Občanské sdružení OBZOR

Deštné v Orlických horách 2014

Tak to vidíte, rok se s rokem sešel, a Vy máte opět dvě možnosti. Buď se můžete začíst do cestopisného textu, který jsem se neuměle pokusil sepsat, a nebo se můžete plynule přesunout na jinou adresu. Nebudu však zastírat, že by mi udělalo velkou radost, kdybyste zvolili první z oněch dvou diametrálně rozdílných možností i navzdory skutečnosti, že ač snaže se perně nedosahuji ve své autorské činnosti nebetyčné úrovně zavedených a léta již známých spisovatelských pardů, jakými byli například Karel Poláček, nebo Karel Čapek. Omlouvám se především za to, že přes veškerou snahu o inspiraci tvorbou těchto mistrných znalců českého jazyka jsou mé slovní obraty klopotné, a výrazové prostředky suchopárné. Odhlédnouce od klasické tvorby těchto velikánů ducha musím zalitovat, že právě vzory češství a etiky, jakými byli například právě spisovatelé Karel Čapek a Karel Poláček, byly deptány demagogií jsoucí ve službách touhy po moci. Moci zbavující člověka základních lidských práv.

I na základě těchto úvah jsem si znovu uvědomil, jakou hodnotou pro nás je možnost udržet si poměrně vysoký životní standard garantovaný mimo jiné zákonně ukotvenou demokracií. S tím samozřejmě souvisí možnost cestovat i reálně, tedy nejen prstem po mapě, a poznávat všechno, co může poznat člověk v mé pozici.

Jako každý, komu záleží na tom co napíše a jak to napíše, tak i já dumám nad tím, jak začít. Někdy se stane, že člověk dumá marně a nenapíše vůbec nic, čímž pádem nezanechá svědectví a nezůstane po něm, tedy jako po autorovi, vůbec nic.

Žádná škoda, řekne si milovník přírodní rovnováhy, poněvadž pokud někdo něco nenapíše na počítači, nespotřebuje se energie a čas, který může potenciální čtenář využít k něčemu užitečnému. Já se však nedám odradit, neboť píši z pocitu přetlaku. Tedy intelektuálního přetlaku, abychom si dobře rozuměli. K jinému typu přetlaku u nás naštěstí prozatím nedošlo. Ono tedy, abychom si rozuměli, nedošlo ani k tomu intelektuálnímu přetlaku, tedy alespoň ne u mne, avšak mám – li se přinutit, abych vůbec něco napsal, musím nutně využít autosugesce. Nedivte se, a vzpomněte na své autosugesce před cestami do zaměstnání, neřkuli pak do práce. Stimulace kohokoli k čemukoli je ovšem mimo můj autorský záměr.

Startovní čas letošní dovolené byl pro nás s mamkou 10:00 seč. Vrozený perfekcionizmus mé drahé matinky ovšem způsobil, že jsme i s „plnou polní“ stáli na zastávce již něco po půl desáté. Ona pro Vás jistě tajemná „plná polní“ zahrnovala mechanický vozík a dvě tašky doslova narvané tropicky letním i arkticky zimním oblečením, neboť člověk z hlediska počasí neví dne ani hodiny, ale taková je dnes doba.

Ovšem čekání s vyhlídkou na pestrou paletu dovolenkových zážitků bylo nám radostí přímo jiskrnou. Záměrně do jisté míry pomíjím skutečnost, že maminu po čtvrthodině čekání možná trochu bolely nohy. Já jsem však jiskřil za nás oba.

Pan řidič byl přesný jako vždy. Tedy vždy, když je přesný. A pokud přesný není, znamená to jedině, že musel na někoho čekat, a v takovém případě on čeká s klidem Anglie a vědoucím úsměvem členů humorologické sekce akademie věd. Ale, jak jsem byl napsal, pro nás přijel právě v čas, takže jsme mohli radostně nastupovat pěje hrdě, leč pro jistotu v duchu známý nápěv .....Vzhůru na palubu dálky volají, vítr teď příhodný vane nám...... Dlužno poznamenat, že na oné palubě autobusu již spořádaně drželi svá místa naši milí přátelé. Ale ještě nám chyběla Kačenka. A bez Kačenky by nám bylo smutno, moc smutno, protože Kačenka září všude, kam se dostaví. Tedy pochopitelně nezáří radonem, deutheriem a podobnými zhoubnostmi, nýbrž září jiskrným úsměvem a snad programově dobrou náladou, která je silně nakažlivá. Tedy řeknu Vám, kdyby takhle nakažlivě dobrou náladu měli důvod mít na infekčních odděleních našich nemocnic, pak by v našem zdravotnictví skoro nebylo co řešit. ;) Nikdo se tedy nepodivil, když jsem sáhl po telefonu, a jal se Kačenku vytáčet. Můj přístroj se ale ještě ani řádně neprobudil k činnosti a Káťa už se řítila na električáku vstříc autobusu i se svým světoběžnickým kufrem.

Letos jsme vyrazili jen ve zůžené sestavě, tedy v sestavě tří električáků. Sedačky na levé straně autobusu tedy mohly zůstat na svých místech. V předdovolenkových plánech jsme si mírně posmutněle říkali, že budeme moci v autobuse na vozících tancovat. Tolik že tam bude místa. Nakonec jsme se ale oddávali jiným kratochvílím, než je tanec. Káťa si přesedla na sedačku kvůlivá pohodlí, a taky proto, abychom si byli blíž a jala se vyprávět něco ze svých francouzských zážitků. Etiketa mi ovšem nedovoluje psát o tom, co se týká třetích osob, a Vy mí milí čtenářové se tedy budete muset smířit s tím, že k dalším náznakům se možná dopracujeme v jiném místě tohoto textu.

Co poznamenat mohu je, že cestou na Rádlo jsme probrali česko – francouzské a francouzsko české vztahy v mnohosti jejich podob.

Na Rádle přistoupil předseda Hlušťa. Jezevčíka Fída nechal k jeho obrovské lítosti v opatrovnictví svých milých rodičů. Fído by si totiž nepochybně rozuměl s Bišonkem Vendulkou, která s námi také cestovala, nutno poznamenat, že tak činila hrdě a statečně.

S příchodem Hlušti, který také přisvištěl na električáku, což jsem opomněl poznamenat, se téma našeho hovoru změnilo na pragmatické debaty o tom, jak nás asi pan vedoucí, tedy pan manažer, přijme, když nás jede mnohem méně než jsme původně nahlásili; jak to asi bude s bezbariérovostí, a tak podobně.

Při průjezdu Turnovem jsme si s mamkou vzpomněli na dobu, kdy jsme zde nedaleko žili. Evča s Káťou mezi tím probíraly, jak mi bylo oznámeno, ryze ženské záležitosti, do kterých jsem se jako dopisovatel našeho webu nejen, že nemohl, ale ani nechtěl plést. ;) Ostatně na téma rozdílu mezi tím, co člověk může a tím, co chce je napsáno mnoho teoretických prací svou úrovní dalece přesahujících rámec tohoto líčení.

Z turistického hlediska by jistě nebylo marné vyrazit si na Trosky, které se cestou vynořily před našimi zraky, ovšem za prvé by s elektrickými vozíky takový počin jistě nebyl procházkou ordinací v růžové zahradě ;) a za druhé cíl naší cesty nás nejen lákal a vábil, ale i vázal prozatím neurčitou hodinou večerní, tedy hodinou večeře. Ale to poněkud předbíhám. Právě se nacházíme v kaleidoskopu panoramat Českého Ráje, a míříme ku Hradci Králové, jakožto první plánované zastávce. Tou se nás nabídla provésti Evča řka, že to tam zná, neboť za svých nedávných studentských let několikráte projížděla tímto městem právě vlakem.

Ano, odhalili jste mě. Pokusil jsem se o Cimrmannovskou parafrázi. Evča sice naznačila, že jezdívala vlakem projíždějícím Hradcem Králové. Ona však z toho vlaku nejednou v Hradci vystoupila, a proto zvolila jako orientační bod právě nádraží. S pomocí nádraží a Boží, při čemž nutno připočísti nemalý podíl páně Hluštíkovy navigace, jsme nakonec radostně dospěli na Velké náměstí. Po kratším hledání delšího místa pro autobus jsme zde nadšeně vystoupili. Nadšeně proto, že se tak stalo za krásného slunečného, tedy až tropického počasí.

Jen málokdo z nás si při tom asi uvědomil, v jak významném jsme místě. Cestou za poznáním jsme prošli například kolem sídla Královéhradeckého Biskupství, kolem radnice, a mnoha jiných krásně opravených budov. Člověk se až podiví, jak je možno opravit a udržovat tolik budov v takovém lesku v situaci, kdy se všude šetří každá koruna, nebo se to alespoň proklamuje. Nebudu nad tím déle dumat. Pouze konstatuji, že je dobře, že tomu tak je, neboť historie nám umožnila uchovat krásu proto, abychom nezplaněli. Pokračujme tedy dále. Minuli jsme také jakési tetovací studio, které v mých představách, pravda, poněkud kontrastuje s Biskupstvím a hodnotami, které tento úřad hájí. Ale současný svět, jak se říká, možná je o provokujících kontrastech. Název kavárny U knihomola se mi moc líbil. Dalším paradoxem, který mne trošku šokoval, byl nabídkový stojan pivovaru Svijany stojící před restaurací, která má ve štítě nápis ORIENTÁLNÍ INDICKÁ RESTAURACE. Je vidět, že smlouva je „nejvyšším zákonem“ a podnikatelský záměr, jakož i estetický soulad, se stávají záležitostmi naprosto druhořadými bez ohledu na to, že originalita, na které si provozovatel restaurace jistě zakládá, působí v kontextu s reklamou na české pivo naprosto směšně.

Pojďme však dále. Z Velkého náměstí jsme to vzali na Malé náměstí. Odtud pak ulicí Dlouho do ulice Klicperovy. Tam, když jsme uviděli malou stylovou restauraci, nás přepadl velký hlad, ale bohužel, v devatenácti lidech se třemi elektrickými vozíky jsme se tam nevešli. Proto jsme poněkud zrychleným tempem prošli ulicemi Tomkovou a špitálskou, abychom se opět napojili na ulici Dlouhou, která se v bodě, jež zde není nutno specifikovat, mění v ulici Zieglerovu, a uličkou V kopečku jsme se obět dostali na Velké náměstí, to vše s velkolepým pocitem, že jsme obešli a do puntíku poznali půlku města. Na Velkém náměstí jsou, zdá se, větší možnosti všeho druhu, protože jsme tam našli restauraci, která měla v podloubí stolky tak akorát pro nás. Objednali jsme si, co hrdlo ráčilo, a vyrazili jsme do hor, konkrétně do Deštného v Orlických Horách. Tam nás čekal hotel Alfaresort v celé své kráse. Hotel je sice umístěn vpůli nezanedbatelného kopce, kam musel pan řidič s autobusem obratně „vyšplhat“ jako Kamzík Horský, latinsky zvaný Rupicapra rupicapra, ale i to se zdařilo, takže jsme se mohli vybalit a kochat se nádhernými středně vysokohorskými scenériemi. Pan Bort, takto manažer hotelu, nás srdrčně uvítal a sdělil nám, že i když nás přijelo o dost méně, než se předpokládalo, nemáme si dělat starosti. Námi zabukovaná volná místa prý obsadí stále se hlásícími zájemci. A vskutku. Tolik předškolních a školních dětí s tolika rodiči na jednom místě, jako bylo tam, jsem do té doby neviděl.

I pro nás zde byla různá lákadla, jako například krytý vyhřívaný bazén, při myšlence na nějž jiskřili oči všem z nás, kteří rádi plavou, nebo se o to alespoň pokoušejí. Někteří nezletilci se ovšem pokoušeli plavat v takových časových intervalech, že museli být z bazénu vyvedeni rodičovskou, nebo potažmo prarodičovskou eskortou. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Nyní se věnujme nájezdu. Neznepokojujte se, přátelé. Rozhodně nešlo o nájezd znepřátelených vojsk. O nájezdu pro elektrický vozík má většina lidí v Evropě bohužel ještě stále nedosti jasnou představu. Deset centimetrů dlouhý nájezd k překonání deset centimetrů vysokého schodu prostě nestačí. I tady však zvítězila tradiční česká, nebo chcete –li moravská, či slezská, schopnost poradit si. Zdejší mladý a velice šikovný pan správce během pár minut vykouzlil dlouhý a tedy dostatečně mírný klínovitý nájezd, takže vjíždění do recepce hotelu a vyjíždění z ní se nám stalo naprostým požitkem. Přirovnal bych to k náhle objevené možnosti opustit hranice státu bez výjezdní doložky, ale o té většina z dnešních lidí bohudík nemá ani mlhavou představu.

Tolik tedy o představách..... I když .......... Také bezbariérové pokoje by podle našich představ měly být větší, než mají v Alfaresortu. Ale, jak víme, ideál neexistuje, a také otázka prostoru v pokojích byla řešitelná.

Ke cti hotelu slouží skutečnost, že jen na základě našeho požadavku se v budově bouralo a přestavovalo. Bezbariérové WC bylo plně vyhovující.

Nyní se již však věnujme našemu programu. Po té, co jsme se ubytovali, počkali jsme si v prostorné jídelně na opulentní večeři. Jídlo bylo obecně tím, co jsme mohli pouze chválit. Naproti tomu ceny lahodných nápojů dostupných u baru i na objednání u stolu byly příliš vysoké, než abychom z těchto nápojů mohli mít třeba jen líčenou radost. Naopak na číšníky, čekající na, třeba jen tiché, objednávky tvářili jsme se velmi kysele, ačkoli jinak prožíváme docela sladký život. Nám je pochopitelně jasné, že číšníci za ceny toho, co podávají, nikde na světě nemůžou, ale přeci jen nám z těch cen bylo smutno. Ovšem číšníci se k nám chovali s vědomím toho, že nám ty ceny nemůžou být vhod, a proto velice ochotněplnili všechna naše přání. Tedy až na nějaké drobné výjimky, ale v podstatě jejich postoje v konkrétních situacích chápeme. Přesto, co jsem zde právě napsal, jsme si po večeři rádi poseděli v jídelně, abychom se nazítří mohli vrhnout za novými dobrodružstvími. Pravdou je, že někteří z našich přátel odešli do nedaleké vesnice, aby se bez zbytečných odkladů seznámili s místním prostředím a rázovitými obyvateli, žijícími v tomto malebném koutku světa. Jejich mise dopadla úspěšně, o čemž jsme se měli přesvědčit v příštích dnech.

V pondělí si vybraní jedinci vybrali volno pro soukromé návštěvy, zatímco valná většina vyjela za poznáním okolních pamětihodností. Jako první byla zvolena Masarykova chata na Šerlichu. Je moc pěkně opravená, a to je dobře. Až příliš často býváme svědky skutečnosti, že společně s historickými budovami se stává chatrnou i historická paměť národa. Snad proto, aby si připomněli doby, kdy česká národní hrdost byla jasně patrná na každém kroku, navštívili naši přátelé několik vojenských pevností, zbudovaných před 2. světovou válkou. Jednou z nejznámějších je pevnost Dobruška. Jo, to je panečku masívnost. To je stavařský fortel. I z těchto malých staveb bylo, a do dneška je, vidět, jak moc záleželo všem, kdo je vytvářeli na tom, aby tyhle betonové monolity ochránily vše, co mělo a dosud má hodnotu pro českého člověka, pro národ, pro český stát. V tom nám jsou tito němí svědkové minulosti mementy až do dnešních dnů, a budou jimi i v budoucnu tak dlouho, dokud budeme jejich poselství ochotni patřičně vnímat. Bohužel, politická rozhodnutí měla, mají a vždycky budou mít větší vliv, než sebepevnější opevnění. A před dosud nejstrašnější válkou se to dobře vědělo. Tím smutnější jsou další důkazy nepoučitelnosti lidí. Něco takového však já sám tímto textem nezměním ani kdybych se snažil sebevíc. Pojďme tedy dále.

Po prohlídce opevnění, tedy sítě bunkrů, z nichž většina je dnes v majetku soukromníků, kteří je udržují – v tom chátrání – a vybírají za prohlídky, se naši kamarádi prošli a projeli po linii česko – polské hranice. Chvíli prý jeli na české straně, a chvíli na polské podle toho, která část cesty byla pro vozíčkáře sjízdnější. Ani nevíte, jak mě těší, že dnes už se v civilizované Evropě nemůže stát, aby se na hranicích střílelo po lidech. I když politický vývoj probíhající východně od našich hranic naznačuje skutečnost, že velmocenské zájmy nejsou pouze otázkou minulosti. Tento text si však neklade za primární cíl hodnotit politiku ať už je jakákoli, a proto se budu dál věnovat deníkové formě zápisu.

V pondělí večer už jsem se i já nechal kamarády inspirovat, tedy přesněji řečeno přesvědčit, a vyrazil jsem do vesnice s nimi. K celé soukromé noční akci poznamenám jen tolik, že ta změna byla veskrze osvěžující.

V úterý nás čekal zámek Kuks. Ale všechno nakonec dopadlo trochu, ehm....... chci říci úplně jinak, než jsme si to plánovali. Takové změny plánů se prostě v životě stávají, ať už pošetilec chce, nebo se tomu vzpírá, před osudem nikdo neuteče. A našim osudem se v ten den stala návštěva soukromého motosalonu, jehož název dodává tomuto místu punc světovosti. V té více než sto let staré chaloupce s krásnou pavlačí se totiž ukrývá Historic Car Museum. Za nijak zvláštním anglickým názvem muzea bych já osobně nikdy nebyl hledal velice originální exponát, který je tam k vidění. Tím exponátem byl motocykl samotného velkého a, dle mého názoru, stále nedoceňovaného génia Járy Cimrmana. Kdy a kam přesně mistr na zde vystaveném motocyklu jezdil není známo ani zdejším cimrmanologům. Tím bizarněji ovšem působí dálkové ovládání, kterým je stroj kupříkladu také vybaven. Další zvláštností stroje je i devítistupňová převodovka s dlouhou řadící pákou, která nám nápadně připomínala jistý zemědělský stroj, a sice čerta na vyorávání brambor. Také přední kolo toho na první, druhý, i třetí pohled podivuhodného stroje nám připomínalo rádlo, kterým obdělával půdu ještě můj otec. Objem onoho jednoválce je právě půl litru, což dokládá půllitr umístěný podélně těsně vedle jakési rezavé trubky věrně simulující výfuk. Stroj má na každé straně jedno struhadlo. Ptáte se snad nedůvěřivě proč tam ta struhadla jsou? Pochopitelně proto, aby mohl řidič strouhat zatáčky. Tento motocykl byl vybaven i koštětem, které samozřejmě sloužilo k zametání stop, což bylo již v době vzniku tohoto geniálního samohybu nesmírně důležité, protože jím mnoho z majitelů jezdilo na zálety, což údajně nepopíral ani jeho sériový výrobce, tedy sám velký v čase ani místě neukotvitelný Jára Cimrman. No a k záletům pochopitelně patří pozdní příjezdy. Tento motocykl byl tedy vybaven i odlehčenou železnou žehličkou, aby motocyklista, pakliže někam pozdě přijel, si mohl vyžehlit čerstvě vypraný oděv. Divíte se snad tomuto postupu. Nedivte se. V Cimrmanově době, ať už to byla doba jakákoli, neměl o asfaltu nikdo ani potuchy. Ba právě naopak, všude bylo samé bláto a jezdci se s ním museli hbitě vypořádat. Dalšími vychytávkami, kterými je tento motocykl vybaven, jsou téměř plně automatické škrabky na odstraňování bláta, umístěné těsně za každým z ještě původních, tedy železných, kol. Každý motocyklista ví, jak těžké je zabrzdit kupříkladu na dlažebních kostkách. Právě pro takové případy je Cimrmanův vynález vybaven lanem, na němž je upevněn hák. Ten hák jezdec vyhodí, drže ovšem pevně lano, a pak už jen čeká, až se hák zasekne mezi dlažební kostky, čímž získá pevný bod a popouštěje lano tak může plynule zastavit. A takových novátorských postupů, jimiž by se bez pochyby měl inspirovat současný, ale hlavně budoucí motocyklový průmysl, je na tom průkopnickém stroji bezpočet.

V onom muzeu je i mnoho dalších strojů nástrojů a přístrojů mapujících historii naší kotliny, jakož i dějiny světové. Přístroje tam mají hlavně fotografické, a to historické až prehistorické. Stroje šicí, funkční i nefunkční, zkrátka takové, k jakým usedaly před druhou válkou a mnohdy ještě dlouho po ní naše babičky, aby roztočivše jejich čarovná soukolí, vytvářely krejčovská kouzla.

Muzeum je to sice rodinné, a svým rozsahem malé, avšak pokud jde o počet a úroveň exponátů, mám pocit, že jde o špičkovou expozici. Mám dokonce za to, že malá soukromá muzea jsou budoucností výstavnictví a jedinou možností, jak uchovat krásy minulosti nepozbyvše nadšení a obdiv k tomu, co nás předcházelo.

V naprostém kontrastu k tomuto muzeu stojí v mých očích zámek Kuks, o kterém se v čase naší dovolené psalo na internetu, že je přístupen veřejnosti, zatímco, aby se tak řeklo, realita všedního dne českého hendikepovaného turisty byla daleko jiná. Z památky, jíž se druhdy oficielní místa právem pyšní, jsme viděli jen husté zelené sítě, jimiž byl zámek z bezpečnostních, či jakých že to vlastně, důvodů překryt. Nezbylo nám tedy, než pokochat se z dálky brčálovou siluetou architektonického skvostu, ve kterém prý je k nahlédnutí dokonce barokní lékárna. Dvojnásob škoda, že jsme se tam nemohli dostat. Velice by mne zajímalo, kolik si připlácel za léky například Johan Sebastian Bach. To je ta moje bezuzdná zvídavost. Vím dobře, že by mi na tuhle otázku asi nikdo fundovaně neodpověděl. Ba co víc, lékárnická komora by mi ústy svého vedení doporučila dávat si spíše bacha na zdraví, než na poplatky za léčiva plynoucí z úspor páně Bachových.

Smutně tedy hledíce směrem k zámku Kuks, kde jsou mimo jiné kopie skvostných soch z dílny věhlasného sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684 1738), jsme se vydali do Dvora Králové nad Labem, abychom se z toho cestovatelského neúspěchu odreagovali ve zvířecí říši. Z toho měla největší radost naše Kačenka, která tu bydlela jako dítko školou povinné a ve škole excelující. V průběhu jízdy nás upozornila na veškeré dominanty města, které jsme míjeli. Víme tedy naprosto přesně, kde je ve Dvoře knihovna, nejvyšší dům ve městě, gymnázium a mnoho jiného souvisejícího s místopisem. Kačenka s rodinou bydlela těsně u zoo v Roháčově ulici, takže měli dokonalou iluzi života v divočině, a nepotřebovali budík, protože jim budíček obstarávali lvi a jiní vzácní chovanci zdejší safari. Kačenka říkala, že jim prý jednou utekl tygr, avšak naštěstí nezamířil ke dveřím, za nimiž tehdy bydlela naše kamarádka, ale vydal se na obhlídku centra města, kde byl odchycen. Jsme opravdu moc rádi, že se tygr s Kačenkou tenkrát nesetkal. Ona totiž není moc dobrá běžkyně. Na druhou stranu v náruči Usaina Bolta by se jí myslím docela líbilo. Tolik tedy na úvod, před vstupem do zvířecí říše.

Pochopitelně jsme tedy vystoupili z autobusu, a pádili si koupit vstupenky. Takovou vozovou, tedy vozíčkovou, hradbu u tamní pokladny asi dlouho neviděli, takže návštěvníci měli o atrakci navíc. Když jsme konečně vyhráli tu bojovou hru, která by se dala nazvat Nespleť si číslo lístku, a skrze turnikety jsme se prodrali do areálu zoo, položil jsem si otázku, proč nám tak přepečlivě kontrolovali lístky? Vždyť přeci bylo a zůstává otázkou naší cti, abychom, pravda s využitím slev, zaplatili právě tolik, kolik zaplatit máme. Ani ten náš Bišonek Vendulka neprošel bez zaplacení. Já vím, řeknete si malý pes taky pes a například pro zdejší partu slonů je dobré každé stéblo........ Chápu, že poctivost není právě naší národní ctností, tak asi proto ta důslednost při vstupu. Pojďme však tematicky dále, i proto, že za ty peníze by bylo škoda zůstávat u vchodu. Jedním z prvních zvířat, které jsme viděli byl bílý dromedár. Působil majestátně, a byl ve výběhu společně s poníky, jakož i s dalšími druhy zvířat, která v přírodě nejsou jeho konkurenty. Zdá se mi, že je současným trendem umisťovat více druhů zvířat do jednoho výběhu, při čemž jednotlivé druhy je v takových případech nutno volit tak, aby se zvířata vzájemně nerušila, ba dokonce aby se ani sebeméně nezneklidňovala. Nezdá se mi, že by takovéto sloučené expozice byly voleny z ekonomických důvodů. Tedy alespoň ne primárně. Řekl bych, že jde spíše o estetický prvek a snahu přiblížit co nejvíce celkové vyznění jednotlivých expozic přírodním podmínkám. Pokud jde o Dvorská terária, velice se mi líbila možnost prohlédnout si z bezprostřední blízkosti například krokodýly, tedy zvířata, k nimž se bojí přiblížit i nejvěhlasnější krokodýlospitci a krokodýloprovokatéři.

V rybách ani parybách se moc nevyznám, přesto jsem ocenil jejich roztodivné barvy a tvary.

Jako vozíčkáře mne fascinovaly dlouhé terasovité chodníky vedoucí například nad expozicí, žiraf, zeber a jiných fenoménů zvířecí říše, takže jsme se jim mohli podívat přímo do žlabů, což plně vyhovuje české materialistické povaze, a nebo z očí do očí, což je zásadní zejména po emoční stránce.

Dále mne zaujaly výběhy, které takřka nebyly odděleny od chodníků. Možná jsem si díky své vrozené roztržitosti nevšiml elektrických ohradníků, avšak spytuje důkladně své svědomí bych řekl, že jsem přeci jen ty ohradníky nepřehlédl. Velice by mě tedy zajímalo, jak je s těmi zvířaty domluveno, aby neopouštěla vymezený prostor, a hlavně který génius to domlouval. Možná na ně působí také skutečnost, že výběhy jsou zaplněny například velice pečlivě rozmístěnými kameny, kládami, či jinými artefakty.

Zdejší originalitou je pochopitelně safari, které si návštěvník může projet vlastním automobilem. Do safaribusu, který je určen umírněnějším a spořivějším návštěvníkům, jsem se letos nedostal, ale ze zkušenosti vím, že i tato atrakce je skvělým zážitkem.

Neméně skvělým zážitkem nepochybně musí být jízda na velbloudu, kterou jsem si tedy já osobně dopřát nemohl, ale ti, kteří si na ono impozantní zvíře vylezli po schůdkách zakoupených v českém supermarketu, a za 30 Kč se nechali vyfotit mezi hrby toho utrmáceného tvora, mají určitě o pár životních zážitků navíc.
Odhlédnu-li tematicky od zvířátek, a zaměřím-li svou, tedy naši, pozornost na doprovodný kulturní program, musím konstatovat, že v den naší návštěvy vystupovala v zoo africká taneční skupina, jejíž jméno mi sice zůstalo utajeno, avšak energii rytmického pohybu tanečníků jsem vnímal velice intenzívně.

Jediné, co mě ten den rozhodilo, byl zážitek s malým, asi pětiletým capartem. Právě, když jsme s mamkou chtěli vyjít ze zoo, roztočil ten budoucí rošťák jediný v tom místě jsoucí turniket takovou rychlostí, že nás to až zarazilo. Randál, který pohybující se turniket způsoboval, byl navíc tak obrovský, že zvířata v polovině zoo určitě přišla o pocit odpolední siesty, ne-li o něco více. A hrdý otec oné budoucnosti našeho národa v prvním okamžiku pozoroval počínání svého synka nevzrušeně pokuřujíce. Několik dlouhých sekund jsme na něj s mamkou velice ostře koukali. Pak si, zřejmě zneklidněn nejen tím, že nemá v odpovídající blízkosti své dítě, tedy zdroj nemalých finančních přídavků, ale i našimi pohledy uvědomil, že by měl začít vychovávat, nebo něco na ten způsob, a malého záškodníka si odvedl, takže jsme mohli bez obav projít oním železným zařízením nepřipouštějícím kompromisy.

Po dobré večeři jsme si dopřáli kratší pěší výlet s menším občerstvením. V rámci tohoto výletu jsme potkali dva dobré muže pracující pro Alfaresort, kteří nám při návratu nezištně, o to však výrazněji, pomohli tlačit vybité vozíky.

Ve středu jsme nadšeně vyrazili na výlet do Babiččina údolí. Naše nadšení však velmi rychle opadlo, v okamžiku, kdy Tomáš – tedy pan řidič znatelně urgentně zastavil, doslova oběhl autobus, otevřel kapotu motoru a něco pobrukoval. Pak se vrhl do „podpalubí“. O několik vteřin později jsme se dozvěděli, že doléval vodu, a začali jsme tušit konec idylky. Páně řidičovo nespokojené pobrukování sílilo. Podobným způsobem jako tehdy on si nejspíše pobrukují židovští rabíni u zdi nářků. Pak Tomáš zasedl, obezřetně nastartoval a rozjížděl se. Rozjížděl se ovšem tak pomalu, jako se asi rozjíždí válečný automobilový veterán po pětiměsíční zimní přestávce. Soudím, že autobus, kterým jsme jeli, je asi o mnoho let mladší, než válečný veterán, ale můj dojem z toho okamžiku je natolik silný, že ani jiný příměr nehledám. Velmi zvolna, tak nějak po babičkovsku, jsme se došourali do Babiččina údolí.

Prvním tamním pozitivním zážitkem pro nás byla návštěva WC, kde nás skvěle naladily dva nápisy. Jeden byl nad mušlí určenou primárně pro pány, a to tento: WC MUŽI nebo šikovné ženy. Druhý pak byl poblíže klasické toalety, a zněl takto: WC ŽENY nebo nešikovní muži. Můžete se klidně pohoršit nad tím, že zde zmiňuji takovou malichernost, ale já oceňuji přehled v dané problematice, se kterým provozovatel přistupuje k předávání informací návštěvníkům. Pro lístky jsme se tedy vydali přímo do ratibořického zámečku, kam často chodívala i proslavená babička. Někdy mám pocit, že Babička, tedy babička z románu Boženy Němcové, byla inspirací pro babičky nás všech, neboť právě ona působila coby morální autorita pro celé své okolí vrchnost nevyjímaje. Idealizmus Boženy Němcové je sice patrný a do značné míry až pohádkový, ale řekněme si upřímně, že každý z nás je idealistou, tedy alespoň pokud jde o teoretické deklamování o mravnosti, takže se nemůžeme divit, že Němcová psala právě tak, jak psala, protože ona, tedy narozdíl od nás, věděla, co je to nouze.

Ratibořický zámek i s parkem jsou ovšem oázou klidu a blahobytu, tedy pokud se turisté zrovna netlačí jeden na druhého v prostorách prohlídky, nebo na cestičkách skvěle udržovaného parku. Tím jsme se vydali po pěšině vedoucí ke sněhobíle napajcovanému budoáru, před nímž se skví mramorový bazének s vodotryskem. Člověk by neodolal, a hned by se v takovém pěkném mramorovém bazénku vykoupal, avšak bylo mi vysvětleno, že v tomto vyloženě aristokratickém prostoru naprosto není vhodné se extrémně obnažovati do plavek, takže jsem od plaveckého experimentu upustil a společně s ostatními jsem kolem onoho vyhlášeného skleníku vyrazil přes Babiččino medonosné údolí do historického centra skanzenu.

Skvěle zrekonstruované objekty mlýna a vodního mandlu nás uchvátily na první pohled. Nejsem si, pravda, schopen dosti dobře představit, kterak se za dávných časů mandlovávalo vodou, ovšem řemeslná zručnost, se kterou byly po staletí zhotovovány roubené stavby, je skutečně velmi obdivuhodná. Funkční dřevěné veledílo v podobě mlýnského náhonu je skutečně velkolepé.

Dominantou tohoto prostoru však zůstává také sousoší vykreslující Babičku a ty, kdo ji ve snech Boženy Němcové obklopovali. Právě poblíž tohoto kamenného monumentu jsme po vysilující cestě údolím spočinuli, abychom nabrali sil na další cestu za poznáním malebné kultury dávných časů.

Když už jsme tam tak seděli, nemohli jsme opomenout památeční foto.

Sedíce, rozjímajíce a hledíce podél údolí nemohli jsme přehlédnout několik dívek, které opodál projížděly na koních. Nevím, do jaké míry byla jejich jízda tímto prostorem narežírována, avšak právě tento fakt umocnil můj pocit návratu k podstatě vnímání světa.

Ovšem tak, jako je čas spočinutí, je i čas naslouchání plynoucímu životu. A jelikož nikdo z nás není Diogenes, který asketicky přebýval v sudu a vnímal to jako nejvyšší smysl svého bytí, vydali jsme se za dalšími „perlami“ skanzenu.

Jednou z těch „perel“ bylo Staré bělidlo. Jsa přímo na místě samém, hloubal jsem nad otázkou, proč že se asi říkávalo: „To je radosti jako na Starém bělidle.“, a věřte mi, na nic jsem nepřišel. Teď však, se zpětnou platností, přicházím na to, že na Starém bělidle mohli tenkrát mít radost jen z jedné věci, a sice z toho, že bílá byla skutečně bílá.

Viděli jsme i Babiččiny včelí úly a Viktorčin splav. U splavu bylo živo jako o pouti. A při tom jedinou dalo by se říci pouťovou atrakcí tu byla zmrzlina, kterou prodávala velice pěkná slečna zmrzlinářka, ovládající velice pěkný elektrický chladící minivůz značky Mercedes. Nejeden mladý muž hořce zalitoval, že od slečny nemůže nakoupit zmrzlinu pro celou rodinu, protože by se mu cestou domů roztekla.

My vozíčkáři jsme se pak slečny zmrzlinářky kromobyčejně vemlouvavě ptali, zdali by nám neprodala alespoň ten skvělý dvoumístný elektrovůz, neboť právě přednosti elektrických zařízení dokážeme patřičně ocenit. Slečna velice smutně odpověděla, že nějakou tu zmrzlinu nám klidně věnuje, ale to auto že musí bezpodmínečně vrátit. Co chrabří rekové jsme samozřejmě zmrzlinu zdarma hrdě odmítli, a chápaje hluboce nesmírný žal Viktorčin opustili jsme překrásnou zmrzlinářku zřejmě na věky věků, abychom zamířili k dalším svým životním dějům.

Že to nebudou děje radostné, jsme však v těch chvílích ještě ani z daleka netušili.

Když jsem, shodou okolností jako jeden z posledních, přijížděl k našemu autobusu, došlo mi, že je zle. Ba že je velmi zle. Pod motorem se totiž na asfaltu rýsovala obrovská kaluž vody.

Vypadalo to, jako když slon přestane hledět na bonton. Ale tohle nebyla legrace. To byla tragedie. Tragedie, které se jindy žoviální pan řidič rozhodl čeliti s velice vážnou tváří, upnut až po krk v antracitově černou kombinézu, ve které jsme ho nikdy před tím neviděli. Pokud mám být exaktnější, měl výraz pohřebního řečníka, a nevypadalo to, že se autobus pohne jinak, než za přispění odtahové služby. Během několika následujících momentů jsem nabyl pevného přesvědčení, že v DPMLJ to funguje podobně jako v NASA, poněvadž jsem, stejně jako ostatní dovolenkáři, viděl Tomáše s telefonem pevně přitisknutým k uchu napjatě čekajícího na rady z libereckého depa. Jeho telefonát nepochybně musel začínat slovy:“Houstone, máme problém!!!“, nebo tak nějak. Protože co jiného je dvacet pasažérů, a z toho tři električtí vozíčkáři, bez pojízdného autobusu, než pořádný problém. Při myšlence na raketovou dopravu se nemohu vyhnout poznámce, jaké jsme měli štěstí, že jsme neskončili jako raketoplán Challenger, který shořel i s posádkou. Telefonický hovor plynul, a plynul. Pro nás nebylo těžké odhadnout, že pokud se nestane zázrak, bude pro nás muset přijet někdo z Liberce, a to ne s malým úsporným vozem, nýbrž s vozidlem, které utáhne autobus, protože ten jsme samozřejmě nemohli nechat Babičce na pospas, protože to by taky nemusel "přežít" noc bez újmy, protože náhradní díly, nemluvě o náhradních autobusech, se hodí i těm, do kterých by to člověk neřekl.

O několik málo minut později pan řidič Tomáš hrdinně odstranil víka motorového prostoru jsoucí na podlaze prostoru pro pasažéry, a od té chvíle jsme z jeho postavy viděli jen nohy, poněvadž se po hlavě vrhl do centra motorového prostoru, načež se jal pátrat po příčinách té náhlé ztráty chladící vody. Otec Prelát Tomášovi čile svítil baterkou, jíž je vybaven Hlušťův mobil, a Tomáš pátral, a pátral ve změti hadic. Když asi po půl hodině poprosil přítomné muže o vodu, tedy o konev vody, velice jsme se zaradovali. Pan řídící nalil vodu do systému, nastartoval, a ...... a zase to bylo, jako když močí podchlazený slon. Voda skončila kompletně na silnici. Takže Tomáš musel vypnout motor a znovu pátrat. Náš pocit bezmoci byl, ještě silnější, než před prvním pokusem. Tomík se tentokrát vrhl do jiné části systému, a když nabyl přesvědčení, že by to mohlo alespoň dočasně fungovat, opět požádal o pár konviček vodičky. Naplnil systém, ...... start, a ...... a zase sloní efekt.

V té chvíli už jindy absolutně flegmatický Tomáš poslal nás všechny čumily na limonádu k nedalekému stánku a sám se za přispění otce Preláta dál hmoždil s nezdárnou pohonnou jednotkou.

Užívajíce krásného slunného dne u dobře zásobených stolů přemýšleli jsme samozřejmě mimo jiné o tom, jestli náhodou právě neprožíváme druhý a poslední den naší dovolené. Samozřejmě jsme vysílali tajné zvědy co nejblíže autobusu, abychom byli zavčasu zpraveni o posledním vývoji událostí.

Pomalu se schylovalo k páté hodině odpolední, a skeptikové mezi námi vrhali tázavé pohledy pátrajíce poznenáhlu po místě k přespání. Ale v čem budeme spát?.... Kde a jak? Nemáme přece ani stany, ani karimatky, nemluvě o dalších prostředcích, které hendikepovaný člověk nutně potřebuje k bivakování v údolí., říkali jsme si každý v duchu a čekali, co se bude dít. Ponořeni do těchto úvah uviděli jsme však najednou přicházet pana řidiče připomínajícího svým vzezřením horníka vysvobozeného po třech dnech ze závalu.

Zmožen sedl na lavici, vydechl, že autobus možná pojede, a pak hltavě mlčky vypil svůj nealkoholický nápoj.

S pocity absolutního obdivu k Tomášovi opustili jsme babiččin kiosek i chmurnou vidinu, že přenocujeme pod širákem, a plni očekávání jsme nastoupili do autobusu.

Napjatí jako struny jsme čekali, co se stane. Autobus se rozjel a za hurónského řevu všech pasažérů obezřetně vyrazil směrem k Náchodu.

K Náchodu a tedy rodišti známého českého spisovatele Josefa Škvoreckého (1924 – 2012). Tento člověk se proslavil hlavně svou emigrací do Kanady, kde založil exilové nakladatelství ´68 Publishers, v rámci něhož vydával zde komunisty zakázané autory. Jeho autorskou tvorbu zde příliš zmiňovat nechci, poněvadž tato, domnívám se, je v obecném povědomí. Do srdcí milovníků humoru v literatuře a filmu se zapsal skvělým dílem, nazvaným Tankový prapor. Toto dílo, řekl bych, dokonale karikuje podstatu české povahy a svou originalitou naprosto převyšuje ostatní autorovu tvorbu. Josef Škvorecký má v Náchodě na Masarykově náměstí velice originální sochu, a sice sochu v podobě lavičky, na které sedí literát a čeká, až si k němu někdo přisedne.

Někteří z nás se věnovali i jiným dominantám. Například věhlasnému náchodskému zámku, na jehož nádvoří se narychlo podívali, aby tam pořídili několik žánrových fotografií. Další z nás se nenechali připravit o požitek z posezení u dobré kávy právě na Masarykově náměstí.

Pomalu však nastal čas vydat se „na základnu“. Proto jsme nelenili, mimo jiné prostřednictvím plošiny „naskákali do autobusu, a vyrazili jsme.

Po několika kilometrech zaslechli citlivější z nás varovné bzučení z motorového prostoru.

Tomáš pochopitelně viděl na svých budících právě to, co viděl. Zastavil tedy, a šel dolít vodu. Na tom by nám ani tak nic nevadilo, kdyby se ovšem intervaly mezi jednotlivými zastávkami nestávaly až nechutně krátkými. Orlické kopce situaci také příliš nepomohly. Ke konci cesty už jsme zastavovali opravdu co chvíli. Už jsem si kladl otázky typu jak se asi u autobusu projevuje prasklý blok motoru, a kolik nás bude ta tragedie stát. Ale k hotelu nás šikula Tomáš dovezl, aniž by riskoval poškození motoru.

V poněkud radostnější náladě jsme tedy odešli na večeři. Tomáše jsem ovšem bedlivě sledoval, takže mi neunikl jeho další plán. Po večeři nechal dovychladnout motor a po dohodě s „Houstonem“ se na ten koráb silnic vrhl jako jezevčík na jezevce, aby mu definitivně napravil charakter, tedy aby co možná nejtěsněji nasadil hadice tvořící chladící systém, což se před předáním autobusu do Tomášovy správy někomu evidentně výrazně nezdařilo. A novinářský šotek ve mně se ptá, čím to může být, že se stane taková velká chyba? Nicméně Tomášovi se zhruba po další hodině usilovného snažení dílo podařilo, a za odměnu si s námi dopřál večerní procházku. Uprostřed procházky jsme zakotvili v hospůdce. Slečna číšnice nám velice ochotně vyšla vstříc, což jsme kromobyčejně kvitovali i vzhledem k ceně nabízeného sortimentu. Příjemná atmosféra nám po stresujících zážitcích přišla nanejvýš vhod.

Ve čtvrtek se, pravda v plné síle, projevilo deštivé počasí, které všemožné rosničky předpovídali už od úterka. Na jednu stranu jsem rád, že se jim předpověď o dva dny fatálně nepovedla, v úterý a ve středu jsme totiž měli krásně, a na druhou stranu mi řekněte, kam že se to jako společnost eticky posouváme, když nikdo není schopen přiznat, že meteorologové s jejich současným vybavením nejsou schopni, a nebo za dané peníze ochotni, stanovit přesnou veřejně přístupnou předpověď počasí. No nic, nechám toho rýpání. Stejně se nic nezmění.

Vyzbrojeni pláštěnkami a deštníky vyrazili jsme v tom nevlídně deštivém a chladném brzkém odpoledni na prohlídku zámečku v Častolovicích. Ve skvělé náladě, která u nás panovala i přes nepřízeň počasí, a v natěšenosti na další kulturní zážitky spojené s poznáním přepestré historie nás však zarážela jedna věc. Plošina našeho autobusu nefungovala zdaleka tak briskně, jak by pan řidič očekával. Copak o pohyb dolů, o ten by nešlo. Plošina zatížená dobře živeným pasažérem jela dolů jako po jihočeském másle. Za to pohyb nahoru byl tak pomalý, že by člověk před tím, než plošina dojela do horní polohy, stihl vypít šálek čerstvě uvařené kávy. S intenzívním pocitem, že zase není něco v pořádku, jsme tedy my všichni vozíčkáři sjeli na parkoviště, a nikdo se nikoho na nic neptal, protože jsme věděli, že řidič Tom o tom ví své, a každá reakce by znamenala jenom zintenzivnění šíření poplašné zprávy, což je vlastně trestný čin, a na takové činy jsou v české společnosti jiní “kanoni“, než jsme my, takže jsme se husím pochodem vydali vstříc novým zážitkům.

Chmurný průjezd jindy jistě nádherným anglickým parkem nevěstil žádné pozitivní prožitky. Spíše s pocitem nutnosti jsme tedy projeli na první nádvoří, kde nás zaujala kašna krytá ozdobnou tepanou mříží a vnější výzdoba zámeckých zdí. Přebývání pod pláštěnkami a deštníky bylo velice nepříjemné. Přesto jsme se snažili zachytit i sebenepatrnější odlesk té namoklé krásy.

Ovšem častolovický zámeček patří k těm nemnoha u nás, na nichž se může těšit na prohlídku i vozíčkář. Proto jsme zakoupili lístky, a rádi vyčkali příchodu slečny průvodkyně, která nás tři elektrické vozíčkáře postupně vyvezla plošinou do prvního patra. Nutno poznamenat, že některé z nás zaujala slečna průvodkyně nejen svými znalostmi, které nám teprve měly být předány, a svou bryskností úsudku. Ale to už zase zcela nepatřičně odbíhám od tématu, kterým je historie, a v dané chvíli naše prohlídka častolovického svatebně – loveckého zámku. I když dnes už se vlastně mimo přesně určená období neloví, protože myslivci jsou rádi za každé živé zvíře. Dokonce až tak rádi, že se, snad z nouze, trefují i do trempů........ Ale to už je zase úplně jiná historie.... Takže se pokorně vraťme na prohlídku zámku.......

Přesto, že plošina není z nejrychlejších, díky čemuž jsme si tedy alespoň mohli prohlédnout schodiště vyzdobené torzy brnění, zbraněmi a obrazy vztahujícími se k bývalým majitelům zámku, již sám fakt, že tu plošina je, ukazuje na vysoký sociální kredit paní majitelky.

Tou majitelkou je paní Franziska Diana Sternbergová Phipps, narozená v roce 1936 ve Vídni. Dětství prožila právě v Častolovicích. Odtud však musela její rodina v roce 1941 uprchnout do Prahy a zámek byl zabrán Němci. Po válce žila Diana na zámku až do roku 1948, kdy byla i s matkou Cecilií Sternbergovou a otcem Leopoldem Sternbergem nucena zámek opustit. Část života prožila v emigraci v USA a na Jamajce. (Jaká ironie osudu je, že po roce 1945 utikali a dlouho se skrývali ti, jichž se na základě chorobné cílevědomosti jediného člověka děsil celý svět.) Vraťme se však tematicky zpět na Jamajku. Právě tam současná majitelka častolovického zámku vytvořila základ sbírky dřevořezeb inspirovaných nezkrocenou přírodou, jejíž část jsme viděli v pokoji pro hosty, který nám slečna průvodkyně ukázala jako první po té, co byli všichni chodící „zkroceni“, tedy požádáni, aby si nazuli klasické návštěvnické papuče. Dominantou zmíněné „čekárny“ je pohodlné prostorné sofa, momentálně, tedy pokud si dobře pamatuji v barvě bordó. Na tomto sofa jsou vkusně naaranžované polštářky vyzdobené taktéž přírodními motivy. Byli jsme také upozorněni na vzácné hodiny, dekorované skulpturkou orlice. Už si přesně nevzpomínám, čím že jsou ty nevelké zlacené hodiny tak vzácné. Snad tím, že jsou na světě jenom ve dvou exemplářích, a že byly darem od rakouského císaře Františka Josefa II.

Druhou místností, jež jsme pod bdělým vedením sličné slečny průvodkyně zvizitýrovali, byla ložnice. Její dominantou byla na tehdejší dobu extrémně dlouhá postel, kterou si nechal vyrobit otec současné paní majitelky, tedy pan Leopold Sternberg právě proto, že sám měřil přes dva metry.

Vedle této postele se v okamžiku, kdy jsme zámek navštívili, nacházela dětská kolébka. A hele, právě tady se mohl narodit Václav Vydra, alias vojín Šternberg z Černých baronů., říkal jsem si přemýšleje o tom, kdo mohl být reálným předobrazem onoho neohroženého vrcholně ctnostného aristokrata v nejskvělejším Švandrlíkově románu. Postupem času jsem přišel na to, že oním předobrazem mohl být právě pan Leopold Šternberg (1896 – 1957), který jako jeden ze sedmnácti českých šlechticů po nástupu fašismu odmítl německé občanství, jakož i legálnost fašistického režimu. Právě proto musel i s rodinou v roce 1941 Častolovice opustit. Až pod dojmem tohoto faktu jsem plně pochopil sílu přátelství manželů Havlových právě s paní Dianou Sternbergovou. A s povzdechem konstatuji, že již před druhou světovou válkou bylo v českých zemích jen sedmnáct šlechticů. Co by asi k takové reakci řekl či napsal pan Tomáš Garrigue Masaryk, který svou politickou praxi založil na mravnosti, humanizmu, a pochopení pro kulturní, náboženské a historické rozdíly mezi obyvateli prvorepublikové střední Evropy? Jak by jako vrcholný státník reagoval na to, že se moc v Německu dostala do rukou despotického vůdce. Možná by ani Masarykovy činy mnoho nepomohly tak, jako nepomohly činy mnoha pozdě prozřivších představitelů předválečné Evropy. Nepochopení, jak patrno, není pouze otázkou současnosti. Jak patrno, od určitého okamžiku je vše v politice otázkou kompromisu. Ovšem právo moralizovat má jen málokdo. Zvláště když, tak jako já, není schopen posoudit všechny historické, politické a psychologické vlivy, které působí na společnost.

Proto se dále věnujme prohlídce zámku.

Pokud jde o mobiliář renesanční ložnice, jíž se právě zabýváme, byli jsme upozorněni na černou dámskou šperkovnici zdobenou stříbrem a drahými kameny. Šperkovnici, která mně osobně připomínala trezor na kuřích nožkách.

V této místnosti jsme byli upozorněni na obraz nazvaný Vítání hosta, jež pochází z Bruselu z počátku 17 století. Tento obraz se vyznačuje tím, že host má ruce i nohy svázané pouty. Toto podobenství zřejmě naznačuje hostitelův postoj, který by se dle mého názoru dal naznačit slovním vyjádřením, že host je sice vítán, avšak rozhodně se v domě musí řídit pravidly hostitele, což zejména v politicky neustálených dobách jistě nebývalo samozřejmostí.

O dalších drobnostech vystavených místnosti se, když dovolíte, zmiňovat nebudu. Čemu se však z vysloveně osobních pohnutek vyhnout nemohu jsou dvě zrcadla, o kterých se tvrdí, že kdo do nich pohlédne, ten omládne. Přiznám se, že i já jsem do těch zrcadel hleděl, ba oči poulil, až se mi čelo rosilo, protože tak jako mnoho ostatních ani já nemám rád ten tísnivý pocit uplývajícího času. Ale ať jsem dělal, co jsem dělal, kýžený efekt se nedostavil. Je mi pořád jednačtyřicet.

Možná mne budete pokládat za přezíravce když naznačím, že chodbu s portréty, do které jsme plynule přešli ze zmíněné ložnice, popisovat nebudu.

Zlatou ložnicí jsem coby závistivec projel se zaťatými zuby, poněvadž zlatou postel nemám, a nikdy mít nebudu.

Následuje Znakový pokoj, ve kterém jsou vzácné fresky. Tento pokoj prý pomáhala restaurovat i současná majitelka zámku, tedy paní Franziska Diana Sternbergová Phipps. Také v této místnosti je i mnoho dalších vzácností, které stojí za to vidět a dozvědět se o nich.

V Dětském pokoji je mnoho velice pěkně zrestaurovaných hraček z konce 19. století. Miniaturní domeček s miniaturními pokojíčky je dokonce vybaven funkčními žárovičkami, které jsme viděli rozsvícené, protože slečna průvodkyně věděla, kde je vypínač. (Jak se jistě shodneme, v životě je vždycky důležité vědět, kam sáhnout.) Slečna průvodkyně věděla kam sáhnout i tehdy, když nám odhalila skrytou šatnu, která je vlastně zbudována ve vnější zdi právě v dětském pokoji. Zámek má totiž přes dva metry tlusté zdi, což se v minulosti jistě kromobyčejně hodilo, neboť tento v současnosti renesanční zámek byl v průběhu staletí napadán různými kořistníky. Obecně vzato jsem velice potěšen tím, že se ve střední Evropě neusadili Osmané. Jako vozíčkář si totiž například nedokážu představit, jak bych využíval Turecký záchod. Naproti tomu v otázkách politických a náboženských jsem poměrně smířlivý. Stran svého občanského postoje ještě poznamenám, že se modlím maximálně třikrát denně a to v sedě, na čemž bych také nerad cokoli měnil. Další citlivou otázkou, vyplývající z kulturních rozdílů, je postavení žen ve společnosti. Jejich rovnoprávnou pozici považuji za samozřejmost. Tolik tedy k nábožensko – kulturnímu pnutí ve střední Evropě napříč staletími.

A nyní se vraťme k architektuře.

V oněch přetloustlých zdech totiž, jak jsme se dozvěděli, byl rozveden velice důmyslný systém vytápění, založený na ohřevu dešťové vody sluncem.

V rámci rekonstrukce do renesančního stylu zde totiž nechal Leopold Sternberg po roce 1910 postavit dvoustupňovou polygonální věž, do které byla instalována nádoba na dešťovou vodu, která byla zmíněným potrubním systémem rozváděna po zámku, a zajišťovala vytápění. Netuším, jestli byl systém používán i v zimě, a pakliže ano, nevím, jak byl chráněn proti zamrznutí. Použivše logické úvahy jsem usoudil, že tento skvělý systém využívající obnovitelné zdroje byl používán pouze když nemrzlo.

Vraťme se však do zámku. Po dětském pokoji jsme si prohlédli i Empírový, a Biedermeierový pokoj. Ke jmenovaným slohům nemám žádný výrazný vztah, takže se těmto pokojům věnovat nebudu. Z logiky věci přece musí zůstat něco, co Vám neprozradím, abyste měli důvod toto překrásné místo navštívit.

Další námi navštívenou komnatou stojící dle mého názoru v hierarchii zdejších komnat je Věžový pokoj, nad kterým právě byla umístěna zmiňovaná nádrž na ohřev vody, a proto je právě toto pokoj s nejsilnějšími stěnami. Viděli jsme zde empírový psací stolek, u něhož prý svého času seděl a cosi důležitého psal sám malý vojevůdce velkého významu monsieur Napoleon Bonaparte. Co přesně psal se ode mne nedozvíte, protože ať už psal cokoli komukoli, bylo to přísně tajné, a proto se o tom nemohu zmínit ani kdybych to věděl. Stěny pokoje jsou potaženy pruhovanou látkou a legenda praví, že z látky tohoto vzoru byla šita pyžama pro slušebnictvo. Když jsem se tuto informaci dozvěděl, notně jsem se zarazil, protože látka na stěnách tohoto pokoje je pruhovaná modrobíle, což v závitech současného návštěvníka nutně musí rozpoutat úvahy o lidech pohybující se za hranou zákona, navíc tuším, že ani nejvýstřednější ze současných boháčů by nechtěli, aby jejich sloužící, tedy lidé, kteří jsou denně v kontaktu s jejich majetkem, nosili modrobíle pruhované oděvy.

Také za Věžovým pokojem je chodba. Zde mají krom jiných své portréty pan Vilém Slavata z Chlumu a jeho manželka. Paní Slavatová prý nebyla příliš hezká, a tak každý malíř musel kdykoli ji portrétoval pracovat s notnou dávkou fantazie. Tak mne napadá, ještě, že dnes máme makeup, kreativní počítačové programy a slibně se rozvíjející plastickou chirurgii. Co by za naše možnosti tenkrát chudák paní Slavatová dala. I když terminus technikus chudák se k paní Slavatové zřejmě příliš nehodí, poněvadž pokud, jak se tvrdí, byla nehezká, bez pochyby nebyla chudá, poněvadž takovou by si ji pan Slavata určitě nevzal, ani kdyby měl své osudné Ano vyřknout těsně po bitvě, ve které byl smrtelně raněn do hlavy.

Dalším obrazům v této chodbě se věnovat nebudu opět proto, že i zde může být něco, co si prohlédnete sami, aniž byste znali můj názor. Výjimku budou pouze tvořit čtyři portréty jedné ženy ve čtyřech životních etapách. Obrazy sice jsou od neznámého malíře, ovšem sličná slečna průvodkyně nám prozradila, že inspirací k těmto obrazům byla autorovi sama rakouská císařovna Marie Terezie.

Člověk se jen sám sebe ptá, kde ti monarchové při tom náročném vládnutí tenkrát brali čas sedět modely. Asi je to tak, že už tenkrát měli vyhražený nějaký ten image time, neboli čas pro sebeprezentaci. Pokud mohu soudit, jde o velmi zdařilé portréty. Paní slavatová by mohla závidět.

Pokud jde o Tobiášku, tedy sál uspořádaný jako jídelna, kromě portrétů českých králů mne z obecně politického hlediska zaujala i skutečnost, že se zde v roce 2002 stravovali prezidenti států visegradské čtyřky. Iniciátorem setkání byl tehdejší český prezident pan Václav Havel. Často na něj vzpomínám, neboť byl evidentně inspirován vůlí napomoci rozvoji českého státu ve smyslu idejí českého, ba nejčešštějšího českého krále Karla IV. I proto je dobře, že pánové dleli rozjímaje v této místnosti prodchnuté espritem českých králů, který nesou jejich zde umístěné portréty. Habsburky, abych řekl pravdu, vnímám jako představitele českého státu jen nerad, ale v životě, a stejně tak v politice, vítězí vždycky ten nejsilnější v tom ohledu, který je nejvíce akceptován společností. Kromě toho jako běžný a nijak významný člověk žijící na přelomu 20. a 21. století nijak neovlivním ať již kladné, či záporné vlivy Habsburků na evropskou politiku. Právě toto místo, řekl bych, nebylo z hlediska konání onoho summitu vybráno náhodou. Míním, že jeho hostiteli, tedy Václavu Havlovi šlo o to zdůraznit, že Evropa je a musí zůstat místem pro klidný život. Místem, ze kterého není potřeba utíkat tak, jako museli z Častolovic utíkat Šternberkové, a kam se prostřednictvím nynější majitelky navrátili proto, aby zde i v novém společenském klimatu vytvořili příjemné místo pro klidný život s porozuměním pro názorové i sociální odlišnosti.

Avšak navraťme se k samotné prohlídce zámku. I v Rytířském sále, jehož rozloha činí 306 čtverečních metrů. Tedy řeknu Vám, to by byl pokojíček dle mého gusta. Nechal bych jen trochu snížit strop, aby se ušetřilo za vytápění, a jinak je to naprostá paráda. Samozřejmě včetně těch čtyřiadvaceti výjevů ze Starého zákona provedených na kazetovém stropě. Dozajista bych si zde, tedy být to můj pokoj, ponechal i originální piano. Samozřejmě, že ne proto, abych na něj hrál. Vždyť si sám nezapnu ani knoflík. O tom, že bych snad hrál na pianino tedy nemůže být ani řeči. Nechal bych si ho tam pro to, že na něm stojí černobílá fotografie Václava a Olgy Havlových, připomínající současným návštěvníkům zregulovaným trhem mimo jiné humánnost, která by se z jejich uvažování neměla vytratit.

S rytířským sálem sousedí menší, avšak patřičně zdobná kaple, do které se bez nájezdů s elektrickým vozíkem člověk nedostane, a knihovna, která je bezbariérová. Škoda jen, říkám si, že v rámci naší prohlídky nebylo dost času na čtení. Byl bych si „prošel“ alespoň hřbety knih.

Už nepršelo, když jsme se po prohlídce „vykulili“ ze zámku. Procházeli jsme tedy poklidně parkem. V něm nás přímo nadchlo jezero. Tedy ne labutí, nýbrž kachní jezero, s povětšinou malými kachnami. (To víte, i na tak známém a frekventovaném místě se přece jen projevují malé české poměry.) Co mě však vysloveně nadchlo byla obora s bílými jeleny. Obora byla sice zamčená, takže jsme se nemohli těšit z co možná nejtěsnější blízkosti oněch majestátných zvířat, ba viděli jsme je jen skrze pletivo, nebo skrze vrata, avšak pouhé vědomí skutečnosti, že tam ta zvířata jsou, učinilo pro mne velice slavnostním ten okamžik, kdy jsem stál uprostřed mnohosti a různorodosti přírody.

Ani takoví nadšenci, jako jsem já zde však nemohli zůstat. Všichni jsme, díky pomalé plošině až bolestně laxně, nastoupili do autobusu, a protože jsme nenasytní cestovatelé, vydali jsme se opět za počínajícího deště do Rychnova nad Kněžnou. Zde jsme zaparkovali ne náměstí, a opásáni pláštěnkami vyrazili na oběd. Po dobrém obědě jsme si nenechali ujít možnost spatřit i zdejší zámek, který je, pravda, oproti častolovickému sídlu skrovnější, a není bezbariérový.

V pátek dopoledne jsme si vyjeli do krňovického skanzenu. Ptáte se, kde že jsou Krňovice? No přeci nedaleko Třebechovic pod Orebem.

Do skanzenu se jde, nebo případně jede po dobře udržované štěrkové cestě, která z části vede po hrázi pohádkového rybníka Brčálníku. Už přesně vím, kde se narodil Rákosníček.

Co mne zde zaujalo na první dojem byli tři naprosto mírumilovní hlídací pejskové, kteří si nás „omarkovali“ už při koupi lístků, a pak nás naprosto tiše a spořádaně provázeli po celou dobu prohlídky.

Hádám, a myslím, že neprohádám, když budu tvrdit, že každého cestovatele uondaného dlouhou poutí po kraji nejvíce potěší okamžik, kdy spatří hostinec, tedy místo, kde může znaveným oudům pozhovět, a prázdnému žaloudku cos dobrého dopřáti. Tak i nám se stalo, že první stavbou, kterou jsme ve skanzenu viděli, byl právě hostinec. Sice zavřený a toho času už dlouhá léta nefunkční, ale za to krásně roubený. Dle informativní desky přibité stříbrolesklými kovovými hřeby na budově samé jde o hostinec nazvaný Špice, nebo také Na Špici, či spíše věrnou kopii hostince Na Špici, který byl údajně zbudován v Hradci Králové po roce 1771.

Při vstupu do mlýna je dolní část mlýnice s tzv. českým složením. Tento název mi mimochodem jako hrdému Čechovi udělal velkou radost, neboť svědčí o tom, že čeští mlynáři dokázali vymyslet, neb podstatným způsobem vylepšit to, co jim v konečném důsledku ulehčovalo práci, a nebyli tedy absolutně závislí na tom, co kdo okoukal ve světě.

Stěžejním prvkem tohoto systému je hranice, tedy konstrukce z mohutných dubových hranolů, na které je celé mlýnské složení posazeno. V mezipatře se nachází lub s mlecími kameny, které byly přivezeny z bývalého mlýna v Opočně. Spodní kámen se nazývá „ležák“. Horní kámen, tzv. běhoun se otáčí pomocí palečního kola a cévového složení. Tolik tedy poněkud odbornější pohled „do mlýnice“.

Pokud by Vás to zajímalo, pak mohu jako „perličku“ poznamenat, že jsme u vchodu do mlýnice viděli mlýnský kámen o hmotnosti 760 kg. K manipulaci s takovým „cvalíkem“ bylo jistě zapotřebí značného důvtipu a síly nejen mnoha šikovných rukou, ale také sil koňských, tedy v dobách, kdy ještě nebyly spalovací motory, o kterých zde také bude psáno.

Dále jsme viděli mimo jiné historickou kovárnu vybavenou jednoduchými, po staletí používanými nástroji, ale také s funkční, a dosud používanou výhní. Dosud používanou proto, že ve skanzenu se pravidelně konají historické slavnosti, kočárové jízdy a ukázky dávných řemeslných a zemědělských postupů.

V této kovárně se tedy vyrábějí nejen koňské podkovy, ty pro štěstí nevyjímaje, ale také například železné obruče na dřevěná loukoťová kola k selským povozům i kočárům. Viděl jsem zde i ručně kované háky na okapy, jimž podobné jsme měli ještě nedávno v našem venkovském stavení.

Další technickou zajímavostí, kterou jsme ve skanzenu viděli, je žentour. Pro ty, kteří snad nevědí, o co jde, se pokusím vysvětlit jeho princip.

Tak tedy: Žentour je systém převodů a hřídelí, který mění pomalý otáčivý pohyb na rychlý otáčivý pohyb, a převádí tento pohyb ke konkrétním zařízením, tedy například mlátičkám, nebo šrotovníkům. Žentourem vždy pohybovala velká hospodářská zvířata, tedy voly, nebo později koně, kteří upoutáni v postroji chodili dokola kolem jednoho bodu otáčeje povětšinou kovovou hlavicí napojenou na hřídel. Pokud jde o žentour, nenechali se naši chlapci pobízet a „zaklekli do bloků“ právě tam, kde kdysi kroužívali koně, aby nám ukázali, že s ním opravdu nebyla lehká práce.

Samozřejmě jsme nepohrdli možností prohlédnout si také klasickou chudou domácnost někdejších časů, tedy seknici s tím nejprostším vybavením, včetně například trdelnice, ve které se stloukalo máslo. To mi připomíná, že si neodpustím jeden krátký přípodotek na téma jak se nám ten jazyk vyvíjí. Když někomu dneska řeknete, že je vůl, tak každý ví o co jde, poněvadž ví, že každý vůl býval býkem a bez býka by nebylo hovězí, a bez hovězího by byl hlad. Ale kdo dneska ví, co to bylo trdlo, a že se tím trdlem stloukalo máslo v trdelnici? Krom historiků málokdo. A při tom termín „trdlo“ sloužil ještě relativně nedávno v méně hrubých časech stejně dobře, jako dnes slouží termín „vůl“. Tolik tedy jazykový koutek.

Další zajímavostí, kterou jsem zahlédl, byla tzv. bubnová ždímačka, která byla sice dřevěná, ale byla založená na stejném principu, na kterém jsou založeny i současné pračky vybavené funkcí ždímání, tedy na principu odstředivé síly, čili na tom, že někdo dostatečně rychle točil klikou napojenou na onen buben.

Také pračka zvaná „kývačka“ patřila do domácnosti našich babiček, a není tedy divu, že i tu jsem ve skanzenu viděl.

Podívali jsme se i na soubor motorizovaných samohybů, mezi nimiž, upřímně vzato, nebyl nezajímavý kus. Namátkou mohu jmenovat Tatru 11, nebo Tatru 12, dále několik motocyklů značek Jawa a ČZ, na nichž se hrdě proháněli ještě naši otcové. Nejen v poslední době se nezřídka zamýšlím nad tím, kam že se poděl onen pověstný český technický náskok před světem, který způsobil, že Japonci toužebně koukali nejen po českých děvčatech, což ostatně činí do dneška, ale i po motocyklech, obojí, tedy dívky i stroje si nadšeně fotili, a stroje nadšeně kupovali. Dnes je právě Asie teritoriem, odkud vzchází většina průmyslové produkce, zatímco Evropa leniví a vyčkává v lůně blahobytu, a ekonomové si, lámou hlavu nad tím, jak tuto situaci změnit právě ve prospěch Matičky Evropy. Možná si však lámou hlavu jen na oko, tedy před veřejností, a přitom je jim dávno jasné, že na řešení situace existuje pouze jediný recept: Bez práce to nepůjde. Naštěstí, jak jsem zaznamenal, se i u nás začínají projevovat nadaní mladí lidé, kteří jsou schopni akceptovat vysoké nároky kladené na ty, kteří chtějí mít a povětšinou i mají v rukou směřování naší civilizace v daných oblastech. O tom kam směřuje naše civilizace a jaký je vlastně její smysl jsou již po dlouhá staletí vedeny vleklé spory, a to zdaleka ne jen v rovině filozofické. Taková otázka je však i na mne přespříliš obtížná. Teď mě tak napadá, že ani oddíl věnovaný motorům jsem nezačal ze správného konce.

Asi jsem však měl začít informací, že jsme tam viděli tzv. stabilní motory, které nahradily koňskou sílu. Ty začaly být vyráběny na konci 19. století. Fungovaly tak, že je obsluha postavila přímo ke stroji který měly pohánět, tedy nejčastěji mlátička nebo šrotovník, a řemenicí spojila kolo na motoru s kolem na stroji, provádějícím daný pracovní postup.

Tolik tedy o motorech.

Skanzeny, jak víme, jsou místy, kde si připomínáme minulost, obdivujeme její krásu, nebo i technickou erudici. Tento skanzen je ale novátorský, a to i v ohledech, které jsou důležité pro nás vozíčkáře. Představte si, že tu mají dokonce bezbariérové WC, a to ne na Euroklíč, který by si člověk musel vyzvedávat někde na centrále, nýbrž na běžný zámek, od kterého klíč visí u barpultu deset metrů vzdušnou čarou od záchoda, takže stačí zaťukat na trám roubenice, pěkně se usmát, poděkovat, a člověk má, co potřebuje.

Když chtěla jít na WC naše Kačenka, vyzvedla si klíček, odemkla a otevřela si dveře, ale tady končí idylický popis, a začíná hra náhody. Místní hlídací pejsek, takto bílý labrador, který nás do té chvíle naprosto tiše, za to však velice pozorně sledoval ničeho nedbaje velehbitě oběhl Kačenku i její elektrický vozík, vběhl do WC a čmuchaje se jal důsledně kontrolovat prostor, kam se evidentně běžně málo dostane. Když Kačenka po pár vteřinách pochopila, že ani s využitím nejmodernějších metod současné psychologie nepřesvědčí onoho pejska o tom, že zde, tedy na WC jeho stopařských služeb není třeba, ba právě naopak, usmála se na vlídnou paní domácí, která si s omluvami šibalského hlídače odvedla, a Kačenka tak mohla s mírnou prodlevou pokračovat v uskutečňování svých plánů.

Stačila nám jen krátká chvilka na sebeposilnění, a z Krňovic jsme vyrazili do mnohem známějších Třebechovic, které se staly světoznámými díky dřevěnému pohyblivému betlému.

Třebechovický, nebo též zvaný Proboštův, betlém nás naprosto uchvátil i tím, že je instalován ve skvěle zrekonstruované budově, kde má vyčleněnu vlastní místnost s bezbariérovým nájezdem. Je dobře, že i v tomto muzeu, na jehož hlavní exponát můžeme být z mnoha důvodů právem hrdí, je myšleno na lidi, kteří nemají příliš vytříbený smysl pro architektonický prvek zvaný SCHODY.

Je fakt, že třebechovický betlém na mne až do chvíle, kdy jsem se „s ním setkal“ působil jako mýtus. Nevěděl jsem o něm prakticky nic. Myslel jsem si, že byl vyřezáván o mnoho let dříve, než ve skutečnosti vznikal. Možná mi zase bude vytýkáno opisování informací z internetu, ale polovičatost, a to zejména v některých ohledech, není můj styl. Proto zde zmíním, že onen betlém není pouze dílem Josefa Probošta. Pracovali na něm také Josef Kapucián a Josef Friml. Většinu figurek vyřezal Josef Kapucián, Probošt se podílel hlavně na scénografii a organizaci práce. Do pohybu jej uvedl sekerník Josef Fryml. Po smrti autora vyhodila jeho rodina betlém do kůlny. V roce 1934 jej koupil učitel František Skřivan pro Československou církev husitskou. Peníze na tuto koupi poskytl továrník Jaroslav Burdych. Tento text jsem opsal proto, abych upozornil na tehdejší šťastné propojení ekonomiky s duchovnem.

Pan František Skřivan zajistil opravu betléma, a jezdil s ním po výstavách vydělávaje tak peníze. Během 2. světové války bylo toto řezbářské veledílo ukryto v Dotřelově mlýně. Po válce propadl betlém státu, a dokonce se uvažovalo o jeho likvidaci. V roce 1965 o něm byl v televizi odvysílán dokument a to betlém zachránilo. Přesto, že se i o betlému, o kterém skoro nic nevím, což je dáno i tím, že jsem se tomuto tématu až dosud příliš nevěnoval, pokouším se i o této nádherné památce psát většinou vlastními slovy, protože její nasvícení a pohyby stojedenasedmdesáti z celkových 351 figurek mne naprosto uchvátily. Dle mého soudu nejde jen o vizuální krásu a optickou dokonalost, ale i o potvrzení faktu že češi chtějí křesťanství vnímat jako pevnou součást svého každodenního života. Jako součást svého myšlení, které je ukotveno na existenci vyššího řádu preferujícího nenásilí, soucit a toleranci. Plně chápu a nepopírám tvrzení, že jsme jednou z nejateističtějších zemí v Evropě. Uvědomme si však, jak silné politické vlivy se v různě dlouhých obdobích pokoušely vykořenit z našeho vnímání smysl pro neovlivnitelný, veškerou politiku dalece přesahující řád. Smysl pro řád Boží. Doufám, že se na tom v negativním smyslu mnoho nezmění ani v příštích letech, protože právě nenásilí, které i přes svou minulost, a nebo naopak vzhledem ke své minulosti, považují křesťanské církve za jediný možný způsob jak uchovat duchovní i materiální hodnoty, nemluvě o životech. V momentě, kdy se náboženství stane prostředkem psychologického i fyzického nátlaku, je právě křesťanská zkušenost klidné věcné argumentace tou hodnotou, jíž bychom neměli opomíjet. Tolik tedy v náznaku můj názor na křesťanství, ale nerad bych odsunul mimo pole svých úvah nejkrásnější betlém, který jsem kdy v životě viděl. Dovolte mi tedy, abych alespoň ve zkratce popsal, jak toto úžasné dílo vypadá. V dolní části betléma jsou světské postavičky, tedy povětšinou řemeslníci. Uprostřed třetího podlaží stojí loutky s narozeným Ježíškem. Na čtvrtém až sedmém patře se odehrávají biblické výjevy. „Představení“ začíná v úplné tmě, až se člověk lekne, že přichází nejvyšší spravedlnost a mimoděk začne vzpomínat na své hříchy hořce jich litujíce už jen proto, že slyší vemlouvavý uklidňující hlas Alfréda Strejčka, který čtouce komentář popisuje nejen historické reálie všech období souvisejících s tímto řezbářským veledílem, ale také osvětluje všechny dějové linie, které pohyblivý betlém zobrazuje. V rámci komentáře je velice citlivě zdůrazněn morální apel myšlenkově ukotvený na křesťanských hodnotách, tedy především na pokoře před duchovními principy, které mohou být východiskem z přízemnosti, nebo chcete – li z nespokojenosti se zdánlivě bezcílnou každodenností. I v tom spočívá hodnota díla, které bylo v roce 1999 prohlášeno národní kulturní památkou. Snad i z toho důvodu se během doby, po kterou jsme byli u betlému, dvakrát ozval alarm. Dílo je to velezajímavé, nelze se proto divit, že někteří návštěvníci přistoupili těsně k němu, aby si mohli ukázat pověstným prstem na jednotlivé detaily figurek, nebo technického řešení. A právě v tom byl, tak řečeno, kámen úrazu. Pokud se totiž některý příliš všetečný návštěvník neúměrně přiblížil prstem ke chráněnému dílu, alarm,jež bdí nad neprostupností prostoru v těsné blízkosti betlému spustil ohlušující povyk, a protože nikdo z návštěvníků, jak se domnívám, nepřišel s nekalými úmysly, přiběhla notně polekaná slečna pokladní, a zjistiv, že nikdo nepoškodil jí svěřené dílo, upokojila onen příliš vzrušivý poplašný systém, načež odkvačila zpět do pokladny. Ápropos, pokladna, ta mne překvapila nejvíc. Pro anglicky mluvící návštěvníky je nad ní napsáno TICKETS, a hned pod tím je latinkou napsáno BILETY, tedy přeloženo VSTUPENKY. Jestli se někdo styděl napsat ten nápis azbukou, aby se příliš nepolekali ti nekomunisté, kteří si ještě pamatují ruské nápisy rozmístěné po celém území České Republiky, a ne jen v Karlových Varech, tak se mu to, tedy alespoň v mém případě, příliš nepovedlo. Příště to klidně napište azbukou, já to přečtu, a Rusové taky. Takhle si jenom děláte ostudu. Chápu, že kupní síla dobře ekonomicky situovaných Rusů je velká, ale hrdost, se kterou jsem se díval na Třebechovický betlém, tedy vrcholné dílo českých rukou, by mi nedovolila ani uvažovat nad tak servilním a ještě nelogicky latinkou psaným nápisem. Proč jste tam nenapsali i německy ZETTEL? Němci snad mají vůči Třebechovickému betlému averzi?

Jsem zklamán, že ani stran nápisu nad pokladnou se někteří lidé neumějí chovat patřičně sebevědomě.

Tolik tedy nejen o betlémech.

Po návštěvě muzea, jehož hlavním výstavním „tahákem“, jak jsem zmiňoval, je třebechovický betlém jsme ještě měli jednu atrakci, na kterou jsme se velmi těšili. Přímo v Deštném, v naší oblíbené destinaci, kde jsme si objednávali již v předchozích večerech, nás informovali o tom, že budou pořádat vepřové hody. A Vy sami si jistě položíte otázku, která je nasnadě. Ta otázka samozřejmě zní: „Kdo by si nechal ujít vepřové hody?“. Já osobně takového člověka neznám. Tedy znám, ale na jeho názory týkající se této problematiky rozhodně neberu zřetel. Vegetariány tedy necháme v úvahách stranou, protože podle mého názoru nevidí situaci tak, jak by jí vidět měli. Z biologického hlediska, tedy z hlediska stravování, je totiž člověk všežravec. Tento fakt z profesního hlediska nevyhovuje obezitologům, poněvadž jejich pacienti mnohdy až příliš horlivě prokazují příslušnost k tomuto typu živočichů.

Docházíme tedy k faktu, že vegetariánství nepatří ke smyslům, ani cílům mého života. Mnozí z mých přátel vnímají tuto problematiku obdobně, a byl jsem tedy velice rád, že jsme si bez uzardění mohli objednat plný stůl vepřového masa ve vynikající, ba dokonce bych řekl slast vyvolávající úpravě. Takže z hlediska gurmánského to byla taková pěkná tečka za tou naší dovolenou...... I když musím poznamenat, že v hotelu Alfaresort, kde jsme bydleli, nám vařil mladý všestranný kuchař s nezanedbatelnými zkušenostmi z francouzského gastronomického prostředí, to znamená kuchař školený těmi, kteří jídlu a jeho přípravě s důrazem na světově proslulé speciality opravdu rozumějí, čiliže z gurmánského hlediska jsme si nemohli stěžovat. Ba naopak jsme byli velmi rozmlsaní, avšak vepřové hody jsou něco, co jsme rozhodně nehodlali nechat bez povšimnutí už proto, že nám obsluha v dané restauraci vyšla vstříc velice příjemným a povinnost dalece přesahujícím způsobem. Udělali pro nás prostě mnohem víc, než jim velela číšnická stavovská čest, čehož si velmi ceníme.

Nejen jídlem je však živ člověk, a tak jsem hodující na chvíli opustil, abych se podíval na prezentaci zdejších sklářů pod širým nebem, to jest zdejší sklářský minifestival, čili rozsahem nevelká akce, která nám ukázala jak se sklo vyrábí, jak se sklo vyfukuje, a tedy jak vlastně skláři pracují. Jejich extrarukodělná práce je nenahraditelná, a tudíž neopakovatelná. Jsem velice rád, že různými způsoby dochází k připomenutí tradic českého sklářství, které v posledních letech uvadalo na základě toho, že ztrácelo některé trhy, ale jak vidno šikovní lidé se zde sklu věnují. Tento festiválek se konal na samém konci Deštného na malé loučce u lesa. Můj dojem z akce byl do jisté míry pokřiven naprosto znechucujícím počasím, neboť nevlídně pršelo a byla zima. Radost mám však z toho, že šikovnost českých sklářů nebyla zašlapána v prach a zapomenuta. Ba právě naopak. Oheň v provizorní sklářské huti navzdory dešti nerušeně plápolal, a mladí adepti sklářského řemesla přímo před zraky diváků vyfukovali překrásné ozdoby rozličných barev a tvarů. Nadšení zájemci zkoušeli, jak nelehké je vyfouknout zdánlivě obyčejnou kouli, a jejich snaha byla oceněna v soutěži o nejzdařilejší výrobek.

Sklářští mistři instalovali i malý brus, takže bylo možno obdivovat i brusičské umění, a samozřejmě nakupovat sklářské výrobky, protože ekonomično je hned po funkčnu, či estetičnu hlavním cílem každého dobrého řemeslníka.

V sobotu, tedy v poslední den naší chvílemi až hororově napínavé dovolené, jsme se ještě zastavili v jednom kouzelném místě, a to na Hrádku u Nechanic. Cestou tam jsme sice značně bloudili v Hradci Králové, poněvadž tu nejezdíme často, pročež se zde příliš nevyznáme, a navigace se neukázala býti všespásným řešením. I proto jsme zakufrovali na jednom sídlišti na okraji Hradce – pro Boha se mne neptejte, které sídliště to bylo – a třikrát jsme ho cvičně projeli. Když se nám podařilo vymotat z Hradce, jehož silniční síť mi připomíná chobotnici, skutečně jsme si zhluboka oddechli.

Ve chvíli, kdy jsme konečně dorazili na placené parkoviště v Hrádku u Nechanic, řidič Tomáš vyhledával místo pro zaparkování nápadně pečlivě tak, aby bylo možno z daného místa autobus bez problémů odtáhnout. Nezastíral nám totiž, že nejen chlazení, které, jak víme, musel opravovat, ale ani baterie z daleka není v nejlepší kondici, a může se tedy stát, že po návštěvě zámku autobus jednoduše nenastartuje. Z autobusu jsme tedy vystoupili plni shovívavosti vůči panu řidiči a jím obsluhovaným zařízením.

Následně již však neotálejíce, to jest zvýšeným tempem, přejeli jsme poměrně dosti frekventovanou silnici, a vydali se po překvapivě uhlazené lesní cestě přímo k zámku. Když se nám před zraky objevila jeho monumentální silueta uvědomili jsme si, že právě tento výjev se nepochybně kromobyčejně zamlouval nejen nám turistům, ale také autorům bezpočtu českých i zahraničních filmů, které se zde natáčely. V parku před zámkem je příjemná možnost usednout na některou z bíle, nikoli však čerstvě natřených laviček, takže člověk může usednout beze strachu, a cítit se třeba jako kníže pán. Z daleka ne tak růžovou shledali jsme situaci v zámecké zahradě, kde je sice také dosti laviček, avšak jako turisty snažící se o jistou úroveň nás zarazil psí trus, který někdo očividně velice pečlivě rozmazal na sedadlo jedné z laviček. Viděli jsme bělovlasého důchodce, kterak z té lavičky velice těžce vstává a odnáší si výrazné hnědé fleky na svých bílých jinak čistoskvoucích kalhotách. Na základě tohoto prožitku se tiše, a jistě také zbytečně, neboť morálka toho kdo lavičku znečistil je až příliš špatná, než aby ji třeba jen poopravilo jediné mé souvětí, ptám, komu že a k čemu pomohl tak nechutný projev učiněný v jinak doslova přenádherném parku? Doufám, že autor tohoto nejapného žertu bude stižen například průjmem tak rychlým, že zanechá nevlídné stopy na právě zakoupené sedací soupravě. Takovýto trest považoval bych pro něj za plně alikvotní a přimluvím se zaň modlitbou. Vzpomenu-li, že jsem na toto ondy čarokrásné místo přikvačil, abych chutě poobědval dvé krajíců chleba proložených olbřímí dávkou tence krájeného salámu, ještě teď pociťuji žaludeční neklid.

O to lepší dojem jsem, a jistě ne sám, měl z přístupu zdejší slečny průvodkyně. Její milý úsměv nás po celou dobu prohlídky ujišťoval v přesvědčení, že nic není problém. Ani to, že jsme se v poměrně malých zámeckých komnatách s elektrickými vozíky vlastně neustále nevyhnutně pletli běžným návštěvníkům, kteří se k nám ovšem také chovali velmi shovívavě a ohleduplně. Tvořili jsme totiž poměrně velmi početnou skupinu. A dle mého soudu vskutku není divu, že tomu tak bylo. Položky zdejšího mobiliáře jsou ve většině skutečně nádhernými artefakty. Avšak přidržme se alespoň dílče pořádku a začněme od našeho vstupu. Vozíčkáři vjíždějí do zdejšího malebného zámečku bočním vchodem, vnímaje výrazivo užívané ve vztahu k historii lze dokonce říci levobočním vchodem, tedy bočním vchodem z levé strany zámeckého komplexu (případní levobočkové jistě vstupovali do zámku mnohem méně nápadnými způsoby), načež jest vozíčkářům pokračovati přiměřeně širokou klenutou chodbou až ke dveřím, za nimiž nachází se vstupní prostora zámeckého sídla, z estetického hlediska bohužel i s truhlicemi, které ovšem neobsahují poklady, což by jistě uvítal i pan ministr financí, neboť zámek jest majetkem státu, nýbrž pouze nevyhnutné pantofle pro návštěvníky, ze kterých ovšem státní pokladna nezbohatne, ani kdyby byly ztrojnásobeny daně, které s nimi mohou souviset třeba jen v těch nejbizarnějších představách. Tato prostora se dále pyšní mnohými loveckými trofejemi a dekorativními brněními. Vyzdvihnouti je bez pochyby třeba také skvostné dřevěné intarzované obklady stěn a jiné dřevěné artefakty, z nichž některé pocházejí z Itálie, přesněji z Benátek, což, jak se říká, byla vždycky dobrá adresa. Harrachové totiž obdivovali právě italskou řezbářskou školu. A hlavně měli dost peněz, což je z hlediska nadšení pro umělecké vnímání světa kombinované s touhou onu krásu vlastnitbohužel vždy to nejdůležitější. Je možno polemizovat o tom, do jaké míry mohou peníze samy o sobě zaručit dobrý pocit ze života, který je hlavním „měřítkem kvality života“, ale rozhodně se o tom nevyplácí diskutovat s někým, kdo je podobně bohatý, jako byli v 17. století právě Harrachové, protože peníze vždy ovlivňují názor na hodnoty. Ovšem filosofie není jedinou kratochvílí, jíž se oddávalo panstvo na Hrádku u Nechanic, a proto se i nadále budeme věnovat vzácnostem, které jsme měli možnost vidět. Mimo jiné jsme byli upozorněni na soubor halaparten ze 16. a 17. století. Jářku, dnešní profesionální voják by se o takovou halapartnu v boji opřít nemohl, ale je úžasné s jak vytříbeným vkusem byly pojímány i tyto smrtící nástroje.

Všechna ta úchvatná díla jsme si mohli dokonce vyfotografovat, protože zde, na rozdíl od mnoha jiných zámků, je focení povoleno. Ovšem bez blesku, neboť právě osvícení bleskem prokazatelně poškozuje vše, co se restaurátoři za vynaložení nemalých finančních prostředků pokoušejí uchovat i pro budoucí generace.

Prošli jsme si tedy celý menší okruh prohlídky, který je, jak již naznačeno, kompletně bezbariérový. První z jeho dominant je Rytířský sál, v němž docházelo k vítání hostů a jejich stručné seznámení s historií rodu, nepopíraje při tom skrytý záměr hosty ohromit. Místnost působí starobylým dojmem a na jejích stěnách jsou rozmístěny obrazy nejvýznamnějších mužů z rodu Harrachů. Nesmíte se na mne zlobit, ale nehodlám zde vyjmenovávat jednotlivé členy Harrachovského rodu, a teď se dokonce zaříkávám, nevím na jak dlouho, protože člověk sám nemůže garantovat ani své trvání, natož svá rozhodnutí, že zde nebudu jmenovat ani jednoho člena z rodu Harrachů. Znám totiž lidi, a opravdu bych nerad, aby si vzájemně záviděli. Nevím sice, jak se může projevit závist u dávno zemřelých šlechticů, ale nebudu to riskovat.

Kromě portrétů je v místnosti kulatý stůl, vyrobený v 16. století jako svatební dar pro maršála s Pappenheimu – tak vidíte, jak končívají některé závazky – a Kateřinu z Lamberka. (Aha, tak Kateřina z Lamberka byla zřejmě první Češkou, která dokonale poznala svého Pappenheimského. A od té doby se pravděpodobně, tedy v nezcela lichotivém smyslu říká, že ....známe své Pappenheimské.)

Sousední Zlatý sál je největší a nejhonosnější místností na zámku. Důvodem pro toto pojmenování jsou zlacené tapety na stěnách, a zlacený kazetový strop. Není mi známo, jestli v minulých dobách byl nějak více rozšířená móda ukrývat hudební nástroje do skříně, ale ve Zlatém sále mají ve zlacené skříni dokonce piano.

V této místnosti je také krb obložený pětadvaceti tunami mramoru. Pro běžného člověka je nepochopitelné, jak bylo tenkrát možno zmanipulovat takovou masu kamene.

Následuje Mühlgrubský salon, který je nazván podle dřevěného obložení, jež sem bylo dovezeno právě z rakouského zámku Mühlgrub. Z toho je jasně patrno, kterak nenápadně přicházelo do módy hromadění hodnotných, a někdy i zcela bezcenných věcí. Je zde skutečně mnoho velmi cenných artefaktů, které pochopitelně nemohu vyjmenovávat, protože mi prostě a jednoduše neutkvěly v paměti. Vzpomínám si jedině na Kurfiřtská křesla a tři šperkovnice, při jejichž výzdobě byla použita nejen slonovina, ale také acháty z Kozákova. Je patrno, že i naše příroda byla obdařena bohatstvím, jímž se můžeme pyšnit. Jde jen o to nezničit tyto hodnoty ve prospěch okamžitého pomíjivého výdělku a učinit z nich něco, co nám samým pomůže utvářet vztah k tomu, čeho je prospěšné si vážit. A to nejen z materiálního hlediska.

Dominantou zdejší jídelny je příborník z roku 1585 Tři repliky římských lamp stojících v jeho blízkosti jsou také velice působivé. Samozřejmě nemůže chybět sklo z Harrachovských skláren, jejichž historie, a tím pádem i naše sláva, sahá kamsi před rok 1700. Postupem času nabývám dojmu, že my Češi vynikáme v umění přihřát si vlastní polívčičku tak říkajíc na cizím vařiči. I když právě sklo patří k těm komoditám, na něž můžeme být právem hrdí. Apropos, pokud jde o sklo, v jídelně je i půldruhalitrový vítací pohár. Tomu z příchozích, kdo jej při uvítání dokázal vypít najednou, byl podán diamantový prsten, jímž pak na věčnou památku hrdinného činu vyryl do poháru své jméno. Něco takového se nám, kteří pijeme víceméně pouze čaj, nemůže stát. A nejde jen o to víno. Za pití čaje vám nikde na světě nikdo žádný diamant nepůjčí. Ani a chvilku. Nebo alespoň o tom nevím.

Nás četby chtivé potěší zdejší knihovna, založená Františkem Arnoštem Harrachem po roce 1829, kdy Hrádek u Nechanic připadl právě Harrachům. Pomineme – li popis vzácné výzdoby i v této prostoře, jistě nás bude zajímat, že knihovna obsahuje 5 500 svazků. Mě navíc zaujala obrazová výzdoba knihovny, představující dvanáct obrazů, na kterých neznámý malíř vystihl různé lidské nemoci, například neštovice, dnu, rozštěp patra, nebo šílenství. Tyto obrazy byly prý používány také jako studijní materiál. Nevnímejte mne, prosím, jako negativistu. Ty obrazy byly skutečně „jako živé“.

Pakliže jsem v popisu něco vynechal nebo zapomněl, jedná se o záměr. Jde o ústupky skleróze a nedostatku kreativity.

Tak, co bychom ještě doplnili směrem k závěru? Říká se, že zážitky jsou právě tím, co člověku nemůže nikdo vzít, pomineme – li nemoc, pochopitelně. I naše letošní dovolená skončila se steskem po prožitém. Ale samozřejmě nemůžeme končit tím, že bychom začali truchlit, nedej bože plakat. Není to dobré jak z pohledu autorského, protože lidé nemají rádi smutné konce literárních útvarů, a není to dobré ani z hlediska psychologického, kdy každý psycholog nabádá všechny své klienty, aby se ze všech sil a v jakkoli tíživé situaci snažili ve vlastním zájmu najít ono pověstné světlo na konci tunelu. A já už to světlo pro nás mám. Už jsem ho našel.

Tedy pan řidič Tomáš ho pro nás nalezl. Tomáš je precizní člověk, a jako takový autobus vždy před odevzdáním umyje. Rozhodl se, že tak učiní i tentokrát, a tak přijel do myčky, umyl autobus, a ...... , a už nenastartoval. Nevím tedy, na které nebeské adresy mám posílat děkovné dopisy za to, že pro nás i letos všechno tak dobře dopadlo.