Občanské sdružení OBZOR

Kunšov, jižní Čechy 2011

Sobota: Vysoká u Příbrami
Neděle: část les u Kunšova, někteří postýlka, ostatní různé + Vodňany
Pondělí: Protivín + JETE
Úterý: Husinec + České Budějovice
Středa: Písek, Putim + Kratochvíle
Čtvrtek: Hluboká + Český Krumlov
Pátek: Prachatice, Šumava (blata)

Tak kde jsme to vlastně byli, putujíce od startu k cíli? Tahle zásadní otázka se mi urodila v hlavě, když jsem se rozhodl začít psát o našich letošních dovolenkových zážitcích. Dovolil jsem si básnickou licenci, neboť se již několik let směle prohlašuji za básníka. Kromě toho však také hluboce ctím životní odkaz cestovatele a spisovatele Karla Hynka Máchy, který, řekl bych, založil jeden z prvních klubů českých turistů, v rámci něhož putoval se svými přáteli od hradu ke hradu, a to ne proto, aby jej vyplenil, jak činívali rekové v časech krvavých řeží, nýbrž pouze a výhradně proto, aby jej poznal v historických i zeměpisných souvislostech. O totéž se snažíme i my, neboť, jak tvrdí moudří, bez poznání minulosti nelze plně prožít současnost. Anebo drsněji: Kdo nezná svou minulost, nemůže chápat svou současnost. Přiznám se, že naprosto rozumím lidem, kteří historii učinili svou současností, poněvadž neměnnost a stálost minulého poskytuje člověku tolik potřebný pocit jistoty. Historikové sice stále bádají, otevírají nové „komnaty“ a „prosvětlují dosud neobjevená zákoutí“, přesto však minulý svět není zdaleka tak převratný a šokující, jako ten současný, neboť je ustálen v tom, co chceme pokládat za původní, tedy související s našim původem. Nyní ovšem považuji za dobré opustit linii úvah o původu našeho jsoucna, jakož i člověčího  cestovatelského nadšení, a navrhuji věnovati se konkrétnímu líčení s využitím historických dat, pokud jej tedy budu schopen.

Když jsme v sobotu 13. 8. 2011 vyjížděli, obloha, pro vzletnější povahy nebesa, nám příliš nepřála. Každou chvilku nám poslala k osvěžení, nebo spíš k postrašení nějakou tu přepršku. Myslím, že i bezvěrci v našich řadách začali v těch okamžicích uvažovat o existenci vyšší spravedlnosti a žádat její eventuální zástupce o přehodnocení týdenního meteorologického plánu, a to ve prospěch počasí prázdninového, čili slunečného.
Vybaveni klasickou cestovní menáží, tedy řízky a termoskami s nápoji, jež nebudu konkretizovat zejména proto, abych vyhověl zákonu o reklamě, jsme se vydali vstříc prvnímu společnému kulturnímu zastavení. Tím bylo sídelní místo zvané Vysoká u Příbrami proslulé tím, že zde žil a tvořil hudební skladatel Antonín Dvořák (1841–1904). Co jazyková hříčka mne napadá otázka, jestli zde mistr více žil, nebo více tvořil, avšak z úcty k jeho géniu tu  nebudu podobné úvahy rozvíjet. Okolí zámečku, ve kterém zde pan skladatel žil,  shledávám kromobyčejně inspirativním. Jen pro připomenutí mistrova díla bych volil méně vtíravou a kýčovitou formu. V parku obklopujícím vilu jsou zde mezi stromy rozvěšeny jakési „záclony“, na nichž jsou vyobrazeny postavy Dvořákových oper, což se mi po estetické stránce jeví jako nepříliš vhodné. Při pohledech na ty kusy tkanin jsem si, s odpuštěním, připadal spíše jako v sušárně prádla  než na místě piety a oddychu, kde se mistr nechal inspirovat přírodou ve všech jejích formách. Když si člověk odmyslí „prádelnu“ a skutečnost, že za tu „záclonovou estetickou koncepci“ dostal někdo dobře zaplaceno, působí zdejší poměrně rozlehlý anglický park velice klidným a osvěžujícím dojmem. Lavičky u více či méně skrytých „rusalčiných“ jezírek přímo vybízejí k pohádkovému snění. Tento zámeček si pan Antonín Dvořák roku 1884 koupil, což jsem již na těchto stránkách zmiňoval, když jsem popisoval naše loňská putování. Po návštěvě tohoto místa jsme však již spěšně zamířili k večeř do mlýna v Kunšově. Ptáte-li se, kde to je a co to je, rád odpovím. Jedná se o nově zrekonstruovaný mlýn, situovaný v malebné krajině jihočeských rybníků. Mlýn, ve kterém se ovšem nemele, nýbrž se zde sportuje a rekreuje. Odtud název Rekresport mlýn Kunšov. http://www.rekresportmlyn.cz/

Zde jsme se tedy uhnízdili jako ptáčátka a byli po sedm dní opečováváni takřka jako v Lurdech. Je sice pravda, že nálety vosích a muších „leteckých svazů“ nás notně zaskočily, načež jsme jim vyhlásili nesmiřitelné nepřátelství, ale po takřka celodenním cestování nám chutnalo všechno, do čeho jsme se pustili.
Tiché, až chlácholivé prostředí poblíže hráze rybníka nám poskytlo ideální kulisu ke skvělé zábavě. Nejmladší členky naší družiny, tedy jedenapůlletá Vendulka a čtyřletá Kristýnka, si od prvního okamžiku zamilovaly místní trampolínu. Z bezpečnostních důvodů byly ustaveny „trampolínové hlídky“, aby se nám mladá generace mohla svobodně rozvíjet, což ostatně děvčata činila i na klouzačce a houpačkách...

V neděli po ránu jsme se uskupili v jeden šik, a namísto do kostela – mimochodem, sakrální budovy a jejich bezbariérovost by mohla být námětem nejedné kriticky zaměřené odborné statě – jsme vyrazili po hrázi blízkého rybníka a za sborového zpěvu písně Tam za vodou v rákosí jsme se poznenáhlu vnořili do tichého příšeří lesa. Kráčejíce a koly otáčejíce kochali jsme se lesní nádherou a podivovali se mimo jiné nad počtem a velikostí lesních mravenišť. Našli jsme jich osmnáct, tedy pokud vím, a to jsme ani moc hledat nemuseli, protože byla vidět přímo z cesty. Mravenci prostě vědí, kde se zabydlet. Ve svých ohromných „palácích“ pak mohou trpělivě čekat na to, co z nás – turistů – vypadne. Ovšem chápu, že takovou životem kypící nádheru, jako jsou jihočeské lesy – pokud si je tedy „nepropachtuje“ kůrovec – nelze pojímat pouze materialisticky. Ten les se nám stal místem zastavení a rozjímání. Myslím, že právě tam jsem pochopil, proč lidé objímají stromy, a ti, kteří je neobjímají, s nimi alespoň hovoří. Jakou myšlenkou bych asi tohle téma měl uzavřít? Nenapadá Vás něco? Hloupá otázka od autora, přiznávám. Když dovolíte, mne – člověka bez teologického vzdělání a hlubšího teologického poznání – napadlo následující: každá pozitivní víra má vzhledem k životní cestě záchovný smysl. Smůla ovšem je, že každý z nás považuje svou momentální víru za pozitivní, a tudíž se i skvělé myšlenky mohou zvrhávat příčiny destrukcí všeho, co činí naši civilizaci podivuhodnou.

Jednou z kulturních ikon naší, tedy české, minulosti je beze sporu světově proslulý malíř, kreslíř a dekoratér Mikoláš Aleš (1852–1913). Právě za jeho odkazem jsme v neděli odpoledne zajeli do Vodňan. Tamní muzeum a galerie právě pořádalo výstavu mistrova díla nazvanou Mikoláš Aleš ve Vodňanech. Informovaní průvodci ochotně zodpověděli všechny naše dotazy, a hlavně nám – vozíčkářům umožnili s naší těžkou technikou přístup ke všem exponátům, za což jim patří náš vřelý dík.
Ještě před výstavou jsme si v bezbariérovém prostředí města prošli menší okruh, jehož sakrální dominantou je Kostel Narození Panny Marie. Děkanský kostel je nejvýznamnější stavební památkou. V písemnostech je zmiňován již od r. 1317. Současnou podobu získal mezi lety 1894 - 1897 goticky přestavěn. Interiéry a renesanční štíty jsou zdobeny podle návrhů Mikoláše Alše. V okolí kostela je několik restaurací různých cenových úrovní, což na mne, přiznám se, působí poněkud kontrastně, ale z hlediska turizmu tento soulad zřejmě vyhovuje. Od kostela lze přímo proklouznout na centrálním vodňanské náměstí, tedy Náměstí Svobody, a občerstviti se tam báječnou zmrzlinou – po našem nájezdu došly slečně zmrzlinářce zásoby.

V pondělí dopoledne jsme pak vyrazili do Protivína, kteréžto místo proslavil svou nesmrtelnou stopou Dobrý voják Švejk. Mnoho lidí se zamyslí nad otázkou, kudy to ten Švejk vlastně při té své budějovické anabázi pochodoval.... A tu to pro Vás mám: Milevsko - Květov - Vráž - Malčín - Čížová - Sedlec - Horažďovice - Radomyšl - Putim - Štěkno - Strakonice - Volyň - Dub - Vodňany - Protivín - a zas Putim....." , ale myslím, že se trochu vytahoval, neboť z textu plyne, že tučně označená místa nenavštívil, většinou je pouze minul. V Protivíně byl Švejk až když jím projížděl, eskortován vlakem z Písku do Českých Budějovic, neboť tato trať přes Protivín vede. Ve své anabázi se Protivínu pouze přiblížil, což jsem se dopídil na internetu, kterému tímto děkuji za dlouholetou skvělou spolupráci.
My jsme ovšem v Protivíně byli, a to nejen za účelem prohlídky města a nákupů, bez kterých se žádný Čech neobejde, leda že by to byl nějaký obejda, ale to, jak račte vědět, není náš případ. My nakupujeme pravidelně. Tentokrát jsme zakoupili dvě plácačky na bodavý hmyz, a mnoho jiných užitečných věcí, jejichž výčtem bych Vás nerad obtěžoval. Věnujme se Protivínu. Dorazili jsme tam, abychom navštívili sice poněkud stísněnou, avšak o to vyhlášenější krokodýlí zoo. http://www.krokodylizoo.cz/ Díky poradě s pracovníky místního infocentra jsme ji našli velmi rychle. Jedná se o expozici v přízemí, rozdělenou do dvou částí. Neváhajíce ani minutu, zablokovali jsme pěti vozíky nejprve jeden krokodýlí prostor, a pak i ten druhý. V prvně navštíveném, menším prostoru obývaném predátory, nám pan průvodce podal zasvěcený a kromobyčejně barvitý výklad. Nechci si hrát na odborníka, ovšem nesmlčím, že jako člověk mající panický respekt před zubařem jsem pouze závistně zakvílel dozvěděv se, že žralokovi je úplně jedno, jestli mu při trhání kořisti vyletí nějaký ten zub. Když se tak totiž náhodou stane, vyroste mu během krátké doby nový, a ještě ostřejší.
Odpoledne jsme pak vyrazili na prohlídku jaderné elektrárny Temelín. Netušil jsem, přiznám se, že v jaderných elektrárnách se dělají prohlídky. Považoval jsem je za podezřelá monstra obestřená „houbovitým“ smrtícím tajemnem. Když jsme však projížděli vesničkou Temelín – mimochodem velice pěknou a upravenou – uvědomil jsem si, že i tady žijí lidé svým denním životem. Proudí uličkami, debatují  a pracují na svých políčkách. Když jsem tu zoranou půdu viděl, trochu mi zatrnulo. Asi bych zaváhal nad otázkou zakoupit zde pozemek či nikoli. Ale  jak víme z mnoha oblastí lidského konání, člověk má soudit, až když je informován. Proto jsme také objeli elektrárnu s jejími kryty a zamířili do informačního a prezentačního centra elektrárny. To sídlí v renesančním zámečku Vysoký Hrádek. Je to skutečné šlechtické sídlo i s erbem rodu Malovců z Malovic nade dveřmi, ovšem nesídlí tu šlechta, nýbrž milé a ochotné paní průvodkyně a pan recepční, připravení řešit nastalé situace s našinci, jakož i s cizozemskými příchozími.

Za hustého deště jsme se svými „povozy“ vjeli do recepce a já osobně jsem nikoli bez napětí – v elektrárnách a rozvodných sítích je dokonce velmi vysoké napětí, tedy přes 100 kilovolt – očekával, co se bude dít. Ihned se nás ujala jedna z průvodkyň, směřujíce naše kolečka k výtahu a tím pak do třetího patra, kde je hermeticky uzavíratelný přednáškový sál. Za jeho dveřmi už na nás čekalo asi čtyřicet dětí předškolního a nižšího školního věku a jejich táboroví vedoucí. To nás trošku vyděsilo, neboť mám-li hovořit pouze za sebe, jak by asi bylo slušné – tak tedy domníval jsem se, že půjde spíše o sympozium na vědecké bázi, a nikoli o základní vzdělávací kurz pro mateřské školy.
Také paní lektorku věkový rozdíl posluchačstva nejprve překvapil, avšak následně vyřešila situaci s naprostým přehledem. Navrhla, že kdo se bude nudit, toho mladá paní odvede do herny a půjčí mu omalovánky, načež se přihlásil jeden táborový vedoucí, že by jako měl zájem o separé s omalovánkami. Mladá paní lektorka samozřejmě ihned odhalila závažnost situace a vysvětlila nám, že nabídka se týká pouze dětí. Dokonce nás nechala nahlédnout do svého soukromí, když prozradila, že je matkou dvou dětí, z nichž jedno je právě „omalovánkového“ věku, pročež má dostatek osobních zkušeností s vymýšlením dětské zábavy.
Potom už jsme se věnovali jádru věci, tedy jádru jako zdroji energie. Vždycky jsem si myslel, že elektřina se vyrábí přímo v těch vysokých věžích, ze kterých se stále kouří jako z Krakonošovy dýmky, ale není tomu tak. To jsou jen chladící věže potřebné k ochlazování vody, která probíhá soustavou elektrárny.
Teď přichází ta chvíle, kdy bych se mohl začít ztrapňovat marnými pokusy o vysvětlení principu jaderných elektráren a jejich fungování, nebo případně nefungování, když se stane něco, s čím ani ti nejvzdělanější zástupci lidstva nepočítali. Tento článek není vědeckou ani školní prací, což předesílám zejména proto, že nechci posilovat teorie považující vykrádání myšlenek za českou národní zvyklost. Domnívám se, že si tedy mohu dovolit okopírovat z internetu několik vět vystihujících princip jaderných elektráren tak, jak je popisují ti, kteří přesně vědí, o čem mluví. Zvláště, když jde o popularizaci obecného zájmu o vědu, který je, hádám, našim společným záměrem. Následující věty jsou uveřejněny na internetové adrese: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jadern%C3%A1_elektr%C3%A1rna
Jaderná elektrárna je výrobna elektrické energie resp. technologické zařízení, sloužící k přeměně vazebné energie jader těžkých prvků na elektrickou energii. Skládá se obvykle z jaderného reaktoru, parní turbíny s alternátorem a z mnoha dalších pomocných provozů. V principu se jedná o parní elektrárnu, ve které se energie získaná jaderným reaktorem používá k výrobě páry v parogenerátoru. Tato pára pohání parní turbíny, které pohání alternátory pro výrobu elektrické energie.
Konec citace.
K danému tématu mohu ještě poznamenat, že nám paní lektorka umožnila shlédnout animovaný 3D film, abychom jako laikové vše lépe pochopili. Nejvíc mě zaujalo zpracování řízené jaderné reakce, kdy dochází ke štěpení atomu uranu 235 volnými elektrony. Volné elektrony jsou v rámci reakce vypuštěny na atomy uranu, která se nárazem rozbijí a uvolní se z nich ohromná tepelná energie, potřebná k získání vodní páry, která vlastně roztáčí klasickou turbínu a na ni je napojen generátor, dalším článkem soustavy je transformátor ........ a posledními články soustavy jsou přístroje zvyšující naši životní úroveň, se kterýmžto tvrzením rozhodně nebudou souhlasit asketikové, čemuž sice rozumím, ale přesto se k „loučím“ vracet nechci a nebudu. :)
Abychom byli, jak se říká, ještě víc IN, postavil kdosi do sálu vedle křesílek pro návštěvníky figurínu oděnou do slušivé žluté kombinézy, v jakých chodí personál do blízkosti reaktorů. Každý, kdo má povolení vstupu do střežených zón je povinen se kompletně převléci. (Do detailu zacházet nebudu. Do šaten nás nepustili.) Výměna civilního oděvu za pracovní je nutná kvůli riziku radioaktivity. Kombinéza každého pracovníka je vybavena dozimetrem, tedy přístrojem na měření radioaktivity. Každý prochází několikerou kontrolou různými přístroji měřícími různé veličiny vztahující se k nebezpečným látkám.
Po přednášce objasňující prakticky vše, co se v elektrárně děje, přišel čas na diskusi. Paní lektorka na nás byla moc hodná, jenom nám odmítla prozradit, za jakou cenu ČEZ nakupuje palivo, což nás tedy eminentně zajímalo a do jisté míry by se dalo říci, že máme právo to vědět, protože ČEZ je firma se státním podílem, takže každý daňový poplatník se vlastně podílí na jeho financování. Chápeme však, že některé informace mohou být prohlášeny za obchodní tajemství a jako  s takovým s ním musí být nakládáno.
Z přednáškového sálu jsme se přesunuli do interaktivní expozice. Ta sestává jednak z modelů ovládaných samotným návštěvníkem, které objasňují, jak to vlastně všechno vypadá a funguje, jednak z projekce zobrazující výměnu palivových článků. Další zajímavostí je obrazovka s interaktivním kvizem, který nenápadně zkoumá, kolik z právě vstřebaných informací si kdo pamatuje. Mně osobně udělalo radost, že po té, co jsem kviz dokončil, odnikud nevylétla teleskopická boxerská končetina. I když tady bych vzhledem k zaměření instituce mohl jako trest očekávat spíše poukaz na elektrické křeslo s omezenou účinností. (Tedy účinností křesla, nikoli poukazu.)

Necháme tedy tajemství tajemstvími a vrhneme se po proudu událostí, a to přímo do Husince u Prachatic, tedy rodiště nejznámějšího českého kněze všech dob. Ano, samozřejmě jde o Jana Husa (asi 1371 Husinec–6. července 1415 Kostnice), kam jsme dorazili v úterý 16. srpna L. P. 2011.
Na husitství, tedy řeklo by se politický směr, jenž nese mučedníkovo jméno, panují různé názory. Věřím však ve shodu na tom, že právě Jan Hus je očividným důkazem zneužitelnosti všech myšlenek. Jeho touha po pravé cestě k Bohu byla trnem v oku tehdejší bohatstvím zaslepené církve. (Bohatství, jak známo, přináší moc, a moc přináší bohatství.)  Ale věnujme se konkrétnímu líčení, protože teoretiků je mnoho a změn k lepšímu v některých důležitých aspektech mnohem méně.
Husinec je malé městečko s úzkými uličkami, ve kterých se náš autobus vyjímal jako baobab mezi bonsaji. Nutno taktéž poznamenat, že jsme vzbudili nemalou pozornost místních. Když jsme se v místním informačním centru ptali na Husovo muzeum, ochotně nám prozradili, že pokud půjdeme po hlavní ulici pořád za nosem, nemůžeme mistrův památník minout. Nos naší vědoucí vedoucí nás opět nezklamal. Do památníku – i když osobně mám raději slovní spojení památník věnovaný tomu, či onomu – jsme dorazili právě včas, neboť sličná slečna průvodkyně nás již očekávala tak, jako očekává všechny slušné  a přiměřeně zvídavé návštěvníky. Právě pro ně přikládám adresu husineckého památníku, který si jejich pozornost určitě zaslouží. Adresa je Husinec 36, 384 21 Husinec. Při kupování lístků ve vstupní chodbě památníku jsem si všiml plakátu zvoucího na blízký hrad Rabí, kde se měli sejít obrnění rytíři a znovu dobývat památný skalní hrad. Je dobře, že jeho historie není zaváta prachem zapomnění. Žižka by měl radost, že se tu jeho poslední zdravé oko neválí nadarmo. Odvraťme se však nyní od reklamního plakátu, jež dávno pozbyl aktuálnosti a věnujme se opět muzeu reformátora katolické církve.
Slečna průvodkyně nám tedy nejprve prodala a následně zpřetrhala lístky, načež k nám, stojícím v půlkruhu měla „kázání“ na téma Život Mistra Jana a jeho politická likvidace. Předpokládám, že po mně nikdo nebude požadovat, abych zde doslovně vypisoval vše, co jsme z jejích úst slyšeli. Krom toho nejsem se slečnou dohovořen o tom, že zde budu psát, co řekla, a nemohu si tedy dovolit manipulovat s jejími výroky bez jejího souhlasu. Přidržím se tedy známých a běžně dostupných teorií vycházejících z faktů, na nichž se shodla odborná veřejnost, jejíž závěry je vždy nutno povařovat za nejsprávnější a nejpravdivější interpretace historických událostí. Tak tedy: Ještě v 19.století existovala stará městská kniha, v níž se uváděl první známý majitel Husova domku z roku 1634 - Zikmund Nána.. Z rejstříku obyvatel Husince se dozvídáme, že byl řemesla krejčovského a hlásil se ke katolické víře. (Berní rula, ed. Haas, sv.28, díl II, SPN, 1954, str.510);Při velkém požáru městečka v roce 1654 dům Sigmunda Nány vyhořel; Jan Tramchač jakožto zeť po smrti Sigmunda Nány toto hospodářství (dle gruntovní knihy lit. A fol. 116) roku 1662 obdržel. 13.února 1668 .
Poté Jakub Šustr domek dostal s dcerou Jana Tramchače (gruntovní kniha l. A, f. 116 p.v.) roku 1668 za trhovou. cenu 220 kop míšenského groše Dne 10. srpna 1691 shořelo v Husinci kromě fary a masných krámů 34 domů. Vyhořel i dům nánovský. Jeho tehdejší majitel Jakub Schuster pod přísahou vyznal, že mu shořel celý domek až na holé zdivo, zejména světnice, kuchyně, komora s prádlem ložním a šaty, sklep, chlév, stodola se vším hospodářským nářadím a stodola se zásobami obilí a sena.
Po smrti Jiříka Schustera získal dne 15. července 1740 tento dům „ležící mezi domy Antonína Ledvinky a Andresa Springera z dolejší strany“ pekař Josef Jíleček za 425 zlatých.
Další důležitá zpráva o stavu Husova domku se dochovala z roku 1859. V tomto roce dne 15. října vyhořelo v Husinci 32 domů včetně domu Ondřeje Jílečka, který požádal Královské české muzeum o podporu na opravu světnice, v níž se podle tradice narodil Hus. Archeologický sbor muzea mu však odepsal, že sice jeho horlivost o zachování památky schvaluje, ale že nemá potřebné prostředky. Zprávu o tomto jednání přinesl časopis Památky archeologické a Lumír. Po smrti Ondřeje Jílečka v roce 1880 zdědil dům jeho syn Augustin Jíleček, který byl také jeho posledním soukromým majitelem.

U příležitosti prvních velkých veřejných Husových oslav v roce 1869, kdy se slavilo 500. výročí narození Mistra Jana Husa, byl na domku odhalen Husův reliéf, jehož autorem byl sochař Bohuslav Schnirch. První pouti za Janem Husem se zúčastnilo na 60 000 lidí. (Vladimír Kovářík – Literární toulky po Čechách, Albatros 1977, str. 82).
Národ, který rok předtím položil s velkou slávou základní kámen k budoucímu Národnímu divadlu, se tak přihlásil k nejpokrokovějším tradicím svých dějin.
Již tehdy jednal dr. K. Sladkovský s Ondřejem Jílečkem o koupi Husova domku, ale k dohodě nedošlo a Jíleček v domku dál provozoval mydlářskou živnost. O koupi Husova domku marně usiloval též místní farář Adolf Rodler (působil v Husinci v letech 1877 - 1884), který chtěl domek zbourat a na jeho místě postavit katolický sirotčinec.
V roce 1880 uspořádal národní spolek Svatobor sbírku, z výnosu koupil v roce 1883 přední část domku a ještě téhož roku ji postoupil Tělocvičné jednotě Sokol v Praze.
25. dubna 1911 byly před Husovým domkem vysazeny dně lípy.
K pětistému výročí smrti Jana Husa chtěl pražský Sokol provést v domku stavební úpravy. Byl vypracován návrh stavby. Jen díky protestu klubu Za starou Prahu k přestavbě nedošlo, ale naopak byl domku pietně vrácen jeho starý vzhled. Husův domek potom patřil určitou dobu městu Písku. Pražská obec sokolská si však vyhradila právo spolurozhodovat o jeho dalších osudech. Aby nedocházelo ke konfliktním situacím, požádal pražský Sokol o zpětný převod Husova rodného domku do svého vlastnictví, což se uskutečnilo 21.června 1922.
Po skončení druhé světové války přestal být Husův domek majetkem Československé obce sokolské a stal se majetkem státu.
V roce 1952 byl v jádru tohoto renesančního domku, zřejmě vystaveného kolem roku 1616, otevřen Památník Mistra Jana Husa. První muzejní expozice byla dokončena muzejními pracovníky z Tábora a z Českých Budějovic za podpory ministerstva školství v roce 1965, stávající expozice byla otevřena v r. 1975.
V roce 1991 obecní úřad v Husinci expozici zbavil ideologických pokřivení a obohatil ji o pamětní síň – galerii akademického malíře Josefa Krejzy (1896 - 1941), husineckého rodáka, a celé prostory s respektováním tehdejších technologií pietně adaptoval.
V současné době probíhají první přípravy zásadní rekonstrukce domku i expozice.

Pokud někomu nevyhovuje, že jsem předchozí text psaný kurzívou překopíroval ze stránky http://www.husinec.cz/mistr-jan-hus/rodny-dum/, chci jej ujistit, že jsem k tomuto kroku byl motivován výhradně cílem poskytnout čtenáři co nejucelenější souhrn informací. Nejsem historik, ani se nechci snažit působit jako odborník na dané téma. Jen bych rád formuloval své potěšení z toho, že si můžeme připomínat osobnost, která zaplatila životem za svůj kritický postoj ke kupčení s hodnotami víry a morálky, tedy s hodnotami, které těžko nacházíme i po šesti stech letech. Byl to zkrátka formát chlap.

Vozíčkáře trochu zamrzí skutečnost, že do mistrovy jizby není bezbariérový přístup. Člověk by se tam rád podíval, i když vzhledem k Husově povaze nemůže očekávat, že tam uvidí soubor uměleckých skvostů nebo něco podobného. Ba právě naopak. Je tam jen pět prostých věcí. Stůl, na něm Bible, dále svíčka, u stolu židle a na stěně Krucifix.

Ale v tom prostoru je jistě cítit síla ducha a jeho nezlomnost, kteréžto hodnoty dnes nejsou vnímatelné na mnoha místech. Škarohlídi, pravda, mohou cítit i něco jiného, já však věřím, že se v prostorách památníku pravidelně větrá.
Jan Hus každopádně notně provětral naši historii a přispěl k pozitivnímu vývoji teologie, za což mu patří obdiv a dík.

Nyní mu však již dopřejme klid a věnujme pozornost dalšímu místu, které jsme navštívili, a tedy Českým Budějovic. Říká se, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý. A říká se to ve hře Divadla Járy Cimrmana Záskok, díky jejímž geniálním autorům a interpretům tato replika zlidověla. A já, tedy vozíčkář, bych v Českých Budějovicích chtěl žít určitě, protože tam mají bezpočet nekonečných a zdá se kvalitních cyklotras, které vedou mimo jiné i po břehu Malše, což by jistě potěšilo Mikoláše Alše. Opravdu skvělá je bezbariérová dosažitelnost prakticky všech významných budov ve městě zimním stadionem počínaje – my „nebruslaři“ jsme velkými fanoušky ladného a účelného hokejového bruslení – a budovou okresního soudu, které jsem se na svých toulkách také přiblížil, z daleka nekonče. Otevřeně přiznávám, že mám citově daleko blíže ke sportu, než k soudnictví. Proto uvádím budovy v tomto pořadí.
Koryta dvou řek, tedy Vltavy a Malše zdobí a ozvláštňují město mnoha většími, či menšími ostrovy, propojenými bezbariérovými mosty řekl bych benátského stylu. Pro mne – suchozemce žijícího v Liberci, to bylo něco úžasného. Chápu však, že stačí jedna povodeň středního rozsahu a veškeré dojetí jde stranou a tedy, že veškeré architektonické prvky mají nejen svou estetickou, ale i praktickou hodnotu.
Stavební dominantou Českých Budějovic je samozřejmě Černá Věž, která má čtvercový půdorys o délce 11,6 metru a je 71,9 metru vysoká. Prý je tam šest zvonů a v této souvislosti nemohu smlčet krátkou historku. Jako malého chlapce, mohlo mi být tak devět let, mne otec na ramenou vynesl sedm pater, tedy až na nejvyšší ochoz věže. V okamžiku, kdy jsme tento hrdinný výstup podnikli a počali se rozhlížet po okolí, začaly bít zvony. Otec měl samozřejmě strach, abych se nezačal lekat – neboť mé atetonické reakce byly nevyzpytatelné – já jsem ovšem byl naprosto unesen a toužil jsem alespoň na pár chvil vidět svět tak, jak ho vídávají ptáci kroužící nad rozličnými krajinami. Otcovská ruka však byla pevná a taťuldova vůle neoblomná, takže mne po chvíli přetrpěné v řevu zvonů bezpečně snesl na pevnou zem.
Budějovice jsou skutečně úžasné město plné cyklistů, bruslařů, zeleně a pohody. Jen si člověk musí dávat pozor, aby na těch cyklistických dálnicích nebyl se svým pomalým elektrickým vozíkem příliš velkou překážkou.

O den později, tedy 17.8., jsme si vyrazili do Písku. Vystoupili jsme tak nějak zhruba v Zeyerově ulici, prošli jsme tak nějak zhruba Žižkovým náměstím, dále tak nějak zhruba ulicemi Purkyňovou, Harantovou, Budějovickou, Komenského až do kecalových, ehm, tedy pardon, Palackého sadů, kde bylo krásně. Tedy ne, že by jinde v Písku nebylo krásně, ale v tomhle parku se mi opravdu líbila „každá veverka“. Zrovna se tu chystalo pódium pro nějaký koncert. Škoda, že jsme měli tak málo času. Jsem totiž vysloveně koncertní typ. Tedy ne jako interpret, to bych nemohl nikomu udělat. Zpívám jen ve sklepě a ještě k tomu do ručníku. Ovšem jako posluchač si ladně znějící decibely vychutnávám velice rád.
Následně jsme jakýmsi temným průchodem vešli do ulice vedoucí na Velké náměstí. (Ten název se mi líbí. Každé větší město má nějaké velké náměstí, ale málokteré město se k tomu přizná.) Jakmile jsem zjistil, že mám v dosahu ulici Fráni Šrámka, ihned jsem tam zamířil lačen spatřit alespoň stopy poetiky, kterou mistr žil i tvořil. Bohužel, Fráňa tam už nebyl. Zůstal jen kšeft se šmukem. A jen z piety obchod literaturou, kterou ovšem vyhledává jen málokdo. A s těmito myšlenkami jsem ulicemi Nerudovou a Komenského pokračoval k mateřskému autobusu, protože nás čekala slavná Švejkova Putim.

Tak tedy Putim je malá vesnička, jejímiž dominantami jsou úzká dlouhá náves, bariérová, toho času zavřená, hospoda, a bariérový, toho času otevřený, kostel. Švejk toho prošel hodně. Nevím, co všechno tu ten vzor naší povahy dělal – nemám načteno – ale Putim je podle mého názoru tak malá, že jí lze jen projít. Když jsem se chtěl projet cestou kousek od kostela, musel jsem dávat pozor, abych neskončil v blízkém chovném rybníku, kde se jistě třou šupináči prodávaní pod obchodním názvem Švejkovi Kapři. Navíc proti mně zběsile vyrazil předseda místního sdružení motocyklistů, nazvaného Kozí Dech, takže jsem ustoupil od plánované elektromobilní sólojízdy jihočeskou krajinou a pokorně jsem se vrátil ke kostelu.
Je fakt, že podle knihy Dobrý voják Švejk za světové války lze poznat jižní Čechy naprosto dokonale. Haškův zeměpisář se opravdu vyznamenal, když mistrovi vtloukl do hlavy všechny ty vědomosti.

Nemám detailní přehled o tom, jestli páně Švejkovy kroky vedly v páně Haškově mysli také přes rožmberské sídlo Kratochvíli. My jsme tam však hrdě zamířili, a to nikoliv z důvodů kratochvilných, nýbrž výhradně z pohnutek edukačních, čili vzdělávacích. Tento státní zámek je po rozsáhlé rekonstrukci, neboť komunisté zde „chytře a citlivě“ zřídili sýpky, tedy sklady obilí, čímž samozřejmě znehodnotili veškerou malířskou výzdobu interiérů.
Nestává se často, aby se člověk na vozíku dostal do zámeckých prostor, a tak jsme velice rádi, že nám pan průvodce otevřel všechny přístupné komnaty.
Nejprve jsme přímo zvenčí vstoupili do jídelny, jejíž dominantou byl – a doufejme stále ještě je – stůl obdélníkového půdorysu asi pro dvacet lidí. Velice zajímavé jsou lovecké výjevy z pera, tedy pardon – ze štětce Georga Widmanna, který zde působil v roce 1589. Tedy řeknu Vám, tolik psů, jelenů a zajíců pohromadě jsem snad ještě neviděl. Rovněž tak v salonku sloužícím panstvu k odpolednímu odpočinku po namáhavém obědě je mnoho zvířecích výjevů, mezi kterými hrají prim sloni jako symboly štěstí a síly. Tyto výjevy byly tehdy velmi moderní a pocházely z Indie. Mne osobně udivilo, že jsme již tehdy měli tak dobré vztahy. Inu Rožmberkové byli moudří páni a přestože na vzniku zdejší obory a zámečku má zásluhu Jakub Krčín z Jelčan (1535–1604), jemuž toto místo svého času patřilo, později ho Vilém z Rožmberka (1535–1592) odkoupil zpět. Možná bych měl poznamenat, že se jedná o italské baroko podle návrhu mistra Baldsara Maggiho z Arogna (asi 1550–1619).

Ale vraťme se k prohlídce do „odpočinkového“ salonku, kde mistr Widmann vypodobnil nad lustrem – pochopitelně křišťálovým – tři zajíce vzájemně propojené ušima (takže jim namaloval jen tři uši, a přesto žádný zajíc není ochuzen. Je vidět, že i smysl pro humor v oblasti malířství má svou historii). Následně jsme se přesunuli do přípravny jídla, kde nás již čekala zvěřina, samozřejmě lahodně zamřelá, avšak bohužel plastová. Nebyla tu však jen dokonale vyvedená umělohmotná zvěřina, ale také plastové štiky, kapři, úhoři a jiné laskominy rozložené a rozvěšené tak podmanivě a důmyslně, že návštěvník nutně musí dostat neodbytný hlad a začít Rožmberkům nepokrytě závidět.
Nedivme se Rožmberkům, že právě zde hledali a nalezli své útočiště v době, kdy jedinou jejich vášní zůstal lov a konzumace všeho, co lze přijímati dutinou ústní. Pochopitelně, že z daleka nejedli a nepili vše, nýbrž pouze to nejlepší, co příroda poskytla a kuchař či sklepmistr připravil.
Jati hladem a závistí jsme postoupili do další kuchyně, kde se jídlo tepelně opracovávalo. Tam už mi sliny netekly, neboť tato místnost byla vybavena pouze dobovým kuchyňským náčiním.
Pan průvodce nás pustil i do ložnice pánů z Růže. Její dominantou je postel s nebesy, nezbytné klekátko pro kajícné katolíky a současného návštěvníka zaujme tehdy velice módní vodní dýmka dovezená z Itálie. Původně to měla být ložnice budoucího majitele zámku, tedy Jana ze Švamberka, kterého Petr Vok přijal jako svého následníka (Vokové z Rožmberka, tedy Vilém ani Petr, přes veškerou snahu nepřivedli na svět syny).
Skrze další místnost sloužící pro oddech, nebo aktivní oddech – říkejme jí pracovna – jsme postoupili do zbrojního skladu. Tam byly zbraně rozvěšeny a rozestaveny úplně všude, krom  stropu. Byly to zbraně jednak bodné – to jest nože, meče a halapartny – a jednak sečné – to jest šavle, meče a sekery, o jakých se může dnešním dřevařům jen zdát. Stála tam také velice pěkně intarzovaná dubová skříň plná střelných zbraní, které sice z dnešního pohledu měly zanedbatelnou palebnou sílu, jejichž zdobení však bylo natolik umělecky propracované, nápadité a vkusné, že i pacifisté v našich řadách zálibně hleděli na každý detail.
Podrobněji vzato jsme viděli několik kožených zdobených váčků na střelný prach, kapesní či chcete –li kabelkový dámský pidirevolver, který mohla taková dáma skrýt ve své subtilní dlani a v případě potřeby tasit, což mohlo v těch dávných, ne vždycky urvalých dobách, takovou dámu vyloženě spasit. Dále jsme si mohli prohlédnout asi čtyři „dospělé“ pánské revolvery, z nichž ty starší byly dokonce „předovky“. Jejich hlavně byly ovšem běžnému člověku tak po kolena, když si zbraně zastrčil za pas. O nějaké nenápadnosti zde tedy nemohlo být řeči. A zde jest také možno hledat jednu z příčin toho, proč muži nosili dlouhé kabátce, či pláště. Pochopitelně jsme také zaregistrovali zdobené lovecké pušky, bez kterých se tenkrát neobešel žádný lov, ani hon. Jen pro přehled – Váš i svůj – mohu poznamenat, že první „zadovky“ se začaly vyrábět v první polovině 19. století.
Tímto nádherným vizuálním požitkem náš pobyt ve zdech zámku Kratochvíle skončil.
Většina českých kulturních památek je v majetku a tudíž i péči státu. Ačkoli plně chápu, že někteří aristokraté velice touží po navrácení majetku, který kdysi patřil – a podle mínění některých nikdy patřit nepřestal – jejich rodinám, mám za to, že my návštěvníci bychom takovýmto krokem přišli o mnohé možnosti. A to se ani nechci pouštět do hlubších úvah nad tím, kolik soukromých majitelů by bylo ochotno, či schopno investovat do znovunabytého majetku tolik prostředků, aby jej udrželo při nejmenším v nynějším, ve většině případů kulturně hodnotném stavu.
Stav zámku Kratochvíle je, jak již naznačeno, a fresky jsou, řekl bych, opraveny citlivě, i když předešlý zemědělský účel stavby je bohužel stále patrný. Po opuštění objektu jsme se nadšeně vrhli do zahrady, jejíž přímé cesty vysypané oblázky jsou lemovány rododendrony. Pochopitelně jsme se zastavili také u kašny osazené amorky a jinými soškami a zhodnotili probarvení místních rybek. Někteří se chtěli i koupat, ale konejšivá slova našich „lodivodů“ je přesvědčila, že bude lépe užít k danému účelu sprchového koutu v naší ubytovně, kde nehrozí podchlazení a destrukce historických artefaktů.
Připozdilo se a navíc nás čekala dobrá večeře. Vyrazili jsme tedy k domovu vstříc dalšímu z příjemných debatních a jak již naznačeno v případě potřeby i koupacích večerů.
Ten večer jsme si ale vychutnali ještě jeden historický okamžik. FC Viktoria Plzeň se vrhla do boje o svou první účast v Lize Mistrů UEFA. Po dobré večeři jsme se tedy rozdělili na dva „nesmiřitelné“ tábory, to jest sportovce a nesportovce. My „šťastnější“, tedy sportovci, jsme oblehli téměř velkoplošnou televizi, která se v lokále sice moc nepouští, ale kvůli nám udělal pan vedoucí výjimku, takže jsme mohli radostně trnout v přímém přenosu. Tedy u přímého přenosu. To jsme si, panečku, oddechli a radostně přiťukli, když Viktoriáni porazili FC Kodaň 3:1
(Abych byl upřímný, také nemám rád to falešné pětiminutové fandovství, prezentované ve chvíli, kdy kdokoli vítězí, ale v tu chvíli jsem svou nestrannost a fotbalový skepticizmus upozadil s velkou radostí.)
To se nám pak, panečku, spalo.

Následujícího dne, tedy ve čtvrtek 25.8. vyrazili jsme vstříc jednomu z opravdových architektonických klenotů, zámku Hluboká. Moc jsme se těšili. Většina z nás vozíčkářů má totiž jen pramálo možností poznávat památky tak říkajíc na vlastní kůži. Cesta sluncem prozářenou a sytou zelení okrášlenou krajinou se od víjela klidně. Jen v závěrečném úseku cesty k vysněnému cíli musel pan řidič „pobídnout koníky“, neb cesta k zámku je poměrně velice strmá, což se jistě hodilo v dávných nepokojných dobách, kdy bývala podobná sídla zhusta dobývána a pleněna. Na určené místo jsme dorazili bez problémů, za což patří samozřejmě dík všem, kteří nás i v tomto případě skvěle řídili a vedli. Ovšem v podhradí jsme museli „sesedat“, tedy vystupovat a po vzoru velkých horolezců si říci, že vrcholu musíme dosáhnout „po svých“. Prokličkovali jsme tedy po písečném náspu až na první nádvoří, kde nás překvapilo neskutečné množství lidí různých národností, mezi nimiž bylo nejvíce Rusů, což už takové překvapení není, protože narozdíl od minulých let mají současní Rusové nezanedbatelný ekonomický potenciál.
Zanechme však hodnocení vlivu různých národů na ekonomiku jiných národů, neboť toto není ekonomický komentář, a věnujme se historii. Na prvním nádvoří to šumělo lidmi. Při pohledu do výše nás ohromily gotické věže, skýtající optický pocit bezpečí, který byl v dobách, kdy neexistovalo NATO, naprosto k nezaplacení. Ale to už jsme zase nechtíc zabrousili do politiky. Povězme si tedy nyní pár slov o historii zámku Hluboká.
Tento nechal v gotickém stylu vybudovat koncem 15. století Vilém z Pernštejna. Další jeho přestavbu, tentokráte renesanční, mají na svědomí páni z Jindřichova Hradce. Ta se udála po roce 1562.  O století později zakoupil panství Hluboká Jan Adolf I. z rodu Schwarzenbergů, se kterým je spřízněn současný politik Karel Schwarzenberg. Když nás paní průvodkyně s mírně překvapeným úsměvem – bylo nás šest vozíků – vpustila na prohlídkovou trasu, první, co jsme viděli, byla chodba s portrétními černobílými fotografiemi všech Schwarzembergů, kteří kdy měli se zámkem Hluboká co do činění. Studoval jsem je velice bedlivě, ale pana Karla jsem bez lupy neodhalil.
Následovala klasická prohlídka ve stylu – vlevohleď – vpravohleď, tedy změť portrétů, jejíž pořadí a historickou souvislost si nelze kus od kusu pamatovat není-li člověk historikem, nebo nemá-li zápisník. Omlouvám se váženému čtenářstvu, ale zápisník ani tablet jsem ve svých rukou neměl, a kdybych snad některou z těchto pomůcek měl, musel bych paní průvodkyni neustále přerušovat a „brzdit“ neboˇz jejích úst se linul proud neskutečně zajímavých, často velice detailních informací.
Krom obrazů s portrétní, loveckou i jinou tematikou jsme tedy viděli mnoho rozličných zbraní na stěnách, porcelánových sošek na vyřezávaných, či dokonce intarzovaných stolcích, nemluvě o pohovkách, stolech a židlích, při pohledu na které musí každý jen trochu citlivý návštěvník propadnout snivé náladě. Byla to úžasná prohlídka, během níž jsme od milé paní průvodkyně obdrželi odpovědi na všechny myslitelné otázky.
Mezi těmi odpověďmi, které mě nejvíc zaujaly, vévodí informace o tom, že poslední majitel Hluboké, tedy JUDr. Adolf Schwarzenberg (1890–1950), věnoval v období krátce před druhou světovou válkou částku 1 000 000 Korun československých na vybudování vojenského opevnění státu. Nevím, jak bych Vám přiblížil závratnost výše té částky. Znalci v oblasti ekonomie tvrdí, že vývoj cen v předválečném období nelze přesně charakterizovat  vzhledem k nestálosti tehdejšího ekonomického vývoje, konkrétně proto, že tehdy došlo k několika měnám. Dosažitelné konkrétní údaje jsou například tyto:
V roce 1929 stál 1 kg chleba 3,40 Kč; 1 kg brambor 0,95 Kč; 1 kg vepřového masa 16,90 Kč a například košile stála 24,92 Kč; pro fajnšmekry mohu ještě doplnit cenu pánského obleku, která činila 698,33 Kč. To ale jen pro Vaši představu. Ostatně, nechápu proč, ale najít na internetu informace o konkrétních finančních poměrech v nejlepším ekonomickém období našeho samostatného státu není vůbec jednoduché, a při tom by se určitě „bylo čím chlubit“ a být na co hrdý. Otázka národní hrdosti je však u nás v poslední době poněkud podceňována a slučována pouze se sportem. Těžko říct, do jaké míry je to zapříčiněno současnou, po ekonomické a politické stránce nezbytnou, unifikací Evropy, avšak tuším, že jsou zde i jiné příčiny tohoto stavu, do jejichž rozboru se nechci pouštět, neboť nemám dostatek informací a hlavně z toho důvodu, že tento článek nemá být politickým komentářem.
I přes to platí, že od roku 1938 do roku 1945 byl nepřítel jasně definován a mne jako Čecha nesmírně těší, že i přes tehdejší složitou politickou situaci se někteří mí předkové postavili na odpor proti onomu zprvu plíživému zlu, které si dnes jasně uvědomujeme a pravidelně připomínáme.
Jaká škoda, že právě JUDr. Adolf Schwarzenberg (1819–1950) neměl jednak potomky a jednak více příležitostí uplatnit své ekonomické i sociální záměry.
Odhlédneme-li opět na chvíli od historie v její konkrétní – okamžikové - podobě, konstatujme, že režimy se střídají a v lepším případě i mění. Autoritářské režimy vedou k nesvobodě, což samozřejmě nelze schvalovat, ovšem demokratické režimy jsou spjaty s „nebezpečím absolutní volnosti“, umožňující všechno všem, respektive téměř všechno téměř všem, a neujme-li se v takovém otevřeném režimu řízení morálka v člověku, pak hrozí anarchie. I proto jsem rád, že si můžeme připomínat osudy lidí, jakým byl právě pan JUDr. Adolf Schwarzenberg (1819–1950) a obdivovat to, co tento člověk podpořen svými předky vybudoval.
Zaujala mne zejména elektřina, která se stala součástí zdejšího života v roce 1909, kdy byl, krátce řečeno, zámek elektrifikován. V pracovně posledního majitele zámku jsme viděli i telefonní přístroj, jenž ho spojoval nejen s jeho manželkou Hildou, princeznou z Luxemburgu a Nassau, které zřejmě často volal kvůli tomu, aby se dohodli, kdy pojedou na lov, neboť oba byli vášnivými lovci a na podkladě vzájemné lásky, úcty a rovnoprávnosti provozovali tohoto koníčka spolu. Jejich spalující a spojující vášeň zašla až tak daleko, že zakoupili pozemek v Keni, vybudovali tam farmu – prý také elektrárnu, která ovšem nemůže být srovnávána se současnými elektrárnami – a jezdili tam lovit. Nemusím snad zdůrazňovat, že kromě lovení se věnovali také podpoře místního obyvatelstva.
Jako demokrat a pragmatik byl pan Adolf Schwarzenberg propojen také se služebnictvem, tedy v jeho pojetí se zaměstnanci, například v přípravně jídla, kde se využívalo zdejšího skvělého vynálezu, tedy šachet ve zdech, sloužících jako horkovzdušné topení. Systém pochopitelně nebyl dokonalý a dotápělo se tehdy běžnými kachlovými kamny, ale jistě uznáte, že někde se začít musí, a tenhle začátek se mi moc líbil.
Do zahrad zámku Hluboká jsme se bohužel nedostali. Člověk zkrátka nemůže být všude a vidět všechno, jak dobře vědí cestovatelé, kteří mají časové plány svých cest rozvrženy mnohdy i v řádech minut. Tím raději jsme se dohodli, že další destinací, kterou toho dne navštívíme bude starobylé město Český Krumlov a tak jsme vedeni panem řidičem, který jediný věděl, kterak přimět autobus k poslušnosti, vyrazili k neméně úchvatnému historickému skvostu, tedy ke krumlovskému zámku.

Zastavili jsme v údolí pod zámkem a vyrazili vstříc novým zážitkům. Kličkujíce mezi davy turistů různých národností s vytrčenými lokty a vyplazenými jazyky jsme se usídlili nejprve na pravý břeh Vltavy, odkud bylo možno sledovat nadšené vodáky a vodačky. Nečekal jsem, že právě v Krumlově budu moci obdivovat i tento typ kultury  a myslím, že jsem pochopil, proč lidé hlavně v letních měsících utrácejí tolik času poblíže vodních ploch. Také jsem dlouho nechápal, proč je čím dál více rybářů, zatímco počty ryb se neustále snižují. Česká příroda je zkrátka fenomén. 
Měl jsem možnost volby. Dát si předraženou limonádu  nebo předražené pivo. Jako řidič (vozíku) jsem si dal limonádu  a po té, co jsem se dostatečně pokochal a mamča si odpočinula, jsme vyrazili k zámku. Po zkušenostech s těmi výšinami věřím, že s jeho dobýváním měli útočníci vždycky velké problémy. Nicméně opět jsme cestou na hrad minuli spoustu krámků, ve kterých se sežene všelicos, a já jsem si uvědomil, jak vzdálená jsou tato místa vkusu, který si žádá historie, jež tudy kráčela. Chápu samozřejmě, že v dávných dobách se zde králům a jiným velmožům také nabízelo všelicos, ba přímo pod nohy jim padali ti, kteří se nabízeli. Ovšem doufal jsem, že dnešní doba si už může dovolit vkus a chce ho dosáhnout, ale opak je pravdou. Na vkusu záleží jen málokomu.
I s tímto vědomím jsme šli dál. Druhé nádvoří, pokryté kočičím dlážděním bylo „zasvěceno“ vrcholům techniky minulých věků. Stálo tam několik kočárů, aby si lidé 21. století mohli podívat, v čem se tenkrát jezdilo po „dálnicích“, také tam bylo několik žebřiňáků podobných tomu, jaký jsme měli u nás ve stavení na vesnici ještě v roce 1965, dále pak hrnčířský kruh a mnoho jiných dobových artefaktů, o kterých se nebudu dále rozepisovat ba naopak Vám vřele doporučím, abyste se tam, pokud můžete, jeli podívat mimo jiné i proto, že v českokrumlovské zámecké zahradě je „otáčivé“ dřevěné hlediště, jehož historie sahá až do středověku.
Byla zde však i divadelní budova, kterou nechal roku 1682 postavit na V. zámeckém nádvoří kníže Jan Kristián z Eggembergu. Její historii zde popisovat nebudu, poněvadž se neodvažuji Vás nudit.
Českokrumlovský zámek byl nicméně oblíbeným místem Vídeňské šlechty, která si sem jezdila odpočinout od upjatého dvorského života. Člověka pracujícího klasickým, tedy řekněme ručním způsobem napadne otázka, od čeho si asi tak potřebují příslušníci aristokracie odpočinout, avšak příslušníci aristokracie samozřejmě namítnou, že život u dvora, jakož i politické snahy všeho druhu, jsou velice namáhavé, i když ne vždy přínosné, o čemž naopak žádný aristokrat otevřeně nemluví, ani nikdy nemluvil a já se ani nedivím, protože pro člověka – bez ohledu na dobu, ve které žije a rozlišení sociálních vrstev – není přirozené, aby na sebe prozrazoval své poklesky. Nicméně je pravdou, že svou hereckou praxí zde prošla i tehdy čtrnáctiletá Marie Terezie, tedy pozdější císařovna Marie Terezie, která snad posílena zdejším klidem a pohodou uvedla v život reformy, z nichž těžíme do dnes.
Prováděla je od roku 1749 a jak jistě víte, týkaly se veřejné správy, vojenství a vzdělávání. V roce 1773 došlo ke zrušení jezuitského řádu, což mimochodem nadšeně schvaluji, protože nechápu, jak se může, tedy respektive mohl, pokládat za vzdělance někdo, kdo likviduje poznání kultur, s nimiž z politického hlediska nesouhlasí. Tento zlozvyk je v nás bohužel hluboce zakořeněn a jedině inteligence spojená s humanizmem nám umožňuje rozvíjet náš životní prostor.
Dalším podstatným zásahem neoblomné císařovny bylo zavedení všeobecného školního řádu v roce 1774.  Apropos, domnívám se, že něco jako školní řád nám chybí do dneška, protože, jak se ukazuje, ti neřádi se neučí a neučí a neučí. V tom je, myslím, největší chyba našeho školství. Pochopitelně, že i já si vážím těch, kteří se učí a umí. Zasloužili by řád a pan ministr to určitě ví. Ovšem přidělování a zavádění řádů nejsou otázkami této chvíle, proto se nyní, když dovolíte, budeme věnovat líčení v mém neumělém podání.
Teď mne, jako píšícího, nic netlačí. Bohu díky. Ale tehdy nás tlačil čas. Otočili jsme se tedy k odchodu a mírně posmutněle vyrazili k domovu. Tedy k autobusu. V tu chvíli jsme však zahlédli ikonu. Ne, prosím Vás, nemyslete si, že  jsou na zámeckých nádvořích rozvěšeny obrazy s ikonami. Není tomu tak jednak proto, že zmíněný prostor je českým kulturním prostředím – jaká radost – a jednak proto, že by je do deseti minut určitě někdo ukradl, což je naše národní vlastnost, na kterou nemůžeme být hrdí, nicméně věci jsou tak, jak jsou a nelze je změnit jen proto, že by si to jakýkoli jednotlivec přál, s čímž sice může nesouhlasit kdokoli, kdo ví něco o moci bezmocných, ale to už je pro naše účely příliš hluboká filosofie, která si zaslouží stát samostatně v úvahách každého z nás a naopak ji nelze degradovat na součást neumělého líčení. Pokračujme tedy prozrazením pointy, kterou je fakt, že jsme potkali nespornou ikonu českého filmu, to jest pana režiséra Jiřího Menzela, který po boku svých přátel mířil zřejmě do zámeckých zahrad, aby hostům ukázal unikátní otáčivé hlediště. Samozřejmě jsme si nedovolili mistra oslovit, takže se o jeho dalších krocích můžeme jen dohadovat. Naše vlastní kroky, respektive obrátky koleček pak vedly přímo k autobusu, kterým jsme vyrazili do „našeho rekreačního mlýna“.

Snad proto, že některým z nás docházely peníze, rozhodli jsme se, že v pátek 20.9. vyrazíme do Prachatic. Bohužel musím konstatovat, že z finančního hlediska tento výlet nic nevyřešil. Respektive je pravdou to, že peníze nikomu nepřibyly, ba právě naopak. Ale procházka po městě byla velmi příjemná.
Odpoledne jsme se pak vydali šumavskými hvozdy za zrádnou krásou unikátních slatí. Konkrétně jsme tedy šli na Chaloupskou slať. Musím se přiznat, že úzké dřevěné chodníčky, překlenující bezedné bažiny, vzbuzovaly ve mně pocity nepopsatelného dobrodružství. Teprve tam jsem plně docenil nezapomenutelný film Cesta do pravěku, který nemohu zapomenout v první řadě proto, že nám jej před lety v teplických Nových Lázních pouštěli v kinosále na můj tehdejší vkus až příliš často. Nově však nemohu tento film opomínat právě pro to úžasné prolnutí dneška s dávnověkem. Nic nezaniká. Vše se jen přetváří. A všechno to neviditelné kolotání bezedného bahna pokrývá nádherně bujná zeleň. Připomínkou jednadvacátého století je jen bezpečnostní hledisko, na základě kterého jsou chodníčky lemovány důkladným zábradlím a informační tabule, ze kterých se při prohlídce dovíte, co právě vidíte, a jakou má to, co právě vidíte, souvislost s tím, co právě nevidíte, ale světová věda už k tomu zaujala stanovisko. Je tam bezpočet druhů rostlin a živočichů, od těch pouhým okem neviditelných, až po ty nepřehlédnutelné.   Projížděli jsme mimo jiné obcí Kvilda, kde se natáčel známý film Král Šumavy.
Mohl bych psát ještě hodně dlouho, ale poněvadž chci dbát na smysluplnost toho, co píšu – čímž tedy netvrdím, že se mi to daří – směřuji k poslední větě tohoto pojednání. Byla to nádherná dovolená, stvrzující každou svou minutou skutečnost, že život je velký dar. Dar pro všechny, kteří jej mohou vnímat.

Milan Lukavec