Občanské sdružení OBZOR

Hokejové zážitky 2017

Čtvrtek 11. 5. 2017

Tak jsme letos zase nevyhráli, řekl by asi Švejk..., ale to už jsem psal jinde. Nicméně jako úvod textu se podobné zvolání osvědčilo nejen mně, tak proč se vyhýbat osvědčenému, že.?

Ale teď už vážně. (Ne, prosím vás, nelekejte se, opět se budu pokoušet o humor, ovšem to víte, od té doby co zrušili, nebo přesunuli neznámo kam, pořad Na stojáka, mi zmizel jeden z výrazných inspiračních zdrojů, takže pokud začnete cítit nesnesitelné, a tudíž nebezpečné, trapno, okamžitě přejděte na jinou stránku, a zůstaňte tam, dokud se vám neuleví.

Nyní však zpět k hokeji.

Po loňském jásání, ke kterému jsem se výjimečně připojil i jako divák hltající každý pohyb puku před starobylou libereckou radnicí, kde byla instalována obří placatá televize, a to v momentě jednoho z finálových zápasů, jsem letos v průběhu finálové série pouze žalostně „vyl“, a to i přesto, že strážcem liberecké svatyně je Roman Will, jehož 93,47 % úspěšnosti v základní části mne hřálo u srdce a naplňovalo mne pocitem nevyhnutelného triumfu.

Skutečně jsem se na ten triumf a obecný nárůst hrdosti na příslušnost k městu Liberci moc těšil. Brňané však nakonec byli hrdější, než my liberečtí, protože jejich hráči naprosto dominovali, čímž naprosto převálcovali naše hromadné ego.

Bohužel ani mazaný podtatranský šohaj Janko Lašák - pochopitelně podpořen spoluhráči, neboť tak je to v hokeji vždy - nedokázal zázrak.

Naopak Kometa Brno, kterou i většina odborníků už vnímala pouze jako součást slavné československé hokejové historie, všem, jak se říká, vytřela zrak, a nám, neochvějným fanouškům Tygrů, navíc vehnala do očí slzy smutku, zmaru a beznaděje.

Vítězství Komety je mimo jiné i popřením často slýchaného tvrzení, že sportovní úspěch vždy převážně závisí na investovaných penězích. Dalšími důležitými složkami jsou, jak jsme viděli, individuální schopnosti hráčů, načasování formy, a určení taktiky.

Věřte mi, že i přes tato tvrzení míněná ve prospěch brněnského klubu dál zůstávám věrným a hrdým fanouškem Bílých Tygrů, kteří se s animální, tedy v pravdě tygří, zarputilostí,  prokousali až do finále. Uvážíme-li, že ještě v roce 1999 fandili libereckému hokeji jen místní pozvolna stárnoucí nadšenci, jsou úspěchy posledních let krásnými dárky z říše snů.

Ovšem teď jsme tak říkajíc na jedné lodi, protože začalo mistrovství světa.

Ještě bych měl doplnit, že libereckému hokeji fandíme již několik sezon, a naše občanské sdružení má každoročně své zástupce v ochozech místního stadionu. To je samozřejmě běžná praxe, a jsou mezi námi tací, kteří si nedokáží představit, že by vynechali více než jeden domácí zápas. Zástupce si volíme hlavně proto, že všichni bychom se do ochozů nevešli, takže se k pravidelným návštěvám tygří klece demokraticky samozvolili ti z nás, kteří opravdu mají ty možnosti a každotýdenní odvahu pustit se do boje v tom obávaném modrobílém kotli. 

Nyní však již tedy plujeme pod společnou vlajkou vstříc úspěchu na světovém mistrovství. (A to nám Čechům dělá vždycky moc dobře.) Tedy jak Liberečáci, tak Brňáci, a pochopitelně i všichni další Češi, fandíme jednomu mužstvu, které odletělo z Prahy, a přistane také v Praze. S jakým výsledkem, to zatím nevíme.

Česká televize, tedy i prostřednictvím svých kuchařů, zbrojí mocně využívajíc je k tomu, aby vyburcovali národ k bezuzdnému nadšení pro hokej. Doufejme tedy, že český národní tým bude drtit své soupeře právě tak mocně, jako pan Ondřej Slanina drtí kmín a jiné poživatiny.

Mimochodem, Slanina je právě pro kuchaře ideální jméno. Tedy alespoň podle mého názoru. Pan Pohlreich například musel hodně zapracovat, než se nám při vyslovení jeho jména začaly sbíhat sliny. Je vidět, že v České televizi neuvažují prvoplánově.

S Kanadou to bohužel nevyšlo. Co se dá dělat. A co k tomu říci.?

S Kanadou se, pokud jde o hokej, může poměřovat jen málokdo, což bylo jasné už před zápasem.

A ono ani v životě nevyjde vždycky všechno podle našich představ. Mně jako hokejovému fandovi pro začátek stačí vědomí nezvratného faktu, že Češi, a pochopitelně i Slováci, učili hrát hokej Evropu.

A v tom jsme zvítězili. V tom jsme první. To nám nikdo nevezme.

Dnes je pátek 12. 5. 2017

Ještě, že není pátek třináctého, jinak bych si nebyl jistý ani výhrou našich barev nad Slovinskem.

I když po včerejším výkonu našich s Norskem si jistý nejsem, protože jsme opět byli svědky silového, ba dokonce bych řekl násilného hokeje.

Kdepak. To je styl hokeje, který Čechům nevyhovuje, a mně nevyhovuje ani opticky, protože hokej si já osobně představuji jako hru technických fines. Řekněme jako takové krasobruslení s pukem, který je ovšem posouván jemně a s úctou, jako svatý grál.

Tahleta přetlačovaná a lámaná, kdy dva hráči jednoho mužstva sedí na hlavě jednoho hráče soupeře, a vlastně to není faul, mi spíše připadá jako ragby na ledě.

Ale no tak, utrpěli jsme vítězství na základě toho, že……. A teď se dostáváme k jádru věci. My jako fanoušci jsme nic nevyhráli, ani neprohráli. Vyhráli, anebo prohráli jen ti z nás, kteří si vsadili…… My přihlížející jsme vítězství ani porážku neutrpěli. My jsme nestržili bezpočet ran, které dnes již bohužel k hokeji patří, a jedině skrze které lze dosáhnout vítězství. Vždy buď zvítězí, anebo prohrají hráči samotní. Jenomže platí, že pokud se vyhrává, tak vyhráváme MY, a to na všech stadionech, ve všech restauracích a v neposlední řadě i ve všech sázkových kancelářích. Ale pokud se prohraje, tak prohrají vždycky ONI, a my bychom nejraději ani nevěděli o té televizi, kterou máme v obýváku. Navíc ONI NÁM prohráli NAŠE peníze, které jsme na NĚ i s veškerou svou důvěrou vsadili, takže MY, kteří vsázíme, JE vždycky po neočekávané prohře spíše nenávidíme, než abychom JIM fandili. (Proto nikdy nevsázím. Ale to jen tak na okraj.)

Pokud jde tedy o ten zápas s Norskem, vyhráli jsme, tedy mohu-li to tak napsat, 2 : 1 v prodloužení, při čemž, a to se přiznám, jsem měl několikrát za zápas pocit, že zákonitě musíme prohrát, poněvadž jejich obranná hra byla dokonale organizovaná, a to, že jsme nedostali víc než jeden gól, bylo bez pochyby dílem zázraku. V prodloužení už však Norové neměli na ten svůj úporný, dokonale organizovaný obranářský, nebo, jak se posměšně říká, trolí hokej sílu, a díky tomu český Kovář „dotlačil“ rozhodující puk do jejich branky. Bezprostředně po té norský brankař Haugen doslova omdlel zklamáním a vysílením. Bylo na něm vidět, že do zápasu investoval veškeré své schopnosti, což se jistě dá říct i o našich hráčích, a o to bylo české vítězství cennější.

(Přiznám se, že v takových zápasech, jako byl tento, mi brankař soupeře vždycky připomíná nepřemožitelného čaroděje. A asi nejsem sám.)

Ono se řekne trolí, tedy nepříjemný betonující hokej, ovšem já mám pocit, že tenhle „betonující“ hokej uplatňují všechna mužstva, která jsou méně technicky zdatná, ale zároveň je to jejich taktika v zápasech s technicky vyspělejšími soupeři. Taktika, jejímž cílem je „vysílit“ technicky zdatnějšího soupeře a následně jej překvapit ojedinělou dobře nacvičenou akcí. Ve sportu stejně jako obecně v životě vždy záleží na štěstí, připravenosti papírově silnějšího soupeře, a na mnohých dalších atributech.

Učinil jsem ještě jednu zkušenost. Ať je jakkoli silná politická krize, pochopitelně s výjimkou krizí fatálních, ať máme, my Češi, jakkoli rozdílné politické názory, jakmile jsou NAŠI na ledě, tak jsme všichni jako jeden muž. Zkrátka fandíme. A to je právě největší přínos sportu jako takového, tedy fenoménu, který má nepochybně mimo jiné za úkol odvést pozornost  od politiky, a to i v tom  smyslu, aby se lidé o politiku spíše nezajímali, ale na druhou stranu dlouhodobě vnímám, že každá politická reprezentace má na sportovních úspěších zájem jako na důkazu úspěšnosti právě té své politiky. To ovšem nám, fanouškům, nezabrání prožívat radost ze hry a z jednotícího efektu sportu vůbec.

Dnes, tedy v pátek dvanáctého, sleduji zápas Česko - Slovinsko, a jsem zaskočen nebojácností soupeře. Inu, když se nebojí do hor, kde jsou medvědi, tak proč by se báli hrát hokej. - Mimochodem, záhřebský hokejový klub nese název Medveščak (medvěd), a medvěd se, jak známo, nebojí nikoho, takže u Slovinců nemůže být o strachu ze soupeře vůbec řeč. - Nebýt přesilovky v úvodu utkání, kterou jsme využili, pochopitelně každý po svém, tedy hráči k získání uklidňujícího náskoku 1:0, a my fanoušci pochopitelně k zahájení oslav vítězství, bylo by to s otupováním snah houževnatého soupeře kdovíjaké.

Dva z výrazných slovinských hráčů se jmenují Tyčar, a Goličič, tak doufám, že se bude trefovat maximálně Tyčar, a to do tyčí z vnějších stran, a ne Goličič.

Naštěstí se podařilo využít i druhou přesilovku, kdy puk po nárazu do brankové kamery vyletěl z branky tak rychle, že si toho nevšiml nikdo z rozhodčích, takže se hrálo dál, a to přesně do té doby, než padl další český gól, kterého si už rozhodčí všimli. Ten ovšem neplatí, a vrací se čas.

Další, ze slovinských hokejistů se jmenuje Mušič, a já se musím omluvit, protože mě to pobavilo, což je nemístné. Jen lituji, že na tohohle Mušiče nefunguje plácačka, a že i jeho musí čeští hráči přemoci hokejově.

A v polovině první třetiny už je to 3:0, i bez plácačky.

Slovinský trenér Nik Zupančič velmi lituje nevyužité přesilovky zahájené ve třinácté minutě první třetiny.

Možná vám to nebude vhod, ale další průběh tohoto zápasu zde nehodlám rozebírat. Jen zmiňuji, že JSME VYHRÁLI 4:1.

Dneska je 14.5. a MY hrajeme s Francií, tedy s hokejovým trpaslíkem, ovšem, jak se zdá, spíš někdejším hokejovým trpaslíkem, protože Francie porazila Finy 5:1, a dokonce dělala velké problémy Kanadě. To jsou změny, to jsou změny….. Já tyhle hokejové trpaslíky nemám rád, poněvadž oni mi jaksi bortí tu primární a vlastně nezpochybnitelnou představu, že NAŠI jsou prostě PRVNÍ, a to vnímám nejraději. No, uvidíme. Třeba to bude jednoduché. Proti Francouzům chytá Francouz, tak doufám, že bude skutečně hrát za náš tým. (To byl vtip.) Ostatně jménu nemůžeme přikládat až takovou váhu. To bychom si museli například myslet, že někdejší sovětský hokejový brankař Vladislav Treťjak zákonitě musel mýt specialistou na třetí třetiny zápasů, což je samozřejmě nesmysl, protože když je někdo dobrý, tak je dobrý od první třetiny. Pochopitelně záleží i na únavě, ale to už je jiná otázka.

Tak, a zase je tu ta úporná přetlačovaná, jako proti Norsku, řeklo by se ten trolí hokej. Velice nerad na tomto místě připouštím, že nemůžeme všechny hráče mimo náš tým považovat za hokejové trolly. Z toho by jistě rezultovala diplomatická roztržka, takže takhle tedy ne, přátelé. To by nešlo.

V polovině první třetiny zaznamenáváme využitou přesilovku. Naši hráči si „dovolili“ pokus o technickou souhru, jejímž cílem mělo být tzv. rozžabení brankaře, což se nepovedlo, ovšem následně pomohla šťastná náhoda v podobě odrazu tvrzené gumopryže ve prospěch našich barev. Jméno autora gólu po mně nežádejte. Nechci se vymlouvat na sklerózu, a proto mi i v tomto případě plně vyhovuje princip kolektivní zásluhy.

Francouzi nedali přesilovku 5 na 3, ale teď ještě dvě minuty budeme hrát oslabení, tak uvidíme, co se z toho vyvrbí. Oni mají jenom jednu silnou přesilovkovou řadu, jejíž členy zde nebudu jmenovat, řekněme z pověrčivosti ;), protože i ta by pak mohla mít štěstí, a to by byl panečku průůůůů……van v české kotlině, tedy samozřejmě v české kabině.

Ale po přežitých útrapách jsme si, tedy my diváci, zaslouženě oddechli. Ve druhé třetině totiž naši hráli celkem minutu a půl ve třech proti pěti, a sotva to oslabení skončilo, hrdinný Michal Řepík naskočil plný čerstvých sil z trestné lavice přímo do samostatného nájezdu, a vsítil. To byl baladický pocit pro nás Liberečáky, kteří i jemu vděčíme za loňský titul. Takhle se to hraje, pánové! To se máme, my, kteří o tom můžeme jenom kecat u kafe.

Zvláště, když jsme, tedy já, vy, a naši hokejisti, porazili Francii 5:2 a to ještě při jejich hře bez brankaře.

Dneska je úterý 15. května a pro nás invalidní důchodce nejspíš opět bude bezvadný hokejový den, protože hraje Kanada, a já se vám přiznám k jedné věci. Kdykoli se schyluje k hokejovému zápasu Kanady, a je úplně jedno s kým Kanada hraje, vždycky si vzpomenu na písničku Ivana Mládka nazvanou Lulu z Honolulu, respektive na následující část jejího textu:

Důležitý čtvrtý zápas
my a Kanada,
lidé křičí, strašný nervák,
a mně napadá
copak asi dělá
moje sladká Lulu
z Honolulu.

Jak nad tím tak přemýšlím, nevím, jestli vůbec někdo někdy napsal nějakou píseň, ve které by byl třeba jen zmíněn vztah naší reprezentace a sovětské, dnes tedy ruské hokejové Sborné,  ale zároveň asi chápu důvody, proč se tak nestalo. Tedy asi proto, že zejména v minulosti docházelo mezi českou a ruskou reprezentací k takovým nervákům, tedy extrémně vypjatým soubojům, že to nelze byť jen náznakem zaznamenat do žádné myslitelné partitury. A hlavně, taková písnička by jistě nebyla vtipná.

Ale dnes jsem zvědavý na zápas Kanaďanů s Nory, a jsem zvědav právě na to, jestli Kanaďané budou mít s Nory takovou práci, jakou jsme měli MY. (Heršof, to zní hrdě. A jak je to jednoduché, cítit se hrdě. Na něco, co funguje. Na něco, co přináší radost a úspěch. To se nám daří. Tedy to se mi daří. Raději budu psát jen o svých vlastních pocitech, aby to náhodou špatně nepochopil někdo, kdo má radost z neúspěchů, poněvadž i takoví lidé mezi námi, věřte - nevěřte, jsou. Ale nedej bože, když dvě minuty po začátku zápasu 0:1 prohráváme. To bych to nejraději vypnul, a odjel hodně, hodně daleko. Takový já jsem vlastenec.) Když už jsme se tak nějak tematicky dotkli těch písniček, je třeba zmínit, a aspoň u mě to tak funguje, že čím je výkon české reprezentace nejistější, tím méně mám náladu na zpívání. Výjimku samozřejmě tvoří česká státní hymna, kterou nezpívám ze zásady nikdy, protože neumím zpívat, a takový projev bych tedy pokládal za dehonestaci státního symbolu ze strany svých hlasivek. S tím souvisí, že člověk by se měl nejprve soustředit na reprezentaci sebe sama, a až potom na další druhy reprezentace. Zkrátka a dobře, pokud to neumíte, nezpívejte, což platí o každé činnosti, stran které včas a při zachování důstojnosti rozpoznáte, že jste daleko za ostatními

K hokeji, jakož i k mnoha dalším sportům, se váže sázení, ale, nesmíte se na mě zlobit, přesto, že mám tu drzost považovat se za až fanatického příznivce českého sportu, sázet na sport nikdy nebudu, a ani to nikdy nebudu podporovat. Jednoduše nejsem příznivcem sázení, jakkoli vím, že finanční stránka sportu je se sázením úzce spjata. V rámci šíření svých názorů nehodlám sázení na sport popularizovat, a vysvětlím, proč.

Tak, jako je mi blízké porozumění sportovcům, tedy hokejistům, kteří spíš baletili na ledě, než aby sváděli tvrdé souboje, v nichž by mohlo jít o zdraví, a v horších případech i o život, tak je mi bližší porozumění sportovcům po kariéře, než sportovcům během jejich kariéry. To znamená, že jsem pro hledání jiného způsobu, jak jim pomoci žít s vědomím, že to, co dělali, mělo dlouhodobější vnímatelný smysl i pro ně jako sportovní důchodce, než je okamžitý příjem ze sázek. Podle mého odhadu totiž ty peníze ze sázení mnohdy končí úplně jinde než u těch, kteří by měli být podporováni.

Jo, a s tím baletem na ledě, který už se dnes k hokeji nedá přirovnat, souvisí i to, že mizí krása hokejové techniky, a když se náhodou někdy ukáže, tak je zaobalená ve změti hrubých ovlivnění jednoho hráče druhým. Hrubost ve sportu obecně přináší zranění, která jistě nevyhovují žádnému z klubů.

A když už jsme tak nějak u toho, napadá mě snad až nemístně filozofická otázka, jestli vůbec jsou mezi hokejisty básníci, nebo alespoň umělci obecně.? Ze zkušenosti vím, že hokejisté nezřídka seriózně přistupují ke slečnám s uměleckým nadáním různého druhu, poněvadž i modeling je vlastně umělecká prezentace tvůrčí invence autorů módních kolekcí, že J, ale mě by zajímalo, jestli i hokejisté nejsou jenom ti necitové a ranaři, jak se to jeví při pohledu na současnou hokejovou hru.  Zkrátka se zamýšlím nad tím, jestli i mezi hokejisty jsou poetičtí lidé, nebo jestli tu laskavou poezii každodenního života očekávají jen od svých protějšků. Tedy poezii a trpělivost, že, poněvadž tréninky jsou dlouhé, a zatímco z jednoho z té dvojice stříká pot dejme tomu v posilovně, tak ten druhý se může i nudit, a pochybovat o smysluplnosti vztahu se sportovcem, neboť to se týká všech intimních vztahů všech sportovců. Ale to už je tak trochu jiná kapitola.

Apropos, dalším tématem jsou fauly, což je mimochodem náš tematický návrat ke hře Kanady, neboť právě v Kanadě se nezrodil jen fenomén hokeje coby strhujícího divadla, ale také fenomén faulu, coby příležitosti k přerušení hokejového zápasu, a čas od času i jeho zpestření pěstním soubojem, a to povětšinou mezi hokejisty, kteří nejsou ani tak dobrými hokejisty, jako dobrými boxery. Ovšem je pravda, že v poslední době se nám i ti boxeři postupně učí hrát hokej, poněvadž pochopili, že se bez toho na ledě neobejdou.

Dalším nešvarem je píchání holí, což je zase pro změnu ruská móda.

Ale vraťme se k faulům. Co rozhodčí vidí, to se potrestá, co rozhodčí nevidí, to jako by se ani snad nikdy nebylo událo. Zejména v některých zápasech. Sice se už situace v mnohém zlepšila, protože asi někomu jde o to, aby na tom hokeji nebylo tak vidět, jak moc je pro jednotlivé zúčastněné strany, důležitý úspěch. Naštěstí tedy díky těm kamerám, a díky mocnému halasu kvůli každému faulu, který nebyl viděn, a přitom byl evidentní, se situace markantně zlepšila.

Tím spíš mi vrtá hlavou, proč se kamerám, tedy záznamové technice, respektive jejímu používání při rozhodování, tak moc brání ti, kteří rozhodují o dění ve fotbale.?

Jo vidíte, skrz samou filosofii bych přišel o hokej.

Na konci druhé třetiny byl dvakrát vyloučen Nor Mathis Olimb a Kanada dala v přesilovkách dva góly. Teď už je to 4:0. No vážně, já to nechápu. Ti Norové jsou oproti zápasu s naší reprezentací úplně zpomalení. Náš tým nad nimi s vypětím všech sil vyhrál 2:1 v prodloužení, a ve dnešním zápase jsou Norové tak vyčerpaní, že se nejsou schopni ani dostat na kanadskou polovinu, natož tam delší dobu hrát s pukem. Možná má Norsko s Kanadou nějakou tajnou bilaterální dohodu J, ale podle toho, jak se Norové pohybují, bych spíš řekl, že jim někdo v Kanadě na dálku přivřel kyslík, asi tak, jako se v Evropě čas od času na dálku přivírá plyn.

Mimochodem, o přivírání kyslíku bych já se svou DMO kvadruparézou mohl dlouze vyprávět. Ovšem tuším, že by mne poslouchal jen málokdo.

Dnes je 16. 5. 2017

Na základě našeho zápasu se Švýcarskem jsem poprvé v životě využil služeb kafe baru s obří nástěnnou televizí. Takže jsem se pohodlně uvelebil, objednal jsem si mok, mile jsem poděkoval za nadstandardní obsluhu, poněvadž se svýma lachtaníma rukama si židli neodsunu, ani kdybych stokrát chtěl, a když už bych to snad dokázal, tak určitě ne bezhlučně, což by pochopitelně rušilo hosty…… Takže jsem se pohodlně usadil ……, zápas začal……, srknul jsem jednou………, srknul jsem dvakrát, a už jsme tam měli gól, takže jsem upadl do hlubokého šoku, ze kterého jsem se už do konce zápasu nevzpamatoval, protože nakonec  jsme prohráli 3:1, s tím, že za nás se čestně trefil Slávista Červenka. No a takhle se tedy o vyhnutí se čtvrtfinálovému zápasu s Ruskem rozhodně nebojuje. Naši byli všude o krok pozadu, bylo na nich vidět vyčerpání.  A navíc mi totálně zhořkla káva, tedy v ústech. Ztuchlá doufám nebyla, ale jméno servírky pro jistotu zjišťovat nebudu.

Jedním dechem dodávám, že jsem, jak doufám nezlomným, českým fanouškem. Kdybych nebyl, rozhodně bych se během zápasu nejednou ptal, kolik českých hráčů má konto ve Švýcarsku. Ale o to asi nejde. Čeští hráči byli skutečně unavení, a pokud nemáme jiné, při nejmenším stejně dobré a současně méně unavené, pak nezbývá, než konstatovat, že nám světový hokej poněkud ujíždí.

Takže k zápasu našich s Ruskem opravdu dojde, a nám nezbývá, než odhadovat, kolik minut vydrží naše hokejová družina odolávat nadání a vytříbeným schopnostem ruských hráčů. A že jejich schopnosti skutečně vytříbené jsou, to už jsme na tomto mistrovství viděli.

Dnes je 18. 5. 2017

K souboji našich s Rusy, který můžeme zařadit do proslulé kategorie našich národních dějin, nazvané kýmsi Naše slavné prohry dojde k tomu, že v semifinále se utkají Kanada s Ruskem a Švédsko s Finskem.

Když si vzpomenu, jaký byl náš národní postoj k finským hráčům po té, co je před pár dny Češi porazili, je mi pojednou velice smutno. Oni umí hrát hokej na světové úrovni, a mně je smutno z toho, že v České televizi byl tvrzen opak. Moje zkušenost říká, že když to na začátku s týmem vypadá bledě, tak to mnohdy může dopadnout dobře, zatímco, aby se tak řeklo, rozjetá mašina se může na konci velice rychle zastavit, a nezřídka se tak i děje. Stačí, když se po úvodních vyhraných zápasech ty dva poslední prohrají, a neúspěch je hotov. Teorií na téma načasování formy je jistě mnoho, a dalších, tím méně amatérských není třeba. Přesto jsem si jednu dovolil.

A ještě jedna poznámka, tentokrát na téma proč se mistrovsví světa v ledním hokeji koná v květnu, tedy v době, kdy už se opalují i ti nejzimomřivější z nás, a hráči mnohdy pod nohama marně hledají led, tedy kvalitní led, na kterém lze po dobu sto dvaceti minut hrát regulérní hokej, takže v momentě, kdy se má skutečně ukázat, který národní tým je opravdu nejlepší na světě, vlastně mnohdy nelze dosáhnout regulérních podmínek. Připadá mi to stejně nesmyslné, jako fakt, že britská fotbalová Premier League ignoruje sníh a mráz, a na hráčích je nezřídka vidět, že se v hustém sněžení téměř nevidí, a bez ohledu na čas by nejraději odešli ze hřiště na tradiční britský čaj o páté, zvláště pak ti hráči Premier League, kteří pocházejí řekněme z jižní Afriky a tudíž je jim zima i tehdy, kdy se běžný Londýňan potí.

Á propos fotbal, tomu je ve všech sportovních televizích dána oproti ostatním sportům taková porce času, že mě to až zaráží. Na druhou stranu chápu, že fotbal lze hrát téměř kdekoli na zeměkouli, a tudíž je relativně velice snadné ho zpopularizovat. Na druhou stranu hokej je z hlediska vstupních nákladů hra velice drahá, a to tím dražší, čím je tepleji. Proto je také tradice hokeje rozvinutá převážně v těch zemích, kde alespoň občas mrzne, což lze tedy tvrdit i o České republice.

Kromě ledu je pro příjemný zážitek ze hry nutno investovat do chráničů všech částí těla, aby se při současné benevolenci faulů hráči nezabili již při prvním zápase. Mimochodem, s tou hrubostí v hokeji naprosto nesouhlasím. Když první čeští hokejisté ( bylo jich 8, z toho tři vysokoškolsky vzdělaní) v roce 1909 reprezentovali naši zem na hokejovém turnaji ve švýcarském Chamonix, o takové tvrdosti jakou známe dnes, nemohlo být ani řeči. Dokážete si snad představit, že by tehdejší náš brankař Josef Gruss byl po turnaji ještě schopen důstojně vykonávat dvě lékařské profese, tedy pracovat jako gynekolog a porodník? Po kolika ranách pukem do hlavy - dnes pochopitelně kryté helmou - si myslíte, že se člověk může úspěšně živit jako právník, jak činil Jan Fleischmann, který tehdy samozřejmě hrál bez jakékoli pokrývky hlavy? Tak to vidíte. Hokej nám tvrdne, a my měkneme. Ale to je vedlejší. Pro úplnost dodávám, že dalšími členy české reprezentace z roku 1909 byli Otakar Vindyš, Ing. Ctibor Malý, Boleslav Hammer, právník, Jaroslav Jarkovský a filmový režisér Jan Palouš. Tito pánové byli nazýváni hokejovými mušketýry.

Ovšem teď se zase vrátíme k mistrovství světa.

Dnes je 20.5.2017 a jak tak sleduji ten zápas Kanady s Ruskem - při čemž mužstvo Kanady je bráno jako domácí, což je pro mne z geografického hlediska nesmysl, protože se hraje v Kolíně nad Rýnem, a Moskvané to sem mají rozhodně blíž, než obyvatelé Ottawy. Ale v tom bude, jak tuším, zase nějaká ta sportovní diplomacie, která se nám již v minulosti tolikrát projevila.

Nicméně věnujme se zápasu. Je to jako obvykle samý hit, ovšem nikoli hit hudební, nýbrž hit o mantinel. V jednom jsou oba soupeři rovnocenní, a to je tvrdost hry, která byla vždy oběma těmto hokejovým školám vlastní. I když tedy řekl bych, že Rusové vzhledem k rychlosti kanadské hry nemají čas na své oblíbené fauly holí.

V polovině zápasu se nám začínají objevovat pěstní souboje. Kanada hraje přesilovku, a Rusové samozřejmě chtějí ukázat, že strávili ne právě málo hodin posilováním v boxerském stylu.

No, a to je právě to, co podle mého názoru k hokeji nepatří, ale když už box je součástí hokeje, tak se z českého pohledu nedá dělat nic jiného, než se tomu přizpůsobit.

Komentátoři České televize po druhém gólu Rusů náhle přišli na to, že Kanaďané náhle nemají sílu na svůj silový hokej, protože v první části zápasu hráli příliš do těla soupeře.

Tak, a jsme u toho. Buď dělám box, nebo hraji hokej, že ano pánové. Obojí dohromady nelze. Anebo lze, ale pak obojí ztrácí na půvabu.

Ovšem třetí třetina se jasně stala kořistí Kanaďanů, a z jejich rychlé, přesné hry, na kterou pro změnu nedokázali reagovat Rusové, vyplynuly čtyři branky.

Pouze na okraj poznamenejme, že oproti zápasu našich s Ruskem, kdy když už naši náhodou vystřelili na ruskou branku, tak obvykle zlomili hůl, a nebo branku vůbec netrefili, čímž ruským hráčům dost pomohli, tak v tomto zápase Kanada - Rusko následuje akce za akcí a to oboustranně. Prostě je vidět úplně jiná rychlost, dynamika a odhodlání, než jaké předvedl ve čtvrtfinále náš tým, při tom Kanaďané i Rusové dnes působili v okamžicích svých šancí poměrně dosti klidným dojmem. Po urputném boji, při němž „hořel led“ se prvním finalistou stala Kanada.

Druhou semifinálovou dvojici utvořilo Švédsko a Finsko. No to nemuseli jezdit do Německa. To si to mohli rozdat doma ve Stockholmu, a po zápase si mohli dejme tomu na usmířenou pustit skvělý film Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. I když Finové by s takovým řešením asi stejně nesouhlasili.

Zápas jsem nesledoval, jsa znechucen nepotěšujícím výsledkem naší reprezentace, ale vím, že Švédové vyhráli a postoupili do finále, kde se tedy utkají s Kanadou.

Nerad bych se nějak holedbal, nesázím (ani na sport, ani brambory na balkóně), a rozhodně nemám typerské ambice, ale když jsme víkend před mistrovstvím světa při rodinné oslavě debatovali o konečném pořadí našeho týmu, pronesl jsem s jistým realistickým smutným podtónem, že naši budou zase nejlépe sedmí. A dnes se dovídám, že to tak dopadlo. Kdepak. Jak nás historie učí, nám musí jako národní sportovní úspěch postačovat fakt, že jsme v padesátých letech minulého století učili Rusy hokej hrát. Pokud tedy ruský hokej právě neprožívá krizi. Tak to alespoň vypadá při porovnání let, kdy naše reprezentace vybojovala tituly mistrů světa. (Nebo že by to byla, tedy pro nás Čechy šťastná, náhoda? Tedy jsou lidé, kteří tvrdí, že náhoda neexistuje. A nejspíš to myslí tak, že neexistuje ani ve sportu. Nad tím, jak se na celou věc dívali ti, jimž bylo zakázáno reprezentovat z politických důvodů, dnes už raději ani nepřemýšlím. Naštěstí už je jiná doba.)

Neubráním se však konstatovat, že je to smutek, když si uvědomíme, že prostě dlouhodobě nemáme čemu jinému fandit, než tomu hokeji. Fotbalisté, ačkoli je jim dán ohromný mediální prostor, v poslední době nedokázali nic zvláštního, a já jistě nejsem takový ignorant, že bych si úspěchu nevšiml. (Například úspěchů českých tenistek si všímám pravidelně, a velmi rád. Bohužel si však také všímám toho, že je jim vyhrožováno fyzickým napadením, ba dokonce znásilněním……. To je zajímavé, že dejme tomu hokejistům takto nikdo nevyhrožuje. Nebo alespoň o tom nevím. Inu, to je ta lidská malost.)

Nemám moc rád teoretizování, a výroky sportovních funkcionářů nemám rád už vůbec, ale zaujala mne poznámka Slavomíra Lenera, kterou reagoval právě na náš letošní národní neúspěch. Za dob hokejistů, jakými byli např. Robert Reichel, Jaromír Jágr, Vladimír Růžička, bratři Strakové…… činila hokejová základna šedesát tisíc dětských hokejových nadšenců. Dnes je takových adeptů kolem šestnácti tisíc. A bylo konstatováno, že ti, kteří dnes hokej hrají, nebo se na různých úrovních hrát snaží, nejsou dostatečně kreativní. To, bohužel, domnívám se, platí o celé naší společnosti. Z toho tedy nelze vinit jen trenéry mladých sportovců. Obecně vzato včetně mne jsme líní myslet, jsme líní udělat něco, co je mimo rámec své povinnosti, a navíc se bojíme takto jednat. (Aby se tak řeklo, čest výjimkám a padlým.)

Mistry světa se nakonec stali Švédové, takže nejlepší pro letošek nejsou ani Kanaďané, ani Rusové, kteří byli druzí a třetí. Kanaďané si myslí, že NHL se nemusí kvůli olympijským hrám přerušovat, poněvadž právě v NHL jsou podle nich shromážděni nejlepší hráči. Tento pohled ale jednoznačně degraduje národnostní cítění a vnímání smyslu národních reprezentací tak, jak k tomu byli po dlouhá léta hráči vychováváni. Věřím, že v porovnání s protekcionizmem zvítězí Pierre de Coubertin a jeho olympijský duch.