Slovensko 2016

Úvodní stránka » Aktivity » Slovensko 2016

Dnes je 20.8. 2016 Před chvílí jsme přijeli z dovolené, a já hned začerstva usedám ke klávesnici chtěje se pokusit utřídit myšlenky, a seskupit je do patřičně čtivých vět. Nečekejte, prosím Vás, žádný zázrak, protože vše, co je skutečně dobré, vzniká neočekávaně. Tedy alespoň podle mých autorských zkušeností. Ale možná jsem špatný autor, a možná obecně platí fakt, že dobří autoři od sebe mohou očekávat dobré výsledky. Obecně vzato jsem chtěl vyjádřit, že pokud člověk neočekává určité děje, a neklade sám sobě podmínky, žije se mu lépe. Každý člověk by samozřejmě měl mít cíl, a čím vyšší cíle má, tím je snad jeho život hodnotnější, ale i na cestě za těmi nejvyššími cíli se může lehce stát něco, na základě čeho člověk pochopí, že život je jen náhoda. Krásná náhoda. Ten, kdo jakýmkoli způsobem trpí, si možná myslí něco jiného, a třeba si myslí i to, že jsem hlupák, když se tak raduji, ale vědecky vzato dosud nikdo neprokázal, že někde ve vesmíru je nějaká tzv. vyšší forma života, a to mi k radosti stačí. Tedy ne, že bych právě byl, jak se říká, v životní formě, když už jsme u té formy, ba naopak, býval jsem na tom mnohem lépe, ale pořád ještě trefím ve vlastním bytě na záchod a do postele, a tedy si oproti mnohým jiným lidem vlastně nemám na co stěžovat.

Uznávám, že v bytě 2+kk není velké hrdinství trefit kamkoli, pokud tedy pokoje nemají velikost menší letištní plochy, ale i přesto se, myslím, mohu pochválit za orientační smysl, který mne dosud nijak výrazně nezklamal. Člověk ovšem nesmí dlouze uvažovat o prožitých zklamáních obecně, poněvadž pak by ta „životní matematika“ byla úplně jiná. Je třeba hledat důvody k radosti, a nedat si je vzít. Holá pravda je ovšem taková, že člověk sám často vůbec nemá šanci rozhodnout o tom, co si nechá, anebo nenechá vzít.

My jsme si, tak řečeno, ani letos 14.8. nenechali ujít příležitost vstávat po čtvrté hodině ranní, jakkoli je takové jednání spíše otravné, než ozdravné. Onen akt sebetrýznění jsme však zcela dobrovolně, ba nadšeně podstoupili proto, abychom již těsně před šestou mohli nedočkavě postávat na zastávce, a čekat na autobus s obvyklým osazenstvem, který nás, veden vždy trpělivou rukou Tomášovou, měl dovézt až do nížinatých oblastí vzdáleného Slovenska, a to tím více vzdáleného, čím méně Čechů pravidelně mluví slovensky, čemuž já se tedy velice divím, neboť jsem „odkojen“ slovenskými příspěvky vysílanými v předrevoluční televizi, a slovensky hovořím plynně. O své schopnosti hovořit německy a anglicky se zde šířit nebudu, poněvadž nepokládám za žádoucí nechat hned v úvodu našeho vyprávění klesnout své sebevědomí pod kritickou mez. V němčině jsem si pro jistotu pevně zafixoval větu: Bitte, ich bin shehr hungrig., a to mne částečně uklidnilo. Doslechl jsem se totiž, že někteří lidé putující Evropou nehovoří německy vůbec, a současně tvrdí, že nikde jinde, než v Německu, nemohou žít podle práva Šaría, což je jediný právní řád, podle kterého mohou podle vlastních vyjádření žít. Ovšem já tady nejsem proto, abych nějak překotně hodnotil názory jiných. Oni totiž překotní hodnotitelé názorů jiných lidí byli v minulosti začasté dehonestováni, ba nejen to, byli dokonce usmrcováni, a s plnou vážností, přiznávám, že i po delší úvaze s jasným výsledkem nemohu říci, že bych snad měl zájem o nějaké výraznější konfrontace, neb jsem, řekl bych, člověk mírný, a za nejvyšší formu lidského soužití považuji demokracii severoevropského formátu, jakkoli i v severských státech narůstá počet lidí, kteří si myslí, že není-li žena dostatečně zahalena, tj. pokud nemá muslimský oděv, je necudná, a je ji třeba ztrestat znásilněním. Na druhou stranu jsem neslyšel nic o trestech za pití alkoholu, které korán také striktně zakazuje.

Ale, jak naznačeno, tato stať si neklade za cíl nic jiného, než popsat mé dojmy z naší letošní dovolené, a jestli nějaký obyvatel severní Afriky jede „na misijní dovolenou“ třeba do Švédska, to vůbec není moje věc. Jen chci ještě poznamenat, že Afričanů je mnohem více než Evropanů právě proto, že oni nečekají, až budou mít pocit, že se jim vyplatí mít děti. Ono takové čekání na pocit může dopadnout podobně, jako to klasické ruské Čekání na Godota. Pouze pro Vaši představu dodávám, že nepřišel.

To mi připomíná, že z autorského hlediska přišel čas vrátit se tematicky k báječnému týdnu, který jsme letos prožili na Slovensku. Mně se u našich východních sousedů vždycky líbilo, a to zejména z „termálních“ důvodů. Zkrátka a dobře tam mají bazény s teplou vodou, a podle mých vzpomínek i pěkné plavčice. S těmi plavčicemi tedy, přiznám se, nemám hlubší osobní zkušenosti, neboť se jedná o zážitky zpřed dvaceti a více let, a tehdy jsem coby nerozvážný mladík byl důsledně hlídán svými ostražitými rodiči, takže ode mne na tomto místě nemůžete čekat nějaký sled pikantních československých lovestory, ba ani jejich náznak. Maximálně bych zde mohl barvitě vylíčit některé své divoké sny, ale to bychom se snad až příliš odchýlili od tématu. Pokračujme tedy s původním záměrem.

Ke hranicím jsme se, abych tak řekl, museli prodrat po dálnici D1, která, jak známo, ne každého Čecha nadchne, a tím méně nadchne ne každého cizince. Tedy, musím konstatovat, že stav zmíněné dopravní tepny se poznenáhlu zlepšuje. Pokud už jsem se o tom rozepsal, podotknu, že cesta k Brnu působí už relativně solidně, ale v opačném směru člověk ještě dosti výrazně pocítí historii, tzn. sled panelů, tedy systém, který byl vyvinut před mnoha lety. Před tak mnoha lety, že už si na to období snad ani nechceme vzpomínat. Úroveň vibrací nám tedy výrazně klesla, přesto se mi zdá, že supermoderní autobus, kterým jsme letos díky podpoře dobrých lidí jeli, podobné rajtování bytostně nesnáší, a divím se, že výrobci aut a autobusů ty naše silniční vibrátory nijak výrazně nekritizují. Vždyť je jasné, že nekvalita silnic způsobuje dojem, že všechna vozidla jsou tak řečeno „nekvalitní“. Představte si, že ten „náš“ autobus byl vybaven i důmyslným systémem na ohřev párků. Jeho výrobce tedy zřejmě počítá i s tím, že se cestující občerství během dálkové jízdy i touto uzenářskou laskominou. K párku ovšem tak nějak neodmyslitelně patří hořčice. Jistě víte, na co narážím. Na D1 je konzumace párků z technických důvodů velice obtížná, a my, tedy čeští turisté, jsme si na párky museli nechat zajít chuť. Ale buďme optimisté a věřme, že v roce 3036 pojedou potomci potomků našich potomků do Brna i z Brna jako po másle, tedy samozřejmě míněno bez zbytečného klouzání, a budou si moci za jízdy dopřát třeba chléb namazaný máslem a hořčicí, což považuji za velkou pochoutku. Z hlediska vyváženosti názorů konstatuji, že například zákaz konzumace hořčice v autobuse během zemětřesení naprosto chápu. Ovšem vraťme se k tématu.

Dále konstatujme, že někde za Brnem jsme překonali hranice, kde jsme hrdě převzali vševědnou mýtnou krabičku - mimochodem je to mnohem praktičtější systém, než české řady rakouských mýtných bran, protože může být použit na kterékoli silnici na Slovensku, kromě toho nevím, který s těch systémů je dražší, a na rovinu přiznám, že pokud by to měl být ten jejich, tedy slovenský, dovedlo by mě to k vzteku - a, ocitnuv se v cílové zemi, plně jsme se oddali dovolenkovým pocitům, kterážto moje úvaha pramení z, možná milné, domněnky, že pokud si člověk v mysli zafixuje fakt, že jede do zahraničí, pak se alespoň částečně uvolní až za prvním hraničním přechodem. Jsou samozřejmě případy, kdy k uvolnění vůbec nedojde, například u spastiků, že, ale právě proto vyhledáváme termální oblasti a vřelý přístup personálu v tamních zařízeních.

Místopisně vzato, kdo se chce pyšnit tím, že byl na Slovensku, musí jet přes Bratislavu. Alespoň já si to myslím. Původně jsme tam chtěli zastavit, a podívat se na unikátní most, který se za někdejších politicky jednoznačných dob jmenoval Most Slovenského národného povstania. Dnes už se samozřejmě jmenuje jinak, řeklo by se politicky korektně, ale technicky se na něm nic nezměnilo, takže to vypadá, jako by nad Bratislavou skutečně povstal, tedy jako by povstala z vod Dunaje na něm umístěná rozhledna, čili že ho snad ani nemuseli přejmenovávat. Ona vlastně každá rozhledna musí nad krajinou tak nějak povstat, takže je ideálně spojitelná s povstáními všeho druhu. Pokud však k němu, tedy k tomu mostu, budeme chtít přistoupit seriózně, a uvěříme i tomu, že tam na pilotech neparkují marťani se svým talířem, poznamenáme, že od roku 2012 se jmenuje Nový most, ačkoli tedy rozhodně nový není, poněvadž se stavěl v letech 1967 - 1972, ale řekněme si, že dnes je na něj jinak, tedy nově nahlíženo, a sice jako na stavbu, kterou se nechlubí socializmus, ale jako na funkční dílo, kterým se Bratislava vyrovnává mnohým evropským metropolím, tedy pokud jde o originálně řešenou rozhlednu. Pařížská vize řešení situace, kdy bylo potřeba zajistit, aby obyvatelstvo mělo tak nějak větší rozhled, a to ve všech směrech, tedy rozhledna z dílny pana Gustava Eiffela (1832 - 1923) je sice nedostižná, ale snaha o originální řešení zde byla korunována úspěchem, a pohled na jednu z dominant Bratislavy nadchne i leckterého laika.

Most je 403,8 m dlouhý, jedná se o vysutý most, tzn., že v Dunaji nejsou zapuštěny mostní pilíře, což se hodí i rybám, kterým tím pádem nehrozí riziko střetu s nepřekonatelnou překážkou, tedy například v době extrémního sucha, kdy je voda Dunaji zakalená, a je nejdelší svého druhu široko, nebo chcete-li, daleko. Jeho rozhlednu umístěnou ve výšce 80 m obsluhuje dokonce výtah. Nevím sice, jestli ten výtah je bezbariérový, ale vím jedno. Při příští návštěvě Slovenska se budu méně „termalizovat“, a více „vytahovat“. Pro srovnání přiznám, že rozhledny jsou módní i u nás v Česku, ale tedy pokud jde o jejich sjednocující, potažmo burcující společenský smysl, musím s hlubokou lítostí konstatovat, že nám se nechce. Nechce se nám vstávat, natožpak povstávat, abychom směřovali za společným cílem. A těchto pár vět to asi nezmění, a vlastně ani nechce, protože povstání jsou v podstatě velmi nebezpečná, pokud tedy nemluvíme o povstání z pohovky, nebo ze židle, kdy je naopak mnohdy bezpečnější povstat, než nepovstat, a dejme tomu si fatálně přesedět řiť.

Nyní mi však nezbývá než konstatovat, že namísto objevování nejen této, ale i dalších krás Bratislavy jsme zamířili dále po trase Galanta, Šaľa, Šoporňa, kde byl náš cíl. Díky tomu, že jsme si neudělali přestávku v Bratislavě, jsme měli ještě před večeří čas se pohodlně ubytovat, a připravit se na další relaxační zážitky. Právě zážitky jsou totiž to nejcennější, co člověk v životě má. Jde však o to, aby si je udržel ve vzpomínkách, nebo aby si alespoň zajistil něco, co mu je připomene, tedy třeba fotografie, nebo nějaký zvláštní vjem, či pocit, protože právě pocity jsou tím, na čem tzv. stojí prožívání života. Když člověk nic necítí, jeho život se stává nesmírně ochuzeným a plochým. Proto jde o to, aby člověk, ať už se jmenuje Milan, nebo Otto, pochopil, co má v životě hodnotu, a co je lepší pominout.

Nedivil bych se, kdyby lidé žijící v Šoporni ani nevěděli o penzionu, v němž jsme byli ubytovaní, protože on je skryt mimo vesnici v hlubokém lese. Ale dobře o něm vědí rodiče malých dětí, kteří se tam sjíždějí ze širokého okolí právě proto, aby svým milovaným ratolestem umožnili ozdravnou koupel v termální lázni.

Poblíže „našeho“ ubytovacího zařízení byla velká vodní plocha sloužící k regulaci vody v krajině, čemuž také statisticky odpovídal počet a rozmanitost druhů komárů v místě, a tedy i četnost komářích bodnutí na tělech těch méně hbitých z nás. Aha, už chápu, proč se u nás v Čechách vzedme tak velká vlna odporu vždycky, když se začne mluvit o budování nových přehrad, poldrů, a jiných vodohospodářských děl. My totiž zřejmě máme celonárodní panický strach z komárů! U paniců člověk takový strach ještě chápe, ale celospolečensky by se, myslím, něco takového připustit nemělo.

Stran nebezpečí komářích štípnutí se já osobně potírám vhodnými prostředky, abych tedy potlačil ono číhající nebezpečí. Pokud pak jde o budování staveb zadržujících vodu v přírodě, já z nich panický strach rozhodně nemám, ba naopak je ze svého laického hlediska vnímám jako nanejvýš prospěšné, a beru v potaz i riziko nenávratné ztráty konkrétních rostlinných a živočišných druhů. Otázka, jestli člověk má morální právo ovlivňovat přírodu v zájmu zvyšování svého pohodlí, je „na stolech“ filozofů i ekonomů už hodně dlouho, a nevypadá to, že by se mi dnes podařilo ji uspokojivě vyřešit. Mohu jen čekat, že před náš dům bude vbrzku svolána demonstrace ekologických aktivistů. Ještě štěstí, že jsem sem nenapsal adresu. Herrr….., jak bylo to číslo? Jo 158!!! Ochrana osobnosti, To je ono!!!

Leč to jsem se opět nevhodně odchýlil od tématu.

Překvapila nás bezbariérovost ubytovacího zařízení, která zde zdaleka není samozřejmostí, protože se jedná o předrevoluční budovu. Stavba je dvoupatrová, a když si odmyslíme čtyři schody vedoucí do recepce, které jsou „vyřešeny“ bytelným nájezdem, pak lze celé přízemí pokládat za bezbariérové, a to včetně terasy a pokojů.

Pokoje byly sice menší, ale větší pokoje, jak známo, jsou ve většině rozvinutých ekonomik pouze za větší peníze. Předností tohoto ubytovacího zařízení bylo pro nás to, že jeho součástí je bazén s termální vodou, která ještě navíc byla přihřívána dle našich potřeb, což my spastici samozřejmě velice chválíme. Velikost bazénu si netroufám odhadnout, ale řekl bych, že čtyřicet lidí se do bazénu vejde, při čemž mohou i plavat. Pravda spíše ohleduplně, a s nepříliš vytrčenými končetinami, protože se nejedná o bazén, který by svou plochou odpovídal kritériím pro mistrovské plavecké soutěže, ale i takové množství lidí si tam najednou zaplavat může. A pokud bych se v tomto bodě náhodou mýlil, pak nepochybuji o tom, že v případě náhlého zranění by zasáhl místní školený personál.

Voda, jak již poznamenáno, byla teplá. Já jsem tedy letos nebyl na Slovensku poprvé. Za svých mladších let jsem tam, jak naznačeno výše, s rodiči do termálních oblastí jezdil pravidelně, a díky aktivitě otce, který mě učil plavat - tedy on mě učil simulovat plavecké pohyby tak, aby plavčíci obého pohlaví neměli pocit permanentního poplachu. Žádný strach, plaval jsem vždycky na kruhu, protože jsem stoprocentní neplavec. Otec mne ve vodě postrkoval, aby mi tak dodal alespoň zdání pocitu samostatnosti. Sice jsem věděl, že neplavu, a nikdy sám plavat nebudu, tedy až na krátké úseky, ale přesto jsem se tvářil spokojeně, a připadal jsem si jako olympionik. Dnes se již plavat neodvážím, neb mé tělo, které dříve připomínalo úhoře, nabylo v posledních letech spíše vorvaňovitého charakteru, ale mrštnější kamarádi si bazén nadšeně užívali.

Ovšem v touze poznat alespoň část historie Slovenska, a seznámit se alespoň s některými jeho architektonickými skvosty, jsme se samozřejmě vydávali i na výlety, protože člověk ze své podstaty chce poznávat, a chce tím více, čím více je omezen. Tedy ne že je hloupý, ale je omezen svými možnostmi. I když hlupáci jsou vlastně také omezení svými možnostmi. Kromě hlupáků jsou ještě tři skupiny lidí, které se nezajímají o dění kolem sebe, a sice flegmatici, revmatici a sklerotici, protože flegmatikům je všechno jedno, revmatici mají jiné starosti, a sklerotici mají dost práce s tím, aby nezapomněli to, co už vědí, a nikdo po nich nemůže chtít, aby si přetěžovali mozky vstřebáváním dalších informací. Jak přesně jsou na tom v daném směru např. astmatici a numismatici, si zde netroufám odhadnout.

No, zanechme teoretizování, a věnujme se historii. Hned v pondělí 15.8. jsme se vydali do Trnavy. Jak začít psát o tomto místě, přátelé? Každý autor textu řeší otázku, co má o historii konkrétního místa napsat, aniž by příliš využíval veřejné zdroje. Takže co bysme si k té Trnavě řekli. Já tedy trnavskou historii neznám, ale v podstatě lze říci, že nás toto město upoutalo svým důkladným a dobře udržovaným opevněním. Pravda tedy dnes už pouze pro turisty.

Z análů vyplývá např. fakt, že toto město bylo v roce 1238 uherským králem Bélou IV povýšeno na svobodné královské město. Ve 13. století byla Trnava cílem německé kolonizace a bylo zde vybudováno rozsáhlé opevnění obepínající 60 ha, jehož fragmenty působí impozantně ještě dnes, a bezpochyby je zdrojem národní hrdosti zdejších více než 62 000 obyvatel. Ten pocit národní hrdosti získává nový význam právě v současné době, kdy se Evropa unifikuje, zároveň je ovlivněna přílivem uprchlíků, a souvislé opevnění by právě mohlo být inspirací pro celoevropské praktické politické řešení. Pokud jde o historii, „na státní návštěvě“ zde prý byli i Husité.

Po bitvě u Moháče (1526) se Trnava stala na více než 200 let náboženským centrem Uher, neboť zde mezi léty 1543 a 1820 sídlil ostřihomský arcibiskup i s kapitulou, na základě čehož se Trnava stala náboženským i kulturním centrem Uher a protireformace. Přiznám se, že jsem dlouho netušil, kde vlastně Ostřihom - maďarsky Esztregom - leží, a po delším bedlivém pátrání jsem zjistil, že je téměř na maďarsko-slovenských hranicích takřka přímo nad Budapeští v místě, kde se hraniční linie stáčí přímo na sever. Není bez zajímavosti, že právě v roce 1543 dobyli Ostřihom Turci, následkem čehož byla křesťanská kultura vytlačena na sever. Změny náboženského a politického vlivu tedy, jak patrno, nejsou v Evropě ničím novým.

Přiznám se, že neovládám žádnou bojovou techniku asijského typu, a v životě jsem neuběhl, ba neušel, ani metr, nebudu před vámi tedy zastírat, že mírumilovné křesťanské náboženství, a klidné, rozumějme bezbolestné, prostředí evropské politiky, mi naprosto vyhovuje.

Historii Trnavy bychom se na tomto místě mohli věnovat ještě dlouho. Pravda s využitím internetu, protože informace o tomto městě, kterými disponuji, jsou velice chabé, neboť co jsem se v mládí rychle naučil, to si dnes pomalu přestávám pamatovat. Pokud by to však někdo viděl tak, že se ve svých textech věnuji historii snad až příliš, pak mu sděluji, že s blížícím se důchodovým věkem se teprve učím vnímat znalost historie jako obohacující faktor. Takže nezoufejte, možná se k minulosti tohoto města ještě vrátíme, protože já sám si chci připomenout, kdy a jak našli křesťané sílu zvrátit běh dějin ve svůj prospěch. Je tedy ostuda, že to nevím, ale zase vím, že nejsem jiný, než většina žáků základních škol, kterým na škole nejvíc vadí právě učení. Obecně prý platí, že jak člověk stárne, začíná si více vážit toho, že se může něco naučit. Kéž bych ani v tomto smyslu nebyl výjimkou. Ale i zde platí, že nikdy není jisté, co bude člověku dopřáno.

Nyní však pokračujme tím, že jsme zaparkovali u místního autobusového nádraží, prošli jsme tichým, klidným Bernolákovým sadem, a pak jsme prošli branou v historickém opevnění, dále ulicemi Divadelní, přes Troičné náměstí, Hviezdoslavovou, M. Schneidera - Trnavského až k Dómu Svetého Mikuláša. (A jestli jsme jeli jinudy, tak sním…… ještě nevím co, ale budu dbát na to, aby u toho nebyl nikdo z mých spoluvýletníků, protože jsem si ty ulice nezapisoval, což jsem měl udělat, protože jsou případy, kdy lidská hloupost nezná mezí, a z fotek to „luštit“ nebudu.) Ovšem co se nestalo. Když jsme kolem jedné hodiny odpoledne přišli právě k Dómu Svetého Mikuláša, zjistili jsme, že od 12:00 do 14:00 mají polední přestávku. Domnívám se, že stánek boží má být otevřen poutníkům takřka nepřetržitě, a to zvláště nyní v době nutnosti intenzívního upevňování křesťanské identity. Ne, jistě, že nikomu neupírám půlhodinovou pauzu na oběd, poněvadž, přísně vzato, jsme vlastně všichni zaměstnanci boží, tedy my mírumilovní křesťané vychovaní k „nebouření se“. Já se samozřejmě také nechci bouřit, poněvadž je to vyčerpávající, a společensky nebezpečné. Člověk by si však měl zachovat alespoň elementární statečnost, protože díky ní v podstatě žijeme jako svéprávní jedinci. A proto říkám, že dvě hodiny pauzy v křesťanském svatostánku, když dovolíte, se mi zdá přeci jen moc.

No nic, řekli jsme si, a pár chvil jsme pod bazilikou poseděli.

Vedle ní prý od 16. století byla jezuitská kolej. Roku 1635 zde byla založena první univerzita na uherském území, která byla v roce 1777 přeložena do Budapešti. Metropole je zkrátka metropole. Co se dá dělat.

Ale o vzdělání místních obyvatel se rozhodně nemusíme bát. Ve městě jsou totiž dvě univerzity.

Od někdejšího centra vzdělanosti jsme se vydali k místní synagoze, a ta byla nepřístupná pro změnu díky uzamčenému oplocení. Tak vám nevím. Do nynějška jsem se domníval, že židé takřka neznají oddechu, poněvadž jsem soudil taky podle toho starého a přesto - nebo snad právě proto - dobrého vtipu, který popisuje situaci, kdy umírá Izák Kohn, majitel maloobchodu se střižným zbožím. Leží na smrtelné posteli, okolo něj v houfu všichni příbuzní, utírají si slzy a smutně po něm pokukují.

"Sáro, má manželko před Bohem, jsi tady?" ptá se skomírajícím hlasem Kohn.
"Ano, Izáku, jsem tady." zašeptá Sára.
"Jakube, můj prvorozený, jsi tady?"
"Ano, můj otče, jsem tady."
"Abraháme, můj druhorozený, jsi také tady?"
"Ano, otče, i já jsem tady."
"Rebeko, má nejmladší, ty jsi tu také?"
"Ano, otče."
"Proboha, a kdo je v krámě?".

A já jen podotýkám, že mylné představy jsou velmi nebezpečné. Anebo možná jsou židé skutečně velmi pracovití, ale zřejmě to neplatí pro pondělky. Mají pravdu ti z vás, kteří tvrdí, že nemám právo hodnotit pracovitost druhých, když sám jsem viděl lopatu tak akorát ve filmu. Jsem v tomto smyslu ještě horší než ti, kteří se o lopaty jen opírají, a to nejlépe za rohem, aby nebyli vidět, a když je náhodou objevíte, a zeptáte se jich, proč nepracují, řeknou vám, že jim kartářka včera vyložila, že jim hrozí těžký úraz, pokud budou dnes pracovat.

Proto se raději rychle pojďme věnovat dalším tématům.

Slíbili jsme si, tedy lépe řečeno slíbil jsem si, že se poohlédnu po dalším vývoji turecko-slovenských vztahů. Ty se dají dobře odvodit od aktivit jistého Gabriela Betlena (1580 - 1629). Narodil se v Sedmihradsku, které je dnes jedním ze správních celků Rumunska. Nebyl to tedy český, ani slovenský politik, pokud se tedy v 17. Století odvážíme hovořit o politicích. Každopádně to byl muž, který nemálo ovlivnil slovenské i uherské dějiny, a na jeho příkladu chci ukázat, jak dobře se tehdy žilo těm, kteří dokázali včas a vhodným způsobem změnit svůj politický, a nezřídka současně i náboženský náhled na konkrétní hodnoty. Už v roce 1604 byl na jednání u Tureckého sultána. O dva roky později se ocitá na straně knížete Bátoryho (1589 – 1613), tedy synovce krvelačné Alžběty Báthoryové, který byl zvolen za sedmihradského knížete.

To se ale Gabrielu Betlenovi nelíbilo, jelikož jeho mocenské a politické ambice zasahovaly mnohem dále než moc knížete Bátoryho, dosavadního knížete sedmihradského. Rivalita uherských velmožů umožňovala neustálé mocenské změny, kterých využíval ke svému vlivu především turecký sultán. Behlen podlézavostí, lstí a nepochybně i patřičnými dary získal přízeň samotného sultána, sídlícího v tom čase v uherském Temešváru.

Ten jej jmenoval roku 1613 knížetem sedmihradským. Betlen nebyl jen obyčejným druhořadým uherským magnátem, ale šlechticem, jehož ambice zasahovaly citelně do sféry vlivu habsburské monarchie, toho času pod vládou Matyáše Habsburského. Matyáš vystřídal v roce 1611 ve vládě nám všem známého, císaře Rudolfa II.Habsburského.

Gabriel Behlen tak jako jeden z uherských knížat té doby, citelně ovlivnil průběh následujícího válečného konfliktu – 30leté války. Tím pádem měl vliv na osudy našich prapředků žijících tehdy v Čechách a na Moravě. A to proto, že spolupracoval s českými stavy a na základě jejich podpory, shromáždil vojsko, se kterým opanoval Horní Uhry – Slovensko. Následně se pak spojil s protestantskou armádou českých stavů, vedenou Jindřichem Matyášem Thurnem za účelem obléhání Vídně.

(Tak to vidíte, pak, že se Čech s Maďarem nedohodne).

Betlen, zřejmě na základě upadající moci a vlivu tureckého sultána, a za vzrůstajícího vlivu Ferdinanda Štýrského (budoucího vládce habshurské monarchie) přehodnotil opět svoje vztahy a mocenské ambice a uzavřel v dnešní Bratislavě s Ferdinandem II. Habsburským příměří. Následně se podařilo Betlenovi ovládnout velkou část dnešního Slovenska (včetně Trnavy) a získat tak větší vliv v Uhrách. Možná i proto později Ferdinandu II. příměří vypověděl, a odjel i s vojskem do Čech podpořit protestanty. V srpnu 1620 bojoval Betlen na předměstí Vídně. Situace se ale vyvíjela ve prospěch Habsburků. Právě proto se Betlen stáhl od Vídně, kterou protihabsburské síly již téměř dobily, a soustředil se na posilování svých pozic v Uhrách. Sledujete ty politické veletoče našeho hrdiny? Ten, koho včera málem zlikvidoval, je mu dnes největším přítelem. Ale jeho největší politická ekvilibristika měla teprve přijít.

Od léta 1620 se ovšem začala radikálně měnit také situace v českých zemích. Habsburkům bylo vojensky a materiálně pomoženo ze Španělska, kde, jak známo, měli Habsburkové rozhodující politický vliv. Ferdinand II. Jako nový vládce habsburské monarchie přešel do rychlé ofenzivy proti českému odboji. Jenže to už se schylovalo k Bitvě na Bílé hoře (8.11.1620), po které byl Gabriel Betlen nucen uzavřít s Ferdinandem II. mír. Stalo se tak 31.12.1621 v Mikulově - ta mezinárodní politika ale byla už tenkrát spletitá - a Betlen se podpisem této smlouvy vzdal nároků na uherský trůn, ale získal sedm východouherských žup, a nejen to. Získal i šlechtické tituly jako vévoda opolský a ratibořský.

A máme tu další zkušenost, kterou můžeme využít i v současnosti. Takhle se dělala vrcholná politika. Spojenec, nebo nepřítel? Ale vždyť je to vlastně jedno. Vždycky se nějak prokličkuje. Tedy pokud se to umí. Nepřipomíná vám to náhodou něco? - Ovšem, jak se říká, nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Každopádně, zatímco si „náš hrdina hrál na osobní zisky, námi nahlížený konflikt se rozhořel po celé Evropě, a snad právě proto nevydržela loajalita Betlena k císaři Ferdinandovi II. ani tentokrát.

Požádal totiž o ruku Cecilie Renaty Habsburské (1611 - 1644) - Jak tak počítám, nemohlo jí v té době být víc, než dvanáct let. Oženil se, a snad i proto, že vždycky slyšel cinkot mincí, a přímo bytostně vnímal situace, v nichž by mohl využít nějaké výhody, využil plán západních mocností přenést válečný konflikt zpět více na východ. Život je hra na zisky a ztráty. To platilo před pěti sty léty stejně, jako to platí dnes. Není na světě člověk ten, který by chtěl pouze ztrácet, zatímco by z jeho ztrát měl prospěch jiný člověk, nebo nějaká konkrétní ideologie. Pakliže takový člověk existuje, musí být zamilován. A pokud je zamilován platonicky, nemůže to trvat věčně. Všechny poznatky, k nimž člověk během života dospěje, buď padnou na úrodnou půdu, nebo jsou zatraceny, a to v závislosti na tom, jak on pochopí danou situaci, což konstatuji do jisté míry i ve svůj neprospěch, protože zdaleka nejsem ideální, ale život, a to jsem již někde psal, je cesta za ideálem, a já jen doufám, že se k tomu ideálu dopracuji ještě před důchodem. I když to vlastně také mluvím proti sobě, poněvadž tvrzení, že život je cesta za ideálem by znamenalo, že zjištěním, co je to ideál, život končí, ale v podstatě je to tak, že každý touží po co nejdelším životě. To tedy neznamená, že ten život bude naplněný, ale čím delší je život, tím větší je právě šance k jeho naplnění. A podle mých zkušeností to naplnění znamená pochopit, co je to prázdno, což sice může znít jako nesmysl, ale mně to nevyvrátíte.

No, a máme z toho patetyčno, což jsme samozřejmě nechtěli, ale každý životní příběh obsahuje určitý patos, který se, pokud není vysloven, stává frustrací. A jak známo, od frustrace k legraci, kterou si kladu za prvotní, a ne vždy dosažitelný cíl, je někdy cesta dlouhá, až předlouhá, takže nevím, jestli se nám společně podaří touto cestou projít, ale rozhodně chci, aby se nám to podařilo, poněvadž z bezpočtukrát potvrzené skutečnosti vím, že neústupnost prokázaná na cestě za humorem je jednou z nejvíce se vyplatících neústupností. Jediný nepomíjivý nebo tak řečeno správný cíl, ke kterému se dá při putování za srandou dojít, je nadosobní. Ostatní cíle jsou pomíjivé, nebo nesprávné.

A opět se vracíme k historii tvrzením, že nejdůležitějším faktorem, jistěže kromě zdraví a štěstí, je správně využitá informace. A takovou informaci právě obdržel Gabriel Betlen. Jestli ji využil dobře nebo špatně, to nechám k posouzení jiným. Jisté však je, že Holandska se ozval hlas mající za cíl využít Betlenových služeb, a jsoucí ochoten mu na válečné výdaje přispět. Betlen pomoc využil, protože během roku 1621 se změnila i situace v Čechách. Po útěku Fridricha Faltského (tzv. zimního krále) z Čech opanoval situaci Ferdinand II., český a uherský král a římsko-německý císař. Po následných popravách odbojných českých a rakouských pánů rozpoutal 30leté válečné klání, které přineslo téměř celé Evropě jen a jen ztráty na všech válčících stranách a zemích.

No nic, zkraťme to. Beztak už mě to válčení nebaví. Vás už to povídání o bojích, jak hádám, taky moc nebaví. Kdepak. Marná snaha, válčení, nebo už „jen“ povídání o válčení, musí člověka bavit, jinak to nemá smysl. Ono totiž nic z toho, co člověk dělá povinně, a současně aniž by ho to bavilo, neplní správně svůj smysl. Ale když dovolíte, vrátím se ještě na chvíli do historie.

Na Betlenovi, který válčil a prospěchařil, dokud se „udržel na nohou“ jsem chtěl ukázat, že někteří lidé jsou zkrátka nenapravitelní, a na cestě za osobním prospěchem vždy budou ničit všechny a všechno, co se, jim momentálně nehodí.

A jak že to nakonec celé dopadlo? Protestanté protestovali tak dlouho, až nakonec prohráli, a, jak je ostatně známo, od roku 1648, kdy už všichni žoldnéři v celé Evropě byli tak zranění, naštvaní a vyčerpaní, že odmítli bojovat, čímž naprosto potupili své generály - protože každý generál je na konci každé války potupen, a to i vítězící generál, o poraženém generálu nemluvě, protože s každým koncem válečného konfliktu ztrácejí generálové svou moc, což nezřídka velice špatně snáší - takže ti žoldnéři, ke kterým se jako k podmětu oklikou vracíme, vlastně přeneseně donutili státníky podepsat vestfálskou mírovou smlouvu, na základě které vládli nejen v českých zemích, ale i v původně protestantských Uhrách, výrazně katolicky založení Habsburkové. Habsburkové, kteří se nakonec museli zbavit i takového vojensko-politického stratéga, jakým byl Albrecht z Valdštejna (1583 - 1634), který sice Gabriela Betlena, na němž si ukazujeme složitost společenského vývoje jeho doby, nezničil, ale stejně jako on byl významným mužem své doby. O Albrechtu z Valdštejna pochopitelně víme mnohem více, než o Betlenovi. Oba pány navíc spojoval fakt, že spolupracovali se Švédy, což se Albrechtu z Valdštejna stalo osudným.

On totiž Švédům za jejich podporu jeho plánů slíbil jistý profit. Bohužel tak rozčílil rakouskou mocenskou elitu natolik, že ho i s jeho nejvěrnějšími nechala zavraždit, a svět tak přišel o jednoho geniálního politika, jehož panství sahalo od Jičína, který se dokonce měl stát hlavním městem samostatného území spravovaného právě Valdštejnem - kupodivu  - jehož hranice by pravděpodobně na severu byly shodné s dnešními hranicemi Česka. Území Valdštejnska, jak se nazývala oblast ovládaná Valdštejnem, se, jak již naznačeno, před rokem 1834 rozprostíralo od Jičína až ke dnešním severním českým hranicím, při čemž na východě sahalo až ke Hradci Králové. Oficiální název Valdštejnova „impéria“ byl Frýdlantské velkovévodství. Od roku 1625 byl totiž Valdštejn vévodou.

Na základě Valdštejnovi diplomacie dokonce bylo po dlouhou dobu uchráněno rabování souvisejícího se Třicetiletou válkou. Dále s ním svět ztratil geniálního vojenského - a vlastně i obecně ekonomického - analytika, který na základě kontribucí vlastních i dobitých území, tedy jakýchsi daní z těchto území, udržoval první pravidelnou armádu - což jistě mělo souvislost jak s kvalitou výcviku armády, tak s loajalitou vojáků - což jistě mělo velký vliv na jeho obdivuhodnou vojenskou úspěšnost, díky které se v roce 1625 stal velitelem rakouských císařských vojsk, při čemž já jsem se domníval, že jediným generalissimem na světě byl jistý Josif Vissarionovič Stalin (1878 - 1953), což je jistě způsobeno také tím, že jsem nevoják. - Naprosto chápu argument, že když je někdo nevoják, tak ještě nemusí být ignorant a nedovzdělanec, zvláště pokud má možnost celoživotního vzdělávání, kterému se zhusta věnují i lidé nad sedmdesát let věku. - Ovšem Albrecht z Valdštejna nebyl jen, jak by se dnes řeklo, politik a analytik, ale byl také syfilitik, což tedy není právě něco, čím by se mohl vzorový vojevůdce chlubit, ale pokud si zkusíme upřímně odpovědět na otázku, jaký by byl vývoj v Evropě, kdyby Habsburkové po roce 1600 neuhájili své zájmy v Uhrách, kde se zřejmě Valdštejn v roce 1604 v rámci bojových operací nakazil, musíme konstatovat, že by to asi nebyla žádná velká sláva.

Těžká otázka. Historikové navíc nemají rádi podmíněné otázky, protože takové otázky znevažují jejich zjištění. Zůstaňme tedy u konstatování, že Albrecht z Valdštejna by si zřejmě nevybudoval takovou karieru, jakou z historie známe. V rámci svého karierního postupu se dvakrát výhodně oženil. Poprvé v roce 1609 s mladou vdovou Lukrécií Nekšovnou z Landeka (1584 -1614), která určitě nevěděla, jaké „zdravotní dědictví“ si její choť do manželství přináší. On však byl velice dobře informován o stavu jejího majetku, díky kterému postupně dosáhl žádaného společenského postavení i obchodního profitu.

V roce 1623 se oženil s Isabellou, kněžnou s Harrachu - mimochodem, také znám jednu Izabelu, ona si však myslí, že ji neznám dost dobře na to, abych se s ní oženil, ale neodpověděla mi na otázku, jestli chce, abych ji poznal dost dobře na to, abych se s ní mohl oženit, a ono je někdy lepší neptat se, když člověk nechce, aby mu bylo odpovězeno tak, jak nechce, aby mu bylo odpovězeno, neptat se a „odejít“, utéci třeba i sám před sebou, ale to jsem se zase nechal unést zbytečnými úvahami, i když někteří zkušení tvrdí, že v životě má všechno svůj smysl, tak já nevím - jisté však je, že pan Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna se nám tedy oženil s Isabellou, kněžnou s Harrachu (1601 - 1656), se kterou měl dvě děti.

Dceru Alžbětu Marii (1625 - 1662) provdanou za hraběte Kounice - no ano, to je vždycky výborná partie, takový hrabě, tedy pokud takový hrabě nemá sám v rukou hrábě proto, že mu na základě jeho, jistě dočasné, nesolventnosti utekli všichni poddaní, samozřejmě také dočasně, protože jakmile někdo, třeba opětně, zbohatne, hned se najdou ti, kteří mu rádi a ochotně slouží, případně donášejí, tedy donášejí to, o co on projeví zájem, no vždyť to známe.

Abychom však neopomněli Valdštejnova dalšího potomka, tj. syna Albrechta Karla (*1627), který po třech týdnech zemřel na vrozenou syfilis. - Tak mne napadá, řekl bych až filozofická otázka, což by už někoho mohlo nudit, ale já se nevzdám. Já se totiž nikdy nevzdávám, pokud nemám co ztratit, nebo si alespoň myslím, že nemám co ztratit, protože člověk má vždycky co ztratit…. Pokud mám co ztratit, pak co nejrychleji zalezu do kouta a počkám, až se ten uragán přežene.

Stejně by mne zajímalo, jestli je tenhle postoj v naší společnosti většinový, nebo ne. Jsou informace, které se k nám i přes veškerou snahu nikdy nedostanou. A nejde jen o verbálně vyjádřitelné informace. Bohužel. Ale plačky patří na pohřby, a proto pojďme dál. Jistě jste pochopili, že jsem už dávno upustil od starého moudrého přísloví mlčeti zlato, a prásknu na sebe i to, o čem bych měl ve vlastním zájmu zarytě mlčet, ale to je riziko všech, kteří o čemkoli píší alespoň do jisté míry otevřeně. Mým prvotním cílem souvisejícím ještě s Albrechtem z Valdštejna a jeho synem Albrechtem Karlem byla odpověď na otázku, jak se má člověk zachovat, když ví, že trpí závažnou nemocí, a přesto jaksi touží docílit určitého osobního profitu. Jestli má ustoupit a zůstat charakterním člověkem, který svému okolí nechce přidělávat problémy, protože má pocit, že jeho pozitivní chování jistě bude po zásluze odměněno, anebo si má říci, že ten pravý život probíhá právě a jedině teď, a pokud může kýženého cíle dosáhnout, musí to zkusit? Zde se pravděpodobně také nedočkám odpovědi, tedy pokud si neodpovím sám, jak už to ostatně nad klávesnicí bývá. Nejdůležitější asi je ujasnit si, co ten člověk chce, a jaké problémy s tím mohou být spojeny. A tady toto filozofické okénko zavírám, protože kdybych měl tuhle teorii posouvat dál, musel bych být konkrétnější, a to se mi nechce. - A propos, víte, že za dob Valdštejna se syfilidě říkalo uherská nemoc. Sexuální turistika, jak patrno, není výhradním fenoménem dvacátého a jednadvacátého století. A už naprosto chápu, že rakousko-uherské vyrovnání (1867), mělo poněkud více historických příčin, než nám odborníci přiznávají. Až nyní jsem v úplnosti pochopil, jak těžké muselo pro Maďary být, že název jejich drahé vlasti je spojován s tak strašnou nemocí. Já, jako Čech bych se s tím asi vyrovnal jen velmi těžko. A zřejmě i proto Rakušané s tím vyrovnáním Uhrům pomohli. V životě je zkrátka těžké vyrovnat se s mnohým, a tento fakt je nezřídka spojen i s vrcholnou politikou, protože i politiku dělají lidé, ačkoli se to, zejména po volbách, často tak nejeví. A proto je potřeba nechat se neustále inspirovat například historií, k čemuž se nyní tematicky navrátíme.

Jen ještě poznamenám, že již evidentně umírající - rozumějme stižen vysokým stupněm progresívní paralýzy - byl Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna zavražděn setníkem Walterem Deverouxem, respektive halapartnou, kterou jmenovaný držel v ruce. Tak moc se Habsburkové a jejich spojenci báli téměř již nemyslícího Valdštejna, který, kdyby byl zdráv, a kdyby Habsburkové byli poraženi, by byl považován přinejmenším za kandidáta na post českého krále. A hlasy by určitě získal.

Ovšem to jsou zase ta pro historiky nepřijatelná kdyby…… Pryč od nich. Avšak ne docela.

Tak to vidíte, všechny ty evropské katolicko - nekatolické souboje, jak tedy čteme v historických análech, končí krveprolitím. Pokud by celou situaci posuzoval dejme tomu účetní, pak by se v jeho knihách nejspíše objevily názvy typu: Ukradli jsme - Ukradli nám, při čemž na té straně Ukradli nám je vždycky více, což tedy, jak účetní dobře vědí, nesedí, a tedy je to účetně neakceptovatelné. Ovšem nesedí to nám, zatímco těm, kteří nám to ukradli, to sedí náramně. Avšak daleko zásadnější by asi byly „účty“ týkající se lidských obětí. Ty by se mohly jmenovat např.: Odvlekli jsme - Odvlekli nám, nebo ještě definitivněji Zabili jsme - Zabili nám. Ale ještě k těm zlodějinám. Situace vždycky lépe vyhovuje těm, kteří kradou, než těm, kteří jsou okrádáni. Velice mne mrzí, že se většinově mlčí o velkozlodějích, zatímco ti, na jejichž relativně menší prohřešky lze jednoduše ukázat, jsou prezentováni jako největší škůdci. Krást se nemá, to je jasné. Ale proč se to vždycky vidí až ve chvílích, kdy už je skoro všechno rozkradeno? Kdo to změní? Co to změní? Ano, máte pravdu. To jsou dvě otázky spadající do oblasti otázek filozofických tedy takových, na něž se nutně nemusí najít odpověď. Bezpochyby mezi ně patří také otázky typu: Miluješ mě ještě?, nebo: Dáš mi peníze?, které ovšem ztrácí smysl právě ve chvíli, kdy se člověk nemůže dočkat odpovědi na ně. Ale to už je poněkud jiné téma. Ovšem nyní již zanecháme té hluboké filozofie, a budeme se soustředit na to, abychom se nenechali „okrást“ o možnost udělat si názor na vlastní prožitky.

Právě z Trnavy mám ještě jeden zážitek. Viděli jsme kostel svaté Anny, na čemž by nebylo nic divného, ale právě byla mše, a lidí tam bylo tolik, že stáli nejen na chodníku, ale až v půlce ulice před kostelem a „mačkali se jeden na druhého“. Z toho je patrno, že Slováci mají zřejmě mnohem intenzívnější vztah ke křesťanství, než my Češi. Žádný podobný výjev jsem tedy v Česku nezaznamenal, a právě proto si dovoluji takto soudit. V této souvislosti mne napadlo několik myšlenek, které zde, když dovolíte, uplatním.

Křesťané často díky své víře bývají názorově „pevněji zakotveni“, a jejich, aby se tak řeklo, životní linie, bývá „zřetelnější“. Křesťanská církev není ve svých „příkazech“ tak striktní, jako některá jiná náboženská společenství, a jedná tak, poněvadž její představitelé po dlouhých a krutých dějinných údobích pochopili fakt, že „metoda cukru a biče“ není jedinou správnou cestou, jak vést společnost. To znamená, že společnost vždycky tomu „biči“ uhýbá, a ten „cukr“ ji láká, a tedy si nachází cesty k tomu „cukru“, a cesty, jak se vyhnout „ranám biče“. Po návštěvě Trnavy jsme se uondaní vrátili domů, a ještě jsme se museli dohodnout, kam vyrazíme příští den.

K tomu nám sloužili večery. A jelikož názorů bylo vždycky víc než možností, museli jsme zvolit demokratický systém silnější rozhodne, a ve společenstvích podobných tomu našemu má vždy nejsilnější argumenty ten, kdo má klíče od autobusu. Ale náš pan řidič nás má rád - pochopitelné doufám je, že máme rádi i my jeho - a dobře ví, že zejména v cizích krajích je Hlušťova navigace jeho pravou rukou, pročež po delší plodné úvaze schválil naši úterní cestu na starobylý nitranský hrad, který nám tak nějak symbolizuje spojení tohoto místa s českými dějinami skrze období Velkomoravské říše. Ta vlastně zahrnovala celé někdejší Československo, ale také rozsáhlé oblasti na územích dnešního severního Německa a jižního Polska. Já jsem se pořád divil, jak to, že ti Moraváci mají pořád jakýsi takový historický pocit nedoceněnosti. Oni totiž stále vzpomínají na tu Velkou Moravu, ale ona se nám za těch jedenáct staletí poněkud zmenšila. Pravdou je, že ani my Češi nemáme mnoho důvodů ke kdovíjaké hrdosti, protože ani náš vliv dávno není takový, jaký byl za dob Karla IV. Teď mi tak dochází, že právě na tom musíme my ukřivdění stavět, a nacházet společné hodnoty třeba právě na nádvoří nitranského hradu, kde se nachází socha bývalého polského papeže Karola Wojtyly (1920 - 2005). Ten, tedy coby papež Jan Pavel II., poukázal na poselství prvotních křesťanů, žijících právě v oblasti, jejímž správním centrem je dnes Nitra. Upozornil na podmínky panující v prvním tisíciletí našeho letopočtu - což v podstatě není ani tak dávno - a na nelehké postavení křesťanů v tomto období. Pochopitelně mimo jiné, že. Já přesně nevím, co zde tehdy, v roce 1995, řekl, protože mě sem tenkrát nepozvali. Jisto však je, že hovořil plynně slovensky. Lze konstatovat, že Jan Pavel II. byl nejen kromobyčejně jazykově nadán, ale byl také nadán vést lidi k porozumění, a pochopit význam katolické víry jako elementu tmelícího hodnoty, na nichž je založena evropská civilizace. Chápu, že pravověrní křesťané nebudou s touto mou formulací souhlasit jako se zcela podceňující význam křesťanství, ale máme-li se my, lidé odtržení od svých nejpevnějších hodnot ziskuchtivostí politiků dvacátého a jednadvacátého století znovu začít chtít navracet k tomu, co dalece přesahuje „učení“ uplatňované našimi zákonodárci buď ve formě různých totalit, nebo ve formě bezbřehé svobody deformující morálku ve snaze zbavit společnost vůle a smysluplných cílů, musíme začít u něčeho, co nás všechny spojuje, a tím něčím může být právě obdiv k tomu, co nám zůstalo z minulosti, a my se chceme alespoň snažit vnímat to jako krásné. Jako naše. Jako něco, co bylo formováno dávno před ustavením Evropské Unie, ba dávno před vznikem Československa.

Ovšem ve svobodném světě má každá morální autorita o to těžší pozici, že si své stoupence musí získat především tím, co říká, a tím, jak se chová, respektive tím, jakou s ním mají lidé zkušenost, kdežto v autoritářském světě je poslušnost vynucená, a to tím hruběji, čím je autorita sebevědomější. Řekl bych, že mnohé problémy současného světa mají svůj původ ve faktu, že hodně lidí, kteří rozhodují o veřejných věcech, žije stylem PO NÁS POTOPA, a také proto je pro ně stále těžší být dobrými autoritami, což samozřejmě souvisí s odoláváním různým pokušením, které se nám, řekl bych, celospolečensky tak nějak ne zcela daří, což by se tedy morálním autoritám stávat nemělo, a zřejmě i proto máme těch morálních autorit takový nedostatek. Ty, které nám zůstávají, navíc rychle stárnou, a pozbývají sil. Nebudu nikoho jmenovat, přečtěte si noviny. Z toho vychází prostá úvaha, že kdyby se všichni politici, a samozřejmě nejen politici, soustředili na svou karmu, bylo by všechno mnohem jednodušší. Jaká škoda, že karmu dnes vnímá většina našinců jako něco, co v minulosti sloužilo ohřevu vody, občas to bouchlo, protože plynu, větru a dešti zkrátka stoprocentně neporučíte, ale nevnímají ji jako něco, co představuje souhrn etických hodnot, a z hlediska východních náboženství je to vlastně průvodce každého člověka na této jeho životní pouti. Takový kontinuální průvodce propojující skrze naši bytost vše minulé a budoucí. Průvodce, kterého má člověk ctít a svým uvážlivým chováním má právě svou karmu zlepšovat, aby se v příštím životě stal lepším, a ještě lepším, a ještě….. Zkrátka je to něco jako postup na karierním žebříčku. Tomu byste mohli rozumět. Já nevím, jestli někdo z vás věří na reinkarnace, ale my křesťané věříme na život věčný, tedy pro vyvolené, což je vlastně také pokračování našeho současného snažení, a tedy motivace do budoucna. Motivace, v rámci které není potřeba navyšování mezd, což by samozřejmě mělo vyhovovat všem zaměstnavatelům, tedy prvotně jejich personalistům, kteří by, nahlíženo touto optikou, měli navštěvovat katolické bohoslužby alespoň z úcty k této geniální motivační strategii, když už tedy ne pro nějaký jiný, řekněme vyšší, cíl. Jak jsme na tom my křesťané, kteří vzhledem ke své životní praxi můžeme očekávat spíše dlouhodobý pobyt v pekle, zde raději popisovat nebudu. Jediným pozitivním aspektem pekla je teplo. Alespoň se říká, že je tam teplo.

Ale to je u moře taky. Takže, abych to shrnul: Pokud je Pán Bůh demokrat, v což snažně doufám, a dá nám, katolíkům - hříšníkům, hlasovat, jestli hromadně pojedeme do pekla, nebo k moři, budu určitě hlasovat pro pobyt u moře. Myslím, že při hodnocení hříchů nás Čechů v souvstažnosti s konečným rozhodnutím o nekonečném pobytu u moře by mohl pomoci fakt, že předsedou asociace cestovních kanceláří ČR je Papež. Sice jen příjmením, nikoli titulem, ale snad by pan Nejvyšší mohl přimhouřit oko. Uvidíme. Tedy uvidíme, jestli vůbec něco uvidíme. Vidina pobytu u moře je pochopitelně ideální varianta, kterou si já jako idealista mohu dovolit.

Když už tu, sice tak nějak okrajově, ale přece, řešíme poslední věci člověka, napadla mne odpověď na otázku, co je to život? Někdo například tvrdí, že cesta životem je zároveň jeho cílem. Já docházím k názoru, že život je cesta od idealizmu k deziluzi. Ještě, že nám zůstávají ti iluzionisté, poněvadž člověk potřebuje věřit, že přes všechny deziluze může být život čas od času a na krátké chvíle i kouzelný. (Každé kouzlo přeci trvá jen chvíli. A je to spravedlivé, ptám se? Není. Vždyť i sami kouzelníci by rádi mnohonásobně prodloužili účinek svých kouzel. Ten údiv ochotně platících diváků, jejich obdiv, jejich víru, že se může stát něco prostým rozumem nevysvětlitelného. Když se pak dozvíme, že každé kouzlo je vlastně dobře připravený podvod, můžeme obdivovat jen důvtip kouzelníků, nikoli optickou nádheru neuvěřitelna. A co, že z toho vyplývá? Člověk musí vždycky chtít věřit. Jinak budou kouzelníci zbyteční. A to by byla škoda, ne? Samozřejmě, že ano. Vždycky je škoda, když přestane fungovat kouzlo, což dozajista neplatí jen pro kouzelnické produkce.)

Jako dlouholetý neúspěšný šachista snad mohu v tomto místě textu konstatovat, pakliže se máme tak nějak myšlenkově přesunout od etiky k politice, i když obojí vlastně snad ještě stále souvisí, tedy vnímáno politicky chci vyjádřit svou domněnku, že ve světě nyní dochází k souboji hodnot na pomyslné politické šachovnici, a jistě bude záležet na tom, jak si kdo uvědomí význam těchto hodnot. Jaká škoda, že se nám svoboda zdá být takovou samozřejmostí. Domnívám se, a to už se vracíme zpět k historii, že právě vlivy související s jednolitostí kulturního prostoru Velké Moravy byly T. G. Masarykovi a jeho spolupracovníkům jedněmi z prvotních inspirací právě pro založení československého státu. Co si ještě říci, když nám vteřiny života odtikávají, a ne každý člověk je spokojen. Mnoho lidí by chtělo mnohem více, než má, a nehledí na to, že by také mohli mít mnohem méně, než mají.

Abychom však pokračovali v jisté politologicko-sociologické rovině - neboť právě to jsem, možná chybně, poněvadž tento text by měl působit především svěže a vtipně, což se mi ovšem daří stále méně, což mne nepřímo úměrně stále více rozčiluje, tak tedy když už jsem za náš nejbližší cíl určil tu politologicko-sociologickou rovinu, shrňme si, že politicky nám Československo nahradilo Česko, které společně se Slovenskem, Maďarskem a Polskem je geografickým centrem Evropy. Ovšem právě geografická poloha předurčuje tento náš - tedy doufejme, že ještě stále náš - prostor k neustálému prolínání politických, ekonomických, ekologických, sociálních, a mnohých jiných vlivů, což paradoxně ztěžuje všem čtyřem jmenovaným zemím onu dlouhodobě akcentovanou snahu navázat na společné kulturní a společenské kořeny. Tedy já vám řeknu, mě je tak líto, že neumím maďarsky. Já bych se tak rád po maďarsku rozvášnil. (Kupříkladu při obraně jistých hodnot.) Chápu, že předchozí větou jsem mnohé z vás zklamal, ale věřte mi, ono se spoustu věcí nedá vyslovit naplno. Když totiž například volovi řeknete, že s ním po určité stránce není úplně všechno v pořádku, a on vás, jako býka, náhodou pochopí, pak vás jistě nečeká lehká diplomatická komunikace, ba může se stát, že se ocitnete ve velmi složité situaci. Asi začnu psát bajky. Rozhodně to bude bezpečnější, než se vyjadřovat ke konkrétním situacím. Ale protože my jsme především veselí a hraví, nebudeme se nadále zabývati soudobou politikou, anóbrž se vrhneme zpět do historie, poněvadž to je, pokud se názoru týče, vždycky bezpečnější, než se pitvat v současnosti, což vědí jak historikové, tak patologové.

Možná jste pod vlivem toho mého neumělého filozofování už trochu pozapomněli, že tematicky se ještě stále pohybujeme ve starobylé Nitře, respektive na jednom z nádvoří tamního hradu. Konkrétně tedy před bronzovou sochou bývalého papeže Jana Pavla II. Přiznám se, že jsem nejprve nevěděl, kdo to tam stojí, respektive čí je to socha. Až jsem se zachvěl při pohledu na postavu zahalenou do pláště sahajícího až na zem. Nevím, jestli se bázeň boží projevuje právě chvěním, ale polský papež na mne v televizi působil vždy spíše laskavě a vstřícně, než káravě. Autoři sochy mne asi za následující výrok nebudou mít rádi, ale přiznám se, že v první chvíli jsem si myslel, že se blížím k soše Battmana, nebo nějaké jiné komiksové postavy, a už jsem si říkal, že je na hradě nějaká výstava spjatá s tímto uměleckým žánrem, jemuž přiznám se, příliš neholduji. Nedovedete si představit, jak se mi ulevilo, když jsem se na piedestalu dočetl, o jakou skulpturu se jedná. Je vidět, že i v Nitře ještě platí staré české přísloví svůj k svému.: řekl jsem si, a společně s ostatními jsem vyrazil vzhůru ke vchodu pro návštěvníky. Bezbariérová cesta vedoucí ke vchodu pro návštěvníky je lemována rozličnými stromy, květinami a jinými přírodninami. - Doufám, že ode mne nečekáte jejich výčet, nebo dokonce podrobný popis. To ani nečekejte. Nejsem totiž botanik, a tudíž nepoznám např. ani rozdíl mezi japonskou a čínskou zahradou. Ale ten prostor mají opečován velice citlivě. To se musí nechat. - Vstup do hradu ovšem bezbariérový není, takže, ač nerad, musím konstatovat, že dovnitř jsme se nedostali.

Nitra je bez nadsázky nejstarším městem na Slovensku. První zmínky o zásadnějším osídlení tohoto prostoru ve smyslu prvotního města jsou datovány do roku 828 našeho letopočtu. V rámci výměnných pobytů zde kromě hrdých Slováků sídlili neméně hrdí Keltové a Germáni. Nelze se tedy divit, že prvotní osídlení je zde datováno již před 30 000 lety, a první řemeslníci - což zřejmě byli ti Keltové - tu zanechali daktyloskopický materiál již před 6 000 lety. V letech 825 - 833 zde vládl kníže Pribina, který je prvním historicky známým vládcem prapředků dnešních Slováků. - Aha, tak to je tedy pěkné. K něčemu se vám přiznám. Nikdy jsem neměl rád Pribináčky. Ba co víc, doslova jsem je nesnášel, a nechtějte ani vědět, jaké pocity mám ještě dnes okolo žaludku, když si na ně vzpomenu. A teď zjišťuji, že jsou očividně spjaty s takto významnou osobou, pročež nejspíš budu muset přehodnotit svůj postoj k tomuto výrobku, poněvadž jakákoli neúcta k tak váženému vládci je nepochybně nemyslitelná. Zvláště, pokud je pravda, že právě on nechal na současném katastrálním území Nitry v roce 828 zbudovat sakrální stavbu, která je považována za historicky první sakrální stavbu na území Slovenska.

(Ještě, že se žádná historicky známá osoba nejmenovala například Buchtička ze Šodó, to bych snad musel kompletně přebudovat svůj gastronomický hodnotový systém.) Za vlády knížete Pribiny byla Nitra jedním z center Velkomoravské říše, a rozlohou byla větší, než je dnes. Nevím sice o kolik, tak špatný jsem „historik“, ale věřím, že se s mou nedostatečností dříve či později vyrovnáte.

Později vládl Nitře kníže Svatopluk, a to od roku 850 do roku 871. Vládl tu samozřejmě až do roku 894, ovšem to již coby nejvyšší představitel Velkomoravské říše. Údajně v té době zaznamenávala tato oblast velký rozkvět křesťanství. Příkladně zde v letech 880 a 881 postavili první známý klášter na Slovensku, který stál na kopci Zobor nad Nitrou.

(Vědom si své naivity nejsem si zcela jist, jestli vás následující má tematická „miniodbočka“ pobaví, nebo spíš rozčílí, protože „odbočuji“ příliš často, a ne vždy „správně“ ale vězte, že celým dětstvím mne, lze-li to tak říci, provázel černobílý televizor značky TESLA s typovým označením ZOBOR, takže kdykoli slyším název toho kopce, propadnu skoro až dětskému idealizmu a snění. Stran idealizmu tedy věřme, že z vysílače tyčícího se dnes na kopci Zobor je šířen obraz i zvuk v ideální kvalitě, a s touto myšlenkou se společně navraťme zpět k historii.)

Od roku 1001 do roku 1030 spravoval toto území maďarský šlechtický rod Arpádovců, což mimo jiné potvrzuje odvěkou rivalitu mocných, se kterou se také tato oblast musela společensky i ekonomicky vyrovnávat. To je ostatně signifikantní pro dějiny obecně. Nitra si však i přesto zachovala funkci údělných knížat, mladších příslušníků vládnoucího rodu, spravujících většinu Uher. (Úděl vládnout, řekl bych, nemůže být vyloženě nepříjemný, ovšem sám mám zkušenosti pouze s uhry, které se mi ani přes úpornou snahu ovládnout nepodařilo.) Vývoj zdejších vztahů jsme si, myslím, dostatečně nastínili již v pasáži věnované našemu objevování hodnot spojených s Trnavou. V letech 1633 a 1634 Nitru dokonce okupovali Turci. Když si to představím, dochází mi, proč asi byli Slováci, tedy podle mých zkušeností, vždycky tak nějak průbojnější, vznětlivější, ale také citovější, než my Češi. (Ne, milý Čechové, neobávejte se, nešplhám. Nejsem toho ani schopen. Pokud jde o tělocvik, skončil jsem u lezení po čtyřech. Je tedy pravda, že i po čtyřech lze někomu někam……, tedy někam někomu, dejme tomu, pro něco dolézt, ale já už, nezlobte se na mne, nikam nepolezu. Tedy kdyby šlo o život, to by byla tak zvaná jiná situace, ale v současném společenském klimatu určitě nepředpokládám, že bych nějakým přízemním způsobem posiloval svůj přirozený revmatizmus, a to ani v přeneseném smyslu.

A věřte mi, že významy přenesených smyslů chápu dokonale, neboť dobří lidé mne přenášejí a převážejí od narození.) Ano, člověk je tvor hříšný, a proto bych jistě našel i některé záporné vlastnosti spojené se slovenskou mentalitou, ovšem hledat je nebudu. Hlavně proto, že tento hrad je stále sídlem Nitranského biskupství, a jsme zde tedy vázáni především křesťanskou pokorou a láskou k bližním.

Do budov, tedy do návštěvnických expozic, jsme se sice nedostali, ovšem toto místo vyzařuje velice silnou duchovní energii, a ačkoli se z východního bloku komplexu budov zachovaly jen fragmenty, velice nás zde zaujala dřevěná plastika v životní velikosti nazvaná Poslední večeře Páně, která společně s jinými artefakty činí i opticky toto místo zasvěceným křesťanským hodnotám. Nitranský hrad leží na skalním ostrohu výšce 218 m n. m. Je tedy ze tří světových stran chráněn. Od jihovýchodu však sousedí s Horním městem - tedy čtvrtí Nitry - a je z této strany chráněn bastionovým opevněním, což nevím, co je, což mne štve, a proto to musím zjistit. (Tak tedy. Bastion je novověká modifikace bašty, která vystupuje před hradbu, ale nepřevyšuje ji, protože pokud by ji převyšoval, jednalo by se o hradební věž. Zkrátka je to obrané opevnění s krytými palebnými pozicemi, mající zpravidla tvar osmiúhelníku, tedy jakési čtyřcípé hvězdy, jednoduše řečeno. Ten mnohoúhelník může být i členitější, než je čtyřcípá hvězda. Záleží na tom, jak úspěšný je konkrétní architekt v oblasti geometrie. Věřte mi, že jsem se několikrát zamýšlel i nad tím, odkud se jako heraldický znak vzala pěticípá hvězda. Teď už to tedy vím, a věřím, že jste pochopili. Vraťme se tedy zpět k dávné historii.) Přístup do hradu je od jihovýchodu po padacím mostě vedoucím nad fortifikačním - čili opevňovacím - příkopem a dvěma za sebou následujícími branami, jimiž se tedy dodnes prochází skrze zděné kamenné opevnění, nejstarší svého druhu v Uhrách.

Ranně středověký hrad se začal budovat v 1. pol. 9. stol. Jeho nejprve palisádové opevnění původně zahrnovalo celý prostor dnešního Horního města, tedy přibližně 8 ha. Přibližně ve 2. pol. 11. stol. zde byl vybudován kostel svatého Emerama, který je vzpomínaný v legendě o sv. Svoradovi a sv. Benedikta jako místo, kde byly uloženy jejich ostatky. Přesto, že opevnění hradu bylo pod vlivem různých bezpečnostních rizik neustále zdokonalováno, byl v roce 1271 tento hradní komplex dobyt vojsky Přemysla Otakara II (asi 1233 - 1278) a v letech 1311 a 1317 vojsky Matúša Čáka Trenčianského (asi 1260 - 1321). Není tedy divu, že v první třetině 14. stol. musel být obnoven zdejší vážně poškozený kostel, a mezi něj a obvodovou hradbu byla vestavěna nová katedrála. Do poloviny 15. stol. vyrostl západně od katedrály nový, tedy dnes již vlastně starý, palácový komplex. Ve 2. pol. 15. stol. byl hradní areál oddělen od Horního města opevněním, které je zde patrno dodnes. Hrad má dva okrsky, palácový a sakrální, a každý z nich má vlastní vstup. Kolem roku 1673 bylo zdejší opevnění přestavěno do barokní podoby, a tak se dochovalo do dnešních dnů. Iniciátorem této přestavby - tedy já ten termín nemám rád, protože když se dělá přestavba, musí se to umět, a ten termín nemám rád proto, že u nás se naposledy tak nějak globálně přestavovalo za socializmu, nějak se jim to vymklo, a zcela proti jejich vůli z toho vznikl kapitalizmus - tak tedy iniciátorem těchto stavebních úprav byl jistý Tomáš III Pálffy, který byl praprapra….dědečkem skvělého slovenského hokejisty - tedy možná, ale hlavně to byl nitranský biskup, tedy přesněji 57. nitranský biskup v pořadí. Tento objekt samozřejmě prošel i dalšími stavebními změnami.

Ještě poznamenám, že na východním nádvoří jsme viděli také sokolníky s několika dravci, což je takové příjemné zpestření pro návštěvníky. Dravci jsou řekněme takovým fyzickým spojením země a nebes, což je zde vlastně i duchovním smyslem.

Opouštějíce tuto „nedobytnou pevnost“, - člověk se ptá, kolik strachu muselo motivovat vybudování tak mohutného opevnění - mířili jsme na náměstí Jana Pavla II., neustále jsme slyšeli nějaký zvuk připomínající bzučení obrovského komára, nebo snad zvuk jakéhosi ventilátoru. Nejprve jsme tomu nevěnovali pozornost, ale když jsme přešli původně padací most, který pod námi naštěstí nespadl, přišli nám nesmírně podezřelí dva opodál stojící chlápci, mající na kapotě auta, jímž sem evidentně přijeli, rozložený jakýsi plán, do něhož vcelku napjatě koukali. Když nekoukali na plán, koukali na oblohu, a tyto dvě pozice poměrně pravidelně střídali. Nejprve jsem si nedokázal vysvětlit, proč tak činí, a považoval jsem je za úředníky, kteří někde „výš“, a možná „ještě výš“ nutně musí vykázat nějakou veledůležitou práci, a musí při té práci být „dobře“ vidět. To „vrčobzučení“ postupem času pořád zesilovalo. Nejprve jsem si myslel, že je to nějaký můj náhlý tinnitus, nebo kýho šlaka, ale k těm chlápkům se po delší chvíli skutečně snesl čtyřvrtulový dron. Pochopil jsem, že to nejsou nějací „skauti na výletě“, ale že to jsou zřejmě historikové, specializující se na obnovu památek, nebo vůbec na zachycení jejich stavu, a prostřednictvím toho dronu, vybaveného kamerou, což jsem zapomněl podotknout, pořizovali dokumentaci, která má zjevně sloužit k odborným účelům. Tedy nejspíše ke zmapování stavu konkrétní památky, za účelem určení případných dalších restaurátorských postupů. Takové filmování a focení často slouží k navržení přesného trojrozměrného modelu konkrétní památky.

V takovémto a podobných případech je využití dronu nanejvýš chvályhodné, přínosné a nekonfliktní. Tato zařízení slouží k tomu, aby člověk „dohlédl“ tam, kam ze země jeho oko nevidí, ale my z životní praxe víme, že drony jsou kontroverzní v tom, že prostřednictvím nich lze nahlížet i do soukromých prostor, a to z konkrétních právních hledisek není zcela žádoucí. Buďme tedy rádi, že žádný aktivní dron nelze přeslechnout, pokud tedy člověk není stižen hluchotou, nebo není vystaven intenzívnějšímu hluku, než způsobují vrtule dronu. Až se budou tato zařízení vyrábět jako bezhlučná, budeme se zřejmě více bát ztráty soukromí.

Je patrno, že legislativa se této záležitosti musí věnovat, protože dálkově řízené modely umožňují svým držitelům odhalit konkrétní realitu i naprosto šokujícím způsobem.

My zde však samozřejmě nejsme proto, abychom se šokovali. Putujme tedy nyní společně dále na rozlohou vpravdě maličké náměstí Jana Pavla II., zbudované těsně pod nitranským hradem. Spočiňme zde, a připomeňme si, jaký vliv vlastně mají významné duchovní osoby, nebo chcete-li duchovní kapacity, v naší společnosti. V poslední době si uvědomuji, že mají poměrně velký vliv, ale pouze tehdy, pokud ho uplatní politicky. To znamená, pokud se vyjadřují k politickým tématům. Katolické duchovní autority, jakožto duchovní autority smíření a míru jsou spíše založeny na pozitivním vnímání víry a dobrovolnosti, zatímco ve světě ateizmu vítězí síla. Síla, se kterou se spojují i některá nekatolická náboženství. A řekl bych, že žádná teorie nemá zásadní vliv na praxi, pokud je s tou praxí spojená síla. Ovšem, jak se domnívám, platí také teorie, podle níž ti, kteří chtějí být úspěšní, musejí mít určitou teorii v zásobě. Takovou teorii musejí vypracovat, musejí např. odpozorovat chování těch, kterých se ta teorie týká, a průběžně ji „dovyvíjet“.

Jestliže některá z náboženských, nebo šířeji psychologických, či politických autorit chce, aby svoboda názoru byla uznávána bez ohledu na to, ve které zemi se člověk pohybuje, tak by v neposlední řadě i duchovní autority měly nabádat k tomu, aby ten, kdo má schopnost pracovat a pracuje, pracoval pro společnost, ve které žije. Aby pochopil, že to, že si „odkloní“ určité prostředky někam jinam, je sice dobré pro něj, ale nelze na tom dlouhodobě stavět společenskou úroveň, resp. životní úroveň země, ve které žije. Nemyslím si, že se na základě tohoto mého názoru něco změní, ale pokud ti, kteří mohou něco změnit, nepochopí, že ekonomická, ani kulturní svoboda - zde chápu náboženství jako nedílnou součást kultury - není samozřejmostí, bude to, co zde bylo budováno po staletí, velice zřetelně ohroženo.

Ti, kteří mohou „věci“ ovlivnit, si teď asi o mně říkají něco ošklivého. Něco, co zní asi následovně: “No co to je za drzého hlupáka, který si dovolí takhle poučovat, a sám přitom nic nevytvořil. Nás, kteří tady v podstatě formujeme ekonomiku, bude nějaký takový nýmand vychovávat, nebo dokonce školit? Vždyť se podívejte, na koho stát, kterému MY platíme daně, doplácí. Na lidi, kteří jen sedí doma a nic nedělají, na lidi, kteří se práci vyhýbají…. A proč my máme tohle platit?“. V této souvislosti zde ovšem zcela pokorně připomínám, že nejhorší zločiny se v historii udály na základě toho, že někdo přehlížel rozezlené nemajetné. Typickým příkladem je iniciátor II. světové války, který v podstatě neuměl nic jiného, než na sebe soustředit pozornost, a pozitivně zaujmout třeba i negativním postojem. Právě k tomu ho využili jiní politici, kteří mu umožnili, aby za ně mluvil v době, kdy on sám vliv teprve získával. A co následovalo, víme všichni. Proto tvrdím, že je potřeba soustředit se na formování charakterů konkrétních osob, a ne jejich ponechání náhodě. Chápu, že všechno je otázkou poměru mezi demokratičností a direktivností. Od pochopení a snahy se odvíjí vše ostatní. Také jsem již dávno pochopil, že se nemohu tvářit jako jediný spravedlivý, a za své chyby dozajista neujdu trestu.

Při návratu z Trnavy jsme se z jistých dobrých důvodů jen tak „na skok“ zastavili v historickém muzeu v Seredi, kam bych se já jako slušně vychovaný Čech, kterého, jak už to tak bývá, občas něco s…, jen tak nehrnul, ale když mi vysvětlili, že je to jen název města, a že tím názvem nikdo nic špatného nemyslel, když ho určoval, uklidnil jsem se , nechal jsem se přesvědčit, a ve výsledku jsem byl velice rád, že jsme toto místo navštívili. Ředitelka zdejšího muzea, paní Mária Diková, se nám totiž věnovala osobně a se zdejší historií nás seznámila způsobem, který nám naprosto vyhovoval. Seděli jsme si „jako doma“, a pozorovali plátno, na němž běžela počítačová prezentace doplněná odborným výkladem a zodpovězenými všetečnými dotazy.

Takže se pojďme tak trochu seznámit s tamní barvitou historií. V místech, kde řeka Váh opouští koryto tísněné vysokými břehy, byl už od nepaměti brod. A máme tu další vážný filozofický problém. Vyjádření „od nepaměti“ působí zejména z úst historika velmi nejistě, ale buďme shovívaví a příjemní, tak, jako byli šintavští odborníci k nám a řekněme si, že když už si to nepamatují ani historikové, tak to muselo být skutečně hodně dávno. Ten brod byl součástí staré obchodní cesty, vedoucí z jihu na sever. Podle výzkumu zde vzniklo zemně-valové hradiště, to znamená hradiště kryté nějakým valem, abychom si to tedy nějak laicky vysvětlili, že ano, milé děti.  A z toho hradiště postupem času vznikl hrad, který stál na říčním ostrohu, a když řeka Váh oddělila hrad od Šintavy, začali jej nazývat Sereďským hradem podle osady strážců hradu, o které jsou první zmínky roku 1313, jako o osadě zvané Zereth, kterýžto název mimochodem skvěle dokládá vliv Maďarů na zdejší prostředí, který podle mých zkušeností na Slovensku přetrvává dodnes, ba stává se, řekl bych, stále intenzívnějším.

Otázku proč tomu tak je, bychom zřejmě nejspíše mohli položit sociologům, je však pravděpodobné, že ani od nich bychom se nedozvěděli konkrétní odpověď nejspíše i z toho prostého důvodu, že sociologie úzce souvisí s politologií, a politologie dokonce velice úzce souvisí s politikou, kde jsou nekonkrétní odpovědi zvyklostí, ba dokonce bych řekl samozřejmostí, protože v politice nemůžete sdělovat informace natolik konkrétně, aby se některá z dotčených stran měla důvod cítit nějak výrazně poškozena. No ale to jsme zase „příliš prudce odbočili“ od tématu sereďský hrad, což samozřejmě musíme neprodleně napravit. (Tedy ne, že bychom museli, protože člověk toho v životě opravdu musí udělat jen velmi málo, ale prostě to máme v plánu.)

Takže, v rámci přednáškové prezentace jsme viděli nákresy prvotní podoby sereďského hradu, jehož dominantou je středověká hradní věž. Hrad je obehnán valem, který byl přemostěn takovým „nájezdem“, jehož hlavní část se odstraňovala ve chvílích, kdy nebyl používán. - Nájezd…… Nájezd……. To je něco jako stvořeného pro nás vozíčkáře. A heleme se, že by už tenkrát byli na Slovensku nějací rytíři na vozíkách? O ničem takovém jsme se neučili. Asi to bude tím, že se z politických důvodů vždycky učí to, co se chce, aby se vědělo, a to, o čem se vědět nemá, se jakoby náhodou někam „ztratí“, takže žádný div. Také začínám tušit, odkud vzal Žižka inspiraci k vozovým hradbám. Právě Husitství je jedním z nejvíce tendenčně pojímaných období, a je tomu tak nejspíše proto, že Jan Žižka z Trocnova (1360 - 1424) byl jednak brán za sjednotitele a vůdce bojujících za sociální spravedlnost, a jednak se o něm ví, že ničil vše, co mu nevyhovovalo, pročež se ho, dokud neoslepl, obávala celá centrální Evropa, a proto také byl prezentován jako vzor české statečnosti, rozhodnosti, a dalších dobrých vlastností, které my Češi povětšinou nemáme, a právě proto se, zdá se mi, tak nějak nemůžeme rozhodnout, kam sami sebe politicky přiřazujeme. Musíte mi prominout, pokud bych se v tomto bodě mýlil. Jsem přeci jenom politolog - samouk. No ale nebudeme se pokoušet „přepisovat“ historii. Nemáme na to vzdělání, takže by nám to odborníci stejně neuznali. - Řekněme si raději, že ve druhé fázi úprav byl hrad v Seredi obehnán vodním příkopem, a byly vytvořeny dvě linie opevnění, při čemž ta novější linie byla uvnitř té starší. Ve třetí fázi úprav byla ta starší linie opevnění opravena, a bezpečnostní prvky související s vodním příkopem, byly vylepšeny. A v 16. stol. byl vodní příkop pojat ještě sofistikovaněji. Tehdy bylo nutno překonat dvě ramena, do kterých byl vodní příkop rozdělen nevelkým ostrohem, kdy jeden most vede z pevniny na ostroh, a z toho ostrohu vede další přemostění přímo ke hradnímu komplexu.

A dále už to máme od paní Dikové jasně a přehledně, víme tedy, že roku 1074 byla první zmínka o Šintavě, a sice v souvislosti s faktem, že zde král Šalamoun překročil řeku Váh při cestě do Bratislavy. Když jsem si teď ale našel, kdy žil král Šalamoun, tak to údajně bylo mezi léty 970 - 931 př. n.l. Netušil jsem, že historické údaje se vykládají i takto flexibilně, což, pravda, může být způsobeno jak prostou chybou, které se nevyhýbají ani odborníkům, tak různými názory na jednotlivá historická datování. Ale nebudeme se v tom „šťourat“ a pojďme tematicky dále. V roce 1177 údajně byly první zmínky o hradním županství. Comes de Sintey. (Mimochodem, také jsem mýval župan, tedy koupalištní župan.)

Župan působící zde toho času se jmenoval Zenere. (Můj župan se pro jistotu nijak nejmenoval. Oni si to totiž lidé mohou vyložit různě, když si pojmenujete župan, ale při vzpomínce na své „županské“ období jsem se, přiznám se, zasnil. To víte, všude kolem plavky…. A hlavně plavkyně….. Kdo by se nezasnil, že?) Ovšem nejsme zde primárně proto, abychom „zabíhali“ na koupaliště, nýbrž především z toho důvodu, abychom si poodkryli část historie. - Jen tak na okraj podotýkám, že někdy příště bychom se mohli věnovat historii županů. Osobně bych tedy výrazně preferoval dámské. - Ovšem dosti snění, neb časy se mění, a historie nečeká, jak ví nejen ten, kdo si uvědomuje fakt, že kvalita historických nálezů bez konzervace s postupujícím časem stále klesá, ale i každý, kdo se někdy zabýval vykopávkami.

Vraťme se nyní tedy společně k historickým faktům, a konstatujme, že z roku 1252 je v análech zmínka o zdejším dřevěném mostě přes řeku Váh a vybírání mýta. (Já to říkám pořád, že kdo vymyslel mýto a daně, to byl génius. Tohle souvětí se určitě bude líbit na Ministerstvu financí České Republiky, pokud to tedy budou číst.) Ale vlastně má pravdu ten, kdo tvrdí, že jsem tuhle závorku vůbec neměl psát, protože podlézavost je hnusná, ba odporná vlastnost. Viďte, pane ministře?. A teď ještě otázka na vás, milí náhodní čtenářové: Napadlo vás někdy, proč ministerstvům financí nevládnou ženy? Mám jednu odpověď, i když se možná urazíte. Nikdy jsem neslyšel o paní Einsteinové. Teď si vzpomínám, že tahle teorie padá s faktem, že manželku poručíka Kolomba také nikdo nikdy neviděl, a přitom ona určitě existovala.  Další nezvratnou pravdou ovšem je, že na to, co bych byl býval mohl slyšet, kdybych ovšem chtěl, jsem toho slyšel velmi málo, takže možnost existence paní Einsteinové rozhodně nevylučuji. Ono se vůbec v životě nevyplatí cokoli totálně zpochybňovat, protože člověk v podstatě ví tak málo……

(Ale zajímavé je, že z úst žádného manažera nikdy neuslyšíte větu: „Vím, že nic nevím.“. Takové věty jsou totiž mezi manažery zakázány, protože pokud někdo přizná, že nic neví, ztrácí elementární manažerskou hodnotu, nemluvě o elementární lidské hodnotě.) To jsme se ovšem zase odchýlili od původního záměru, ačkoli platí, že odchylky nemusejí být neúčelné, poněvadž je faktem, že mnohé z odchylek se postupem času staly normami, a lidstvo na tom „vydělalo“ jak po stránce etické, tak po stránce pocitové, tj. z hlediska obecného přínosu, anebo na tom naopak prodělalo, což závisí na momentálním vývoji trendů.

Tak, a teď už konečně pojďme zpět k té historii, neboť je psáno, že v roce 1261 věnoval král Béla IV sereďský hrad do soukromých rukou. V roce 1326 získal hrad maďarský král Karol I. Róbert (1291 - 1342) výměnou za Čeklís, což je někdejší hrad, ležící poblíž obce Bernolákovo. A teď tady máme něco, co nás Čechy a Slováky spojuje. Čeští obchodníci tudy směřovali do stoličného Bělehradu, a to kolem nedaleké obce Šaštín, nebo u Senice překročili hranice, dále jeli přes obec Jablonica, okolo hradu Korlátko, následně přes Bukovů a Bíňovce až do Trnavy, a konečně přes Vlčkovce do Šintavy, což právě určil sám král Karol I. Róbert. Taková tehdy byla česko-slovensko-maďarská spolupráce. Od roku 1410 byl hrad královským majetkem spravovaným královskými kastelány. Poznamenejme si také, že roku 1387 nastoupil na uherský trůn Zikmund Lucemburský (1368 - 1437). V roce 1439 získal hrad jako doživotní donaci rod Rozgoňovců.

Od roku 1523 byl majitelem hradu Alexej Thurzo, a jeho rod vlastnil tento hrad nepřetržitě až do roku 1623, při čemž Stanislav I. Thurzo (1470 - 1540) dal hrad přestavět na pevnost a to na základě přílišného počtu tureckých ozbrojených „loupeživých návštěvníků“ v této oblasti. (Ono se jim v Evropě zkrátka líbí, proto tak moc stojí o ten bezvízový styk. A nelze se jim divit. Každý pozitivní styk je totiž bezpochyby společenským přínosem. A oni jsou velice společenští a vstřícní, tedy pokud s nimi souhlasíte. Ale takových je vlastně většina lidí na světě, takže zde nevidím důvod ke zbrzďování procesů souvisejících s bezvízovostí v EU.) Ovšem my jsme zde od toho, abychom se věnovali historii, i když téma styků, obzvláště těch společenských, pokládáme dlouhodobě za velice podnětné.

Tak tedy, v roce 1639 byl do držby šintavského hradu - jehož pozůstatky se nacházejí na okraji obce Sereď, pročež mimo jiné byl výše v textu nazýván jako hrad sereďský - uveden Mikuláš Esterházy (1583 - 1645), což tedy taky není typické slovenské rodové jméno, ale my ho přeci nebudeme přejmenovávat, že? Zvláště, když tu za rodový kapitál provedl rozsáhlé opravné práce na hradním paláci a kapli.

V roce 1660 po dělbě majetku údajně získal šintavské panství František Esterházy. Píše se o něm, že byl podžupanem bratislavské župy. Tuto informaci záměrně nebudu dále spekulativně rozvíjet.
Od roku 1707 pokračuje ve stavebních změnách na šintavském sídle jeho údajný vnuk Mikuláš Esterházy.
Roku 1817 dochází k dělení panství a zdejší panství získal Karol Esterházy.
Poslední velká přestavba tohoto sídla, a to do klasicistního stylu je datována k roku 1840, při čemž následně Karol Esterházy toto panství zadlužil.
O Šintavě jako o městě se píše například již v roce 1410, kdy dal Zikmund Lucemburský toto město do zástavy Mosticovi z Poznaně.
Dále se již nebudu věnovat Šintavě z hlediska historických údajů.
Zmíním jen, že v místním muzeu jsme viděli některé velice zajímavé historické artefakty. Například kel a zuby mamuta. Jeho rodné číslo a zubní karta se sice nedochovaly, i přesto patří tento mamutí pozůstatek k největším vzácnostem zdejší sbírky.
Jako člověka s citem pro historii mne zaujali také prapůvodní železné řemeslné nástroje, tj. vidle, sekery, srpy, klíny, svorky, atd.
Pochopitelně jsem nemohl přehlédnout např. dělové koule ze 14. stol., a musím konstatovat, že rozhodně nechápu lidi, kteří by chtěli v té době žít, producírovat se v brnění a bojovat. Já bych maximálně skládal verše, a dvořil se dámám.

Místní muzeum však rovněž plní funkci dětského centra zájmové činnosti. Prohlédli jsme si tedy i jejich nápadité výrobky, ze kterých je zde také aranžována výstava.

Zahrada přiléhající k muzeu je velmi pěkná. Přesto v nás trochu hrklo, když jsme se dozvěděli, že ještě nedávno zde byl hřbitov, který místní dobrovolníci zlikvidovali bez nároku na honorář, a se stejným přístupem opravili střechy nízkých budov obklopujících zahradu. Ovšem stále jsme se nemohli zbavit silného, a s odpuštěním negativního dojmu, že se pohybujeme v místech, kam byla ukládána mrtvá těla za dob morových a jiných epidemií. Navíc začínalo pršet, takže jsme se ve zrychleném režimu omluvili. Jako důvod odchodu jsme uvedli večeři, která opravdu byla pevně časově stanovena, takže jsme ani nelhali, když jsme tvrdili, že už opravdu musíme…….

Ve středu 17.8.2016 jsme zažili něco, co u nás doma, tedy v české kotlině, zažít nemůžeme, a to jednoduše proto, že nemáme moře. Na Slovensku sice také nemají moře, ale mají tu něco, co moře velice připomíná. Je to, pravda, masa sladké vody, ale když se zadíváte k obzoru, vidíte jen mírně zvlněnou vodní hladinu.

(Tedy alespoň jsem neslyšel, že by se na vodním díle Gabčíkovo - Nagymaros kdy vytvořila byť jediná vlna tsunami, nebo nějaký jiný zničující „šplouchanec“.)

Ačkoli jsem krátkozraký, a zdaleka jsem nebyl všude, tím méně v Rusku, kde je všechno tak nějak velké, dovolím si konstatovat, že větší vodní plochu, než je tahle Slovensko - Maďarská, jsem ve vnitrozemské Evropě neviděl.

Dílo je jednak ojedinělým zdrojem pitné vody mající celoevropsky stále větší cenu, za druhé jsou tu dvě vodní elektrárny (24 MW a 1 MW), za třetí toto dílo slouží v rámci protipovodňové regulace, a za čtvrté umožňuje splavnění dalších 200 km toku, což je pochopitelně zajištěno prostřednictvím soustavy zdymadel.

S přípravnými pracemi se v obou dotčených zemích začalo v roce 1952. Úvahy o díle i práce zřejmě urychlily ničivé záplavy na žitném ostrově v letech 1954 a 1956. (To známe. Nic člověka nepřesvědčí tak rychle, jako nežádoucí pocit vlhka. Sucho a bezpečí, to je ta správná volba.) I proto se divím, že k podpisu smlouvy mezi tehdejším Československem a Maďarskem došlo až v roce 1976. Na soustavě vodních děl Gabčíkovo - Nagymaros se pak na slovenské straně začalo pracovat v roce 1978, a na maďarské straně o rok později.

V roce 1989 však maďarská strana smlouvu jednostranně vypověděla. Z toho vyplývají spory, které řešil mezinárodní soud v Haagu. Maďarsko je podle rozhodnutí povinno uhradit Slovensku ztráty vyplývající z jeho odstoupení od smlouvy a Slovensko je povinno uhradit Maďarsku ztráty související s uvedením vodního díla do provozu.

(Kocourkov. Nezdá se vám? A já jsem si myslel, že je to jenom u nás tak, že když už se jednou něco pořádného vymyslí, tak někdo udělá něco, aby to nefungovalo, nebo aby to alespoň nefungovalo dobře. Ale vždyť to vlastně je kousek od nás, tak proč se divit?.)

Ale já jsem optimista, a kochal jsem se i přesto, že gabčíkovské jezero je o 40% menší než mohlo být, kdyby Maďaři neodstoupili od smlouvy. Jsem optimista i přesto, že 8 hydrogenerátorů by bylo schopno vyrobit 720 MW elektrické energie, kdyby byla dobudována vyrovnávací nádrž u Nagymarose. Bez jejího dobudování lze využít maximálně polovinu tohoto výkonu, což musí přivádět do stavu nepříčetnosti, nebo do nějakého velice podobného stavu hrozícího akutní pepkou mrtvicí každého odborníka, který se snaží hledat ekologické zdroje energie. Evropané jsou ovšem z hlediska svých požadavků nastaveni tak, že v naprosté většině vyžadují dálniční dopravu všeho všem „až pod nos“, a nelze se tedy divit, že ekologické principy jsou velice často odsouvány do pozadí.

(Zanechme však těch kritických pohledů. Vždyť život je přeci zázrak.)

A já jsem si u té nedozírné hladiny také jako v říši zázraků připadal. Naprosto grandiózním dojmem na mne zapůsobily dvě zdejší plavební komory, v nichž jsme sice neviděli žádnou loď, ale i tak je to něco úžasného.

Na zdejších zavěšených jeřábech, jejichž mohutné nosné konstrukce se nám sice poněkud zlověstně „vznášely“ nad hlavami, když jsme pod nimi projížděli, ale i tak jde o nepopsatelný grandiózní zážitek. Je na nich sice vidět, že už mají něco za sebou, a při pohledu na ně jsem si nemohl nevzpomenout na film Marečku, podejte mi pero, v jehož závěrečné scéně sedí pan Jiří Sovák, coby novopečený mistr - maturant, sedí v kabině velice podobné těmto jeřábovým kabinám, dohlíží na práci v nově automatizované hale, a přijímá švestičky z hujerovic zahrádky. No není to krásné?

Je to krásné, ačkoli to svědčí o faktu, že v tržní ekonomice, která je obecně považována za nejživotaschopnější z typů ekonomik, nemají „velké“ projekty právě na růžích ustláno, protože každý soukromník hledá především levnou variantu podnikání, což se samozřejmě ne vždy slučuje s koncepčností v konkrétních ohledech.

Jako nepříliš koncepční jsem posoudil také fakt, že ačkoli je u přehrady krásná rozhledna, v době, kdy jsme tam byli my, právě nefungoval výtah, takže my vozíčkáři jsme se nemohli podívat na tu velkou vodu ani trochu z výšky. Ale fotky máme. 

A ještě jeden zážiteček. Nikdy bych nevěřil, kolik odporně skřípivého hluku se dá udělat při uklízení. Pravda, nemám příliš zkušeností s uklízením plavební komory pomocí čtyřprsté obří železné chňapky zavěšené na jeřábu, ale zvuk to byl opravdu příšerný. Zase na druhou stranu je dobře, že jsme se alespoň dílčím způsobem měli možnost seznámit s prací místních profesionálů, když už jsme bohužel neviděli žádnou loď, ba ani sebemenší bárku. Je sice fakt, že jedna připlouvala právě v okamžiku, kdy jsme opouštěli hráz, a v takovém okamžiku by si nedovolil zastavit ani sebeochotnější řidič.

Rozdělím se s vámi ještě o jeden náš „gabčíkovský“ zážitek. Pokaždé, než odněkud odjíždíme, máme ve zvyku si dojít na záchod. Protože hodně čtu, a poslouchám, o čem se mluví, vím, že v tomto ohledu zdaleka nejsme výjimeční. Jsme však více než jiní v problémech právě v tom nejvíce nechtěném okamžiku, kdy na WC dojde WC papír a nikde kolem široko daleko není ani použitelný denní tisk.

A právě to se přihodilo naší kamarádce, doktorce Kačence F., která, doprovázena svou maminkou, mimochodem kromobyčejně distingovanou dámou, jež dbá na bonton snad v každé životní situaci, zjistila, že tam, kde má být papír, není naprosto nic.

Nuže a jak to tak bývá, dam z naší skupiny bylo na WC více, mezi jinými i moje drahá máti, a potřeba papíru tudíž byla mnohonásobná. Vyvstala tedy otázka, jak věc řešit. Byla svolána porada, z níž vzešlo, že Katčina maminka vyřeší věc tak, že překoná stud, jakož i vrozený odpor k porušování společenských pravidel, nenápadně vnikne na pánské WC, kde zhodnotí stav požadovaných hygienických prostředků, a případně je přemístí tak, aby byly k dispozici dámám. A tak se také stalo.

Několik minut po té se jistý Václav Z., takto rovněž člen naší výpravy, bodře rozhovořil s místními chlápky, z nichž jeden držel v rukou několik rolí wcpapíru a omlouval se těmito slovy: „Prepáčte, že sa s vami něbuděm rozprávat dlhšie, no musím ísť, lebo daaký kokot zobral všetok papier na pánskom záchode, tak musím rýchlo doplniť.“.

Tak co tomu říkáte? Já bych řekl, že ten člověk musí mít „fantastický odhad na lidi“.  Vzkázal bych mu asi toto: „Vážený pán, uvědomte si láskavo, že odhaliť, kto je, a kto nie je kokot, nie je vždy také jednoduché.“.

Opustili jsme tedy Gabčíkovo. Nutno poznamenat, že bez oběda, neboť za jedno jsme pro dobrý zážitek byli ochotni strpět i hlad, a za druhé po zážitku s papírem bych se asi bál požádat místního číšníka i o ubrousek. 

Cestou do našeho přechodného domova jsem si všiml, že i zde se poměrně daří vietnamským obchodníků. Dokonce jsem si všiml i reklamního poutače jedné nejmenované banky, kterou nemám rád, takže jsem si připadal „jako doma“.

Na cestě mezi Dunajskou Stredou a Galantou, jsme si ale také všimli jedné speciální školy, ve které se věnují dětem s různými typy postižení. Samozřejmě jsme nevystupovali z autobusu, protože jsme měli zmíněný hlad, který stále narůstal, a kromě toho podle „našich měřítek“ bylo dávno po vyučování, takže by nám zřejmě stejně neotevřeli. Ale přesto bylo velmi potěšitelné zjistit, že i na Slovensku je vhodným způsobem pečováno i o těžce hendikepovanou mládež. Škola se nachází v obci Mostová, a v ulici stejného jména. Škola sama pak nese název Súkromné stredisko praktického vyučovania. Maďarsky to tam bylo napsáno taky, ale tím vás, a hlavně sebe, zatěžovat nebudu. Možná, nebo spíš jistě to tam i maďarsky bylo napsáno proto, že hned vedle vchodu je na školní zdi umístěna pamětní deska jistého Istvána Széchenyiho (1791 - 1860), jež byl mimo jiné zakladatelem maďarské akademie věd, strůjcem maďarského reformního hnutí v letech 1825 až 1848, a iniciátorem mnoha dalších novátorských postupů, což zde rozhodně nepíši jako glorifikaci historického maďarského vlivu na Slovensku. (Vzhledem k množství Maďarů žijících na Slovensku, a četnosti míst, na nichž jsem na území Slovenska maďarštinu slyšel, to, myslím, ani není nutné.) Chci jen poznamenat, že i se jménem tohoto člověka je spojen humanistický přístup k lidem, kteří by bez pochopení druhých zůstali ve zbytečně velké míře vědomostně i citově „okleštění“ a izolováni od většinové společnosti.

Ve čtvrtek 18.8. jsme nadšeně vyrazili do Čachtic hotovi seznámit se blíže, ba osobně se snad nejkrvavější kapitolou slovenských dějin nesouvisejících ovšem nijak s bojovými konflikty. Ano, hádáte správně. Jeli jsme do Čachtic, protože temné součásti dějin již po staletí přitahují všechny bez ohledu na věk, pohlaví, a spoustu jiných rozlišujících hodnot. Dokonce i bez ohledu na to, jestli se konkrétní informace zakládají na pravdě, nebo ne. Přiznejme si, že některým z nás milovníků historie je pravda na obtíž, poněvadž příliš omezuje naši fantazii.

A tak se stalo, že jsme kromobyčejně rozfantazírovaní i s naším velkým třínápravovým autobusem zaparkovali před čachtickým Místním úřadem. První, kdo nás upoutal, byl místní občan, který zuřivě sekal trávu, a to prostřednictvím samohybného vynálezu značky MOUNTFIELD. Jezdil na těch odhadem dvou stech metrech čtverečných jako mistr Fittipaldi v nejlepší formě, a jeho do jisté míry již opotřebený stroj rušil naše enormní soustředění koncentrované na nalezení co nejsnazší cesty k čachtickému hradu. Nejvíce se pochopitelně opět koncentroval náš GPS systém, a cestu našel, jak jsme ostatně doufali. Dokonce jsme tu odbočku viděli z místa, kde jsme právě stáli. Ale našemu panu řidiči se nelíbila. Byla totiž tak pro jedno osobní auto, a kdyby tam pan řidič vjel, mohli bychom si sice s sebou odvézt nemálo střešních tašek z majetků místních starousedlíků - ovšem někdo by musel kmitat po střeše autobusu, a odebírat zdravé kusy - ale pochybuji o tom, že by pak okna našeho dálkového klenotu nepoznala průraznost čachtických dlažebních kostek, takže jsme od toho nadějně vyhlížejícího plánu po delší smutné úvaze upustili.

Abychom se vyhnuli chmurným pocitům z neúspěchu, jež námi po půlhodině marného hledání začaly zmýtat, vystoupili jsme z autobusu, tedy nechali jsme se vyložit z autobusu. - My vozíčkáři se totiž necháváme nakládat a vykládat. Alespoň v případě, kdy na to máme lidi. Pokud na to lidi nemáme, mnohdy si sami ani neutřeme……… ústa. Ale to už je tzv. jiná písnička. - Vystoupili jsme tedy z autobusu. Bylo, myslím, tak nějak pravé poledne. Rozhlédli se, a uviděli kolotoč, jako jedinou známku zdejšího kulturního dění, ale byl osamělý, jako nějaký historický artefakt. Z toho vyplývá, že po svezení neměli sebemenší důvod toužit ti šťastní z nás, kterým se při prudkých pohybech nedělá špatně. Po chvíli se sice dostavili dva občané romské národnosti, takže jsme doufali při nejmenším v jisté oživení momentální klidové situace. Ani jeden se však nezdál jevit o přítomný kolotoč zájem. Naopak jevili zájem jeden o druhého, jakož i o společné cigarety. Došlo nám tedy, že jde o náruživý milenecký pár. Nemohli jsme tedy od nich čekat nic pozitivního. A „Fittipaldi“ stále řvouce brousil těch pár čtverečních metrů, aby bylo vidět, že dře jako Bulhar. Asi byl placen od hodiny. Nevím, kolik bral, ale chvílemi už jsem sahal po peněžence, abych se pokusil připomenout mu, že přestávky v práci jsou neprávem opomíjeným bodem v souborech evropských zákonů týkajících se práv zaměstnanců. Jako český důchodce bych si asi tu investici do té podvratné činnosti stejně na poslední chvíli rozmyslel.

Bylo dokonce několik okamžiků, kdy pan sekáč z blíže neurčeného důvodu zastavil. V takových chvílích jsem se začínal rychle modlit. Ale nepomohlo to, tedy ne na moc dlouho. Hádám, že to nějak souvisí s mými hříchy, kterých je požehnaně. Na základě neutuchající pracovní aktivity toho úctyhodného žence se domnívám, že za nepovolené přestávky v práci jsou v Čachticích udělovány zostřené tresty inspirované historickými událostmi. V tomto smyslu, tedy z hlediska pracovitosti by čachtičtí zřejmě mohli být v blízké budoucnosti vzorem pro celou Evropu. (A pak, že se neobejdeme bez Asiatů.) Tuto mou teorii však poněkud sráží onen romský pár náruživých kuřáků sedící na lavičce, a nejevící ani sebemenší obavu z jakéhokoli trestu za toto konání, či spíše nekonání.

Ovšem Hlušťa se nevykašlal na zjišťování „cest“, kterými bychom se mohli přiblížit k vytouženému zámku. Po čtvrthodinové rekognoskaci blízkého okolí, hledání obchodního centra a odvahy se chopila iniciativy Eva Vosa, pod jedno křídlo vzala Hlušťu, pod druhé pana řidiče i s klíči od vozu, a společně vyrazili za panem starostou.

My jsme zatím okouněli u mateřského vozidla, protože nebylo zřejmé, jak dlouho se bude úředně jednat. Ovšem náš pocit, že se slunce kloní k západu, a my nemáme zabukovaný nocleh ve vzdálenosti, kterou považujeme za bezpečně dosažitelnou. Byl to ten moment, kdy člověk nemůže ani tam ani zpátky. Okamžik, kdy už snad ani nejde o to, jestli se dostaneme až do pověstného, krví zalitého, a snad ještě teď po dlouhých letech bolestí sténajícího podzemí čachtického hradu. - Mimochodem, podzemím se na čachtickém hradě neprovádělo ani, když jsem zde byl na prohlídce před třiceti lety a o pětačtyřicet kg lehčí.

A přitom nám slečna průvodkyně, mimochodem velice sličná, což si pamatuji na rozdíl od historických údajů, kterými nás zahrnula, nesdělila, proč že nás tam vlastně nezavede. Pravda, jako třináctiletý jsem nemohl čekat, že nám slečna bude ukazovat mnohdy ještě funkční mučicí nástroje. A stejně by mne to, jak hádám, na dlouhou dobu nepatřičně rozrušilo. Jsem totiž velice citlivá povaha. Dokonce až tak citlivá, že horory mohu sledovat jen v dopoledních hodinách a s páskou přes jedno oko, poněvadž tu hrůzu stejně nemůžu vidět, a jedno oko „přemluvíte“ vždycky rychleji, než oči dvě. - Tak nám ta společná hodinka pěkně utekla, co říkáte? Ptáte se snad, o které hodince mluvím? No přeci o té, kterou strávila naše „svatá“ trojice vyjednáváním o naší přepravě do hradu a zpět. Přišli s tím, že místní úřad sice má dvanáctimístné auto, které by nás všechny mohlo ke hradu přepravit, ale muselo by jet nejméně čtyřikrát, což by samo o sobě zabralo nejméně hodinu času. A kromě toho předmětný automobil právě nebyl „na základně“, při čemž nám, tedy našim zástupcům, pan starosta řekl, že auto přijede asi za dvacet minut. Krátce řečeno, ochota místních úředníků byla nevídaná. Ještě jsme nezažili, aby nám zástupci místní samosprávy nabídli auto i s řidičem na celé odpoledne, respektive na dobu, v rámci níž by se nám povedlo uskutečnit návštěvu hradu, což mohlo být i pět hodin. Avšak vzhledem k tomu, že už se schylovalo ke třetí hodině odpolední, museli jsme jejich velkorysou, a jinde v Evropě námi nevídanou, nabídku odmítnout. Slíbili jsme si tedy alespoň, že se podíváme na film Bathory, abychom věděli, co a jak. My opravdoví nadšenci historie se pak soustředíme i na příslušnou literaturu, abychom si, alespoň pokud jde o informace, nahradili výklad, o který jsme přišli. - Ostatně člověk díky mnoha vlivům prožije jen zlomek možného. - O co jsme však nepřišli, byl zuřivý výkon „sekáče Fittipaldiho“, který nám sice občas dopřál pár minut oddechu, ale jinak nepřestával „svištět“ ani před půl čtvrtou hodinou odpolední, kdy jsme odjížděli.

Přesto, že jsme tedy odjeli bez prohlídky, bychom si dle mého názoru mohli o Čachtické paní říci, tedy napsati, alespoň pár slov. Mé přesvědčení o správnosti tohoto rozhodnutí je o to silnější, že Alžběta Báthoryová - Nádasdy (1560 - 1614) je zapsána v Guinessově knize rekordů. Když si představím, kolik lidí, a jak neuvěřitelně jedná, aby se stali nezapomenutelnými, nebo aby udělali díky rekordu reklamu nějakému místu, říkám si, jaké má Slovensko a jeho turistický průmysl štěstí, že Alžběta Báthoryová - Nádasdy existovala. Říkám si to však jen do té doby, než se dočtu, že v té Guinessově knize byla zapsána jako největší masová vražedkyně všech dob. Zmíněné anály světových rekordů jí připisují 610 obětí. A nad takovým údajem zůstávám stát s otevřenými ústy a tichým konstatováním, že jsem netušil, že současní sadomasochisté se svými „hrátkami“, které mimochodem z etických důvodů naprosto neuznávám, jsou vlastně v tomto srovnání naprostí „dětinové“. Přiznám se, že jsem docela rád, že ta móda koupání se v panenské krvi, které byly připisovány omlazující účinky, je dávno za námi. Ne snad přímo ze strachu, ostatně nikdy jsem nebyl panna, ale…

Avšak lidé naslouchající tajemným a vzrušujícím příběhů stále v zástupech míří ke bráně čachtického hradu, aby se např. dozvěděli, že rozsudek nad vražednicí vynesl palatin - tedy králův zástupce a správce Uherska - hrabě Jiří Thurzo (1557 - 1616), který byl velice blízkým přítelem Františka Nádasdyho (1555 - 1604), manžela odsouzené Alžbětě Báthoryová - Nádasdy. Sice jí v rámci rozsudku řekl, že si nezaslouží dýchat vzduch na zemi, ani vidět světlo Páně, a odsoudil ji k doživotnímu „domácímu vězení“. To zdaleka nespočívalo jenom v nasazení elektronického „náramku“ tak, jak je to plánováno u českých „lehkých“ zločinců. Čachtická paní byla zazděna v pokojích čachtického hradu. Ponechána jí byla jen dvě malá okénka pro výdej potravy a přístup vzduchu. (Při vší úctě k zazděné, pokud si tedy nějakou úctu zaslouží, si nedokážu ani vzdáleně představit to diplomaticky nepopsatelné ovzduší, které se muselo v jejích komnatách rozhostit. Ale to se, zkrátka a dobře někdo nemůže divit, když „vysává“ krev z poddaných prostřednictvím železné panny, s lesbickou rozkoší jim vpichuje jehly do rtů, nechává je bít holemi, mrskat pruty, drásat, pálit je svíčkami, a vůbec se chová tak, že se z toho pravověrným křesťanům musely dělat mžitky před očima, a kdo ví, co kde ještě. Zkrátka a dobře, ten je sadař, a onen sadista. A někdo obojí dohromady.) To se mi ten trest zdá ještě mírný za takové prohřešky. Ale není divu, vlivní to u soudů měli vždycky dobré. Ovšem pravda je i taková, že jsem, naštěstí, dosud nebyl nikde na delší dobu řádně zazděn, takže míru toho trestu nemohu posoudit se znalostí věci. Já jsem tedy nebyl zazděn nikdy, aby bylo jasno, poněvadž jsem nikdy nečinil to, co by stálo za „míchání betonu“.

Jak se tak probírám historickými anály, narazil jsem na fakt, že strýcem Alžběty Báthoryové byl polský král Štěpán Báthory. To taky souvisí s faktem, že hraběnka Báthoryová nebyla odsouzena k smrti. Ovšem od ledna 1611 až do své smrti byla, jak již naznačeno, zazděna na čachtickém hradě.

Nutno poznamenat, že feudál byl v době, o které se bavíme, pánem nad životem a smrtí svých poddaných. Ti nemohli bez jeho svolení uzavřít sňatek, ani se například stěhovat. Pán mohl poddané i krutě trestat. Nebylo však zvykem, aby je bezdůvodně týral.

Za zmínku stojí také fakt, že sadismu se oddávala i teta Alžběty Báthoryové Klára, a to s muži i ženami. (Ale do podrobných popisů se pouštět nebudu, neb jsem cudný chlapec.)

Zmíním raději, že František Nádasdy o trestuhodném chování své manželky věděl. Dokonce se podílel na mučení obětí, nikdy však nikoho nezavraždil. Budoval vojenskou karieru.
V roce 1578 se stal hlavním kapitánem uherských vojsk.
V roce 1584 se vyznamenal v bitvě u Rabu. (Turci se ho báli. Přezdívali ho černý rytíř a říkali mu černý rytíř.
V roce 1587 získává přímo od krále hodnost královského podkoního. Ten má na starost nákup koní, kontrolu služebnictva pečujícího o koně, a výchovu panošů.
V roce 1595 se vyznamenal při obléhání Ostřihomi pod hlavním velitelem Karlem Mansfeldem.
V roce 1598 se stal hlavním velitelem zadunajských vojsk.

Protože Uhersko bylo v neustálém ohrožení ze strany Turků, doma se zdržoval jen minimálně.
Praktiky, za něž byla Alžběta Báthoryová odsouzena, byly údajně prováděny od roku 1585. (Z toho je patrno, co může způsobit rozmařilost a nuda.)
Mučení jako součást útrpného práva bylo ze zákona odstraněno až v roce 1778 osvíceným panovníkem Josefem II, synem Marie Terezie.
Společně s těmi, kteří nemají rádi krev v dějinách, se nyní soustředíme na výčet majitelů čachtického hradu.

První zmínka o čachtickém hradu pochází již z roku 1276, kdy sloužil jako jedna z královských pohraničních pevností. Jeho prvním významnějším majitelem se v roce 1392 stal Ctibor I. z Beckova (1347 - 1414), který ho dostal od krále Zikmunda (1368 -1437). Jde o nejbohatšího uherského šlechtice té doby, který kromě Čachtic vlastní ještě čtrnáct dalších hradů. Od roku 1436 připadly Čachtice i s přilehlým panstvím palatinu Michalu Orságovi, o kterém jsem se nikde nedočetl, kdy se narodil, a kdy zemřel. (Asi je to tajná informace, na kterou mají monopol historikové.) Vím jen, že měl tři syny jako v pohádce, ale z toho nám nevyplývá, kdy se narodil, tím méně, kdy zemřel. Ale hlavně že víme, že zemřel, a po vymření jeho rodu se vrátily do královského majetku. Maxmilián II. ho v roce 1569 za 50 tisíc zlatých přenechává ovdovělé Ursule Kaniszayové (1521 - 1571), matce Františka Nádasdyho. Rodina Alžběty Báthoryové už hrad ale neobývala a žila v panském domě přímo v Čachticích. V držení rodiny Nádaždyů zůstává hrad až do roku 1671, kdy je jako majetek Františka Nádaždyho - Alžbětina vnuka zkonfiskován pro jeho účast na vzpouře proti panovníkovi. Sám František končí na popravišti. Další majitelé hradu se pak rychle střídají. Dnes z hradu, jehož dominantu dříve tvořila vysoká pětipodlažní věž, zůstaly jen ruiny.

Ve čtvrtek 18.8. jsme se vydali do proslulého lázeňského města Piešťany. Jak jsem si všiml, je toto město proslulé jak mezi námi křesťany, tak mezi muslimy, kterých je tu nezanedbatelné množství. (Moc peněz je, jak patrno, akceptována i na Slovensku, jehož obyvatelé mají ke křesťanství mnohem blíže, než my Češi.)

Je sice fakt, že dříve, než jsem stihl dojít k těmto a mnohým jiným závěrům, jsme museli zaparkovat autobus, což při velikosti toho našeho nebyla žádná legrace, protože Piešťany známe z dob minulých, a tak, jako se všude mění všechno, i tady se mnoho věcí změnilo. Například i to, že těsně u kolonády, kam jsme se dravě hrnuli, je parkoviště vyhrazené osobním automobilům, takže se tam náš monstrózní bus vyjímal jako slon mezi blechami. Navíc selhala naše osvědčená diplomacie, a po té, co nás vyložil, musel pan řidič přeparkovat.

Až pak jsme mohli vyrazit k soše Berlolamače, jenž má všechny návštěvníky, kteří se ještě nesmočili ve zdejší blahodárné vodě silou svého gesta nezvratně přesvědčit, že jedině zde mohou docílit kýženého ozdravění tělesného, a pokud je třeba, pak i duševního.

Já mám ovšem k této soše velice osobní vztah. Před mnoha léty - konkrétně asi před třiceti, což tedy, přiznávám, obecně vzato není mnoho - si mne sedícího na vozíku před touto sochou vyfotil otec jako před symbolem toho, že zázrak uzdravení je možný. Po létech tedy mohu říci, že můj stav se nezlepšil tak, jak otec doufal. Avšak již sama naděje má ozdravující účinek, a její symboliku je třeba nepřehlížet. A proto jsem se nechal u sochy znovu vyfotit, jsouce tu tentokrát již „pouze“ v doprovodu matky.

Ano, naděje je to, na co se musíme soustředit třeba i ve chvíli, kdy se vyfotíme na mostě přes řeku Váh, vedoucím přímo na lázeňskou kolonádu, a neodbytně se nám začne chtít čůrat. Co tehdy dělat?, ptám se s klasikem, ale bohužel už nevím se kterým. A internet taky na prvních pár pokusů neví, což je jeho ostuda.  Co tehdy dělat, když se vám chce a víte, že nebudete moci „zalít“ zdejší vzornou francouzskou parkovou úpravu. Ovšem tak říkajíc v tom neštěstí jsme měli štěstí. Potkali jsme dvě dámy - Slovenky, které jsme prosebně oslovili. Jedna, ta hovornější, se hned ptala, odkud že jsme. Když jsme řekli, že od Liberce, kroutili nad tou dálkou hlavou. Ta dáma, která se mi zdála hovornější, byla aktivnější proto, že slyšela, že mluvíme česky. Také se snažila mluvit česky. A docela jí to šlo. Zřejmě i proto, že, jak nám s jistou hrdostí prozradila, byla po mnoho let vdaná v Brně, a po smrti manžela se vrátila na Slovensko. Po tomto malém historickém exkursu jsme se mezi jiným dozvěděli, kde že je ten záchod, a velice zdvořile jsme se rozloučili.

Přešli jsme zastřešenou část onoho mostu, kde dříve asi byla nějaká administrativní pracoviště. Dnes se tam prodávají suvenýry. Samozřejmě jsem sledoval lidi, a viděl i mnoho těch, kteří nebyli oděni podle evropských zvyklostí.

Nejsem kosmopolitní člověk, a snad i proto mne velice překvapilo, když jsem si všiml ženy oděné v černém muslimském oděvu včetně burky, mající na očích brýle s černými skly. Po pravdě to ve mně vyvolalo velice zvláštní pocit, a pokud se odhodlám přemýšlet v nadsázce, mohu napsat, že takhle nějak by mohl vypadat supertajný agent, nebo supertajná agentka. Kam se hrabe James Bond, se všemi svými filmovými představiteli. Tohle byla dokonalá paní „Bondová“, a hádám, že se jí nikdo kromě manžela neodvážil ani „dotknout“.

Mírně zaražen jsem pokračoval dál, a viděl další muslimy obého pohlaví. Skutečně je jich tu většina, a pro mne, jako pro člověka, který byl v lázních naposledy za socializmu, je to velký nezvyk.

S těmito pocity jsme tedy skrze již zmíněný nádherný park dorazili k tomu WC, kde si mamka odskočila, a já jsem sledoval květenu a kolemjdoucí.

Tam jsem si všiml, že ani muslimská móda pro ženy se neuzavírá módním trendům, tedy například barvám a ornamentálním výjevům.

Když mamina opustila „trůnní sál“, jemuž se tedy oficiálně říká WC, mohli jsme se znovu společně kochat zdejší parkovou úpravou, kterou bych vám mohl i detailně popsat, kdybych ovšem rozeznal jednotlivé rostlinné druhy, znal jejich názvy, a dokázal je dostatečně barvitě popsat. Avšak právě z toho důvodu, že v rostlinopisu mám značné mezery, musím se tohoto plánu vzdát. Pokud bych vám snad měl krátce nastínit úroveň svých rostlinopisných znalostí, a vzít to trošku po pořádku, řekněme abecedně, pak se musím přiznat, že od písmene A bezpečně rozliším pouze angrešt, neboli srstku, od písmene B borůvky, buxus, borovici vejmutovku a banán, od písmene C cibuli a citrón, od písmene D dřeň (ovocnou) atd. Jistě uznáte, že výčet mých znalostí by mohl být nekonečný, ale dal jsem si za cíl vás především nenudit. Kromě toho mohu téměř s naprostou jistotou prohlásit, že žádný ze zmíněných rostlinných druhů vysazen v parku nebyl. Tedy snad kromě buxusu a vejmutovky. Ale to jsem zase tak detailně nesledoval, neboť jsem na projížďku po parku neměl mnoho času, respektive jsem si chtěl zmapovat co největší jeho část, a přirozeně jsem předně dával pozor, abych svým vozíkem někoho neposlal k zemi, což se mi tedy povedlo. Také se mi povedlo potkat několik korzujících přátel z naší výpravy, což jsem při tom množství korzujících lidí všech možných národností rozhodně nepovažoval za samozřejmost.

Má drahá máti zůstala sedět na kraji areálu na lavičce, protože jí už neslouží nohy tak, jako tomu bylo dříve, kdy právě takovéhle parky milovala, a prochodila je křížem krážem. A pochopitelně nejen je. Teď už však raději odpočívá…… Také nikdy nebyla v lázních. To byla, pokud jde o naši rodinu, moje doména. Dnes, když by to potřebovala ona, je naše situace v tomto ohledu mnohem složitější. Když si tak vybavím ten piešťanský park, neubráním se konstatování, že jedna z příčin toho, že naše mamka nikdy nebyla, a zřejmě nikdy nebude, v lázních - rozumějme coby klient - je fakt, že jako rodina nevlastníme akcie ropných společností, ani žádný majetek, z něhož by plynuly dividendy. Své akcie jsme totiž kdysi nadšeně prodali panu Viktoru Koženému. Ale to už je jiná pohádka.

Další zdejší nekřesťanský fenomén na sebe nenechal dlouho čekat. Snad poprvé jsem „naživo“ viděl důstojně kráčet po kolonádě jednoho arabského hosta, a několik kroků za ním jeho tři manželky. Samozřejmě jsem je nelegitimoval, neboť k tomu nejsem oprávněn, a tudíž by takové jednání z mé strany mohlo způsobit i diplomatický konflikt, avšak i jako svobodnému křesťanovi mi tak nějak došlo, že ti lidé patří k sobě.

Všiml jsem si i muslimek obklopených dětmi různých velikostí. Šest dětí ve věku mezi jedním rokem a dvanácti léty věku je naprostou samozřejmostí. A proti takové samozřejmosti jsme my, váhaví Evropané, naprosto bezmocní. (Nebo ne?)

Na spoustu změn si asi ještě budeme muset zvykat.

Právě za účelem kulturního vyžití zdejších hostů je zde i kryté pódium a hlediště sestávající z kvalitního, volně zde stojícího, zahradního nábytku, který, světe div se, zřejmě nikdo nehlídá.

Zdejší výstavný hotel BALNEA PALACE také nikdo nehlídá. Tedy alespoň ne očividně. Samozřejmě věřím, že kdyby se jim tam chtěl vetřít nějaký chudý pobuda, rychle by si to s ním vyřídili. Na objíždění dalších zdejších výstavných budov jsem neměl čas. Hodina, ba minuta odjezdu byla pevně stanovena. Je pravda, že už si přesně nevzpomínám, na kdy byla stanovena.  Ale to nevadí, mamka už se mě stejně nemohla dočkat.

I přesto jsem neodolal, a vyfotil si šipku, na jednom z přízemních domků. Ptáte se, jakou, že šipku? Pak vám odpovídám, že pro mne velice důležitou šipku, a to zejména z citového hlediska. Ta šipka je totiž umístěna 200 metrů od zdejšího kúpaliska Eva, kde jsem se mnohokrát koupal jsa mocně podporován otcem ve snaze neutopit se. Zamáčkl jsem slzu, pak ještě jednu, a přinutil jsem se - po kolikáté v životě už - uvědomit si, že nemůžu být ani o trochu jinde, než je předurčeno. Pádil jsem tedy k máti. „Kde jseš tak dlouho?! Už jsem ti chtěla volat! Víš přeci, že tam musíme být včas?! A už musíš mít hlad, poněvadž jsi dlouho nejedl.!“, vyhrkla na mě mamina už mírně křečovitá strachem. Předně jsem jí musel vysvětlit, že hlad nemám, a nikdy jsem neměl, poněvadž valná většina lidí v Evropě neví, co je to mít hlad. A určitě bych se neztratil, poněvadž hovořím slovensky, německy a anglicky, což by stran základní komunikace mělo na Slovensku zcela postačovat. Bez ohledu na právě prezentovaný názor jsem dostal možnost vybrat si, co chci koupit ke svačině. Přiznám se, že jsem se nezachoval jako správný turista, který má být lačný místních specialit, a celosvětově běžně dostupné potraviny má ostentativně přehlížet. Můžete mnou jakkoli opovrhovat, a považovat mne za bídáka, za čuníka, ba obecně vzato za pokroucený charakter, ale s hrdostí vám oznamuji, že jsem si objednal pizzu, a nebudu zastírat, že mi chutnala.

Když jsem pojedl, vrátili jsme se ke zdejšímu Mostu zalúbených, a věřím, že nikdo z místních by mi neodpustil, kdybych se zde o něm nezmínil. Když k tomuto mostu člověk dojde, aniž by si přečetl cedulku, na níž stojí psáno, o jaký most se jedná, většinou nepochopí množství pestrobarevných zámků, jimiž je most „ověšen“. Pokud tedy není Číňan, nebo Ital.

Číňané, od nichž tento „zámečnický“ zvyk pochází, upevňovali visací zámky na lana visící z Velké čínské zdi. Dokazovali tak lásku svým manželským protějškům, a nazývali to „zamykáním zamilovaných duší“. Jako dovršení onoho závazného aktu pak házeli klíče od svých zámků přes zeď, která se dnes táhne v délce cca 3460 km.

(Už chápu, proč i Číňané věřili, a asi dodnes věří, ve věčnou lásku. Představa, že by se ta zeď měla obcházet, je skutečně neskutečná. A kromě toho oni na nějaké plané obcházení nikdy neměli čas. Nehledě na to by jim nikdy nikdo nedal dostatečně dlouhou dovolenou.)

Netuším, kolik dovolené ročně mají Italové. Říká se o nich, že v létě nepracují a v zimě tančí. Na zamykání visacích zámků stran ujištění životního partnera o lásce si ale prý také najdou čas. (Zřejmě při tanci.) Za tím účelem se scházejí v Římě, a to konkrétně na mostě Silvio.

Slovensko je tedy třetí zemí, o jejíž „visací zámkové“ tradici se dovídám.

My u nás v Čechách sice nemáme most se zámky, o kterém bych věděl, za to však máme hudební skupinu Visací Zámek, která se ve svých textech rozhodně nevyhýbá tématu lásky, a lze tedy říci, že v naší společnosti představuje prvek dlouhodobého láskyplného spojení.

My jsme však stále na Slovensku v Piešťanech a náramně se bavíme. Procházíme se po zdejší kolonádě a máme pocit, že naprosto zapadáme mezi zdejší hosty. Ti z nás, kteří si dají jídlo, přeci jenom přemýšlejí nejen nad získaným gurmánským zážitkem, ale i nad jeho cenou, poněvadž euro svou hodnotou ať chceme, nebo ne, výrazně převyšuje hodnotu české měny. Ovšem jsme v atraktivní části Evropy, a rockovým fanouškům zní v uších okřídlená slova: „Já na to mám……….“.

Máme i na to, tedy intelektuálně, že hotely s názvem JALTA, které jsou na můj vkus v až příliš mnoha městech - u toho piešťanského jsem chvíli postál - jsou připomínkou moci mocností, a já konkrétně tyhle drsné návraty k bolestné historii prostřednictvím místních názvů nemám vůbec rád, i když si samozřejmě uvědomuji, že historie je vždy základem pro současný vývoj. Ale vy si rozhodně nenechte zkazit náladu mou nespokojeností s názvem jednoho hotelu, protože celé Piešťany jsou nádherné, a my jsme velice rádi za nové zážitky.

Samozřejmě jsme se bavili i jinak, než „objížděním Slovenska“, avšak musím vás ujistit, že jsem si nezaznamenával, co kdo kdy kde komu řekl. Možná vás zklamu, ale cílem tohoto textu není informovat vás o tom, kdo si kdy „měnil ponožky“, a případně „s kým si je měnil“, poněvadž to je každého soukromá věc, a já jsem sice „čmuchal“, ale nejsem investigativní novinář? Garantuji vám však, že za hranice domovského okresu, a tím spíše za hranice domovské země vyrážíme vždy v čistém a zachovalém prádle. A ostatní naše soukromé informace zde, domnívám se, není třeba popisovat. Tímto konstatováním samozřejmě riskuji, že coby autor přijdu o své čtenáře, ale ještě více se bojím toho, co by následovalo, kdybych napsal něco, co být napsáno nemá. Žádám vás tedy, abyste se spokojili s informací, že nejsme držiteli střelných zbraní, a nože používáme pouze stran krájení potravin a mazání poživatin jednoho druhu na poživatiny jiného druhu. Osobně nevím o tom, že by někdo z nás byl řezbář, k čemuž se samozřejmě také používají určité druhy nožů, ale kolegové myopati na to nemají sílu, a my spastici jsme na to ve většině příliš křečovití, a dost se lekáme, pročež by nám hrozilo např. pořezání sebou samými.

V pátek 19.8. byl programově odlišný v tom, že jsme se vydali „pouze“ k vodní nádrži Kráľová.Tato vodní plocha je impozantní svou velikostí, což působí zejména na romantické povahy. Konkrétně já jsem už podruhé během našeho pobytu na Slovensku měl ten překrásný, a pro suchozemce velmi nezvyklý pocit, že vidím moře. (Poprvé to samozřejmě bylo u Gabčíkova. A bylo to opět nepopsatelně krásné, jakkoli nedozírná hladina vždy symbolizuje konečnost suchozemského prostoru, což je pro některé ortodoxní suchozemce a některé ortodoxní neplavce až deprimující, ale s tím se, bohužel, nedá nic dělat. Pro nás, kteří máme rádi ryby, akvabely, a jiné vodní sportovkyně, a musí-li to být, pak i sportovce, představuje nedozírná hladina naprostou nádheru. Tedy někdo má raději sportovce než sportovkyně. To záleží na genderovém pojetí.

(Pro upřesnění dodávám, že nejsme kanibalové. Tedy alespoň to, pokud vím, nikdo z nás nemá diagnostikováno. Čeština je úžasná.) Když už jsme u těch sportovců, poznamenám, že je tu i loděnice.

Mají tu i plavební komoru. (Informace zejména pro neplavce.) Její rozměry jsou 110 x 24 x 4,5m.

Plavou tu i ryby, respektive se tu chovají. Sice nevím, jak to přesně jde dohromady s vodní elektrárnou o výkonu 45 kW, která tu prý je také. (Její výkon mi, nevím proč, připomíná Škodu Favorit. Ta měla 43 kW.) Je to moc, nebo málo, Co říkáte? Na vodu, řekl bych, je to slušný výkon. Chápu, že v Temelíně o tom neradi slyší, a kapacity typu paní Ing. Dany Drábové Ph.D., dr. h. c. mult. by mi rychle vysvětlily, že voda není v současné době dost dobrá ani k pití, natož pak k výrobě elektřiny. I přesto si začínám uvědomovat, že voda se brzy může stát velice perspektivním zdrojem právě elektrické energie.

Dalším, a vlastně prvotním smyslem tohoto vodního díla, je splavnění řeky Váhu. Nevím sice, o jak velký vliv na splavnění Váhu jde, ale určitě nebude zanedbatelný stejně tak, jako jeho vliv z hlediska protipovodňových opatření.

Tak to vidíte, s vodou, jako se zdrojem elektrické energie se v centrální Evropě teprve počítat začíná, zatímco naše dovolená končí. Tyto dva fakty jsou sice neporovnatelné, nicméně nezvratné. Ale užili jsme si, co jsme mohli. Ostatně každý člověk si užije jen to, co si užít může, a o skutečnosti, že dál nemůže, se dozví právě až v tom mezním okamžiku - pokud tedy nemá cit pro situaci - takže předchozí souvětí vlastně není nikterak informačně hodnotné. Kromě toho platí, že informační hodnota textu se vždy měří podle zájmu současných čtenářů, a budoucích nadšenců a historiků. Nebudu to tedy již o moc déle protahovat. Nenechám si však ujít příležitost vnutit vám ještě pár úvah, kterými jsem se zabýval, když jsem přemýšlel o tom, že díky termínu dovolené vlastně přicházíme o možnost v „teple domova“ sledovat skoro celou olympiádu.

Vlastně jediná česká medaile, kterou jsem před odjezdem viděl „živě“, byla ta jediná zlatá, na cestě za kterou porazil Lukáš Krpálek v šesti zápasech za hodinu celý svět, což jsou ode mne jako od „slabocha“ poměrně silná slova, ale ono to tak skutečně bylo. (Všech šest zápasů dohromady představuje cca 60 minut boje.)

Pak už jsme byli odkázáni jen na zprávy z internetu, a věřte, že jsme právě Petře Kvitové, neboť ona hrála svůj zápas o bronz noc před naším odjezdem, fandili přímo zuřivě, a když se někteří z nás dozvěděli o jejím úspěchu, vnímali ho asi jako dárek k narozeninám. Dárek, který se nedá koupit, dárek, který si člověk nezaslouží, protože pro dosažení toho úspěchu nic neudělal, dárek, který je důvodem k pocitům hrdosti pro většinu nás Čechů, kteří svou hrdost většinou tlumíme a bagatelizujeme, protože se nám mnohokrát v dějinách stalo, že právě, když jsme si mysleli, že máme důvod být hrdí, přišel „někdo“ „odněkud“ a za použití různých donucovacích prostředků nám „vysvětlil“, že za to, na co jsme hrdí, bychom se vlastně měli stydět.

Ano, pochopili jste správně. Máme rádi tenis, takže samozřejmě víme, že v ten samý den, jako Petra, bojovaly o bronz i čtyři další české krásky. To znamenalo, že český fanoušek se kromě veškerých půvabů, které v českém podání souvisí s dobrou tenisovou hrou, mohl radovat i z pocitu jistoty bronzové medaile.

Petra Kvitová, pokud se k ní ještě tematicky vracím, je momentálně „v tenisové neschopnosti“ po té, co ji vážně zranil neznámý útočník. To, že je neznámý, je také jeho jediným štěstím. Myslím, že kdyby jeho totožnost byla veřejně známa, našlo by se mnoho mladých mužů, a to i dlouhodobě zadaných mladých mužů, kteří by mu rádi rozbili jeho d…. očista bludné, a hlavně odsouzeníhodné představy. Opravdu by mě zajímalo, kdo vydělal na tom, že Petra není schopna hrát. Stalo se to v prosinci 2016, a od té doby není o Petře na internetu ani vidu, ani slechu. To jsou právě ty oběti, které přinášejí úspěšní sportovci svým fanouškům, a bohužel i svým odpůrcům.

Ale vraťme se tematicky zpět do času olympiády.

Ano, máme rádi tenis, ale zdaleka ne tak, jako Radek Štěpánek, který snad zhypnotizoval Lucii Hradeckou do té míry, že po bravurním sportovním výkonu společně dosáhli na bronzovou medaili. A proč o tom píšu, když to vlastně všichni víme a už je to tak dávno? Protože jsem fascinován Radkovou cílevědomostí a umanutostí, pokud se jedná o tenis, a právě proto, že jeho zarputilost by měla být vzorem nám všem, kteří se necítíme být „povoláni vítězit“ ve svých vlastních „bitvách“.

Kvůli nadšení z tenisu ovšem rozhodně nechceme přehlížet ostatní sporty a především sportovce jako osobnosti. Nečiníme tak už proto, že myšlenka olympiády, a reprezentace obecně souvisí s faktem, že člověk má motivaci a jakousi osobní potřebu poznávat a posouvat úroveň svých fyzických a mentálních schopností. S tím podle mého názoru souvisí fakt, že smysl sportu jako takového má hlavní těžiště v hrdosti. Hrdosti sám na sebe, což právě platí pro ty konkrétní výkony, ale také hrdosti na svou zemi, což platí pro sportovce i pro fanoušky.

Nezúčastněný divák si řekne: „Co to tam blbnou!?“, ale sportovní fanoušek ví, že oni dělají ve prospěch svých zemí to nejnáročnější, co lze v době míru, tedy v době, kdy se nebojuje na polích válečných, udělat. A vlastně tím přesvědčují diváky u televize o tom, že oni jsou ti, pro které se dělají výkony. Že oni jsou ti, pro které se přinášejí oběti, a to mnohdy oběti nejvyšší. Pochopitelně, že náročně pracují i ti, kterým se „netleská“ na otevřených scénách, ale to by už bylo „na jinou diskusi“. Tématu dopingu se, jak jistě poznáváte, záměrně vyhýbám. A mám k tomu dobrý důvod. Nejsme na antidopingovém školení, ale na ozdravném pobytu, který nám navíc, bohužel, končí.

Aniž bych chtěl jakkoli snižovat hodnotu kybernetického soutěžení, tak v momentě, kdy člověk vstane od počítače, a je dejme tomu odhodlán si něco fyzicky dokázat, má mnohem horší pozici než člověk, který se všestranně rozvíjí.

A právě skutečnost, že jako fyzicky postižení lidé vnímáme fyzické výkony jiných, nás stimulovala k tomu, abychom na našem ozdravném pobytu tzv. jeli na dvě směny. Přes den jsme poznávali vše, co nám bylo přístupno, a v noci jsme, tedy zastoupeni „nejsilnějšími“ jedinci, sledovali olympijské výkony. Ještě, že snídaně byla až v devět. A stejně to ještě někteří pokaždé nestihli.