Občanské sdružení OBZOR

Aktivity - Dánsko 2005

„Tak jsme byli v tom Dánsku, paní Müllerová.“, řekl by asi Švejk, započav tak rozprávění o zemi proslulé tolerancí, možností zvolit dle svého mínění, ať již je zvolený směr jakkoliv bizardní, zkrátka o nádheře života, v němž nejen člověk s postižením není rváčem spoutaným řetězy, nýbrž člověkem, jenž má právo dosáhnout nejvyšší kvality života, kterou je schopen vnímat. Člověkem, kterému je zcela samozřejmě poskytována maximální podpora.

O tom jsem se přesvědčil ve třech různých organizacích, které jsme navštívili. Nejprve to byla specializovaná střední škola Egmont Skolen ve městě Århus (čtěte Órhus, a nebo jak chcete), kde se nám věnoval jeden z profesorů, mimochodem těžce tělesně postižený spastik, čili nositel „ceny DMO“, kterému místy s obtížemi rozuměl  i jeho asistent. Nicméně onen pan učitel se specializuje na § 77  jako na součást dánského občanského práva definující postavení hendikepovaných ve společnosti. Tento paragraf je jediným dánským souborem ustanovení, který se danou problematikou zabývá. Jeho obsah tomu však plně odpovídá. Upravuje práva a povinnosti hendikepovaných „od kolébky až po smrtelnou postel“, Tedy především nárok na asistenci v rozsahu, který daný klient potřebuje, přičemž asistenti jsou vyhledáváni jak školami, tak dalšími organizacemi specializovanými na sociální programy, které jsou samozřejmě finančně závislé na rozpočtu místních samosprávních celků. O profesních aktivitách takto vyhledaných asistentů rozhoduje vždy jejich zaměstnavatel a klient je smí využívat jen v určitém rozsahu.  Ti z postižených, kteří jsou toho schopni, si vyhledávají asistenty sami a stávají se jejich zaměstnavateli nejen z hlediska čistě právního, ale i z hlediska účetního. To znamená, že o svých asistentech vedou účetnictví, s čímž samozřejmě souvisí jejich povinnost odvádět za asistenty daně, jakož i jejich zdravotní a sociální pojištění. Tedy stejná situace jako u nás. Jen s tím drobným rozdílem, že dánský hendikepovaný dostane na svého asistenta peníze z rozpočtu příslušného úřadu a to tolik peněz, aby si asistent nemusel připadat jako žebrák. Výše poskytované částky závisí na objemu daní vybraných orgány místní samosprávy v daném samosprávním celku, čiliže není jednotná. Záleží tedy na tom, jak si daňový úřad ošetří vybírání daní, které činí více než polovinu platu – na přesnou částku či procento jsme se neptali, neboť nám to připadalo drzé. Pro Vaši představu uvádím, že běžný tamní důchod je něco přes 9 000 dánských korun a pobyt ve škole stojí 6 200 (včetně učení, bydlení, papání a prostě všeho). To všechno a mnohé jiné nám tedy osvětlil člověk, kterému je něco přes čtyřicet, vystudoval teologii a žurnalistiku. Jeho jméno po mně nechtějte. Musel bych si vymýšlet, a na to nemám odvahu. Právě proto téměř bezmezně obdivuji Alexandra Dumase. Ale to je jen takový odskok. Zpět k tématu. Když jsem se jej přes anglicky mluvícího asistenta ptal, jestli má za sebou novinářskou kariéru, odvětil, že napsal pouze pár článků, za něž nebyl honorován. Z toho je vidět, že i v zemích „bez hranic“ vyžaduje žurnalistika „celého člověka“ s patřičným odhodláním a patřičně „ohebnou páteří“. Takový žurnalista si zřejmě ani v Dánsku nemůže dovolit nutit novinám to, co lidi nečtou. Leč to jsem zase poněkud odbočil. Když jsme skončili rozpravu, během níž někteří z nás, ovšem jen aby neurazili, popíjeli černou kávu, kterou se vehementně prezentuje každý dánský hostitel. Řekl bych dokonce, že káva má v Dánsku podobnou pozici, jakou u nás míval chléb se solí, než se jeho podávání stalo přežitkem. Zkrátka a dobře, každý plantážník si musí mnout ruce, když vidí tu sepjatost dánského obyvatelstva s kávou. Dětem a vybíravcům je samozřejmě nabízen čaj  či standardní unifikovaný sycený nápoj zvaný v našich končinách limonáda.

Ovšem pokračujme něčím zajímavějším.

Po diskusi nás tedy onen pan profesor pozval na oběd. (Jeho popis vynechávám, protože o jídle bude ještě řeč.) Tehdy jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, že mluvil pravdu, když nám vysvětloval, jaký důraz při školení asistentů kladou na autenticitu. Udiven jsem sledoval, kterak do jídelny vcházely osoby mající ruce svázané za zády a za nimi jiní, kteří jim v rámci té „hry“ podsouvají stoličku, tedy židli a skáčou jim pro oběd, nemluvě o krmení, u kterého se všichni dobře bavili. Také jsme sledovali asistenty se zavázanýma očima, neboť v této škole jsou i slepci. Nejvýraznějším zážitkem při obědě byla však situace, kdy z amplionů umístěných pod stropem nepřeslechnutelně řvala nějaká ženská. „Co to je? Co to je?  Takovej nekompromisní hlas. To snad někdo někoho někam svolává, nebo kýho výra. Ale vždyť se nikdo nehejbá. Všici jen sedějí a ládujou se. A teď zas do toho kecá někdo jinej, takže to svolávání asi nebude. No, já teda dánsky neumím, ale kdyby oni nám to aspoň rámcově přeložili, abychom věděli o co jde. I když poplach to asi nebude a kvůli ničemu jinému se vzrušovat nemusíme, takže zachovej klid Milouši.“. Takhle jsem uvažoval, vzpomínaje v té chvíli na své pobyty v lázních Teplicích, kde nás podobně uřvaným rozhlasem budili a taky se to nedalo vypnout. Ani prostřednictvím bravurně hozené ortopedické boty s tím člověk nic nesvedl. Po dánském rozhlase jsem tedy metat obuv nechtěl, kromě jiného i proto, že jsem se neodvážil zout. Při bližším zkoumání osazenstva jídelny jsem pojednou objevil příčinu toho neklidu, a sice noblesní dámu v kostýmu s mikrofonem v jedné a jakýmsi, zřejmě dost důležitým, papírem ve druhé, kterak osciluje mezi studenty a klade jim, zdálo se, všetečné otázky. Studentíkům se nejprve nechtělo odpovídat na mikrofon, jejich odpovědi byly vážné a váhavé, a té dámě na nich zřejmě hodně záleželo vzhledem k hodnocení studentů. Ti se však postupně stále více osmělovali a nakonec se to asi trošku zvrhlo, protože se jejich odpovědím všichni smáli. V tomhle jsou asi studenti všude na světě stejní. Nyní je však třeba se vrátit k panu profesorovi, našemu průvodci a to právě ve chvíli, kdy nás začal provádět po škole. První místnost, kterou nám s patřičnou hrdostí ukázal, byla tělocvična. Její velikost se mi jevila býti tak nějak standardní. Půdorys také běžný, obdélníkový. Jedinou zvláštností toho prostoru byla horolezecká stěna zbudovaná na jedné z užších stěn sálu. Nebyla to však obyčejná stěna, jelikož jedna její polovina byla, či řekněme je, sice klasická, avšak ta druhá je tvořena mnohem výraznějšími výstupky, než které se používají při „stavění“ běžných stěn, neb je počítáno, že ani hendikepovaný člověk se nemusí vzdát lezení. Potřebuje zkrátka jen přizpůsobit úchyty, které mají asi dvojnásobnou velikost oproti těm běžným. Jak to jde „chrobáčkům“ v praxi jsme neviděli, protože zrovna nikdo nikam nelezl.

Druhou místností, kterou nám s vážnou tváří ukázal, byla učebna výpočetní techniky. Proč zdůrazňuji jeho vážnou tvář a jaksi přílišnou oficiálnost projevu se dočtete dále. Mají tam na celkem malém prostoru asi dvacet počítačů, ale tím mě neohromili, protože v pražské Jedličkárně jsou také poměrně dobře vybaveni. To už však zase odbíhám. Postavil se pochopitelně čelem k nám a začal vyprávět, že jejich cílem je, aby přístup k počítači měl skutečně každý klient, který je schopen jej, třeba po úpravě – speciální klávesnice, lupa, reproduktor, mikrofon, hlasový výstup apod. – používat. Tomu jsem se trošku smál, protože náš cíl je týž. Rozdíl činí jen objem peněz, které na to naše ústavy a speciální školy mohou vyčlenit. A tím bych pro tuto chvíli téma computarizace uzavřel.

Vyvalili jsme se na chodbu, kde byly mimo jiné k vidění historické fotografie onoho objektu, neboť původně to byl zámek, z jehož podoby jakožto aristokratického sídla se nezachovalo zhola nic, neb tento byl srovnán se zemí.  Na jeho místě vznikl současný komplex, který je ještě stále dobudováván. Takto rozsáhlé investice umožnila nadace, která v roce 1970 investovala do věci jeden milion dánských korun. (Pánové, klobouk dolů. I s parukou.)

Pak nás vedl do pokoje jednoho ze studentů – kteří se zde mohou vzdělávat od osmnácti do padesáti let věku – se kterým se dohodli, že nám mohou jeho pokoj ukázat a on jim to musel povolit. (Nás se v ústavech nikdo nikdy na nic neptal. Akorát jsme si vždycky svorně připadali jako cvičené opice, na které se přišla juknout skupina vědeckých pracovníků, aby věděli, komu vlastně to jejich „bádání“ prospívá.) Pan profesor se omlouval, že předvedený pokojík rozhodně nepatří k nejvýstavnějším, ten byl však i přesto vybaven hygienickým koutkem zářícím čistotou, odděleným od obytné části i u nás již běžnou zatahovací stěnou. Co se vybavení týče, nechyběl zvonek pro přivolání pomoci, upevněný ne zcela prakticky na stěně, což už je systém překonaný bezdrátovým spojením, avšak vždy záleží na úrovni požadavků vznesených v daném směru, a pokud nikdo neměl potřebu, tak do toho prostě víc neinvestovali. Pokojík byl vybaven skutečně skromně. Stolek se židlí a závěsné skříňky, to vše by jistě mohlo vyprávět nejeden příběh trápení, snahy, bolesti a odhodlání, kdyby se někdo chtěl ptát. Nebyly však natolik zanedbané, aby se člověk musel stydět. Postel s nočním stolkem zářila novotou, snad proto, aby dokázala smysl osudu pro kontrast. To vše asi na deseti metrech čtverečných. Toto ubytovací křídlo prý bylo dokončeno teprve před třemi lety, což dokládá shora zmíněnou skutečnost, že areál je stále rozšiřován.

Následně jsme se – husím pochodem, protože nás bylo dvaadvacet – přesunuli k výtahu, jímž jsme byli postupně vyzdviženi o patro výše, odkud bylo důstojnictvem veleno vyrazit chodbou přímo ven směrem k pláži. Šli jsme kolem přízemních domků, které mi trošku připomínaly kasárna, nepochybuji však o tom, že za jednoduchostí staveb se skrýval komfort, zaručující vozíčkářům i těm, kteří vozík nepotřebují, život v pohodlí. Cesty vysypané drobnými kaménky lemovaly vzorové trávníky, z nichž jeden zrovna přistřihoval sekáč, ovládající jednoruč a přece bravurně nám všem dobře známý zahradní traktor. Tvář toho chlapíka prozrazovala nejen lehce snížené duševní schopnosti, ale také, a to především, radost ze svěřené práce spjatou s pocitem zodpovědnosti za její výsledek.

Zpozoroval jsem tam i párek milenců jasně dokazující naprostou otevřenost dánské společnosti. Ona byla půvabná usměvavá Japonečka, nebo, a to jistě, měla japonské kořeny. Jeho bych šacoval na Itala, i když jako apeninský poloostrovan by asi byl poněkud bouřlivější. Tenhle snědý mladík se na svou vyvolenou díval jako na svatý obrázek. Řekl bych, že po většinu svého života zachovává stoický klid. Vždycky jí něco špitl do ucha a ona se smála tak nádherně, až jsem nabyl dojmu, že ta dívka nemůže mít v světě nepřítele. Ale nechci se mýlit. Japonci prý mají několik tváří.

Od Japonců a jejich povah se dostáváme k molu, které nám samozřejmě vonělo exotikou. Vrhli jsme se však na něj s klasickou českou dravostí, neboť našim řekl bych národním pocitem je dojem, že nám něco uteče. Ale nic nám neuteklo. Moře bylo stále stejně odhodláno ukrojit alespoň píď břehu, takže vysílalo vlnu za vlnou v monotónním rytmu, který však není radno podceňovat. Molo se houpalo ........ no, k čemu to jen přirovnat? ........... ale kdo někdy oslavoval, jistě se dokáže do té situace lehce vcítit. Mamka se mě musela chytit, protože část mola nebyla osazena zábradlím a jí se točila hlava, ovšem rozhodně ne štěstím. Svíraje páčku poněkud pevněji než jindy měl jsem intenzivní pocit, že tady by chyba byla skutečně osudná. Molo se sice kývalo jen lehce, přesto však z jeho pohybu byla cítit síla živlu, pro nějž jsou všechna pouta příliš křehká. Vlnění hlubiny je z nejsugestivnějších obrazů tohoto světa. Kdybych měl ovšem strach, jistě bych mohl požádat o pomoc někoho z naší skupiny a on by mě rád převedl do bezpečí. Konečně jsme sami dorazili mezi zábradlí. Hluboce jsem vydechl s pocitem dobyvatele v pýchou se rozpínající hrudi. Pak už jsme si kráčeli jako na korze, vyhýbali se těm, kteří už se dostatečně pokochali dálkou lemovanou obzorem. Dorazili jsme na místo, kde byla lávka rozšířena v sice skromnou, nikoli však zbytečně malou plošinu, kam se naše „reprezentační dvaadvacítka“ sotva vešla. Takže došlo i na náš obdiv místní hlubiny, jejíž teplotu poněkud „zlidšťuje“ Golfský proud, který je poněkud mylně označován za teplý. (K tomuhle tématu se vrátím později.) Taková plošina je ovšem ideálním místem pro skupinové foto. A protože jsme všichni mladí okouzlující lidi, tak jsme se tam vyblejskli. Součástí plošiny bylo taky pohyblivé ráhno otáčející se kolem vlastní osy, používané pro zavěšení vozíčkářů do jakýchsi „sítí“ a jejich transport nad mořskou hladinu, kde na ně čeká loďka, do které jsou spuštěni, aby na vlastní kůži poznali něhu věčně kolébající náruče. Staletí plynou, moře zůstává.

Teď nás však vytrhnu ze sítiny snu a budu pokračovat ve vyprávění. Tady nad hladinou moře naše návštěva této školy skončila. S našim hostitelem jsme se rozloučili s přáním, aby se mu dobře dařilo v Japonsku, kam odlétal příští den nabízet služby svého zaměstnavatele, čili možnost studovat. Pro nás malé, ale šikovné je téměř nemyslitelné, abychom jako hendikepovaní sehnali peníze na studium v cizí zemi. Pro Japonce zřejmě nebude podobný postup problémem. Oni jsou, mně se zdá, vůbec odborníky úplně na všechno. Ale to už je zase můj obvyklý odskok od popisované reality. Zpátky!!! Všechno zpátky!!!

Po opuštění školy Egmont Skolen, kterýžto akt provázely proudy slz, neboť škola s podobným rozsahem služeb na území našeho „mocnářství“ zatím chybí, jsme byli odvezeni o několik kilometrů dále – není mi známo, zda na východ či k západu, avšak doufám, že na podrobnostech tohoto typu nebudete, milí čtenářové, bazírovat – zkrátka jsme byli odvezeni na kamenito-písčitý mořský břeh, kde nám hostitelé uspořádali piknik s obligátní kávou, malinovou šťávou a tradiční žemlí plněnou čím chcete. Byla to paráda. Rackové, pro něž mají Angličané termín, jenž mi až dosud zůstal utajen, nám nerušeně létali nad hlavami, ale, což mne překvapilo, nebyli nijak dotěrní – svačiny mi nesežrali ani kousek -, naproti tomu berušky, jejichž anglický název zní ladybird, kousaly do všeho, na co přišly, mně nevyjímaje. A právě zde, v rámci pick-nicku, došlo k tomu, že někteří odvážlivci z naší skupiny neodolali vábení mořských vil, a odvážili se k pár tempům směrem do nekonečna a zpět. Tedy, ono nešlo jen o pár temp. Některé hlavy plavců se směřujíce k obzoru povážlivě zmenšovaly. Štěstí však přálo. Vrátili se všichni. Pokorní a ztuhlí.

Povinnost zpravodaje mi velí zmínit, že i zde, tedy na nijak luxusní pláži, bylo výrazně označené molo sloužící zvláště vozíčkářům, umožňující jim bezproblémové vklouznutí pod hladinu a těm, kteří se neutopí, samozřejmě, také bezproblémový návrat na mateřskou souš.

Ovšem když to budu chtít vzít skutečně posloupně, začnu asi takhle. Tak jsme dorazili. Po sedmnácti hodinách prožitých v autobuse, kde mi přímo za hlavou seděl Václav Průša, rozený vypravěč, jemuž by nezavřel hubu ani pan Svěrák, jsem až téměř nábožně poslouchal dánské ticho a pouze vzdálené hlasy hovořící anglicky pod nebem bez mráčku, přičemž ještě kolem šesté hodiny ranní se nad krajinou válely zlověstné mlhy, takže jsem se poměrně zalekl, že se „nevyzuju“ z pláštěnky. Počasí se však postupně zlepšovalo a teď, tedy asi půl hodiny po poledni, bylo jedním slovem nádherně. Vyvalili jsme se tedy z autobusu omámení jako mouchy v předjaří vstříc usměvavým hostitelům, a Lars, tedy „duchovní otec“ celé oázy klidu a míru  nás odvedl k bohaté tabuli. Poněkud jsem se zalekl rozmanitosti zeleninových salátů a pomazánek, neboť ještě den před odjezdem mne nezanedbatelně trápil průjem, ale s prvními sousty jsem se krůček po krůčku seznamoval s kuchyní, v níž se snoubí brokolice s mrkví zalitá dresingem okořeněným snítkami kopru a mísa plná ovoce přelitá šlehanou hmotou, kterou si Irové zušlechťují kávu. Ovšem obědy mají poněkud „lehčí“. Jejich základem je pečivo a již zmíněné pomazánky z ryb,  přičemž nemůžeme opomenout různé zeleninové mišmaše. K obědu a večeři nám servírovali čistou vodu z vodovodu s „čistým“ ledem z ledničky. (Já tedy nevím v jakém stavu mají vodovody a do jaké míry důvěřují svým čistírnám pitných vod, jelikož však zřejmě pijí čistou vodu s ledem i oni sami, řekl bych, že v tomto smyslu lze důvěřovat. Tuto mou domněnku dokládá i skutečnost, že všichni členové našeho zájezdu jsou dosud naživu.) Po obědě, který se nám zdál vydatný i přesto, že večeře jsou mnohem bohatší, jsme se kvačili ubytovat.

Ubytovací kapacity představují 72 lůžek situovaných do třech přízemních domků se sedlovou střechou, při čemž každý domek „v sobě skrývá“ šest samostatných pokojíků. Součástí každého z nich je koupelna se sprchovým koutem a umyvadlem, ve které se pohodlně otočí vozík, i když ho řídí takový nešika, jako jsem já. Ještě bych se mohl zmínit, že umyvadla jsou upevněna na jakýchsi lyžinách, což umožňuje jejich horizontální posun v celé šířce dané stěny, na kterou jsou lyžiny připevněny. Stejným způsobem je ukotven i zvedák ve sprchovém koutě. Nepovažuji za nutné šířit se o toaletě, která je samozřejmou součástí „hygienického prostoru“. (Ale není posuvná.) Bylo sice znát, že vybavení už není nejnovější, což si žádalo intenzivnějšího větrání, avšak takový komfort bych jistě nebyl očekával.V každém pokojíku jsou dvě palandy. (Čtyři lůžka.) Každou palandu bylo možno „naklopit“ na stěnu a zajistit, takže držela v horizontální poloze a nehrozilo, že by se člověk cestou do lože či z lože omráčil.

Omračovala nás jen a jen nepolevující vstřícnost našich hostitelů. (Bylo jich šest. Tedy ne že bych chtěl parafrázovat pana Poláčka.) Pan vedoucí Lars, tříčlenná rodinka – rodiče s asi    dvanáctiletou dcerou –, tedy Karsten, Mette a Michel, John - fajn kluk na vozejku, jeho asistent Kristian, toho času student filosofie a Ulrik, číman, kterej moc nevyrost a má jen jednu zdravou ruku, za to však je všude, kde má bejt a udělá všechno, čeho je třeba. Když jsem se chtěl po cestě vykoupat, vyhledal jsem právě jeho, aby mi pomohl posunout zmíněný koupací sedák. Nemusel jsem hledat dlouho. Kouřil před domem.(Ostatně jako téměř všichni dospělí Dánové. Já sám jsem viděl, či poznal jediného Dána, který prokazatelně nekouřil. Byl to Lars. Ovšem také jsem neviděl kouřit žádného z postižených. Nevím, zda kouřit nesmějí, či nechtějí.) To jsem však zase příliš „odběhl“ od původně zamýšleného sledu událostí. Dojel jsem tedy k těm dveřím, uviděl Ulrikovu postavičku stojící zdánlivě nezúčastněně zády ke mně a počal jsem anglicky koktat, protože jsem se zpočátku styděl: „Please, could you help meeeee? I need move my .........“, a teď jsem nevěděl, jak to ti Američané říkají, takže jsem musel říct:“Folow me, I´ll show you, what´s a problem. (Pojď za mnou a já ti ukážu, o co mi tak nějak jde.)“. Briskně pochopil situaci a na svých krátkých nožkách bez kolen vyrazil za mým strojem. Přikvapili jsme do koupelny a já jsem zase počal klopotně koktati ve světovém jazyce. Tentokrát se z mých úst linulo cosi ve smyslu, že bych potřeboval ten koupací sedák posunout o něco ke středu, aby bylo kolem více místa. Pochopil. Nadzvedl jistící páku. Opřel se do sedačky. Nic. Mechanizmus patrně nepatrně zalehl. V jeho tváři bylo možno pozorovat neklid, ba vzrušení. Krokem poodstoupil. Vteřinu přemýšlel. Pak do toho třikrát praštil až ve mně hrklo a ono to najednou šlo. Povídá:„Good!.“. Já povídám:„Very good!. To jsem, chlapče, přesně potřeboval.“. Úsměvy od ucha k uchu a jak se objevil, tak zmizel. Následně došlo ke koupeli úprku k tabuli, jež byla řekl bych přímo dionýzovská. Tak tedy předkrm, to byl nějaký salátek, nevím už přesně jaký, ale na beton vím, že jsem se nestačil oblizovat. Pak přinesli něco na způsob pizzy, ovšem s takovou oblohou, o jaké se meteorologům může jen zdát. Zelenina. Zelenina. Zelenina. Co nám k tomu dali jako přílohu už si taky nepamatuju. Nejsem slon. Ovšem příklad uvésti mohu. Uctili nás takovými těmi zelenými nudlemi. Vypadalo to jako hadi, které jsme si mohli přelít velmi chutným bílím bešamelem. (U nás prej ty nudle prodávají taky.) K tomu si v duchu servírujte filety lososa a něco z ústřic. Myslím, že právě to Vám dodá pocit přítomnosti v zemi proslavené rybolovem. Taky mají celkem v oblibě ředkvičky, řekl bych. Další jejich zřejmě dosti oblíbenou přílohou jsou americké brambory. (Mám na jazyku něco o globálním vlivu Ameriky, ale raději to spolknu.) No, a když už si myslíte, že za chvíli prasknete, servírují Vám něco na způsob medovníku, či zmrzlinu s jahodovou mixáží. Avšak dosti již o jídle. Jen ještě takovou perličku. Jednou jsme dostali každý jeden svazeček krájeného chřestu zabalené v plátku uzeného – prý je to ten druh chřestu, co roste vzhůru, a u nás je k sehnání jen o význačných svátcích - ale nikdo se toho nechtěl ujmout. Všichni se na to tvářili jako na cosi cizorodého, co by napřed mělo být chemicky rozborováno. Jen naše mamka ne. Zavětřila dobrotu, zakrojila, okusila, očka se jí rozzářila, a pak zchroupala jeden svazeček za druhým, jen se zaprášilo. Vezmeme-li v úvahu, že nás u stolu bylo osm, dojde mám, jak si pochutnala. Po této vydatné večeři jsme byli pozváni na další „nášup“. Dovedli nás k ohništi, které je součástí desetihektarového pozemku přináležejícího k centru, na němž jsou rozeseta hřiště – fotbalové, či volejbalové a podobně – dětské pískoviště, o kus dál zase bludiště vytýčené dvěma řadami kůlů, nebo pravá, nefalšovaná tee-pee. Ale když už jsem se zmínil o těch kůlech, musím podotknout, že mučednický kůl jsem neobjevil. Indiánská tradice zde zřejmě nezakořenila až tak pevné. Jednotlivá stanoviště jsou pak vzájemně provázána paprskovitě se rozbíhajícími vzorově vysekanými cestami. (Teda řeknu vám, za takovou práci by se nemusel stydět ani Béda Trávníček.) Vraťme se však k tomu pozvání na piknik u ohniště. Když se řeklo opékání, jako každý správný Čech jsem si představil buřta, ale nevěděl jsem kam ho dám, neboť jsem byl skutečně narván k prasknutí. Ovšem chyba lávky. Nemělo jít o tepelnou úpravu uzenin, anóbrž o pečení kukuřice, což je údajně dánský národní zvyk. Mají na to dokonce specielní nárychtuňk, a sice jakýsi zmenšený model globusu – asi velikosti házenkářský mičudy – jehož dvě polokoule jsou na jedné straně spojeny pantem a na druhé drátkem provlečeným dvěma očky, takže celou drátěnou konstrukci pokrytou pletivem lze otevřít a nasypat dovnitř přiměřené množství kukuřičky, aby se nám mrška dobře propekla. Ta koule obehnaná pletivem je samozřejmě připevněná na násadě, aby se dala držet nad plamenem. Ovšem někdy se stane, že milá kukuřice začne hořet. Pak nezbývá, než začít mlátit opékačem o zem, a pak tu dobrůtku prostě vysypat a oželet. Byl to příjemný večer. První ze šesti příjemných večerů o nichž ještě nevím, jakým způsobem je budu popisovat a zda vůbec, protože bych to taky mohl popisovat do nekonečna. A na nekonečný příběh si ambice rozhodně nedělám.

Další z míst, která jsme navštívili byla speciální škola Handi-Ka, opět ve městě Aarhus – nebo někde jinde? Záleží na tom, kde je záviděníhodná pokladnice možností a pestrosti přístupu k jednotlivci? – Lidé opět milí, příjemní. Paní učitelka nás zavedla do třídy, kde jsem si hned všiml dvou dívek na vozíku, z nichž jedna vypadala, jako by se před několika dny vrátila z prázdnin od své čínské babičky. Jmenuje se Helena, ale příliš se o ní rozepisovat nemůžu, protože nebyl čas ani důvod zjišťovat podrobnosti. Naturalizovaní asiaté zde, jednoduše řečeno, očividně žijí plnohodnotným životem a nikdo je nepokládá za cosi exotického. Ta dívčina, stejně jako její kamarádka, byla bohužel postižená i duševně. Přesto, nebo snad právě proto, zdobil její tvář neutuchající, nikoli však nepřítomný úsměv. (Nelekejte se, její adresu nemám. Je jí asi deset let a neovládá angličtinu ani krkonošský dialekt.)

Jedním z nejvýraznějších a vlastně nejvíce šokujících mých poznatků z pobytu v Dánsku je skutečnost, že tamní postižení jsou na tom ve velké většině fyzicky hodně špatně a pohled na ně mne skličoval, za zveřejnění čehož se omlouvám. Ale neumím zastírat své mínění a když lžu, poznáte to na mně. Příkladem toho, co jsem napsal, je Denis. Seděl na druhé straně místnosti s hlavou vyvrácenou vzad a rukama pevně připoutanýma k postranicím koženými řemeny. Jeho nožky byly totálně v křeči. Komunikoval pouze tiše s druhou z přítomných učitelek, která se snažila nastavit jeho nepoddajné tělo do požadované polohy v okamžicích, kdy nám její kolegyně popisovala činnost, které se oddávají v dané třídě.

Na stěnách visely koláže, jimiž měli žáci - stručně řečeno -  vyjádřit svůj vztah ke světu. Bylo z nich patrno, že mnoho žáků, řekl bych převážně teenagerů, vnímá a obdivuje především zpěváky prezentované věhlasnými periodiky, jako je například BRAVO a další jemu podobná, která ovšem také nečtu. (Je vidět, že „masírování mozků“ funguje! Hurá! Umělci, radujte se. I když třeba nic neumíte.) Pardon, to byla jen taková bezvýznamná odchylka vůči kurzu.

Druhá skupina studentů pak zobrazovala vlastní tvář  či něco, co bezprostředně souvisí s jejich osobou. Možná, tedy zcela jistě, si tak pomáhají při sebeuvědomování si sebe sama, při vnímání vlastní jedinečnosti a v ideálním případě vlastní originality.

Ovšem pokud jde o jejich aktivitu, šokovali mě jednou věcí: Lidičky, oni si sami natočili videoklip! A pochopitelně v něm sami účinkujou. - Kdo jí jen trochu udrží, tomu dáme do rukou kytaru a je úplně jedno, že z ní nevymáčkne ani tón. Hlavně, že dělá, co ho baví, a může se ztotožnit se svým idolem. – Další se chopí paličky, načež je z něj bubeník světové extratřídy. A ten, komu ruce neslouží takřka vůbec, ujme se role zpěváka. Postavíme před něj mikrofon, a snaž se. Prostě – tu er superliga!

Vrtalo mi hlavou, jak to dělají. Nesedělo mi totiž, že hlas zpěváka je modulován počítačem. I položil jsem otázku: „A japa vy to tuty v tom Dánsku díláte?“.

Dostalo se mi překvapující odpovědi. : „Ten zvuk je originál. Je to song Dánské kapely, která byla na vrcholu popularity ještě tak před rokem, ale to není důležité. Děcka jim fandí a tu nahrávku nám oni sami předali po té, co přijali pozvání mezi nás.“. (Jakpak by se k tomu asi u nás postavila OSA*, táži se sám sebe. I když z hlediska objektivity je třeba poznamenat, že u nás se na rozdíl od Dánska krade ve velké míře, takže bych se zápornému stanovisku zmíněné organizace ani nedivil.)

Pojďme však dále.

Ten klip byl, či snad lépe je, soustavou klasických prolínaček dělaných na počítači. Obecně vzato, nic mimořádného. Když si však uvědomíme, že scénář a další jeho jednotlivosti tvořili lidé, jejichž schopnosti jsou drasticky omezeny, musíme smeknout.

Možná jsem tím kusem filmu až příliš unesen, ale potvrzuje mi to ryze osobní teorii aplikovatelnou na posun hranic lidských možností, že člověk se nikdy nedozví, kam až lze zajít.

Avšak pospěšme dále. Čas nečeká.

Kromě „zázraku“ promítačky, která převádí na plátno i speciální znaky a symboly, které usnadňují komunikaci s „těmi uzavřenějšími“ z nás, se pochlubili také cestovní kanceláří sídlící přímo v objektu školy, ba co dím, v malé místnůstce, kam se sotva vejde pět vozíků.

Než ovšem zaklepeme a vstoupíme, je třeba popsat ještě jednu scénu, která o lecčem vypovídá.

Šli jsme tedy jako obvykle husím pochodem vpřed a člověk se podvědomě snažil vidět mezi těly těch před sebou co nejvíce. Najednou se mi zdálo, že ve tmě před sebou vidím jakýsi gauč. Šmankote to je snad kanape. No ti tu teda mají útulno. Všechna čest…. , znělo mi hlavou a jel jsem dál, aniž bych myslel na řízení vozidla. Jenom jsem, tehdy ještě nevěda proč, upřeně sledoval tu pohovku. Jedu blíž, ….. ještě blíž, …… zaostřím svůj tupý zrak a pojednou vidím, co vidím …. Vždyť tam někdo leží! A není to jeden člověk. Jsou tři.Jeden leží a druzí dva spíce sedí po stranách pohovky. No vždyť tihle, ……. Tihle mají přece být ve škole! A oni se tu válí jako lemry! Co jako lemry, jako lemuři se tu povalují. A ….. A ono jim to projde! Nikdo jim nic neřekne. Hmmm, zajímavý přístup ke studentstvu. Velmi liberální, zdá se., říkal jsem si pro sebe udiveně.

Když jsme přišli až k pohovce, naproti které byly dveře, do nichž jsme mířili, došel mi pravý stav věci. Byli to asistenti těch, k nimž jsme mířili. Asistenti, žádní studenti, pane Lukavec.

V cestovní kanceláři byli tři vozíčkáři – zaměstnanci, kteří tedy zřejmě poslali své asistenty na odpočinek. Tedy na dočasný odpočinek. U okna seděl bodře se tvářící asi padesátiletý pan ředitel s vousem zarostlou bradou, v níž však nezanikl jeho lehce křivý, avšak nemizející úsměv, jež odkýval ne zcela dostatečný chrup. Ten pán na mne dělal dojem dobrosrdečného námořníka ošlehaného vichry. (Nikoli však vichry restauračními.)

Jeho vedlesed mne, nechť mi ten dobrý člověk odpustí, ničím nezaujal a proto jej nebudu popisovat.

Zato však třetí člen týmu byl pro mne osobou veskrze zajímavou a to z toho důvodu, že se po dobu naší přítomnosti – byli jsme tam asi půl hodiny – se ani nepohnul. Ruce i nohy měl připoutány řemeny a zdálo se, že není ani schopen ovládat notebook připevněný mu k vozíku. Nevím. Třeba jen oddychoval po nějakém náročném úkolu a věnoval svou tichou pozornost nám, jakožto vítanému zpestření své monotónní práce.

Nedokončeno.

* Ochranný Svaz Autorský