, což si nedám vymluvit.
V rámci akceptace chaosu, jímž se, ať už si to chceme připustit, či nikoli, vyznačuje současnost kompletně, přesuňme se nyní k pojmu Chaotické kyvadlo, tedy kyvadlo, do kterého když se drkne, tak se kýve téměř bez zastávky. Kyvadlo je udržováno v činnosti čtyřmi nezávislými magnety, umístěnými na čtyřech stranách desky upevněné pod kyvadlem. Tento systém může navozovat iluzi, že se jedná o perpetum mobile, o jehož vynalezení se již pokoušel bezpočet vědců, a dosud se jim to, k naší obrovské smůle, nepovedlo. Jen si představte, kolik ropy by se ušetřilo. Chápu, že zdaleka ne všichni by z takového objevu měli radost, protože by si nevydělali na to, co jim my, chudá mlčící většina čítající cca sedm miliard lidí, bezuzdně závidíme.
Jsouce zelení závistí tedy postupme k další, tentokráte geometrické, záhadě. Kuželosečka, jak se odborně píše, je rovinná křivka, která vznikne jako průnik roviny s pláštěm rotačního kuželu, při čemž rovina neprochází jeho vrcholem. A pokud někomu vadí, že jsem to četl na Wikipedii, tak ať si společně se mnou uvědomí, že je spousta spisovatelů, kteří procházejí různé encyklopedie a přesto, že si v nich přečtou všechno, co potřebují, vám až na výjimky nikdy nenapíší, ze které konkrétní encyklopedie čerpali, protože se z valné většiny jedná o informace, které různí odborníci předkládají veřejnosti, a tyto informace jsou brány jako fakta, a jako o takových se o nich, jak doufám, může psát. A nebo jiný příklad. Když budu laicky psát dejme tomu o Karlu IV, snad nemusím zmiňovat paní profesorku Novákovou, která nám v sedmé třídě říkala, že to byl císař římský.
No, pojďme raději dále.
Na výstavě byla popsána i platónská tělesa. Pro nás laiky se hodí připomenout, že platónské těleso je mnohostěn, u něhož z každého z vrcholů vychází stejný počet stran. Ale ovšem, Platón. Jsem moc rád, že se na něj nezapomíná ani ve fyzice, ani v geometrii, protože z Platóna jsme všichni vyšli. Že ne? Ale to víte, že ano! Jen si vzpomeňte na své patonické lásky, kdy vám bylo úplně jedno, které těleso má jaké úhly, a vlastně jste na nich postavili svoje vnímání citu. Nejinak jsem jednal i já sám. No, a že Platón rozšířil některé své bizarní teorie na nějaká ta tělesa, to už je jeho věc. Tomu já nerozumím. Jsem totiž, když dovolíte, básník, a přínos pana Platóna shledávám hlavně v oblasti filozofie, v jejímž rámci charakterizoval mimo jiné poznání, takže by mne za mou předchozí opovržlivou reakci nejspíše vytahal za obě uši, ctnost, a dobro, což jsou hodnoty, které se nám, tedy bohužel, nějak vytrácejí, že? Takový vývoj však jedno mé konstatování nezmění.
Dalším fenoménem, se kterým jsme se v expozici setkali, je viditelné světlo. Udává se, že jeho vlnová délka je mezi 400 a 800 nanometry. Jsem velice překvapen, že nám fyzikové mají potřebu představovat viditelné světlo, když se s ním setkáváme na každém kroku, tedy alespoň ti z nás, kteří máme to štěstí vidět, a současně to štěstí dělat kroky. Kdy\ž už se tak odkláním od původní myšlenky, neubráním se konstatovat, že štěstí obecně je nejvíce určujícím životním faktorem.
Bez štěstí není nic,
jediný nádech plic,
jediná rána srdce.
Ale to jsem se zase zasnil a zbytečně ztruchlivěl. Ptáte se, proč zbytečně? No přece proto, že hořekovat umí nejlépe každý sám, a jsou povahy, které na to, zdá se, mají dokonce patent. Nevím však, jaký názor by na patent takovéhoto typu měli na Evropském patentovém úřadě v Mnichově, a nejsem tedy dostatečně fundován k tomu, abych komukoli pomohl s jeho eventuálním podáním.
Teď se však vraťme k tématu. I fyzikové zkrátka mají své libůstky, mezi něž patří potřeba zaškatulkovat, a sešněrovat do měřitelných údajů i něco tak logického a stálého, jako je viditelné světlo, a vykázat mu ve svých odborných publikacích přesně vyměřený prostor, což my, normální smrtelníci, nepotřebujeme, že? Nám stačí, že to buď svítí, a nebo nesvítí.
Na druhou stranu se tedy rozhodně nechci intelektuálně srovnávat například se žížalou, která rozlišuje pouze světlo a tmu. To už jsou mi bližší ty vědecké přístupy, avšak dám-li se například do estetického hodnocení západu slunce za jasného letního dne, nebudou mi stačit všechny vědecké poučky světa, protože estetika je neměřitelná, ale o to hodnotnější.
Tak, teď jsem zase urazil všechny vědce. Mimochodem, všimli jste si, že hlupáci vždycky rádi dehonestují ty, jež je v jakémkoli smyslu převyšují. Dochází mi, že bych se z toho měl poučit.
Další naší zastávkou bylo infračervené světlo, a myslím, že právě teď nastala ta chvíle, kdy se chci přestat tvářit jako učenec, protože infračervené světlo je jiné, než ultrafialové světlo, a od ultrafialového světla já dávám ruce pryč, poněvadž je velmi nebezpečné pro všechny. Víc o něm nevím, a vědět nechci. Kdybyste náhodou chtěli něco vědět vy, tak si to najděte někde v encyklopedii. ;)
Naproti tomu s mikrovlnami, které byly následným tématem, jsem obeznámen dokonale, protože je denně jím. Nevykládejte mi, že když se v mikrovlnce ohřeje jídlo, tak ty mikrovlny zmizí. Určitě je to tak, že je normálně sníme. ;) A proto já jsem MAKRO, což není tím, že jím švestičky, knedlíčky, koláčky, a další dobrůtky. To je prostě kompenzace těch mikrovln. Čím víc jíme z „mikrovlnek“, tím víc jsme MAKRO. A že jsem blbec? Je to možné.
Dovolte mi však ještě zauvažovat na téma radiové vlny. Radium je aktivní prvek, to víme, protože díky radiu funguje již dlouhá léta rádio, což je jasné. ;) A já jsem za rádio velmi vděčný, protože tam jsou výborné pořady. Nejvíce se mi líbí četby na pokračování, které by měly být mnohem častěji, nejen dvakrát denně. Tolik tedy humor.
Rádiové vlny jsou, tedy radium je, obecně vzato, částí spektra elektromagnetického záření s vlnovými délkami od 1 mm až po tisíce kilometrů.
No to jsem rád, že rádio nevysílá jenom pár metrů od vysílače, a kdyby tomu tak bylo, cítil bych se zaskočen. Jsem opravdu rád, že to odborníci „dotáhli dál“.
Také se ví, že rychlost světla je přibližně rovna rychlosti světla ve vakuu.
Řekl bych, že rychlost světla ve vakuu bude zřejmě poněkud jiná, než rychlost světla ve vaku. Ovšem tam záleží na velikosti toho vaku, tvaru vaku, a na jeho barvě. Ostatně klokani o tom vědí své.
U toho vaku jsem chtěl ještě poznamenat, že vždycky záleží na tom, kdo do toho vaku kouká. Jestliže tam kouká někdo, kdo tam nechce vidět to, co tam není, no tak to tam prostě nevidí. A v opačném případě samozřejmě nastává opačný případ.
Ono s tím vzděláváním je to v životě vždycky tak, že na začátku vzdělávacího procesu, tj. v první třídě mateřské školy, má člověk ohromnou chuť všechno poznat, a všechno vědět, což je ideální přístup, který funguje do okamžiku, kdy člověk zatouží poznat úplně něco jiného, než dosud poznal, a začne mu být úplně jedno, že je tím znalým a hodným člobrdíkem, který má všechny předpoklady stát se nástupcem Alberta Einsteina, protože on právě přišel na to, že jeho životním smyslem je stát se bohémem se vším, co k tomu patří.
Pak může přijít další období, kdy by člověk moc rád byl nástupcem profesora Einsteina se vším, co k tomu patří, ale bohužel už má spíše předpoklady stát se pacientem nástupců doktora Alzheimera se vším, co k tomu patří. Plněním jedněch tužeb si, bohužel, zavíráme dveře k plnění tužeb jiných.
A proto zde chci zalitovat své neznalosti věd a uznat hodnotu matematiky jakožto základní složky vzdělání jsoucího na patřičné úrovni. Vzdělání, ke kterému se nám navracet nechce, protože jsme většinově založení, spíše humanitně, ale vzdělání, ke kterému se navrátit budeme muset, protože jinak si za několik let nebudeme rozumět ani s vlastním počítačem, což pro nás bude horší tragédie, než třetí stupeň povodňové aktivity, protože před vodou může člověk utéct, ale před vlastní intelektuální nedostatečností nikoli.
Mohl bych se na tomto místě pokusit popsat ještě mnoho záhad, jež nám zde byly rozkryty, jako např. bimetalický jev, nebo interference vln na vodě, začínám však mít pocit, že nás laiků je naprostá převaha, a jak nechci nudit sám sebe, tak bych nerad touhu po vědění znechutil svému okolí.
Nyní však již společně vstupme do toho „chrámu hutnictví“. Předně poznamenám, že již prostora, ve které naše exkurze začala, v nás vzbudila silný dojem, že zde vládne ten pravy ostravsky pořadek. Poměrně nekompromisně jsme byli vyzváni, abychom předložili občanské a jiné průkazy, a když se slečna pokladní dopočítala všech benefitů a slev, byly nám rozdány lístky, tedy vstupenky.
Oproti všem jiným muzeím, která jsme až dosud navštívili, se nám jedině zde přihodila z návštěvnického hlediska opravdu prazvláštní věc. Každý držitel vstupenky dostal povinně helmu. A to nekecám. Dostali jsme helmy, jaké nosí všichni, kteří se z jakýchkoli pohnutek pohybují např. na staveništích všeho druhu. Přátelé, já přísahám, že jsem nikdy nic nepostavil. Ani hrad z písku. I s tím mi museli pomáhat kamarádi. Copak hrad z písku, ale já se sám nepostavím ani na vlastní nohy. Je sice pravda, že se občas postavím na nohu tomu, kdo mi pomáhá postavit se na nohy, ale jinak nemám se stavěním pražádné zkušenosti. A představte si, že takovému člověku narazili na hlavu o dvě čísla větší blembák, takže jsem neustále bojoval se sníženou viditelností, a už nejspíš tuším, jak asi vypadá tmavomodrý svět. Chápu, že je to částečně i moje chyba. Kdybych byl vzdělanější, měl bych zřejmě i větší mozkovnu, a helma by mi padla jako ulitá, ale takhle jsem opravdu tápal, a těžce jsem se vyrovnával se svou nepatřičností vzhledem k danému prostředí. Vždycky jsem jen vykoukl zpod toho modrého krunýře, abych základním způsobem zjistil, kam že mi utíká skupina, jíž jsem povinován se přidržovat, neboť spletitost místních chodeb a štol jest všeobecně známa, a zabloudit tu lze během několika okamžiků, ale většinou jsem sledoval jen výklad pana průvodce, a míhající se kotníky lidí známých i neznámých. Jedině při delších zastávkách, které naši průvodci naplánovali na tzv. uzlové body, mohl jsem na delší čas zvednout své neprůhledné modré hledí, a kochat se svébytnou monumentalitou ocelových velikánů, ale sotva jsem se rozjel, první drobný asfaltový předěl mi opět srazil hledí jako středověkému rytíři při turnajovém klání.
Teď mi však dovolte menší časovou smyčku a návrat na začátek naší exkurse, kdy nám páni průvodci pustili video, na kterém byl předveden postup hutnické práce. Ve zkratce lze naznačit, že pec je 25 až 40 metrů vysoká a shora se do ní sype tzv. vsázový materiál, tzn. ruda, kox a struskotvorné přísady. Ty struskotvorné přísady se tam přidávají proto, aby se příliš nezvyšovala tavební teplota. V horní části pece se do ní vhání vysokopecní plyn. V plášti pece je zabudováno vodní chlazení. V dolní části pece je zarážka, aby z ní nevypadávalo to, co vypadnout nemá, a potom tam je ještě tzv. kruhový rozvaděč větru, aby se to celé chladilo. Dole pak už vytéká surové železo.
Myslím si, že pro nás amatéry je takovýto popis zcela dostačující.
Stojíce v chladu mezi dávno vyhaslými pecemi jsme se dozvěděli také něco o historii. První uhlí bylo údajně nalezeno v roce 1763 ve Slezské Ostravě. V roce 1828 byly založeny Vítkovické železárny, a v roce 1847 byla Ostrava napojena na Severní Ferdinandovu dráhu, vedoucí z Vídně do Krakova.
Do zdejší těžby investovali mimo jiné hrabě Vlček, olomoucký arcibiskup, z čehož vyplývá, že církevním hodnostářům nebylo cizí ekonomické uvažování, dále do ní investoval rakouský stát, a mimo jiné také Rotschildové, kteří měli v osmdesátých letech 19. Století pod kontrolou polovinu veškeré ostravské těžby. Pokud nahlédneme na toto téma skrze politiku, pak si sdělme, že v roce 1751 vydala císařovna Marie Terezie reskript, v němž vrchnostem v Čechách a na Moravě doporučuje, aby byla hledána rašelina pro výtop v hamrech, hutích, a výrobnách plechu. Dalším reskriptem, tentokrát z roku 1857, již panovnice vybízela i ke hledání uhlí.
První ověřený nález uhelného ložiska na Ostravsku pochází z roku 1763 z údolí Bruňa na území Polské Ostravy. V roce 1780 byl nalezen na úpatí Landeku výchoz ze dvou uhelných slojí, což svědčí o rozvoji těžby v tomto období. O tom, že se nejprve těžilo ručně, snad nemá cenu spekulovat. A že se systém těžby s postupujícím časem zdokonaloval, to je také nad slunce jasné. Těžba uhlí samozřejmě byla důležitou součástí strategie všech politických reprezentací, tedy režimů, prakticky až do dnešních dnů.
A vidíte to, kdyby Marie Terezie v roce 1742 neprohrála bitvu o Slezsko, tak jsme mohli jako republika mít nejméně tři uhlobarony na sto tisíc obyvatel. Jenomže na kdyby se nehraje, takže máme jen to, co máme, a nemáme to, co nemáme. A hlavně nemáme potřebu uhlí, respektive potřebu dobře placené práce v dolech, což krajně irituje všechny horníky.
To se však nedá řešit u monitoru nějakého pisálka, takže pojďme dále v popisu naší exkurse.
Následně nám tedy byly ukázány některé části dolu Hlubina, do něhož jsme se, pochopitelně, podívali velice rádi. Také jsme se rádi nechali vyvézt na 345 metrů vysokou vyhlídkovou věž, na jejíž vrchol jsme byli postupně vyvezeni dvěma výtahy. Vyhlídková věž byla otevřena 12. Května letošního roku, takže jsme tam byli zhruba dva měsíce po jejím otevření. Pokřtil ji Usain Bolt, tedy nejrychlejší běžec planety, který si mimochodem v naší krásné zemi našel krásnou přítelkyni. Přiznávám se, že nevím, o kterou krasavici se jedná, ani jestli se ti dva ještě milují, poněvadž mě to nezajímá, a Usain Bolt je určitě rád, že mě to nezajímá. Nicméně krása českých děvčat je, zdá se, opravdu výjimečná. Zkrátka a dobře se panu Boltovi vůbec nedivím, že zde s velkou chutí pokřtil nádhernou novou rozhlednu. Moc o tom tedy nevím, ale nedivil bych se, kdyby tu chtěl pokřtít i vlastní dítě. I když on pravděpodobně není křesťan, takže to asi s tím eventuálním křtěním jeho potomstva v naší zemi nebude tak jednoduché. Ale skutečnost, že tady ještě před několika měsíci pokřtil věž, napovídá cosi o jeho pozitivních záměrech v naší středoevropské kotlině. Zanechme však bulvárních přístupů, a věnujme se našim zážitkům.
I přes to, že pršelo, jsme byli přímo uchváceni výhledy do všech stran. Na rozhlednu se totiž málokdo z nás kdy dostane. Vyšší ze dvou výtahových tubusů, mající průměr přes 9 metrů, v sobě ukrývá výtah, který nás vyvezl na rozhlednu. Systém výtahů a ochozů mne učaroval mimo jiné i proto, že je z těch ochozů vidět nejen na kdysi železné srdce bývalého Československa, dnes však jen smutnou vzpomínku místních obyvatel na jejich někdejší slávu, ale také celou Ostravu a její blízké i vzdálené okolí. Vyjeli jsme tedy na tu 345 m. vysokou věž, respektive na její ochoz. Provázel nás stále sílící déšť, takže než jsme vůbec vlezli na ten výtah, pan řidič mi natáhl pláštěnku, čemuž jsem se zoufale bránil, protože už to v to pondělí bylo podruhé, ale nedalo se nic dělat. Ono se totiž průtrži mračen jinak než pláštěnkou čelit nedá. Nahoře na terase ještě trochu pokapkávalo, ale hlavně byla mlha, takže jsme toho moc neviděli, a když jsme začali vidět, tak jsme skutečně mohli obhlédnout všechny někdejší hlubinné doly, takže skutečně člověk viděl ty přízemní budovy, ve kterých z onoho pověstného mouru vznikalo dodnes tolik žádané černé zlato, tedy uhlí, černý koks, zkrátka ty naše oblíbené hlubinné výdobytky sloužící ku zahřátí. Dokonce jsem zahlédl jakýsi pohyb něčeho. Nevím přesně, co to bylo, a poněvadž jsem od přírody plachý, tak jsem se nezeptal. Odhaduji však, že se jednalo o dosti velký přepravník, související s některou ze zdejších dosud zachovaných výrob. Přepravník se pohyboval po dvojici souběžných kolejí vzdálených od sebe několik metrů tak, aby se mezi koleje vešel kontejner, do něhož se má přepravované uložit. To je ale jen tak mimochodem. Na Ostravsku je hodně vidět, jak nutná je změna energetické koncepce, kdy paliva, která nám do dneška poskytují dinosauři, stegosauři, archegosauři, archeopteryxové, a další zvířata ze kterých se časem vyvinuli naši domácí mazlíčkové, pomalu ale jistě docházejí a dokonce už i lidé, kteří pracují v jaderných elektrárnách, a jsou tedy „skalními a neotřesitelnými přívrženci“ jaderných technologií, tak tedy i tito lidé již hlasitě hovoří o tom, že jádro není tím jádrem, kterým bývalo v dobách, kdy si mysleli, že jeho zásoba je nekonečná, a že tedy ono je tou pravou cestou k energetické spáse světa, a přiznávají, že bude naléhavě třeba hledat alternatívní zdroje energie. A vzrůstající množství solárních panelů, které obhospodařuje ČEZ, je důkazem názorového přerodu našich odborníků. Další možností, kterak získat elektrickou energii, je využití větru, jemuž tedy neporučíme, ale ba naopak mu musíme jít naproti, což už pochopili němečtí energetici, načež energicky instalovali rotory větrných elektráren například na Rujáně, čímž tedy zruinovali podnikatelské záměry několika turistických průmyslníků, a mimo to vztek německé demokratické veřejnosti nad hlukem z turbín přinutil energetiky posunout své záměry dále do moře tak, aby nudící se nudisté, ani oblečení turisté, kteří jim tiše a nepřiznaně závidí, nebyli rušeni ve svých rekreačních záměrech. Pokud jsem se náhodou zmýlil a na Rujáně žádní nudisté nejsou, pak se samozřejmě srdečně omlouvám všem dotčeným, ale vězte, že jsem fyzicky poměrně choulostivý člověk, pročež se ve vodním živlu nikdy nerochním tzv. naostro, a ani nemám přehled o tom, kde si kdo co svléká. Takových nás je ovšem většina, že? Vraťme se tedy tematicky raději zpět k větrným elektrárnám, respektive k větrným mlýnům, které jsou ozdobou mnoha památných míst. Proslulé je jimi zejména Holandsko. Vraťme se k nim tedy teď ještě na krátkou chvíli, a vyjádřeme přání naučit se vnímat rotory větrných elektráren s takovou hrdostí, s jakou právě Holanďané vnímají tiché svědky své minulosti – větrné mlýny.
Tak, jako každá vyhlídka jednou končí, nachýlila se ku svému konci i ta naše. A právě v okamžiku, kdy jsme se měli začít navracet do přízemních vrstev atmosféry, nám právě společenská atmosféra poněkud „zhoustla“, poněvadž jsme byli seznámeni s nově nastalou situací, a sice s tím, že sice nejede výtah, ale po ochozu lze sejít do vyhlídkové kavárny, kde nám bude jistě příjemně už jen proto, že je tam sucho, teplo, a pěkný výhled. No, a tak jsme samozřejmě nelenovali, a za poměrně chladného počasí hrozícího deštěm jsme, tedy my vozíčkáři, přejeli po ochozu do kavárny. Přesun byl velmi zajímavý, a neméně napínavý, protože ten ochoz je pro vozík dosti úzký, respektive vejde se tam jeden vozík a jeden chodec vedle sebe, nebo v protisměru, což jsme si také vychutnali, protože když se zastaví výtah, neznamená to, že se zastaví svět. Ba naopak, všichni turisté toužící spatřit zdejší okolí z nejvyššího možného bodu se vydali po ochozu proti nám, takže se kolem nás proplétali místy až akrobaticky a nebýt jejich shovívavosti a přizpůsobivosti, vznikla by totální blokáda, ve které by se nepohnul nikdo nikam, a všichni bychom prochladli a zmokli. Jízda po roštech nám ovšem umožňovala velice sugestivní pohledy pod sebe, což tedy je ve výšce přesahující 300 metrů zážitek mimořádné hodnoty vzbuzující vzrušení i strach. Ale ten strach jsme velice rádi překonali. Pro nás všechny je to samozřejmě doživotní zážitek. Slyšel jsem dokonce reakce typu: „Já jsem to se zavřenýma očima sešla, ale něco takového už nechci nikdy zažít……!“, z čehož vyplývá, že pro lidi, kteří se ve výškách pohybují jen s krajním sebezapřením, to byla velice náročná akce, ovšem jsme rádi, že i ti budou na svůj sestup nakonec vzpomínat pozitivně. Skončili jsme tedy v luxusní vyhlídkové kavárně s neméně luxusními cenami. Jakkoli tuším, že je to dnes běžné, nejsem zvyklý platit za šálek kávy 100 Kč a více. Proto jsem si, podotýkám zcela uvolněně a domácky, odložil „svou“ modrou helmu na stolek, a věnoval jsem se focení panoramat. I mí kamarádi hledali z dlouhé chvíle témata pro své objektivy, a popíjeli povětšinou kávu, čekajíce netrpělivě na vysvobození.
Naši průvodci k nám byli nesmírně vstřícní, a po čtyřech hodinách, tedy když byl výtah opraven, nás velice rádi provedli po druhé části expozice, jež představovala mimo jiné návštěvu vysoké pece, která v tomto skanzenu stojí přesně tak, jak tam stála, když byl tento výrobní komplex uzavřen, tzn. 35 metrů vysoká a 12 metrů široká, tedy v průměru. Bylo nám řečeno, že vysoká pec fungovala třeba taky šest let bez zastávky, a poslední pec tam byla postavena v roce 1988 a její poslední odpich byl uskutečněn v roce 1998, kdy český stát rozhodl o zrušení těchto aktivit. Taková pec, jak jsme se také dozvěděli, fungovala až deset let bez přestávky při teplotách okolo 2 000 °C, při čemž nesměla vyhasnout, protože její opětovné roztopení znamenalo finanční vícenáklady mimo jiné i proto, že předčasné vychladnutí taveného železa znamenalo jeho znehodnocení. V praxi samozřejmě docházelo i k opotřebení vnitřního prostoru pece, tedy k vydrolení jejího vnitřního azbestového obložení, dokonce až tak, že se pec mohla proděravět, takže docházelo k opravám. V takových případech byla teplota v peci snížena na hodnotu okolo 100 °C. Pak byla do prostoru pece vpuštěna zpravidla tříčlenná skupina specializovaných pracovníků v žáruvzdorných oděvech, kteří vnitřní prostor pece vytmelovali nejčastěji azbestovou hmotou. Jedna pracovní četa mohla pobývat v prostoru pece maximálně 10 až 15 minut. Delší pobyt v takovém prostředí byl považován za životu nebezpečný. Ostatně soudím, že ani po dobu těch deseti minut se ti pánové rozhodně nemohli cítit jako v Lurdech.
Sluší se poznamenat, že jako kompenzaci za čekání v kavárně nám organizátoři vrátili vstupné.
Po návratu na Rajskou boudu jsme, pravda s mírným zpožděním, povečeřeli, a chvíli jsme, jak se říká, poseděli, abychom tak nějak zhodnotili uplývající den, a život vůbec. Než začnu popisovat další svůj zážitek, musím předeslat, že nejsem „slídič“, a tedy neprahnu po bulvárních tématech, a „nesápu se“ po lidech, kteří jsou pro bulvár zajímaví. Naproti tomu často sleduji televizi, a nenechám si ujít pořad StarDance, který považuji za důkaz toho, že tančit mohou opravdu všichni, a jehož smysl tkví hlavně v popularizaci tance, nikoli v ukázkách jeho perfektního provedení i za cenu sebezničení, tedy zničení tanečníků.
A tak se nelze divit, že jsem velice zpozorněl, když jsem ze salonku zaslechl hlas Zdeňka Chlopčíka, toho guru tanečního sportu, který je v daném oboru naprosto neoblomný a jako sudí absolutně nikomu nic neodpustí. Nejdřív jsem nevěřil vlastním uším, že je to on, ale když jsem ho uviděl, bylo jasné, že je to on. Prošel kolem nás, a vyšel z jídelny do temné noci. Beze slova. Ani jeho nikdo nepozdravil. Asi jsme všichni naráz pochopili, že ten člověk nemá potřebu na sebe upozorňovat, a vynucovat si pozitivní reakce zejména těch z nás, kterým je úplně fuk, jestli se u waltzu našlapuje přes vlastní patu, nebo přes špičku partnera. Prostě prošel, odešel, a já ho teď vídám v televizi, a jsem rád, že si mohu dovolit s jeho striktním přístupem k hodnocení tanečních párů bezkonfliktně nesouhlasit.
Pokud jde o taneční soutěže obecně, jakkoli jich v České televizi není k vidění mnoho, dovolím si tvrdit, že většina lidí tanci nerozumí, a když už se jim naskytne možnost tanec hodnotit, nemají jakousi tu niternou potřebu hodnotit a odlišovat ty drobné nuance póz, jejichž nedokonalé provedení, a hlavně rozpoznání tohoto nedokonalého provedení, rozlišuje pohled amatéra od pohledu profesionála. Amatérští hodnotitelé berou v potaz především osobnost tanečníka, ať už tančit umí, nebo nikoli. Jeho taneční umění je, řekl bych „až tím druhým“ kritériem, jakkoli jde i tady o peníze, a to, bohužel, „až v první řadě“. Běžnému divákovi jde především o zábavu a originalitu, kterou jim ukážou jednotliví soutěžící. Jinak samozřejmě pokud v taneční soutěži uspěje někdo, kdo tancovat neumí, ukazuje to na skutečnost, že tady chybí vhodnější způsob komunikace mezi „televizní hvězdou“ a divákem. V televizi chybí, prostě pojato, chytrý humor, a to verbální, nikoli taneční. Ona pantomima má jistě také svůj smysl, a to i v souvislosti s tancem, ale dnešní diváctvo je, domnívám se, až příliš zhýčkané, než aby chtělo samo hledat skrytý význam jednotlivých tanečních, či pantomimických figur. Divák prostě touží po slovním vyjádření toho, co si myslí, a třeba o tom ani neví. Pokud v taneční soutěži postoupí až do finále člověk, který evidentně neumí tančit, a který je dobře znám svou vtipnou satirou, jistě to o lecčem svědčí, že?
Síla Lukáše Pavláska jakožto satirika tkví hlavně v tom, že si dokáže velice originálním a nečekaným způsobem udělat legraci sám ze sebe, a z lidské hlouposti jako omezujícího fenoménu. A řekl bych, že je velice málo lidí, kteří se se svými nedostatečnostmi vyrovnávají tak dobře, jako on.
Filozoficky vzato, myslím, platí, že člověk, tedy i v momentální krátkodobé roli tanečníka, vždycky osciluje mezi viděním sama sebe „uprostřed světa“, a viděním svého okolí jako jakéhosi celku. A pokud se mu podaří najít správný kompromis mezi těmito dvěma úhly pohledu na realitu, pak je vše v pořádku, a člověk je v duševní rovnováze, tedy relativně spokojený, a v podstatě „nikoho“ ke své spokojenosti nepotřebuje. Tato úvaha vychází z hodnot východních filozofií preferujících odloučení člověka od společnosti, a jeho osamocené hledání duchovních hodnot, v rámci kterého nikdo nemusí nikomu dokazovat, jestli umí tancovat, nebo ne.
Ovšem platí také to, že vždycky potřebujeme někoho, abychom měli pocit spokojenosti už jen proto, že víme, že on ho sdílí s námi. S tímto názorem budou samozřejmě nesouhlasit asketici, kteří se uzavírají právě proto, že si myslí, že odloučení je to, co je v životě správné. Takové odloučení však nelze uplatnit v souvislosti s tancem, jakkoli je pravda i to, že také mniši některých křesťanských řádů tančí. Ale jinak veškeré snažení, které člověk podstupuje, ať už ho k tomu vede kterákoli jeho vášeň – mám na mysli například vášeň pro automobily, o nichž uvažuji s vědomím, že navštívíme muzeum značky Tatra – nebo nějaký jiný podnět, tak všechny podněty, které se nás snaží vyburcovat, mají v zásadě za cíl, abychom pochopili smysl vlastního bytí, tedy smysl vlastní existence, a abychom za tímto smyslem „šli“.
Je sice mnoho lidí, kteří „šli“ a „nedošli“ – například pan Šlitr – ale to už se nedá nic dělat. Všechno je omezeno během světa, a vůlí sil, které nás vedou. A někoho dovedou až k satiricky glosovanému tanci.
Nedokážu odhadnout, jak by se k této záležitosti vyjádřil člověk z nejpovolanějších, jemuž právě americká demokracie dala možnost svobodně se vyjádřit v době, kdy se v Československu nemohl člověk svobodně ani pohnout, natožpak tančit, tedy mám samozřejmě na mysli pana Jana Wericha. Drze si o něm myslím, že by souhlasil s tvrzením, že satira, a to zvláště satira humorně podaná, je nedílnou součástí demokracie, a jistě by to „opepřil“ nějakým patřičným důkazem.
Jistě by se našlo mnoho témat, kterými bych na tomto místě mohl navázat už při pouhém pomyšlení na skutečnost, že Jan Werich byl schopen vtipně hovořit o všem v souvislosti se vším, což se tedy mně osobně v životě nepodaří dokázat, ale na druhou stranu nikdo nejsme dokonalý, a jakožto takoví si nemůžeme dovolit si stěžovat na vlastní životní úděl, protože kdybychom byli dokonalejší, mohli bychom dokonaleji vést svůj život. Takže zase zůstanu prostým občanem, žijícím denním životem v bytě 2+kk, a přejdeme na další téma. Ještě podotýkám, že samozřejmě beru v úvahu rozdíl mezi situací, kdy je totální nesvoboda a obdobím, kdy je takřka totální svoboda, to vše ve vztahu k satiře, ale…
Mimochodem, pokud jde o bystrost, vždycky se jedná o to, co si člověk uvědomí dřív, než bude „uvědoměn“, poněvadž pokud si toho neuvědomí dost na to, aby byl schopen správně zhodnotit příčiny a následky, pak má většinou smůlu, protože na to doplatí.
Ale teď už konec mudrování, které je tak jako tak zbytečné, protože v životě si člověk musí stejně všechno přemozečkovat sám, a šup na další téma.
V úterý jsme, jak již naznačeno, vyrazili do Kopřivnice, tedy do muzea Tatry, kde už jsme v minulých letech byli, takže už jsem o něm psal, ale Tatra je natolik mou srdeční záležitostí, že by mi nevadilo číst o ní i v publikacích věnovaných úspěchům světové kardiologie. Vždyť Karel Loprais vyhrál na Tatře šestkrát rallye Paříž – Dakar. Snaha jeho synovce Aleše, a mnoha dalších šikovných lidí, udržet symbol Tatra „na výsluní“ se sice velmi cení zvláště, když si uvědomíme, jak málo stačí, aby firma „upadla do hlubin zapomnění, ale ani přes tyto snahy, vedoucí mnohdy až k totálnímu vyčerpání, není úspěch nikdy zaručen.
Ovšem výrobky související se značkou Tatra začaly pochopitelně vznikat daleko dříve, než bylo dosaženo úspěchů.
První vozidlo, které jsme na výstavě viděli, byla Tatra Prezident. Toto vozidlo bylo vyráběno v letech 1897 -1898, a tento vůz má pro značku takový význam, že je umístěn na otočné plošině, kterýžto efekt se mi velmi líbil.
Jakožto obdivovateli závodních vozů všech typů a velikostí se mi samozřejmě líbil i automobil Tatra typ T, který se vyráběl od roku 1914 do roku 1925, čili zde mluvíme o dobách „prehistorických“, ale právě v těchto časech byly konány kroky ke zrodu trvalých hodnot, a trvalých vztahů k těmto hodnotám.
Čtyřválcový motor, jímž byl vybaven osobní automobil Tatra typ T, měl takový výkon, že byl používán i v nákladních vozech. Zřejmě bych se mohl pozastavit také u dalších sportovně laděných vozů z období okolo roku 1925, jakým byla například Tatra typ U, tedy u období, kdy všichni, kteří nenosili černožlutou „smuteční pásku“, byli nadšení vznikem Československé republiky, a právě toto nadšení nepochybně přispělo k rozvoji automobilizmu.
Mezi jinými mne uchvátila Tatra 30, kterou dobře známe z historických filmů. Její koncepce je dílem světoznámého konstruktéra Hanse Ledwinky (1878 – 1967), který jako první zkonstruoval a uplatnil systém, který dodnes velice úspěšně používá firma Porsche, a na němž vlastně zbudovala svou image, tedy vozidlo s motorem vzadu, a pohonem zadních kol, a pro nás všechny, kteří jsme ho nemohli mít, symbol nepředstavitelné rychlosti, dynamiky, a extatického požitku ze sportovní jízdy. Podobný požitek nabídla svým zákazníkům i Tatra. Stalo se tak mnohem později mimo jiné prostřednictvím modelů 603 a 613, které však bohužel byly určeny jen vyvoleným. Ale to zase předbíhám.
A už je to tady! Viděli jsme i Tatru V570, který je nástupcem vozu Tatra 12, a je to „samozřejmě“ vůz s motorem typu boxer o obsahu 854 cm3, a rozvodem OHV umístěným za zadní nápravou. Vznikl v roce 1933 a k této koncepci se konstruktéři po dlouhá léta rádi vraceli. K jeho sériové výrobě nikdy nedošlo. Stal se však základem pro vůz Tatra 77 s osmiválcovým motorem. Je až s podivem, jak moc je tento prototyp Tatra V570 podoben vozu VW Brouk, který byl vyráběn v letech 1938 – 2003, a je patrno, že inspirace koncepcí pana Ledwinky se obecně vzato stala obchodně velmi výhodnou. Když jsem si tento fakt dal do souvislostí, nepřekvapilo mne, že se pan Hans Ledwinka v roce 1957 po propuštění z komunistického vězení, do kterého byl odsouzen za kolaboraci, odstěhoval do Německa, kde byl za svou konstruktérskou činnost ctěn a odměňován. Politika, bohužel, vždy byla, je a bude určující silou i pro génie všeho druhu. A etické otázky související s prací a odměnami za ni, jsou tématy pro všechny ekonomiky bez ohledu na státní zřízení, i na letopočet.
Jako člověka, který se nejen okrajově zajímá právě o politiku, mne zaujalo vozidlo Tatra 600 Tatraplán kabriolet z roku 1949, který byl věnován J. V. Stalinovi k jeho sedmdesátým narozeninám. Ten však v něm nikdy nejezdil, protože se bál atentátu. Jediný exemplář tohoto překrásného vozu na světě jezdil v Moskvě až do roku 1976, kdy pracovníci muzea provedli skutečně husarský kousek, a tento unikátní kus vyměnili za repasovanou Tatru 603.
Tak vidíte, jak se to na tom světě „mele“. Úspěch je někdy zablokován politikou, a politika svých přehmatů pak leckdy lituje, protože někdy vývoj brzdí, zatímco jindy ho posouvá. Záleží na tom, jak moudří lidé jsou právě zvoleni.
Tento vůz byl vyroben v karosárně Sodomka ve Vysokém Mýtě, ale k sériové spolupráci mezi Tatrou a firmou pana Sodomky nikdy nedošlo.
Kromě klasických hasičských vozů, které jsem jakožto člověk, jehož rodina je po dlouhá léta spjata s hasičským sportem, nemohl minout právě proto, že klasické, a klasicky nádherné prvorepublikové hasičské vozidlo značky Tatra jsme v naší vesnici nikdy neměli, a to ani s veteránskou značkou. Nelze se tedy divit, že jsem na tu červenou nádheru koukal jako u vytržení, a kdyby to nebylo přísně zapovězeno pod trestem „žaláře“, byl bych si do toho roztomilého autíčka snad i vlezl. Nevlezl jsem do něj i proto, že prostě nevstanu z vozíku.
Dalším vozidlem, jež mne zaujalo, je Tatra 49, která je tříkolová, a je to vlastně napůl motocykl, čili že má jedno kolo vzadu, před ním dvě sedačky a vepředu je náprava z auta. Vepředu před řidičem, tedy na přední nápravě, je korba, nebo jinak upravený nákladový prostor. Základem Tatry 49 byl vzduchem chlazený jednoválec o obsahu 529 cm3 z Tatry 12 vybavený třístupňovou převodovkou, s nímž vozidla dosahovala maximální rychlosti 50 – 60 km/h. Stroj byl 2,26 m dlouhý a uvezl 500 kg.
Já vám řeknu, když vidím ty fotografie, tak si vybavuji zmrzlináře, kteří s podobnými „tříkolkami“ jezdili po městech a vsích, a prodávali své mražené zboží.
Zcela mimo popis zážitků v muzeu musím poznamenat, že jsem našel na internetu fotografie „uzavřené“ verze tohoto „automotocyklu“ z roku 1929. A ještě poznamenám, že jich bylo vyrobeno pouze několik kusů, poněvadž se neujaly, a to z prostého důvodu, že „tříkolka“ s jedním kolem vzadu je při vyšších rychlostech vždy nestabilní. Když se podíváme například na slavný Velorex, tak jeho řidič vždycky věděl, že do každé zatáčky musí ubrat, a to hodně, nebo se to s ním překlopí, což vzhledem k tomu, že Velorex byl vlastně automobil potažený látkou, která když se protrhla, byla posádka na zemi, a to v naprosto nezáviděníhodných pozicích.
Tady ještě čtu, že ty „Čtyřicetdevítky“ byly vyráběny s požadavkem na co nejnižší cenu. Omlouvám se za svou až úchylnou a ničím nevysvětlitelnou slabost pro toto vozidlo – určitě bych si ho koupil – a avizuji, že přecházíme k dalším exponátům.
Firma Tatra se s ohledem na tehdejší politickou situaci již před druhou světovou válkou věnovala také vojenskému průmyslu. Dokladem toho je kabriolet postavený zřejmě na podvozku Tatry 30, a je to samozřejmě příspěvek Tatry k řešení tehdy se zhoršující bezpečnostní situace, a nepochybně byl tímto způsobem ze strany automobilky splněn požadavek státu.
Tatra vyráběla po dobu mnoha let širokou paletu typů osvědčených vojenských vozidel, ale já se je nebudu pokoušet ani vyjmenovat. Jen se pochlubím, že v Tatře 805 jsem dokonce seděl, což se vozíčkářům jen tak nestává.
Dnes má naše armáda rakouské Pandury a švédské Gripeny. Zatímco švédský výrobce Saab, z jehož produkce Gripeny pocházejí, má v českých zemích dobrou reputaci coby výrobce skvělých, velice pohodlných a bezpečných automobilů, panduři byli vojáci sloužící v 17. a 18. století v rakouské armádě.
A Rakousko v té době, jak známo, nemělo v českých zemích mnoho příznivců. Pochopitelně jsem velice rád, že se vývoj posunul, a Rakousko je dnes váženým českým politickým partnerem, ale slovo Tatra, jakkoli se zjevně vztahuje spíše ke Slovensku, a zůstává „nevysychajícím pramenem“ slovenské národní hrdosti, je mým uším mnohem bližší, než slovo Pandur, a znovu si říkám, jaká je škoda, že milovníci značky Tatra dnes povětšinou jen vzpomínají na zašlou slávu. A jak že jsme na tom s národní hrdostí my Češi? To je otázka pro sociology.
Vraťme se tedy ještě na chvíli zpět do muzea.
Mezi jinými mne nemohl nezaujmout prototyp motorových saní Tatra V855 z roku 1942. Na jedné straně byl řízen dvěma páry lyží pomocí většího volantu. Pohyb byl zajišťován tlačnou vrtulí, a ovládán bubnem pomocí kardanové hřídele. Buben sloužil zároveň jako brzda. Ruční brzda pak působila na zadní lyže.
Tak to vidíte, již v roce 1942 byl, bezpochyby pod vlivem neblahých událostí, vytvořen jeden z prvních sněžných skútrů. Navíc evidentně velmi pohodlný, to já poznám. Škoda, že neorganizovali předváděcí jízdy. Asi proto, že v době naší dovolené nebyl v Kopřivnici ani drtek sněhu.
Viděli jsme i mnoho jiných prototypů.
Nejvíce nás pochopitelně zaujala „Lopraisova“ vítězná „dakarská“ Tatra 815 z roku 1988, která je v muzeu k vidění, a i když pan Loprais vyhrál později na Tatře pět dalších ročníků, při pohledu na tohle auto si člověk uvědomí, co znamená splněný sen.
Samozřejmě v tomto popisu nemohu vynechat slavnou Tatru 87, se kterou pánové Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka mezi léty 1947 a 1950 cestovali do Afriky a Jižní Ameriky. Nejen, že na základě těchto cest vydali několik v té době velmi vzácných a oblíbených knih plných tehdy ještě černobílých fotografií, ale natáčeli také pravidelné reportáže pro rozhlas. To vše konali v době, kdy cestování po světě bylo velmi náročné nejen z finančního, ale i z politického hlediska. Navíc je nepochybné, že si nikdo nedovolil přehlédnout reklamní aspekt celé akce. V této souvislosti podotýkám, že řadu knih napsaných těmito pány jsme měli v naší domácí knihovně, a můj otec si jich velice vážil. Představovali totiž výjimečně dokonalou možnost seznámit se s každodenním životem v místech, která pánové Zikmund a Hanzelka navštívili, a vzbuzovala v nás obecně touhu poznávat. Byla to silná touha poznávat alespoň skrze knihy místa, na která se po těchto dvou pánech dlouhá léta žádný Čech nedostal. Skutečnost, že oba cestovatelé své poutě přežili, lze považovat za velké štěstí, neboť se nezřídka pohybovali i v oblastech obývaných kanibaly, od kterých nebylo možno s jistotou očekávat, že budou dbát na bonton, a nezahrnou do svého jídelníčku ty, které my považujeme za hrdiny, protože cestou necestou křížem krážem projeli na palubě Tatry 87 neuvěřitelných 67 000 kilometrů. Velice mne mrzí, a omlouvám se váženému čtenářstvu za to, že jsem nebyl schopen vyhledat statistiky, ze kterých by vyplýval například počet lidojedů, kteří si po návštěvě českých cestovatelů koupili vozy značky Tatra, a mnohé jiné zajímavosti.
Přesto pevně doufám ve Vaše pochopení onoho prostého faktu, že k těmto pánům chovám hlubokou úctu, protože oni věděli nejen, co je to reklama, ale dokázali doložit kvalitu, jíž byla Tatra tenkrát synonymem.
Touto úvahou se tedy s muzeem Tatry loučím. Ještě snad přidám dík, že jsem si mohl vystavené exponáty nafotit, což podstatně umocnilo mou schopnost udělat si názor na firmu velkého jména. Fotografujících návštěvníků z celé Evropy bylo sice poměrně mnoho a prostor okolo exponátů je poměrně malý, takže to při vyhledávání konkrétních úhlů pro co nejlepší záběr vypadalo, jako když všichni se všemi tančíme čtverylku plnou neplánovaných drobných úkroků a omluvných gest, ale nakonec jsme se všichni dohodli, a odnesli si nezapomenutelné zážitky, které, pravda, budou pro nás nezapomenutelnými jen do té doby, dokud si vybavíme kdo je kdo, a co je co.
Když jsme se po jedné hodině odpolední rozloučili s muzeem Tatry, jali jsme se, jsouce značně vyhladovělí, hledat bezbariérovou restauraci, kde bychom znaveni spočinuli a načerpali energii, nejlépe z nějakého toho steaku. Z internetu jsme věděli, že jediná bezbariérová restaurace v Kopřivnici nese název Pod Bílou horou. Pokud bych se měl rozhodnout, pak bych podobný název restauraci nikdy nedal, protože bitva na Bílé hoře, která se odehrála roku 1620, a v níž protestantské České stavy podlehly vojskům vedeným císařem Ferdinandem II., je symbolem českého národního neúspěchu, ba fiaska, a věřím, že někteří vlastenecky založení Češi by do téhle restaurace dobrovolně ani nevkročili. Rozhodně by tak neučinili například příznivci Jana Ámose Komenského (1592 – 1670), který coby nekatolík, tedy přesněji evangelík, musel v roce 1628 opustit Čechy, neboť zde pod vlivem Habsburků probíhala tvrdá katolizace. Ale nebojte se. My dnes katolizovat nebudeme. Jen jsme si udělali takový malý historický exkurz při cestě za dobrou baštou. Katolizovat nebudeme tím spíše, že v současné době je kromobyčejně potřebné, abychom si my Křesťané uvědomili, co nás spojuje, a co je dávno vybojováno. Ale dost bylo strašení, čerti už chodili.
Jak již naznačeno, neměli jsme jinou možnost, takže když jsme ten penzion Pod Bílou horou po kratším Holmesovském pátrání našli, vjeli jsme mezi stoly pod širým nebem, které však byly takměř zcela obsazeny, a to povětšinou rodinami s malými dětmi. Nezbylo nám tedy, než čekat, a brzdit velice dotěrný Pavlovův reflex. Asi po čtvrthodině jsme se konečně všichni usadili. Po několika minutách jsme od upachtěné, ale velice fešné slečny servírky, obdrželi jídelní lístky, kterýžto akt byl z její strany provázen překrásnými omluvnými úsměvy. Když jsme po další čtvrthodině chtěli slečnu servírku ujistit, že máme vybráno, nebylo jí. Tedy nejen, že jí nebylo vidět, což nám bylo i z různých negastronomických pohnutek velmi líto, ale nedalo se nic dělat. Co nás však potěšilo, bylo to, že když se konečně objevila, nebylo jí jedno, že máme chutě a hlad. Ba naopak se velmi usilovně omlouvala, že jako servírka je tu na všechno sama, pročež tedy nestíhá. Tuším, že mnozí mužové včetně mne byli by v těch chvílích nejraději třeba i číšníky, jenom aby tahle slečna nebyla na všechno sama. Po chvíli se „na place“ objevila ještě jedna spolučíšnice. Ta však absolutně nedosahovala profesních, a po mém soudu ani estetických, kvalit své kolegyně. Byla to evidentně tak řečeno „bažantice“ jsoucí k dovršení všeho zmatená, jako lesní včela. Naštěstí také brzy zanechala křečovitých pokusů stačit s patřičným šarmem tempu své nadřízené, takže nám přinesla jídlo ta, o níž se domnívám, že by byla nepřehlédnutelná i v soutěžích královen krásy. Tedy ne pro svou výšku, která je dle mého názoru z hlediska krásy parametrem poněkud falešným, ale mimo jiné i pro svůj šarm, kterému jsem po dvou hodinách odolal jen s největším vypětím a hlubokým citovým pohnutím.
Přiznám se, že nemám potřebu si dodatečně vybavovat, co že jsem to vlastně jedl, ale pochutnal jsem si náramně. A kdyby bylo na mně, zůstal bych i na večeři, ačkoli naprosto chápu, že by mě, stejně jako mnoho jiných přespříliš náruživých hostů, čekala jen podbělohorská porážka. A nebo podrážka, místo masa jako trest za nemístné úvahy.
Odpoutavše se od spekulací nad tím, co všechno může v člověku rozpoutat jedna gastronomická zastávka, chci vážené čtenářstvo nyní informovat o tom, že naše další cesta vedla do Valašského Meziříčí, které my tenisoví fandové známe především coby rodiště Tomáše Berdycha, a my hudební fandové jej známe předně skrze kapelu Mňága a Žďorp. Jako hudebně tenisoví fanatici jsme ovšem netušili, že ve Valašském Meziříčí je nějaký zámek, notabene že je tam několik zámků, při čemž pochopitelně nemáme na mysli zámky dveřní, nýbrž zámky nepochybně výstavné, tedy pojato architektonicky.
My jsme navštívili zámek Kinských, který má takřka bezbariérový přístup do přízemí. To slůvko takřka nám pomohli překlenout svědomití zaměstnanci, kteří hbitě přinesli nájezd.
V prvním patře zámku byla toho času k vidění dosti rozsáhlá výstava komiksových kreseb, na kterou se většina z nás i za pomoci asistentů vydrápala do prvního patra. Já jsem tam tedy vyškrábán nebyl, neboť oproti vysokohorským výstupům preferuji v poslední době pohodlí a klid, pročež zde nemohu popisovat onu výstavu obrázek po obrázku. Ke komiksu jsem si však vytvořil vlastní vztah, a to ani ne tak díky Karlu Saudkovi, který je beze sporu právem považován za guru českého komiksu, jako díky Štěpánu Marešovi, jehož málomluvný slovní humor mám rád bez ohledu na to, co kreslí. Mimoto mne velice potěšilo, že právě Štěpán Mareš byl požádán, aby přispěl svou tvorbou do francouzského satirického týdeníku Charlie Ebdo, jenž se stal symbolem svobodného myšlení a svobodného humoru. Respektive to bylo tak, že umělci byli vyzváni přispět a on na tuto výzvu reagoval. I v tom je, domnívám se, jeden ze základních smyslů komiksu. Jeho další hodnotou je skutečnost, že nenásilně propojuje svět dětí a dospělých. Pokud by náhodou někoho napadlo tvrdit, že komiks je jen pro děti, pak vězte, že podle britského psychologického průzkumu se muži přestávají chovat dětinsky až ve 43 letech, což je perfektní alibi nejen pro milovníky komiksů a jejich syny.
Také tam byla výstava fotografií několika cestovatelů z různých částí světa, kterou jsem ale rovněž neviděl, protože byla umístěna nad schody. Jednoduše platí, že tak, jako nemůžeme všechno mít, a platí to i pro ty nejbohatší šejky, tak nemůžeme všechno vidět, a přesto můžeme mít pocit, že náš život je krásný. A právě pro tento svůj pocit bychom měli udělat všechno, co je v našich silách, a to s vědomím, že pocit štěstí není přímo závislý na bohatství. I když štěstí může člověk poznat i v chudobě. Ovšem takové štěstí je fenoménem, který mnozí lidé nepochopí, protože si myslí, že bez peněz se dobře žít prostě nedá.
Ale to už zase tematicky kličkuji jako zajíc při honu.
Pokud se tedy zaměříme na zámek Kinských jako na sídlo příslušníků určitého šlechtického rodu, musíme poznamenat, že rod Kinských byl založen na počátku 13. století, a stal se jedním z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. O někdejším politickém vlivu příslušníků tohoto rodu svědčí z urbanistického hlediska například Palác Kinských, který byl na pražském Staroměstském náměstí postaven v letech 1755 až 1765, a to podle plánů věhlasného stavitele Kiliána Ignáce Diezenhofera, při čemž stavba určitě nebyla za hubičku. Někdo se možná zeptá, proč to tu píši, a právě tomu odpovídám, že podle staré nematematické rovnice majetek = vliv jsem zřetelně doložil vliv rodu Kinských.
Nyní se však přesuňme zpět do Valašského Meziříčí a konstatujme, že tamní rodové sídlo založil František Josef Kinský (1784 – 1823), takto potomek Perucké větve rodu. Jeho syn Eugen Kinsky (1818 – 1885) vlastnil právě tento zámek. Zajímavé pro nás je, že Eugen Kinsky byl v zemských volbách na Moravě konaných roku 1861 zvolen poslancem Moravského zemského sněmu, takže ačkoli bychom z politického hlediska mohli historicky pokládat toto místo za bezvýznamné, dějinné prameny nám dokazují opak. Možná vás zklamu konstatováním, že výsledky jednotlivých parlamentních hlasování pana Eugena Kinského se nezachovaly, a my tedy nemáme možnost udělat si přesnější názor na jeho politické postoje, ale snad se s tím nějak vyrovnáte.
Také zdejší zámecký park je plný nádherných zákoutí, což ocení nejen návštěvníci našeho typu, ale i místní milenci.
Tímto optimistickým tvrzením se s Valašským Meziříčím loučíme a jedeme na Rajskou boudu, abychom načerpali sil pro středeční výlet do rodiště jednoho z českých hudebních velikánů.
V tomto bohulibém záměru nám však překáželo nejen středeční výrazně deštivé počasí, ale také česká malost, respektive úzkost a klikatost silnice vedoucí k hukvaldskému zámku. Bylo to asi tak, že když jsme přijeli do Hukvald, jakožto do rodiště světoznámého hudebního skladatele Leoše Janáčka (1854 – 1928) Když jsme tedy přijeli do Hukvald na parkoviště, uvědomil jsem si, že pokud má pan skladatel takový význam, o jakém jsem v souvislosti s jeho osobou slyšel hovořit, pak by určitě stálo za to zpřístupnit jemu zaslíbené sídlo široké veřejnosti, a to bez ohledu na šíři postav konkrétních osob. Tedy široké veřejnosti i v tom smyslu, že veřejnost pojede do tohoto sídla širokým autobusem, ale v momentě, kdy se k místu, které vyzařuje génia pana Janáčka, já jako vozíčkář nedostanu, tak mi je málo platné, že si ho všichni vážíme, a ctíme ho, což já ho samozřejmě ctím, ale nemůžu to prakticky dokázat tak, jak bych chtěl. Mezi autorova stěžejní díla patří Glagolská mše psaná ve staroslověnštině. Něčeho takového je skutečně schopen jen opravdový génius a já jako prostý člověk žehrám na osud pro neschopnost komponovat hudbu hlavně o vánocích, kdy bych se coby komponista mohl vyjádřit k odkazu narození Krista velmi výrazně. Opera Taras Bulba mne naopak příliš neimponuje. Nemyslím, že je nutné, aby se český autor hudby vyjadřoval svou tvorbou k románu, který je vlastně válečný, ale za jeho života to asi bylo, jak se říká, IN. Můj odtažitý přístup zřejmě pramení i ze skutečnosti, že nemám rád tarasnice ani zátarasy související s jakýmikoli ideologiemi. Na druhou stranu však plně chápu Janáčkovu fascinaci sociálními a protirakouskými myšlenkami.
Dozvěděl jsem se, že pan Janáček studoval klášterní školu. Přísnost je samozřejmě v životě potřeba. Přísnost při sebevzdělávání, i přísnost v pohledu na hudbu jakožto na dílo, které by mělo být tvořeno podle pravidel.
No a pokud člověk umí číst noty tak dokonale, že může hudbu studovat v Lipsku a ve Vídni, tak skládám hold a klaním se, protože já nepřečtu ani nízké A, natož vysoké C. Pro mne zkrátka není žádná nota dost „nízká“, abych ji přečetl, a ty moje křečovité „uzlíky“ že by něco zpívaly, to nelze očekávat už vůbec.
Leoš Janáček je tedy beze sporu nejen výrazným skladatelem, ale i dokladatelem prolínání východního a západního vlivu na českém území. Z těchto vlivů, řekl bych, dokonce vychází jakási děděná moudrost uplatňovaná v našem národě v okamžicích důležitých vyjednávání, nebo ve chvílích zásadních rozhodnutí. Ale to už zase odbíhám od tématu hudby, což se mi stává proto, že nežiji pouze v zajetí múz, nýbrž nevyhnutně, a dokonce s jistou náruživostí, vnímám mnoho z aspektů běžného života, ve kterém je správné rozhodování vždy důležité. Avšak nyní se již opět společně věnujme hudební tematice.
Mistr Leoš Janáček jistě měl vynikající schopnost skládat hudbu, avšak, vážené čtenářstvo nechť ráčí odpustit, podle mých zkušeností jeho hudbě mnoho lidí nerozumí. Přesto se mu v roce 1919 podařilo založit Brněnskou konzervatoř. Ovšem z hlediska obecného porozumění bylo pro pana skladatele nejdůležitější, že mu rozuměla jeho tehdy sedmnáctiletá žačka, která si ho už jako starého muže vzala za manžela, což tedy já konkrétně naprosto nechápu, a naprosto se to neslučuje s klášterní výchovou, ale asi ta jeho muzika má vážně ohromnou sílu. Narodili se jim dvě děti, obě však poměrně záhy zemřely. Syn Vladimír ve dvou a půl letech, a dcera Olga v jednadvaceti letech.
Prožitá tragédie vždycky poněkud vysvětluje pochmurnost „příkrost tahů“ smyčcových nástrojů obsažených mistrově díle, a pro toto dílo charakteristických.
Coby laik poznamenávám, že ačkoli pan Janáček údajně čerpal z lidových a přírodních motivů (Liška Bystrouška), tak já osobně bych v jeho hudbě nerozeznal ani našeho psa, kdyby o něm náhodou skládal, což je však jistě výhradně můj nedostatek. Chápu, že vydobýt si světové uznání zdaleka není jednoduchá záležitost, ovšem v momentě, kdy je člověk jako skladatel nesrozumitelný za svou nesrozumitelnost pyká, protože mu rozumějí jenom ti, kteří buď hudbě skutečně rozumějí, nebo se tak tváří, a v případě, že se tak pouze tváří tedy nerozumějí hudbě jako takové, ale alespoň se pokoušejí rozumět autorovu nadšení pro hudbu, což je pro běžného posluchače naprosto postačující úroveň porozumění hudbě.
Mezi světově uznávaná díla tohoto autora patří opera Její pastorkyňa. Přiznám se, že z pouhé lenosti jsem danou operu ještě nenavštívil, a nemohu tedy sloužit informací o čí pastorkyňu se jedná, ani jinými podrobnostmi.
Dalším autorovým dílem je opera Výlety páně Broučkovy. Inspirací jistě byl pan Matěj Brouček, kterého jeho autor Svatopluk Čech (1864 – 1908) ubytoval na Vikárce, kterýžto hostinec evidentně byl pro české umělce velmi inspirativním místem, a to nejen stran výletů ducha.
Co napsat k opeře Káťa Kabanová? Každý umělec, tedy až na výjimky, musí mít před svým vnitřním zrakem ženu, a pak teprve může pracovat. A nebo je to jinak?
Pan mistr se také inspiroval románem Karla Čapka (1890 – 1938) nazvaným Věc Makropulos, čímž si mne získal na svou stranu, neboť míním, že vždy bylo, je a bude potřeba připomínat, jakož i zdůrazňovat morální a humánní imperativ, tedy povahové rysy, s nimiž tento spisovatel žil.
Možná mne budete pokládat za ignoranta, ale před Lašskými tanci, tedy dalším Janáčkovým dílem, dávám přednost vlašským ořechům, a také nemám lašský kroj, pročež nemohu vyvolat náležitý estetický dojem.
Toto tedy jistě není právě nejuctivější zakončení úvah o hudebním skladateli světového jména, ale já chci před seriózní úvahou upřednostnit humor, nebo alespoň rádoby humor.
Takže na shledanou v Hukvaldech.
Když jsme tedy nedosáhli hukvaldského zámku, stanovili jsme si jiný cíl, a sice vizovickou palírnu Rudolf Jelínek, a tam jsme prošli klasickou prohlídkovou trasu. Nejprve tedy jsme se zastavili v prodejně, což je mimochodem vynikající firemní obchodní taktika. I bez nějaké větší osobní zkušenosti si troufám tipovat, že ne každá firemní prodejna takto omamně voní, a takto mocně láká. Člověk by dokonce řekl, že se tam ty vůně až „perou“. Ovšem my dobře známe praxí podložené teorie primáře MUDr. Karla Nešpora CSc., a uvědomujeme si nebezpečí spojená s alkoholem, takže jsme jenom čichali a koukali. Když jsme se dost načichali a nakoukali, přesunuli jsme se do kinosálu, kde nám byl puštěn krátký film na téma historie firmy, ve kterém bylo rozkryto, od kdy se vlastně ve Vizovicích pálí pod značkou Jelínek, jak to všechno vzniklo, a jak provedli majitelé firmu až do dnešních dní.
Původně to bylo družstvo. To bylo před rokem 1894, kdy vznikla současná společnost. Velice mne překvapil fakt, že existuje tzv. „košer slivovice“, kterou mimochodem vyvážel pan Rudolf Jelínek už od roku 1934. Její příprava přitom rozhodně není jednoduchá, a také proto ji zde nebudu popisovat. Zmíním jen, že mne nejvíce zaujala skutečnost, že na výrobě košer nápoje se mohou podílet jen muži a panny, a také se na ní nesmí podílet žena, která má na těle jakékoli ozdoby. Uvážím-li, že například ve zdejší balírně údajně pracují až na výjimky pouze starší ženy, zajímalo by mne, jak je to s kontrolou jejich košer způsobilosti z hlediska panenství. Podotýkám, že rozhodně nemám v úmyslu snižovat hodnotu určitých zvyklostí a jejich dodržování, neboť právě víra člověku nezastupitelně pomáhá udržet si vztah ke konkrétním morálním hodnotám. Jenom bych rád věděl, jak často a jakým způsobem probíhají například ve Vizovicích výběrová řízení na pracovní pozice související s košer produkcí.
Ještě poznamenám, že právě vývoz košer výrobků do USA pomohl firmě v těžkých ekonomických časech.
Milá paní průvodkyně s úžasnou reprobedýnkou zavěšenou na krku, mluvící do mikrofonu, díky čemuž jsme ji všichni dobře slyšeli, nám ukázala i skříňky členů Spolku Jelínkovy slivovice, kam se ukládají ty nejvíce ceněné vzorky slivovice. Členů přátel Spolku Jelínkovy slivovice je pouze 300, čili že se jedná o prestižní „klub“. Pro zájemce podotýkám, že klíčky od skříňky číslo 1 má pan Václav Klaus.
I my, kteří slivovici nepijeme, musíme ocenit nadšení, s nímž je tato firma vedena, a poděkovat za vstřícnost, se kterou nás přijali.
Po této, vlastně náhodné, návštěvě Vizovic jsme zamířili na Rajskou Boudu na večeři. Po večeři nás pan šéf Rajský překvapil pozváním do tanečního sálu, a odhodláním, že nás všechny naučí tancovat. Jeho původní nadšení jsme sice “ubili“ svou nepohyblivostí a v některých případech i arytmičností, přesto jsme si pod jeho vedením užili krásný večer plný tance, když, pravda, tančili pouze ti z nás, u kterých nehrozilo, že v návalu euforie někomu přejedou nohu, nebo zhmoždí jinou část těla. Všichni, kteří se odvážili, naučili se mimo jiné základním krokům některých latinskoamerických tanců. Mně osobně se nejvíc líbí Cha-cha, poněvadž si myslím, že tento tanec vyjadřuje nevázanost, a svým názvem i nevážnost lidského počínání. Ten název zkrátka určitě vymyslel nějaký český emigrant – humorista, rozvášněný zdánlivě nedobytnou jihoamerickou krasavicí.
Kdo se neznavil tancem tak, že musel jít bezodkladně spát, věnoval se kuželníku a jiným kratochvílím.
Ve čtvrtek jsme plni nadšení vyrazili na Soláň. Co k tomuto místu napsat? Je to rozhledna? Není to rozhledna? Dominantou tohoto místa je chata Čerťák, která evokuje domněnku, že tu v zimě panuje opravdu čertovské počasí. My jsme tam však byli v létě za krásného slunečného počasí. Za zmínku vážící se k tomuto místu stojí dřevěné sochy v nadživotní velikosti, které jsou dle mého necvičeného odhadu asi dva a půl metru vysoké. Myslím, že je to lipové dřevo, a dozajista se jedná o velice originální doklady lidové tvořivosti. Jedna z těch soch se přímo jmenuje Valach, a v její blízkosti jsou ještě tři sochy prostých vesnických žen. Nedaleko od Čertáku jsme viděli například i skulpturu ovčáka s ovcí za krkem, a jeho psa. Je to skutečně velice originální přístup k uměleckému fenoménu dřevořezby.
Ani toto místo se samozřejmě neobejde bez kapličky, která je dokladem výrazné religiozity zdejších obyvatel, z níž tito lidé již po staletí čerpají sílu nepodléhat okamžitým vlivům, a jejich citovou provázaností s historií těchto míst.
Následně jsme zamířili na další kulturně významné místo, a totiž na Pustevny.
Dominantou tohoto místa je chata Čerták, což je pro takovou horskou chalupu jistě vhodný název, protože v zimních měsících tam musí být skutečně pekelně nevlídně. My jsme tam však byli za příjemného letního počasí, což přispělo k naprosto pohodové atmosféře. Na místě nás zaujalo šest dřevěných skulptur v nadživotní velikosti. Dle mého neškoleného odhadu se jedná o dva a půl metru vysoká umělecká díla odrážející život zdejších prostých lidí. Jedna ze soch se jmenuje Valach, další představuje ovčáka nesoucího na ramenou ovci, provázeného ovčáckým psem. Také jsme viděli sochy prostých žen v šátcích, a překrásný vyřezávaný kříž, který naznačuje jak podstatným způsobem je v tomto kraji zakořeněna religiozita, která má zřejmý vliv na podstatu zdejších lidí. Ti z ní odedávna čerpají sílu nepodléhat okamžitým vlivům, a držet se ve svém uvažování toho, co je stále platné, a tedy posilující.
Když jsem popojel trochu výš, zadíval jsem se do sluncem zalitých strání, a pojednou se mi zachtělo rozběhnout se svobodně až kamsi za obzor, jako by právě tam snad bylo něco, co by mi mohlo dodat pocit štěstí, a to pocit štěstí nezávisejících na osudech jiných lidí. Ale může vůbec člověk dosáhnout pocitu štěstí, aniž by měl vztahy, které jej nevyhnutně formují, a na základě nichž nezřídka podléhá? Na tuto otázku neodpovím, neboť nejsem filozof – profesionál, ani dostatečně odvážný filozof amatér. Vím jen, že mezi těmi valašskými kotáry mi bylo moc hezky i přes to, že bych nebyl schopen vyběhnout ani na nejbližší kopec.
Ano, ten na ničem a na nikom nezávislý pocit spjatý jen s konkrétním místem, které člověk považuje za krásné. A na které člověk potřebuje docestovat, což tedy je znak závislosti, takže docházíme k faktu, že „nezávislé štěstí“ neexistuje. Přesto právě to je, myslím, jeden z cílů, které lidé na svých cestách hledají. Ovšem člověk je, bohužel, na společenství již z podstaty závislý, a proto je pro něj velice těžké zůstat neovlivněnou individualitou. I my jsme byli v těch chvílích závislí nejen na autobuse a na panu řidiči, abychom se mohli dostat na další podivuhodná místa. Cestování a poznávání patří k těm nejpříjemnějším součástem hledání smyslu vlastní individuality a snahy po individualitě. Právě v takovýchto momentech člověk nepociťuje potřebu ptát se po smyslu, protože smysl je přítomen.
Ostatně v okamžiku euforie se člověk nikdy neptá po smyslu. Zcela rozumím argumentu, že euforie lze těžko dosáhnout uprostřed luk, tedy pokud je tam člověk sám, ovšem síla prožitku vždy závisí na našem vnímání, tedy na intenzitě našeho vnímání a prožívání, nikoli na tom, kde něco vnímáme. A po té, co jsem si bez pomoci druhé osoby odstranil několik chyb v počítači, chápu dokonce i extázi vědeckých pracovníků, jíž dosáhnou po té, co učiní převratný objev, a dohlédnou jeho dopady.
Pravda, jsou na světě lidé, kterým stačí ke štěstí sedět na jednom místě, a dejme tomu bádat nad problémem. Z takových lidí se povětšinou stávají vědci, na základě jejichž výzkumů se například renovují památky, čehož si takřka nadevše vážíme my, kteří tvrdíme, že současnost je zkažená ;), a že dobře vlastně už bylo.
Dalším místem, které jsme ve středu navštívili, byl Radhošť. Hned první podstatný vjem, který z tohoto místa mám, mne dosti šokoval. Když jsme jeli ve skupině čítající šest vozíků a asi dvacet pěších na kopec, blížily se proti nám dva Harleye. Na každém z nich seděli dva jezdci s helmami, které byly typické pro Hitlerovu armádu, a šátky vysoko přes nos. Řidič předního motocyklu zpomalil, zadní motocykl také zvolnil. Ale spolujezdec na zadní motorce křičel na předního řidiče: „Přidej!!! Přejeď je!!!“. Velice jsem se polekal a čekal, co se bude dít. Ovšem zastavit jsem nemohl, poněvadž těsně za mnou byli další poutníci, a sjet do příkopa samozřejmě taky ne. Nikdy bych si nemyslel, že si ještě dnes někdo dovolí takhle jednat. Ale možná jsem „včerejší“. Oba řidiči však zachovali rozvahu, a klidně nás minuli. Asi bych jim měl poděkovat.
Tak, to bylo zpestření, abyste si nemysleli, že vnímáme jen to, co je idylické, a teď se zase budeme věnovat historii.
Zcela proti očekávání má současný turista namísto euforie na Pustevnách pocit tragédie. V roce 2014 totiž došlo k požáru hotelu Libušín, který byl původně otevřen již v roce 1899. Hotel byl postaven podle návrhu světoznámého architekta Dušana Jurkoviče (1868 – 1947), jehož dílo bylo velmi ovlivněno secesí. Ve zmíněném stylu byla navržena právě i shořelá budova. Bylo prokázáno, že k požáru došlo kvůli pochybení komínáře při poslední rekonstrukci stavby, která byla prováděna po roce 1995, kdy obě zdejší Jurkovičovy realizace, tedy hotel Libušín a útulna Mařenka, obdržely status národní kulturní památky. Jistě dokážu pochopit, že někdo může profesně pochybit, ale naprosto nerozumím tomu, jak někdo může v národní kulturní památce, která je tak významná svou secesní povahou a propracovaností jednotlivých architektonických prvků, provozovat hospodu, a ještě v ní topit jako v parní lázni. Tedy ne, že bych si myslel, že by v restauracích nemělo být patřičně teplo, ovšem to, že se například v zámeckých jídelnách neprovozuje pohostinská činnost, ačkoli by se na tom pravděpodobně dost vydělalo, asi má své důvody.
Škoda jen, že na Pustevnách to někomu zavčas nedošlo.
Utěšovat se můžeme jen tím, že útulna Mařenka ještě stojí, a alespoň na pohled působí velice útulně. Dovnitř se nesmí. Není totiž jistota, že by zase někdo nepochybil.
Jak vidno, nejen průměrní lidé, ale i zástupci státních institucí, si někdy až příliš pozdě uvědomují, že udělali chybu.
Obě zmíněné stavby, jakkoli je nenavrhoval architekt českého jména, nepochybně byly také výrazem české národní hrdosti. Řekl bych, že i z tohoto pohledu došlo k nevratným škodám.
Skutečnost, že secesní objekty na Pustevnách působí pozitivně nejen na nás vozíčkáře, ale i na „koloběžkaře“, a dokonce i na motorkáře – viděli jsme jich tam asi dvacet – mne naprosto nepřekvapuje, protože dokládá fakt, že jde, nebo spíše šlo, o velmi významnou kulturní památku, a to kulturní památku, která, řekl bych, je výrazem českého, moravského a slezského sebeurčení.
Pokud jde o páteční výstup na Lysou horu, která se tyčí do výšky 1 323 m, tak tam se v pátek vydali pouze tři opěšalí členové naší expedice, aby si dokázali, že to dokážou, a zatímco oni dobývali vrchol, my jsme neodolali, tedy hlavně ti nejmenší z nás neodolali, takže jsme nakonec rádi jeli a šli na místní jízdárnu, kde nám místní „rančeři“, tedy spíše „rančerky“ – chlapců tam bylo pomálu, asi proto, že ke koním mají v mladším věku vztah většinou děvčata, poněvadž si zřejmě dříve než chlapci vytvoří vztah k citlivým a ušlechtilým zvířatům. Zkrátka místní mladí adepti jezdeckého sportu nám připravili tři koně, aby se ti nejmladší z nás mohli projet. Byla to asi čtvrthodinová projížďka, což se mi, jako známému nespokojenci, zdálo časově dosti krátké, a divil jsem se, že když už jsme vážili tu dlouhou cestu, nedopřáli si ty projížďky aspoň dvě, ale vždycky platí, že běh věcí určuje především ten, kdo platí, a to já jsem nebyl.
Nicméně to bylo, jak se praví v jednom kultovním českém filmu, takové pěkné uvolněné odpoledne, takže samozřejmě nebyl důvod ke stížnostem.
Pokud jde o naše přátele – dobyvatele vrcholu Lysé hory, lze říci, že vrcholu dosáhli, avšak nejstarší člen expedice musel být do základního tábora dopraven s využitím kompenzační pomůcky. Jeho hrdinný výkon však budiž zapsán do naší kroniky zlatým písmem, neboť vítězí jedině ten, kdo se nevzdává. Z úcty k našemu hrdinovi na tomto místě odmítám líčit další podrobnosti, což, jak věřím, jistě pochopíte.
Na návrat našich „horolezců“ jsme reagovali s takovým halasem a tartasem, jako by se poprvé vrátili z nějaké té osmitisícovky. Překonávání hranic je sice nyní do jisté míry vnímáno negativně, to však neplatí, pokud se jedná o překonávání hranic lidských možností. Překonávání hranic osobních možností naopak musí být pouze chváleno, vyzdvihováno a oslavováno, což jsme také činili, protože pokud se věci daří, má se to vhodným způsobem slavit.
Konec naší dovolené se nicméně kvapem blížil, což každého dovolenkového nadšence vždy zkruší. Také proto jsme se velmi zaradovali, když jsme se dozvěděli, že si budeme moci dopřát ještě jeden, poslední velký, dovolenkový zážitek, a sice návštěvu hradu Moravský Šternberk. Na tomto hradě jsou specializováni nejen na svatby, z jedné z nichž jsme toho dost viděli – pokud tedy pokládáme za dostatečný zážitek vidět půvabnou nevěstu, odhodlaného ženicha a jejich hrdý svatební průvod – na něž jsme tedy hleděli z vysokého ochozu až do nejspodnější části hradu, tedy na jeho travnaté první nádvoří, a mohli jsme se tak alespoň trochu cítit jako pozvaní svatebčané.
Kromě svateb jsou zde specializováni i na vozíčkáře. Nájezdy jsou zde připraveny na požádání, a vůbec nevadí, že pro vozíčkáře je zpřístupněno „jenom“ jedno patro zámku. My jsme velice vděční i za to „neúplné“ řešení.
Na základě osobní odvahy, se mi poprvé v životě podařilo domluvit se s průvodcem, tedy v tomto případě s kromobyčejně sličnou slečnou průvodkyní, že mi „namluví“ výklad do diktafonu. Jinak pokud jde o namlouvání, rozhodně si nebudu namlouvat, že jsem, tedy coby návštěvník, zapůsobil na slečnu průvodkyni tak pozitivně, jako zapůsobila ona na mne, a to nejen svým outfitem, ale i nelíčenou ochotou udělat něco nad rámec svých povinností, a profesní bravurou.
Úvodem se sluší poznamenat něco z historie. Například to, že hrad Šternberk založil v polovině 13. Století Zdeslav z Chlumce a ze Šternberka. Škoda, že se ten šlechtic nejmenoval Zdestav, což by bylo poněkud bližší současnému vnímání, a navíc by to byl ideální název pro stavební firmu, ale, z marketingového hlediska nutno říci bohužel, jmenoval se Zdeslav. Na druhou stranu ten člověk neměl v životě dilema s tím kde a co slavit, tedy zřejmě v tomto ohledu nebral zřetel na politické poměry v místě, kde se právě nacházel, což může být v životě výhoda.
Vraťme se však zpět do historie. První písemný záznam o této (zde) stavbě najdeme v listině z roku 1262. Biskup Albert II. ze Šternberka (* okolo 1333; † 14. ledna 1380), významný církevní hodnostář a vlivný diplomat, využíval hrad jako svou rezidenci. V 16. Století proběhla díky šlechticům z rodů Berků z Dubé a Lipé renesanční rekonstrukce hradu. Po rozsáhlém požáru byl hrad rozšířen. Historie hradu je samozřejmě spjata s rodem Šternberků, a s bouřlivými okamžiky českých dějin. Za Třicetileté války (1618 – 1648) toto sídlo velmi utrpělo.
První dvě komnaty, které jsme navštívili, sice nemám podchyceny komentářem, protože právě v prvních dvou komnatách jsem si dodával odvahu požádat slečnu průvodkyni o spolupráci, tak tedy o nich mohu říci jen tolik, že tam jsou vzácná kachlová kamna, a brnění. Takové brnění mohlo vážit i 50 kilogramů, i zdatného rytíře tedy po několikahodinové bitvě zřejmě brnělo celé tělo. Jiné vysvětlení názvu tohoto typu výstroje mne nenapadá.
Ve druhé místnosti byl stůl s porcelánovým servisem, ani nevím, jestli to byla majolika, nebo fajáns. Každopádně to byla nádhera všech nádher, ale fotit se nesmělo, takže vás nemohu odkázat na konkrétní adresu. V nám vzdálenější části pak stála křesla a lenošky pro lenochy z řad šlechty.
Dále nás slečna průvodkyně pozvala do Prvního Berkovského salónu, v němž jsou pozdně gotické a ranně renesanční obrazy, které bývají zapůjčovány nejen na tuzemské, ale i na zahraniční výstavy. Viděli jsme například vzácnou dřevorytinu, na jejímž reliéfu je znázorněn Boží soud, tedy zkouška ohněm, neboli Boží soud. Je snad zajímavostí, že první zmínky o Božích soudech jsou v dekretu knížete Bořivoje z roku 1039. Zkouška ohněm je vlastně přecházení bosýma nohama po řeřavých uhlících, čili že něco, co se v primitivních kmenových společenstvích v rámci iniciačních obřadů odehrává ještě v současnosti. Chození po rozžhavených uhlících je dnes také součástí některých mentálních cvičení. Ve 13. století se však s využitím této praktiky rozhodovalo o vině a trestech. Podobná byla tzv. zkouška vodou, která byla v rámci čarodějnických procesů praktikována například u Luhačovic, kde osoba obviněná z čarodějnictví – povětšinou to byly ženy – byla svázána do kozelce a hozena do vody. Pokud se žena neutopila a vyplavala na hladinu, byla prohlášena za čarodějnici a upálena. Pokud se utopila, byla prohlášena za nevinnou. Tak tomu, vážení, tomu se říká „spravedlnost“. Manipulace obecným míněním, jak vidno, byla, a v některých společenstvích ještě dlouho zůstane hluboce zakořeněnou a nadšeně používanou praktikou zaručující vliv a moc.
Na dalším obraze jsme viděli takzvaný ordál, kterému byla v 11. stol. n.l. podrobena císařovna Kunhuta (později prohlášená za svatou), kterou její manžel Jindřich II. (korunováni byli 14. února 1014) obvinil z cizoložství, a nechal jí „projít“ po rozžhavených uhlících. Tato zkouška prý potvrdila její nevinu, poněvadž Kunhuta prošla bez úhony, a byla zbavena svého obvinění. Jindřich se jí údajně za svou podezřívavost velice omlouval, a prosil ji za odpuštění. Činil ta k asi i proto, že si vážil jejích lidských hodnot, což se tehdy vůbec „nenosilo“. Navíc Kunhuta prý měla i skvělé diplomatické schopnosti, a svého manžela zastupovala při některých jednáních. To ale dodávám jen na okraj. Podstatné je, že panovnický pár žil po oné „ohnivé“ zkoušce dále ve zbožné svornosti. (Ještě, že na to zjišťování nevěry měli tak „spolehlivou“ metodu. Ale čert vem metodu. Hlavně, že to alespoň v tomhle případě dobře dopadlo.) Tuto legendu z počátku 11. století jsme tedy viděli vyobrazenou na dřevorytině datované do počátku 16. století.
Jak jsem již naznačoval, zásadními exponáty jsou zde mimo jiné italská, holandská a francouzská kachlová kamna. Česká kachlová kamna jsou zde pouze jediná. Všechna kamna jsou součástí původního mobiliáře. (Cimrmanologové dobře vědí, že dle tvrzení božského Járy, který dobil severní ledový pól a neumrzl tam, se nesmí šetřit na komínech. Na Moravském Šternberku se pak evidentně nešetřilo na kamnech.) Neexistovaly zde žádné teplovodné průduchy, nebo přikládání do kamen z druhé strany, tedy z chodby, jako je tomu na mnoha jiných zámcích, takže při každém přikládání muselo služebnictvo vstoupit do konkrétního pokoje, čímž bylo panstvo rušeno i při práci, nebo při závažných jednáních, nebo i při kouření dýmky, což, jak se tvrdí, je aktivita nejvyššího významu, která například v klubech anglických džentlmenů nesmí být rušena ještě ani dnes, tedy v jednadvacátém století.
Také jsme viděli velmi vzácný japonský černě lakovaný nábytek, pro jehož lakování bylo vyžadováno naprosto bezprašné prostředí. Tento nábytek byl módní hlavně od poloviny 19. století. Oproti požadované bezprašnosti však byl ve zdejším prostředí naopak kouř a uhelný prach. Proto také truhláři vyjížděli na moře a tam zůstávali nezřídka i tři roky. Práce na jednotlivých kusech nábytku tohoto typu trvala až deset let, a na jeho výrobě se vystřídali dva až tři umělci. Na nábytek totiž bylo postupně nanášeno až padesát vrstev na tehdejší dobu vysoce kvalitního laku, který vlastně vytvořil velice silnou ochrannou vrstvu, která byla zároveň povrchem, a to povrchem velmi kladně hodnoceným z hlediska estetického. Teď mě tak napadá, že my dnes máme padesát odstínů šedi, zatímco oni dříve se soustředili na padesát vrstev laku. Asi je to proto, že v Japonsku 19. století si o tom, co my považujeme za normální, nemohli dovolit ani uvažovat, protože pokud by o tom uvažovali, pak by to pro ně současně představovalo povinnost zamyslet se nad padesáti způsoby sebevraždy stran zachování cti, protože takové přemýšlení o intimitě bylo zkrátka nemyslitelné. (Mimochodem, máte pocit, že i dnes má smysl uvažovat nad tím, co je pro nás otázkou cti?)
Vraťme se však ještě na chvíli k nábytku. Stinnou stránkou jeho výroby zůstává skutečnost, že jeho výrobci se prý dožívali nanejvýš pětatřiceti let. Na těchto „almarách“ pak byly motivy vytvářeny prostřednictvím drceného zlaceného a bronzovaného prášku, který se na motiv nahazoval. (No jestli to nahazovali jako někteří naši zedníci, tak to tedy muselo „vypadat“ ) J
Také jsme viděli cínové umyvadlo zvané „lavago“ s nádržkou na vodu o velikosti 1,5 litru, která sloužila i ke splachování prevétu, tedy záchoda s tzv. „volným odpadem“, který je na druhé straně zdi, a hádáte dobře, že co na tomto záchodě z člověka vypadlo, to se jednoduše spláchlo, a už se o to nikdo nestaral. (Já si tedy myslím, že s těmi odpady máme problémy do dneška, ale to nebudu rozebírat v souvislosti s tímto honosným hradním prostředím.) Šternberský prévet (z latinského locus privatus, tedy soukromé místo nejen pro prevíty) byl objeven poměrně nedávno, byl zazděn, a před ním stála šatní skříň, aby ten zednický šlendrián nebyl vidět. Znovu byl objeven v roce 2000 a pochází z počátku 15. století. Zajímavostí může být skutečnost, že v tom prevétu, tedy v té díře, kterou to padalo, byla příčná tyč, aby se tudy nedalo nejen neplánovaně vypadnout z objektu – před čímž jsme tedy byli varováni, protože ti nejzvědavější z nás pojali zvláště prohlídku tohoto místa velice detailně – ale také prolézt do objektu. A právě toho se zdejší vrchnost obávala, což mimochodem naprosto chápu, protože pro hradního pána by jistě znamenalo obrovskou hanbu, pokud by musel nejen, pokud jde o boj samotný, ale i ve společenské rovině čelit faktu, že jeho sídlo bylo přepadeno skrz záchod. Osobně si nedokážu představit potupnější situaci, než je tato. Pokud tedy beru v úvahu tehdejší normy morálky.
Navštívili jsme i Holandský pokoj, v němž jsou odrazy z díla holandských umělců. (Proto ten název.) Zdejší Lichtenštejnové prý holandské umění milovali. O tom, jestli milovali také holandské „modelky“, tedy dámy, jež byly předobrazy malířských děl, historické prameny taktně až zaraženě mlčí, avšak holandské obrazy skupovali Lichtenštejnové po celé Evropě. Ovšem nemohu pominout obraz Hanse Baldunga (1485 – 1545) zvaného Grien, respektive jeho obraz Svaté Markéty, jejímiž atributy jsou kříž držený v ruce, drak v dolní části obrazu (asi měla něco společného se svatým Jiřím), a perly v dolní části díla. (Ostatně perly patří ke každé ženě, která se ráda zdobí. Alespoň tedy v jejích myšlenkách. V praxi si je může dovolit jen málokterá. Svatá Markéta je měla od malíře dány, protože margarites znamená v řečtině perla.) Tento obraz vznikl roku 1518 a je jedním z nejstarších pláten na hradě.
Také jsme viděli intarzované šperkovnice posázené perlami, zdobené arabskou technikou, historicky datované do 17. století. Z toho je patrný přinejmenším fakt, že arabské umění mělo už tehdy vliv na mínění evropské aristokracie, a nepochybně bylo chloubou mocných.
Rovněž jsme byli upozorněni na kachlová kamna s erbem rodu Lichtenštejnů, přičemž erbů těchto majitelů není na hradě mnoho, protože právě oni chtěli, aby po přestavbě sídla, konané kolem roku 1370, působila stavba historizujícím dojmem.
Minuli jsme například i pěkně oblou barokní šatní skříň, kterou tehdy skládali až na místě, kde stojí teď, protože většina jejích „dílků“ vážila kolem 60 kg.
„Potkali“ jsme i druhé umyvadlo, tentokrát s rezervoárem ve tvaru ryby, kdy vstupní otvor je v ocasní ploutvi, a „kohoutek“ je poblíže tlamičky. Tolik tedy na téma umyvadla.
Byli jsme i v biskupské ložnici. Postel zde stojící pochází z roku 1634 a zajímavostí je, že zdejší průvodci u ní při kostýmovaných prohlídkách sehrávají známou scénu z pohádky Sůl nad zlato, při které se pan král ptá svých dcer, jak že ho mají rády, s čímž se nám tedy slečna průvodkyně svěřila. Celá scéna se prý odehrála tak, že její kolega, coby král, ležel v posteli, a ptal se jí, tedy s dovolením „naší“, slečny průvodkyně, toho času v roli princezny Marušky, jak ho má ráda. Ona mu řekla, že jako sůl, a on ji „vyhodil“. (No, víte, aniž bych chtěl jakkoli znevažovat morální poselství této skvělé pohádky, tak pokud jde o postele na hradech a na zámcích, vždycky si v nich raději představím mladou princeznu, než starého krále.) Ale život není pouhým sledem představ, které se navíc člověk od člověka často velice nepříjemně liší, ani pohádkou, a proto se pojďme věnovat dalšímu tématu prohlídky.
Poblíže biskupské ložnice jsme také viděli „moderní“ záchod“ z počátku 19. století, při čemž v tomto případě byla nádoba na vodu ukryta za dřevěným ostěním.
Přiznám se, že bych byl opravdu nerad, kdybyste si mysleli, že jsme tady byli primárně za účelem zkoumání zdejších prevétů, a jiných odkladných míst, ale skutečně tu ty záchody mají v nám dostupné expozici pouze dva, a to jeden starší a jeden novější, na který by se nemusel stydět posadit ani náš současník.
Vodovod zde byl zaveden na počátku 20. století.
To, že naše povídání končím „vodovodním“ tématem, by se jistě líbilo některým českým vodníkům, ale ti už vyhynuli, což ostatně víme z filmu o doktoru Mráčkovi, takže nevím, jestli bude to moje vyprávění o hradě Šternberk dost populární, a jestli má patřičnou informační hodnotu.
Co ještě dodat závěrem.? Jsme rádi, že se povedlo všechno, co se povedlo, a že doposud máme tolik životního štěstí, že můžeme takovéhle zážitky vstřebat a absolvovat, a že můžeme být „vytržení“, respektive jako u vytržení z bezpočtu odstínů životní šedi, ačkoli samozřejmě vždy platí, že člověk si musí najít nějakou aktivitu – tedy pokud může – která ho posune někam dál, i když je třeba upoután na jednom místě. Hledat si aktivitu a dílčí smysl života na jednom jediném místě je o mnoho těžší, než když člověk může poznávat v pohybu. Ale o tom cestovatelé vědí své. A nejen oni. Opět děkujeme všem, kteří se v tomto smyslu zasloužili o kvalitu našich životů.