Občanské sdružení OBZOR

Polsko 2009

Vím, zdá se to být nepatřičným výplodem podivínského mozku, ale vyprávění o naší letošní dovolené, na kterou jsem málem neodjel, musím začít popisem toho, jak mě mamka ve středu 1. července takhle k večeru vrhla do vany - tedy do sprchového zákoutí, poněvadž v rámci světového vývoje bytové architektury dospěla situace tak daleko, že na základě snahy o zvyšování komfortu bydlení nějak nezbylo v našem bytě na vanu místo – a vydrhla ze mne všechen prach městských ulic. Božinku, jaká lahoda. Naopak naprosto nelahodný, ba dokonce popudlivý pocit se v mých útrobách rozhostil, když jsem začal potřebovat na velkou. (Vždycky to mám raději obráceně. Nejdřív si vyřídit ty „špinavé věci“ a potom se teprve vykoupat.) Ovšem v té chvíli nebylo pomoci, musel jsem jít. Ulevilo se mi, to jistě, ani ve snu by mě však nebylo napadlo, že v tu chvíli se začíná odvíjet jeden z nejdramatičtějších epizod mého dosavadního života. Před spaním jsem totiž musel ještě jednou a pak v noci nejméně čtyřikrát. Mamina si musela připadat jako voják za situace, kdy se na štábu zbláznili a v době absolutního klidu zbraní vysílají jednotkám stále týž nesmyslný, ba stále nesmyslnější rozkaz: „Poplach!!!! ............. Poplach!!!! ..............“. Ve čtvrtek dopoledne jsem si umínil, že se z toho vyspím, a za využití osvědčeného babského receptu – endiaron, černé uhlí, suchý rohlík, mokrý, ale pro jistotu neslazený čaj – zaženu tu ošklivou sudbu, v rámci které mne musela čtyři dny před vysněnou dovolenou postihnout taková třeskutá s......ituace. Ani ve čtvrtek mi však nebylo dopřáno oprostit se uvažování, jehož předmětem byl důmyslný systém čištění odpadních vod a příbuzná témata. Ba naopak. Sotva jsem otevřel jedno oko a zapil několik soust suchého rohlíku – nechápu, jak to někdo může jíst dobrovolně, třeba z dietetických pohnutek – už jsem měl pod zadkem mísu a naprosto proti své vůli opět naplňoval její poslání. Nebudu, vypočítávat všechny akce popsaného druhu, neboť mezi nimi takřka nebylo rozdílu. Pouze jsme stále intenzivněji utužovali dietu a v příslušném balení hledali co možná nejčernější tabletu černého uhlí. Nic nepomáhalo. Vztah k Bohu určitě mám, i když se modlím jenom ve výjimečných případech, kdy cítím pohromu a o Vánocích, když mne zachvátí podvědomá obava, že si za své celoroční ignorantství opět nezasloužím dárky. Ani úpěnlivá a několikrát opakovaná modlitba – po hříchu jediná, kterou umím, a kterou dá, třeba stěží, dohromady většina Čechů, jež nejčetněji chodí do kostela právě proto, aby tam byli spatřeni, ovšem nikoli křesťanským Bohem, nýbrž sousedy a voliči – tak ani tato stále upřímněji, nejdříve jen šeptem, později dokonce polohlasem odříkávaná modlitba nepomohla utišit vřavu zuřící v mých těžce zkoušených útrobách. V pátek se situace opakovala. Nikdy bych nebyl řekl, že průjem může mít tolik společného s kopírkou. Již v osm hodin ráno jsme v naprosté panice volali obvodního lékaře. Pan doktor nás svým verdiktem na jednu stranu uklidnil, současně nás však nevědomky velice znepokojil, poněvadž potvrdil, že dosavadní způsob léčby je podle jeho názoru naprosto správný. Ačkoliv jsem zmíněné léky polykal stále ochotněji, potíže neustupovaly. Coby milovníku historie, vytanula mi na mysli nemoc, která se údajně rychle šířila v zákopech během 1. světové války, to jest dyzentérie. Navíc se přihlásila ke slovu zvýšená teplota. – Kdyby to záleželo na mně, někomu, nebo něčemu takovému bych slovo dozajista neuděloval. V tomto bodě naprosto chápu předsedající našich zákonodárných sborů, ať již příslušejí k jakékoli politické straně. – A znovu se bylo proč modlit. V nouzi takřka nejvyšší požádali jsme o radu naší „rodinnou“ alternativní léčitelku, která když vyslechla všechny příznaky mých potíží, očividně se zalekla a neochvějně nás ponoukala zavolat pohotovost. V tu chvíli jsem se však daleko více než ona zalekl já a rozloučiv se s vidinou dovolené, jež slibovala býti velkolepou, počal jsem uvažovat o možných úskalích několik let trvajícího života na infekčním oddělení liberecké nemocnice. Byli u nás asi za deset minut. Měl jsem takový beznadějný vztek, že mi to připadalo jako okamžik. Sotva se rozhlédli, už mi společnými silami aplikovali do křečí a strachem ochromené pravačky jehlu s kapačkou, nejspíš od nějakého pana Ringera, neboť právě tímto jménem tu údajně zázračnou tekutinu titulovali. S jehlou v žíle a hadičkou vedoucí k tajemnému roztoku jsem sledoval, kterak mne dvojice zdravotníků zručně, leč s námahou, kterou neočekávali – jelikož vážím o něco víc, než to na první i druhý pohled vypadá – stěhují na jakousi skládací židli s kolečky. Avšak s pouhými dvěma kolečky, zatímco já bych z bezpečnostního hlediska preferoval kolečka nejméně čtyři a mnohem větší, ale to je pořád samá inovace, úsporná opatření a pak to má k něčemu vypadat. Židlička působila křehce a již pouhý práh našeho bytu, který jsme samozřejmě museli přejet, mi důrazně připomněl českou železnici, tedy její nechvalně proslulou kapitolu zanedbaných přejezdů, na niž jde často o podvozek, jakož i o sklovinu a plomby, obojí zubní. Při nastupování do výtahu jsem také trnul, maje svého „Ringera“ položeného na kolenou a slyšíce neustálé ujišťování o tom, že ani jeden z nás nemůže spadnout. Nutno přiznat, že oba zdravotníci – tedy řidič záchranky a jeho životy zachraňující kolegyně – skutečně překypovali profesní sebejistotou. Ovšem při vystupování z výtahu se naplno projevila absence předních koleček. Trubka, o níž je židle běžně opřena v klidové pozici nejprve vydatně brzdila páně řidičovu snahu tlačit mne směrem z výtahu, následně se zasekla ve škvíře mezi výtahem a šachtou. Oba mí zdraví podporující průvodci museli využít veškerou svou sílu a zručnost, aby mne z toho výtahu dostali. Neodpustím si poznámku, že pro jednoho bezvládného držitele ZTP/P a dva jeho neodmyslitelné průvodce je ten výtah skutečně malý. Tím se však zřejmě z architektonického hlediska nikdo nezabýval. Vždyť přeci vzorový zákazník, to jest stokilový úředník a jeho ctěná doga, se do klece výtahu bez problémů vejdou.

Nicméně vraťme se k průjmu. Pan řidič přivezl klasické lehátko, které znám z filmů, potažmo seriálů, a mám k němu tudíž důvěru. K překládce mého zkroušeného těla došlo v chodbě našeho domu, tedy ve skrytu, a tak to má být. Pro pověst slušného člověka je totiž máloco horšího, než když celý barák vidí, že ho odváží sanitka, nebo policejní auto. Ono úplně stačí, co lidi „nadrbou“.

Do sanitky jsem vklouzl jako bochník do pece. Připoutaný popruhem, a tedy o něco málo klidnější, snažil jsem se ze všech sil nepropadat panice. Nejprve mne každý zvlášť vystrašily pohledy to všech světových stran, jichž jsem se postupně odvážil. Klid mi však pro tuto chvíli přineslo až vědomí, že ve vztahu ke mně nebude použit žádný z přístrojů, sloužící pro bezodkladný zásah. Stav tedy, jak se tímto ukázalo, nebyl smrtelný, z čehož jsem čerpal další vůli k životu bez výraznějších „stenografických“ projevů. Kontrola stavu cukru v krvi proběhla také velice jemně, tradičním vpichem do prstu a následným odebráním vzorku. Ještě, že v tu chvíli na mně nikdo nechtěl vlastnokrevní podpis, poněvadž jsem byl v tu chvíli tak rozklepaný, že bych to určitě nezvládl. Jak vidno, současné české zdravotnictví je pevně spjato s ideály humanizmu.

Byl jsem tedy „vystoupen“ a jako rychlý případ převezen přímo do ordinace. Přímo u dveří se nám pletli dva pomalí případi – myslím, že to byl otec s dcerou – kteří naštěstí včas uskočili a nemuseli tedy být ošetřeni více než jednou.

Po tomto drobném extempore jsem konečně zahlédl očekávané, tedy pana doktora a jeho sestru. Ta by jistě proti této formulaci vehementně protestovala, ovšem jsem si jist, že k žádnému protestu nedojde, neboť tyto řádky dozajista zůstanou skryty jejímu zraku. Nicméně zanechme vícesmyslných slovních hříček a držme se niti příběhu, dokud jehla šije.

Jsa přeložen na vyšetřovací lehátko propadl jsem panickému strachu z pádu na matičku podlahu, poněvadž takové lehátko nedisponuje žádnými bočnicemi, ani jinými nástroji sloužícími ke stabilizaci tělesného stavu pacienta. Jako by si v té ordinaci přímo zakládali na tom, že jejich pracoviště je zaměřeno výhradně na stabilizaci a když to dobře dopadne i mírné zlepšování zdravotního stavu pacientstva.

Nicméně na základě kompletního rozboru mé plebejské krve bylo zjištěno, že netrpím žádným z neduhů, skrze který bych si musel pronajmout kavalec, lžíci, talíř a hrnek na zdejším infekčním odloučení, a tedy jsem se opět začal bez skrupulí těšit na dovolenkové radovánky.

V neděli 5.7.09 jsme měli buditele nařízeného na 3:30 Ačkoliv šlo o naprosto nekřesťanskou hodinu, nikdo mě nemusel přesvědčovat, abych vstával rád, s chutí, ba nadšeně. – Dovolím si malou vsuvku. Taky Ti přijde zajímavé, kolik lidí se naplno hlásí ke svým křesťanským základům, kdykoli cítí že je jim křivděno. Kupříkladu veškeré daně a poplatky jsou pokládány za nekřesťanské, jakoby jen a právě daně a poplatky nebyly zdrojem příjmů státu, na základě kterých je možno uplatnit mezilidskou solidaritu, tedy jeden z nejkřesťanštějších principů vůbec. – Nasnídal jsem se bohatě, nehledíce na možné následky, a již zněl zvonek, vyzývající nás k opuštění bytu a nástupu k autobusu. Pár minut po půl páté ranní jsem sice řídil svůj vozík poněkud „přiopile“, sledujíce počínající svítání jedním, ke všemu ještě zamženým okem, nicméně do autobusu jsem vyjel tak svižně, že mě to samotného překvapilo. Jak velí dobrý mrav, pozdravil jsem na všechny strany a sunul se po vyhrazené ploše vlevo, vedle Jindry Uhlíře, který parkuje tradičně uprostřed, aby mohl průhledem mezi sedačkami sledovat, kam že se to vlastně autobus řítí. (Pochopitelně vždy a pouze pod bdělým vedením zodpovědných pánů řidičů.) Po chvíli strčil do dveří autobusu otec dalšího člena našeho občanského sdružení, tedy Tomáše Hluštíka, který pro tuto příležitost sedlal mechanický vozík a z toho důvodu byl přesazen na sedačku. Tak, ještě dokončit poslední přípravy, urovnat zavazadla a mohlo se vyrazit. Ranní náladu nám jen trochu kazila skutečnost, že právě začínalo pršet. Jenže uběhlo pár chvil a spustil se takový liják, že nám začalo být dosti ouzko. Na nejbližší autobusové zastávce jsme naložili naše Honzíky a vyrazilo se ku Praze. Následně jsme pak zamířili na Brno. Ta déjednička je i po letech místem, za které se do hloubi duše stydím, ačkoliv k české dálniční síti nemám naprosto žádný osobní vztah. Jak je vůbec možné, že tu silnici nezavřou?, ptal jsem se v duchu, když mi cvakaly zuby a při hovoru jsem si musel dávat pozor na jazyk víc, než před listopadem 1989. No nic, pokračujme v pokusu o líčení. Zamířili jsme k severu, projeli Frídek s Místkem a se slzami dojetí v očích jsme dali sbohem českým mobilním operátorům.

Přejeli jsme Jeseníky – v plném zdraví, Bohu díky – a zamířili na Krakov. Nejprve jsme ovšem museli sjet malebným podhůřím kopírujícím hraniční pásmo. Naštěstí už bylo světlo, takže jsme mohli sledovat malebný kolorit polských vesniček, jejichž architektura se jistě může jevit poněkud jednotvárnou, avšak na mne působil ten kout světa nesmírně upraveně a opečovaně. Jak by to bylo hezké, kdyby i u nás .......... Ale nechme toho. Ovce a kravky rozeseté jakoby bez kontroly po strmých stráních působily na mne jako na Liberečáka skoro až pohádkovým dojmem. Zvláště, když jsem si všiml bělovlasého starce, který v jedné stráni oral volským potahem, což sice z hlediska úrovně zemědělství jistě není vůbec nic pohádkového, ale ten výjev se mi prostě líbil a naprosto zapadal do tamní čisťounké zelené zvlněné krajiny. Pokud jde o architekturu a s ní spojené nápisy na domech, byl jsem překvapen, ba šokován jenom jednou věcí. V každé vesnici byl nejméně na jednom domě pečlivě vyveden nápis SKLEP. Nejprve jsem si tento nápis spojoval s polskou pohostinností. Následně jsem se však přiměl zauvažovat a říkal jsem si: „Heršof!!! To nebude ono!! Pohostinnost je sice báječná věc, ale že by všichni Poláci zvali své vzácné hosty do sklepa, to asi ne.? Právě tam se sice ukrývají ty nejvzácnější gurmánské poklady každé rodiny, avšak právě proto si tam hosty nikdo běžně nezve.“. Pak mi došlo, co jsem o polských SKLEPech už kdysi kdesi slyšel. Sklep je totiž polsky klasický obchod. Uvědomění si téhle skutečnosti mi sice připomnělo nám dobře známý polský smysl pro obchod všeho druhu,  podobné nepozitivní myšlenky jsem však ihned zapudil a rozhodl se vychutnávat neopakovatelnost oněch okamžiků. Během dopoledne jsme si tedy prohlédli pořádný kus Evropy a s odpolednem se pomalu dostali do oblasti s nejvyšší nadmořskou výškou v zemi našich severních sousedů. Velehory, snad mohu tento termín použít, mají nepopsatelné kouzlo. Přes veškeré okouzlení, a nebo možná právě pro něj, jsme nemohli vysněný penzion, ukrytý mezi desítkami jiných ve vesničce Murzasichle, najít. Ale kufrovali jsme jen jednou. Nebo dvakrát? Co na tom záleží. Nakonec jsme k penzionu Halny dorazili. Pršelo. Jak smutné, když člověku začíná dovolená. Paní Halinka, neustale rozesmátá od ucha k uchu, nám s radosti pronajala všechny pokoje, do kterých jsme se mohli dostat, to jest devět skromných, leč nove zbudovaných a vcelku útulných pokojíků se separátním příslušenstvím v prvním patře. Ale hotýlek, tedy penzion Halny, jehož je paní Halinka zřejmě podílnicí, ještě není dostaven, takže přímo k němu vede jen strmá hlinito - kamenitá cesta a do prvního patra jsme najížděli po evidentně nedávno upevněném panelu (bez problému). Na tento panel vsak navazovaly čtyři schody a souběžný nájezd oddělený vkusným, leč na první pohled nedosti masivním zábradlím. Takže do obytné části jsme se dostali přes terasu, ze které byl mimochodem nádherný výhled na Tatry. V Zakopaném a jeho širokém okolí se nám moc líbilo. (Až na ten kopr. Už vím, proč se tem alergickejm pupínkům říká kopřivka. :))))))  Starali se tam o nás skutečně jako o vlastni (zákazníky) t.j. pod heslem: Nepřekrmovat, stačí se hezky usmívat a neustale dokazovat snahu vyhovět.

Což o to, Hodně jsme vyletovali (Zakopané, Krakov, Osvětim, Novy Targ, Levoča, Spišský hrad). Chci o tom trochu zkusit vyprávět, ale nevím jak začít. Možná právě informací, že v pondělí 6.7.09 jsme se vydali do Zakopaného. Ani nevím proč, ale tím, na koho jsem v ulicích toho města poprvé pomyslel. byl český olympionik Jiří Raška. – Teď koukám do internetu a zjišťuji, že jeho vnuk Jan Mazoch se právě zde v roce 2007 smrtelně zranil. Je zvláštní, že si právě takováhle tragedie „přitáhne“ podvědomí člověka ve chvíli, kdy by se měl radovat z nádhery světa. – Lze – li ovšem nádherou nazývat město, které je i v létě nade vší pochybnost zaměřeno na turistický ruch, který je nejmarkantnější na zdejším hlavním bulváru, pojmenovaném po Tadeuszi Kosciuszkovi – polském generálu žijícím v letech 1746 až 1817, který se proslavil i v Americe, kde se účastnil války za nezávislost a v roce 1794 byl nejvýznačnějším vůdcem proticarského povstání. (Žít mezi ruským a německým vlivem zřejmě nikdy a nikde nebylo snadné.) Snad právě proto zdobí skulptura tohoto muže i jedno z krakovských prostranství. – Já vážně nejsem statuofilik. – Chci jen zmínit, že při přejíždění ulice pojmenované po tomto muži jsem byl naplno konfrontován s agresivním přístupem polských řidičů. Nic zásadního se nestalo, avšak po překonání této ulice jsem si zhluboka oddechl. O to radostněji jsme přijali možnost spočinout v místním „centrálparku“ a vychutnávat jeho klid. Při projížďce tím ozdravným místem jsem dokonce spatřil pravou, nefalšovanou jeptišku. Ve svém hnědém hábitu, opásaná provazem, seděla po boku civilně oděné starší dámy a společně se modlily růženec. Nevyznám se nijak zvlášť v řádech – církevních ani vojenských – nicméně tato epizoda mi byla potvrzením toho, že katolictví je i dnes v Polsku součástí každodenního života. Šmankote, doufám, že ta jeptiška nebyla členkou nějakého nekatolického řádu. :))) Pan Jan Pavel II. by se zaradoval.

I v Zakopaném jsou ovšem tradiční a nepominutelní stánkaři prodávající všechno možné. My jsme se však zaměřili na tradiční místní ovčí sýry. Chutnají tak výborně, že podle mého názoru není hříchem dát za ně poslední peníze.

Co mi však v tomto městě zasvěceném skoku na lyžích chybělo, byla socha Adama Malysze. Možná jsem blázen, nebo snad statuofilik, ale když si uvědomím, pro kolik lidí byl a je významnou osobností .......... No nic, jsou lidé, kteří toho dokázali mnohem víc a přitom nemají ani vlastní hrob. Ovšem plavecký bazén v Zakopaném mají. Monumentální a přímo na jedné z hlavních ulic. Pomalu začínám uvažovat nad tím, že tuto kapitolku uzavřu.

Navážu však na ni kapitolou jinou, podle mého názoru mnohem zajímavější. V úterý 7.7.09 jsme byli v poklidném – někdo má třeba o klidu naprosto jiné představy, aut je plno v každém větším místě – provinčním městečku Nowy Targ. Je to město s rušným centrálním náměstím plným obchodů, kterým se tedy nedá dost dobře vyhnout. „Povinně“ jsme si tedy obešli tento středobod místního dění a zamířili do postranních uliček, kde jsme, poněkud znaveni trmácením po historizující dlažbě, toužili najít nějakou tu hospůdku, do které bychom se uchýlili v ne sice deštivém, ale poněkud chladném a tedy nevlídném počasí, které tehdy panovalo. Žádnou, ani docela malou a přitom dostatečně útulnou pohostinskou prostoru jsme však nenašli. A přičteme-li k tomu skutečnost, že ve městě na určitých místech úplně chyběly bezbariérové chodníky, nemůže se nikdo divit, že jsme ze zdejšího poněkud těsného centrálního parkoviště odjížděli mírně rozladěni.

Za to však příštího dne, tedy 8.7.09 jsme si naprosto zpravili náladu návštěvou historicky přímo velevýznamného města Krakov. Mne osobně k němu – mělce pojato - poutá hlavně skutečnost, že k jeho nezměrnému kulturně historickému významu podstatnou měrou přispěl i rod českých panovníků Přemyslovců. Nějaká Wikipedie na internetu píše – mimochodem to musí být zatraceně chytrá ženská, škoda, že tam není napsaný příjmení a telefonní číslo – tak zkrátka tahleta osoba tam píše , že Český král Václav II. už od roku 1289 začal rozšiřovat svoji lenní svrchovanost nad jednotlivými slezskými knížectvími, roku 1291 ovládl díky smrti svého bratrance Jindřicha IV. Krakovsko. Jeho soupeř, Piastovec Vladislav Lokýtek, který se rovněž pokoušel sjednotit polská knížectví pod svojí vládou, byl nucen uprchnout ze země. Roku 1300 se ovdovělý Václav oženil s dvanáctiletou princeznou Eliškou Rejčkou, jejímuž otci Přemyslu II. se nedlouho před smrtí podařilo obnovit v Polsku království.

Před kutnohorským stříbrem se sklonil i Vladislav Lokýtek, který později podněcoval nepřátelství polské šlechty vůči Václavu III. Tento panovník, tedy Václav III., byl za nejasných okolností zavražděn 4.8.1306 a jako jedna z možných příčin je uvažována nenávist polské šlechty vůči tomuto panovníkovi. Iniciátorem těchto negativních nálad byl prý polský šlechtic a pozdější polský král Vladislav Lokýtek (1260 – 1333), jenž bývá v souvislosti s vraždou českého krále také diskutován.

Nejvýraznějším českým králem byl Karel IV. (1316 – 1378), s jehož panovnickým působením sice místní šlechta výrazně nesouhlasila, avšak to, že jako panovník byl pro Polsko přínosem, mu upřít nemohla. Co by právě jemu kdo mohl upřít. To, že byl čtyřikrát ženatý? No ale pozor, pánové. On tak činil výhradně z politických pohnutek, v zájmu rozšíření impéria. A kdo může za to, že všechny čtyři manželky zemřely dřív než on. Nikdo. no tak vidíte. Jo panečku, Kája IV. byl první a poslední záviděníhodný vladař. Tak a teď mi masarykovci rozbijí okna. Při nejmenším. Ještě, že mám alespoň trochu „krytá záda“ tím, že pan T.G. Masaryk se odvážil ukázat, že dědičnost a s ní spojený zvyk být mocný není ve vztahu k vládnutí kladem, nýbrž právě naopak. Ten velký muž si prostě dovolil nebýt již monarchou. Kéž by měl mezi našimi politiky více následovníků.

Nyní se však tematicky vraťme k monumentálním dokladům historie, které jsme měli tu výjimečnou a báječnou možnost vidět v Krakově i jiných městech.

Začněme tedy u katedrály stojící v bezprostředním sousedství  hradu Wawel a opět využijeme nezměrných znalostí „slečny Wikipedie“. Katedrála na kopci Wawel vždy sloužila jako korunovační místo polských králů. Jsou zde hrobky členů polských královských rodin, biskupů a svatých.

V hlavní lodi je mauzoleum sv. Stanislava, který je patronem Polska. Nenechte si ujít příležitost. Vyšlapte schody, tedy vy kteří máte nohy ke šlapání, a podívejte se na největší v Polsku, zvon Zikmund. Většina stěn, hlavně v průčelí a jeho blízkosti je vyzdobena zářivými goblény nesoucími vyobrazení významných osobností polské historie. Právě tím je i vnitřek katedrály přitažlivý i pro dnešního „náročného“ turistu. Tolik tedy Wikipedie a já dodávám, že turisté o katedrálu opravdu zájem mají. Útroby tohoto svatostánku připomínaly v okamžicích, kdy jsme tam byli, jedno veliké hemžiště. Potkali jsme bezpočet výprav z různých koutů světa současně procházejících katedrálou a mně konkrétně zprvu nebylo jasné, jak to ti průvodci dělají, že se vzájemně neruší výklady pro jednotlivé skupiny lidí, ba naopak nikdo nekřičí a přitom se všichni turisté tváří tak zasvěceně a informovaně, jako by byli renomovanými historiky. Pak jsem si ale jednu takovou skupinu zevrubně „prolustroval“, a všechno mi došlo. Každý průvodce má u pusy mikrofonek, jaký vídáme na tvářích našich televizních moderátorů, členům své skupiny rozdá přijímače se sluchátky a výklad je zajištěn. Průvodci mohou dokonce hovořit natolik tichým hlasem, že je sotva slyší ten, kdo prochází těsně kolem nich. Toto sepětí současné audiotechniky s historií představující stovky let mne, ani nevím proč, velice potěšilo.

Ještě jsem zapomněl poznamenat to z praktického hlediska nejdůležitější. Do útrob katedrály pomohl nám vozíčkářům velice ochotný asistent – člen místní ochranky, s využitím speciálních nájezdů, které byly nejen dostatečně široké, takže po jejich složení k sobě vznikla nájezdová plošina umožňující nám překonat pětici klasických mramorových schodů, ale nájezdy měly dokonce dva klouby, takže jsme prostřednictvím nich překonali masivní práh katedrály, tedy překážku, která je s využitím běžných nájezdů překonatelná jen velmi obtížně, a při takové manipulaci by jistě hrozilo jejich poškození.

Po té, co jsme si tu středověkou nádheru prohlédli, uznali jsme za vhodné odměnit toho ochotného mladíka ryze Českým dárkem, totiž lahví svijanského piva. Divte se, nebo ne, ten šlechetný člověk náš skromný výraz díků nepřijal. V práci si prý nemůže dovolit byť jen manipulovat alkoholem, natož jej konzumovat. Jak inspirativní pro žíznivého a vůbec chtivého našince, že? (Jen kdyby se ti, kterých se to týká, chtěli inspirovat.)

Abych však zůstal při posuzování ochoty našich slovanských bratří alespoň do jisté míry objektivní, musím zmínit, že ve vesničce Murzasichle, přímo naproti našemu penzionu – jak lehko si člověk přivlastní hodnotné věci – stál překrásný celodřevěný kostelík. Na tom by jistě nebylo nic divného, poněvadž v Polsku je skoro víc kostelů, než v Česku bankovních poboček – jen doufám, že mi někdo nebude chtít dokazovat opak, poněvadž jsem to nepočítal – ale gró věci spočívá v tom, že když jsme zašli, samozřejmě naprosto pokorně, za místním farářem s prosbou, aby nám jako lidem s postižením umožnil prohlídku kostela, řekl, že samozřejmě, ale musíme zaplatit. Čtete dobře. Zaplatit!!! Oznámil nám konkrétní částku, ale já už si nepamatuji, kolik to přesně bylo, protože nechci dělat přílišnou antireklamu katolické církvi. Tuším jen jedno: Za časů Jana Pavla II. by se to nestalo. To by nás pan farář dozajista provedl kostelíkem zdarma a ještě s vlídným, vědoucím úsměvem.

I paní Halinka, o které už jsem se zmínil, nám v družné náladě svěřila, že veškeré ceny zimních i letních radovánek velice podražily, což samozřejmě odrazuje zákazníky. Tyto a další zajímavé věci jsme si v dobré víře sdělovali na chodbě v prvním patře „našeho“ penzionu, kde jsme měli každý večer povinný brífing, abychom si sdělili své dosavadní dojmy a naplánovali program dalšího vzácného dne dovolené. Na chodbě jsme se scházeli proto, že plánovaná společenská místnost ještě nebyla dostavěna. Přístup tam mají pouze zedníci. Ale i s těmi je prý potíž. Hotelů a hoteliérů je mnoho, těch, kteří pracují rukama, dobře a za slušné peníze, je naopak pramálo. (Zdá se mi, jako bych právě tuhle situaci odněkud znal. Země je asi opravdu malá, respektive mnohem menší, než by se zamlouvalo naší lenivé zpupnosti.) To se ovšem rozhodně nedalo říci o místních děvčatech, která jsou velmi fešná a mají smysl pro humor. Šířeji se ovšem z dovolením rozepisovat nebudu. Vezměte za vděk informací, že k blízkému mezinárodnímu spojení nedošlo, nebo alespoň o tom nevím, a drobné taškařice, kterými jsme se dobře bavili, zůstanou jen v našich úsměvných vzpomínkách.

Raději se tematicky navrátím do úctyhodného města Krakova, neboť jsme se ještě společně nevěnovali starobylému hradu Wawel. Tohle téma jistě není tak pikantní, jako řešení mezinárodních vztahů pomrkáváním na krásné mládí, ale na druhou stranu víme pramálo o tom, co se kdy dělo za zdmi kterého hradu. I když je samozřejmě pravda, že historikové na celém světě v tomto směru dělají, co mohou.

Takže k tomu Wawelu. A jako hlup se opět poradím s Wikipedií. Tak tedy, královský hrad Wawel leží na vápencové skále na levém břehu Visly jižně od středověkého města. Ve světle nejnovějších archeologických výzkumů je nutno počátky opevňování wawelského návrší spojovat s obdobím české vlády v Malopolsku v 10.st. Nelze ale vyloučit ani starší opevněnou osadu kmene Vislanů, jejíž pozůstatky mohly podlehnout pozdější výstavbě nových fortifikací. Hradiště bezpečně vybudované českým knížetem sestávalo z dřevěné zástavby návrší obklopené valem sestávajícím ze tří řad roštových konstrukcí vyplněných hlínou a kamením. V dobách raně piastovských byl tento val zničen a nepochybně odstraněn a uvnitř obvodu hradiště vznikly předrománské kamenné stavby církevního a rezidenčního charakteru, např. čtyřapsidová rotunda sv.Felixe a Adaukta, kostel sv.Gereona, prvotní katedrála, kostel označovaný písmenem B aj. Nejstarší kamennou obrannou stavbou byla věž v literatuře označovaná „sloup", postavená v 1.pol.12.st. v jihovýchodní části hradiště. Vybudována byla na čtvercovém půdorysu o hraně 8 metrů při tloušťce zdiva v přízemí 1,5 m z vápencových a pískovcových kvádříků. Její zachované 18 m vysoké západní nároží svědčí o její značné původní výšce. Obvodovou hradbu však stále tvořil zemní val s dřevěnou konstrukcí, mnohokrát opravovaný a zesilovaný.

Výstavba gotického hradu započala novým palácem a tzv.Lokýtkovou věží postavenou do západního nároží románské věže „sloupu". Stavba byla provedena z lomového vápence a jejím stavitelem byl Boleslav Stydlivý (1243-79), případně jeho nástupce Lešek II. Černý (1279-88). – Tak to vidíte, Boleslav Stydlivý. Hmmm, já být král a jmenovat se tak jako on, styděl bych se i vládnout, natož pak jít do války. S takovým jménem má král bitvu napůl prohranou ještě před prvním zatroubením do útoku. Ono to ze strany Boleslava Stydlivého asi nebylo kdoví jak pevné vládnutí. Zřejmě i proto chodil jeho nástupce po hradbách Wawelu i jinde s nekompromisním a jednoznačným přízviskem Černý. Nezjišťoval jsem tedy, v jakých barvách si Lešek II. Černý liboval, soudím však, že za jeho vlády se královská moc notně upevnila, k čemuž bylo zřejmě užito i ne právě demokratických metod. Pokračujme však se zřetelem na architekturu. -  Po potlačení měšťanské vzpoury vedené fojtem Albertem došlo r.1311 k propojení hradeb Wawelu s městským opevněním. Nová výstavba a modernizace hradu spadá do let 1320-64 a je spojena se jménem Kazimíra III. Velikého (1333-70). Vedle reprezentačních budov královské rezidence byla zejména dokončena katedrála. – No prosím, Veliký, to je přízvisko panovníka. Historie nás zkrátka učí. A stále. A pořád. Jenom nevím, proč nám pořád někdo vsugerovává, že lidstvo je nepoučitelné. Pan Kazimír se nám jistě poučil. Jednak od svého stydlivého předka o tom, že se nemá stydět a jednak od našeho předka, totiž od Karla IV. o tom, jak se vede říše tak, aby to někam vedlo. Àpropos, aby to někam vedlo........ Proč se dneska na historické anály jen práší? Proč je nikdo nečte? Lidičky, vždyť je to tam napsáno. Všechno. A tyhlety krize už jsme mohli mít dávno za sebou, kdyby padla sem tam nějaká ta chamtivá ruka, či v krajním případě hlava.............. Hrome, nějak mne začíná škrtit kravata. Věnujme se raději opět architektuře –  Také Vladislav Jagiellonský dbal o výstavbu hradu a modernizaci jeho opevnění. Hradby po celém obvodu nechal zvýšit a zpevnil je výstavbou parkánové zdi s baštami. Z jeho nařízení byl rovněž opevněn od severu komplex tzv. Dolní brány, vybavené třemi válcovými baštami. Za panování Kazimíra IV. Jagiellonského (1445-92) byly potom zbudovány obě největší bašty - v jihozápadním nároží horního hradu povstala mnohapatrová Senátorská bašta, kdysi zvaná Lubranka a v jihozápadním nároží dolního hradu osmipodlažní Sandoměřská bašta přizpůsobená užití palných zbraní. Gotické opevnění plnilo svou roli až do konce 18.st. – A dále už se čerpání informací tohoto druhu z Wikipedie věnovat nebudu. Navštivte to místo. Dýchne tam na Vás historie. Střecha jim na té pýše národa sice chybí, ale toalety byly přebudovány teprve v minulém století a když budete mít štěstí, možná se tam skrze davy dostanete.

Závěrem tohoto oddílu chci napsat, že hrad Wawel a jeho okolí je místem, na něž mohou být Poláci právem hrdí.

Naprosto jiný historický duch se pojí k Osvětimi, tedy přesněji k Brezince, kterou jsme také navštívili. Nechvalně proslulý tábor smrti si však prošli jen ti odvážnější z nás. My lidé „slabších žaludků“ jsme se raději blíže seznámili s architekturou města.

Když jsem přemýšlel nad obměněnou hamletovskou otázkou, tedy zda se JÍT ČI NEJÍT podívat vlastníma očima na místa krvavých hrůz, řekl jsem si, že tento trest – neboť návštěva takových míst je určitě trestem, a pokud se k ní člověk rozhodne dobrovolně, pak jde o sebemrskačství, které také neuznávám, ať už je provozováno kdekoliv a v jakémkoli smyslu – tak tedy že tento trest nemám vzhledem ke svému smýšlení zapotřebí podstoupit. Kdyby to záleželo na mně, určil bych dlouhodobý pobyt v těchto prostorách znuděným a ve většině líným pravicovým radikálům, kteří by se jistě velmi divili, kdyby se ideologie, kterou nyní podporují, obrátila proti nim. Kolik takových naivků pozdě litovalo za časů nejstrašnější války minulého století.?

No nic. Pojďme se raději věnovat něčemu veselejšímu.

Pokud jde o naše následné počínání, byli jsme se podívat i na Slovensku. Nejprve musím zmínit, že pohled na současné Tatry „odlesněné“ hurikány, je velice skličující. Osamocené stromy, stojící jako poslední mohykáni nad planinami zarůstajícími novým velice zranitelným porostem, dávají vzpomenout nádheru lesů, za kterou sem po léta jezdily zástupy turistů. Když se řekne Smokovec, vybaví se mi ideál zdravého životního prostředí. Místo, kam se mnoho lidí jezdilo nejen kochat nádherou zalesněných hor, ale také léčit a vyléčit.

Pochopitelně s dojetím jsme se dívali na vrch Kriváň. Chtěli jsme zamířit k Popradskému plesu. Tam nás však úředníci, či chcete-li strážci národního parku nepustili, poněvadž přírodní katastrofy „strhaly nejen tvář tatranské krajiny“, ale také krajnice některých horských silnic. O to raději jsme se podívali do oblasti Štrbského plesa, kam jsme se dostali s laskavým svolením bodrého člena ostrahy parku, který si s námi připomněl období společného státu, maje při tom v očích zvláštní svit. Abych se přiznal, během našeho výletu na Slovensko jsem v určitých okamžicích měl chuť být Slovákem. Byly to momenty, kdy se před mýma očima vinuly mezi horskými masivy kilometry spletitých silnic na pilotech, čili sloupech. Kilometry velice kvalitních silnic. Kam se hrabe ten tankodrom, který s takovou nepatřičnou pýchou nazýváme D1. Také si bezděky pokládám otázku, kde na to ti Slováci berou? Asi mají nějaké specielní úsporné balíčky. Ach jo. No nic. Fňukání nad rozbitou silnicí nemá cenu. Vraťme se zpátky do okolí Štrbského jezírka. Při pohledu na skokanské můstky znovu jsem si uvědomil své fandovství. Jak jsou si blízké ty grandiózní můstky a jejich osudy. A neplatí to jen pro můstky. Vždyť právě tady nechaly při tréninku mnoho sil generace našich sportovců.
Štrbské pleso je opravdu nádherné místo. Fotili jsme skoro tak intenzivně jako Japonci. Nutno však přiznat, že z hlediska solventnosti a pracovitosti za nimi notně pokulháváme.

To jsem si velice intenzivně připomněl zejména ve chvílích, kdy jsme se právě po „dálnici“ D1 vraceli domů, do Prahy, a potom hned do Liberce. Nutno podotknout, že do Liberce jsme jeli po silnici, které již lze vzhledem ke kvalitě nazývat dálnicí.

Nicméně pokud mám náš „výlet“ ohodnotit jedním slovem, byla to krása. Krása, kterou vnímám jako naprosto jedinečnou nejen proto, že každý z okamžiků našich životů je neopakovatelný, ale i proto, že jako člověk pevně spjatý s invalidním vozíkem mám jen málo šancí zažívat výjimečné.

Děkuji všem, kteří se o to zasloužili.