Pár vět o hrdosti

Úvodní stránka » Aktivity » Pár vět o hrdosti

Ve středu 23.7.2015 jsem se konečně odhodlal. Ptáte se k čemu? Hned odpovím. Odhodlal jsem se využít tramvajovou linku vedoucí mezi dvěma severočeskými „velkoměsty“, totiž mezi Libercem a Jabloncem.

Ten plán mi v hlavě uzrával už od zimních měsíců, ale musel jsem počkat na dokončení rekonstrukce zmíněné trati. Provoz zde byl opětovně zahájen 17.7.2015

Po dlouhém odhodlávání jsem si tedy Na Rybníčku „mávl“ na řidiče linky č. 11, a vyrazil za hranice všednosti. Opravdu jsem se cítil jako jedna z těch osob, které soukromě, tedy bez podpory státní politiky, vyrazili do vesmíru. Tak nový a plný nespoutaného očekávání ten pocit pro mne byl. Meziměstské spoje tohoto druhu jsou bezpochyby vynikajícím, leč pochopitelně ne právě levným řešením, které je v porovnání s vlakovým spojením fyzicky přístupnější, a zřejmě i levnější. Vraťme se však k mým pocitům z toho dne. Podobně jako já v těch okamžicích se museli cítit i první pasažéři přepravení podmořským tunelem spojujícím britské město Folkestone s francouzským přístavem Calais. Já jsem se ale na rozdíl od těchto pasažérů nemusel cítit jako krtek pod rentgenem, protože jsem si pro svůj výlet vybral nádherný slunečný den, skýtající jistotu příjemného zážitku.

S očima vykulenýma tak, že bych zmátl snad i odborníka na Basedowovu nemoc – vím, že člověk by si neměl dělat legraci z nemocí, ale na druhou stranu lidé, kteří baví náš národ tvrdí, že humor je vážná věc. Humor lze zřejmě hledat v každém tématu. Horší to však je s jeho nacházením, což se každému nedaří. Ale to už zase odbočujeme, a jelikož jsme vlastně v tramvaji, neměli bychom si odbočovat, kam se nám zlíbí.

Tak tedy řekněme s očima navrch hlavy jsem sledoval sluncem zalité zátočiny trati, po které jsem ještě nikdy nejel. Navíc bylo takové vedro, že se koleje málem zauzlovaly, takže pan „strojvedoucí“ musel postupovat k cíli velmi obezřetně. Občas to pod námi luplo, sem tam to až zlověstně železitě prásklo, takže skutečnost, že s námi nejel ani jeden zhýčkaný japonský turista vybavený všetečnou kamerou, lze v konečném součtu považovat za vysloveně pozitivní, protože ten by byl určitě v šoku. Anebo by naopak nebyl v šoku, a po celém Japonsku by radostně rozhlásil, jakou že to na severu Čech mají úžasnou „práskací“ atrakci. Odhalili jste mne tím, že jste jistě rozpoznali mou neznalost japonské mentality. Skutečně nevím, jak by to celé dopadlo, být tam ten Japonec, a jaký by to mělo vliv na turisty ze země vycházejícího slunce. Jisté a nadevše logické však je, že tramvaj s mou osobou na palubě skončila šťastně na konečné v jabloneckých Tyršových sadech. Cesta z Liberce do Jablonce vystavěná s využitím mostních konstrukcí a různých jiných cestářských vychytávek jistě není jednoduchým počinem. Příčinou záškubů, jimiž byla naše jízda ozvláštněna, je jistě nejspíše geologická nestabilita podloží, a když si uvědomím, že jsme možná cestou přejeli několik zkamenělých prehistorických zvířat, nemohu se na zhotovitele trati pro její mírnou zvlněnost hněvat ani náznakem. Uvědom si, Čecháčku, že nejedeš v Shinkansenu, a upokoj své rozklepané sádlo., říkal jsem si v duchu, a představil si indické meziměstské spoje, kde nejen, že mnoho cestujících nesedí, protože zkrátka pro samé spolucestující nemají kde sedět, ale jsou dokonce rádi, když stojí pouze na vlastních nohou, tedy že ne stojí na nohou někomu jinému, nemluvě o situaci, kdy by jejich nohy byly podložkami pro jiné cestující.
Jsa naprosto kliden jsem se tedy ocitl v jabloneckých Tyršových sadech. Je to opravdu krásné místo k odpočinku plné cestiček, laviček…… Jen doufám, že tam mezi těmi lavičkami není moc psích sračiček, tedy když už jsme v tom rýmování. Já osobně jsem tam do žádné nevjel.

Kam jsem naopak vjel, to bylo centrum města, do něhož jsem zamířil ulicí Budovatelů – ze které se evidentně vytratil veškerý budovatelský duch, což bylo asi tím čtyřicetistupňovým žárem – na Anenské náměstí. Tam jsem si nevyhnutně vzpomněl na přísloví Svatá Anna, chladna zrána, a zatoužil po tom, aby se v Jablonci skokově ochladilo o dvacet stupňů, což se mi pochopitelně nesplnilo, čemuž se nelze divit, protože takové blaho nedokážou zařídit ani ty nejhezčí televizní meteoinformátorky, a Svatý Petr na mé nářky pranic nedbal.

Mimochodem, mám pocit, že kdyby se toho dne v jabloneckých ulicích dělal konkurz na moderátorku, jeho organizátoři by určitě neodjeli zklamáni, tedy alespoň pokud jde o estetická hlediska.
To už jsem však opět neplánovaně odbočil, čehož ovšem naprosto nelituji, protože život je plný nečekaných odboček, a každý dobrý řidič ví, že právě nečekaná odbočka nezřídka odhalí nejsnazší cestu k cíli.

Neodklánějme se tedy od původně vytčeného cíle a pusťme se dále po dláždění.

Má pouť následně pokračovala ulicí Soukennou přes Dolní náměstí, a v tropickém vedru jsem na jedné z vyšších budov zahlédl nápis Muzeum. Vsugeroval jsem si, že právě toto místo se mi pro zbytek odpoledne stane oázou klidu a, tedy alespoň relativního, chladu. Nemluvě ovšem o kulturním významu celé mise, který se chystám vyzdvihnout v příštích řádcích.

Přišupajdil jsem k bezbariérovému vchodu do muzea, konkrétně vzato do Muzea skla a bižuterie. Bezbariérový vchod je sice příkladně bezbariérový, ale dveře byly rovněž příkladně zavřené. Ani jsem se nedivil. Plácek před muzeem je totiž místem srazu místních výhradně černovlasých teenagerů, kteří mají ke sklu a bižuterii jistě velice kladný vztah, ale na druhou stranu považují za zbytečné platit za vstupenky, a chodit se dívat na skvosty, které proslavili tenhle region. Mám své neblahé zkušenosti s nechtěnou přítulností určitých typů lidí, a proto jsem je nepožádal o pomoc. Naopak jsem na informačním panelu na zdi muzea zahlédl telefonní číslo, které mi bylo na první pohled velmi sympatické. Vytočil jsem jej tedy, a ze druhého konce linky se ozvala mladá dáma, která když zjistila, že jsem vozíčkář, mi velmi sympaticky oznámila, že hned někoho pošle, aby mi otevřel. A vskutku. Za pár chvilek se za sklem dveří objevila svižná brunetka. Otevřela dveře, a s omluvami mne vpustila do toho Chrámu třpytivé dokonalosti. Konstatoval jsem, že se určitě nemají za co omlouvat, a vyjádřil své nadšení z toho, že se vůbec mohu do takovéhoto muzea dostat, protože ne vždy byly pro vozíčkáře přístupy do veřejných budov tak snadné. Samozřejmě i v tomto ohledu je ještě co zlepšovat, ale to jsem jim logicky neříkal, protože to nesouvisí s tématem.

Namísto toho mi velmi milá slečna pokladní podala lístek a reklamní materiály, načež mne velmi pozorně dovedla k výtahu, počkala, až nastoupím, doporučila mi, do kterého patra mám jet, a ještě mi ve výtahu smáčkla tlačítko s číslem daného patra. No pánové, takovýhle servis nemá ani Tomáš Berdych. (Myslím mimo kurt.)

První skleněný monumentální výtvor, který jsem zahlédl hned u pokladny, byly úchvatné skleněné večerní šaty v životní velikosti z dílny proslulé módní návrhářky Blanky Matragi, které tato světoznámá osobnost vytvořila v roce 2012 na mezinárodním sklářském festivalu v Novém Boru. Jejich fotografie je dohledatelná na internetu. (Kdo se pídí, najde.)

Pak jsem se tedy ocitl ve čtvrtém patře muzea, a rozhlížel se jako ta pověstná Alenka v říši divů. Fotit se tam nesmí, což je pochopitelné, kdyby povolili focení, tak by se při současné popularitě kradení mohlo stát, že by tu do roka a do dne nebyl ani jeden exponát, a tudíž ani jedna paní kurátorka. No a uznejte sami, že já malý, drobný osmdesátikilový obdivovatel umění si nemohu dovolit připravit ty dámy o místa tím, že bych zákaz focení porušil. Kdepak, politiku zaměstnanosti já podkopávat nebudu. To už ale zase odbíhám od tématu.

Na úvod je třeba poznamenat, že kromě bižuterie jsou tu i v poslední době tolik oblíbené mince. Nezjišťoval jsem, jestli se tu ty mince i prodávají. Jejich prodej však bude spíše doménou různých více či méně renomovaných obchodů. Úkolem muzeí je, pravda, shromažďovat, nikoli rozprodávat. Navíc i cena historické paměti se odvíjí od nabídky poptávky a politiky v daném teritoriu, takže hodnota muzejních exponátů je vždy proměnlivá

Já však začnu, tedy alespoň se pokusím začít, od popisu nejstarších šperkařských nástrojů, jimiž jsou například mechanická mačkadla, kleště a minykahánky, protože k výrobě bižuterie je odedávna až podnes potřeba oheň. Oheň, jímž se skleněný materiál nataví, kleště, jimiž se eventuálně odstřihne, a různé špachtle, jimiž se tu připlácne a tam popošoupne podle momentálních módních trendů.

Hlavní věc je ovšem mačkadlo perlí a knoflíků, jímž se i v dnešní době vtiskává šperkařskému výrobku základní tvar. Dále jsem viděl pracoviště domácího skláře, na němž tento prováděl vinutí a foukání skleněných výrobků, čili sklářský stůl, vybavený šlapacím měchem. Mezi skvosty této výstavy a důkazy, že názornost pronikla i do výuky výroby bižuterie, je sametem potažená deska, na níž je knoflík ve všech stadiích je ho výroby. Tou se prezentoval Franz Zasche již v roce 1875, tedy v pro nás neuvěřitelném dávnověku. Také jsou tam znázorněny postupy výroby brože a náušnic tak, jak byly ve zmíněném roce uplatňovány.

Pokud se zadumáme nad smyslem výroby bižuterie, dojde nám, že bižuterie, ať se to komu chce líbí, nebo ne, je vlastně pouhou náhražkou dokonale opracovaného, a nezřídka velmi drahého, přírodního materiálu.
A teď ruce na srdce, pánové. Představme si, že vaše manželka, přítelkyně, nebo chcete-li přítelkyně vašeho nejlepšího přítele, jest esteticky zhodnocena tím nejdokonaleji opracovaným šperkem z té nejkvalitnější slonové kosti. Nádherná představa, že? Budete ji pokládat za bohyni, nosit ji na rukou až do propuknutí housera, líbat ji dokud vám nevyprahnou rty…
Jak by se vám však líbila vaše manželka, přítelkyně, nebo chcete-li přítelkyně vašeho nejlepšího přítele, kdyby byla esteticky zhodnocena tím nejdokonaleji opracovaným šperkem z té nejkvalitnější kosti psí? Jak se Vám líbí tahle představa? Že je naprosto eklhaftózní, a degradující veškeré vaše estetické i erotické cítění? Situace evokující myšlenky na odluku, ba přímo rozvod? Na rozchod?…
Ale proč, přátelé? Víte, kolik slonů by se zachránilo, kdybychom pochopili, že dokonalé napodobeniny a náhražky jsou vlastně ekologicky citlivými řešeními. A kromě toho, Číňané psy dokonce jedí, a nejen to. Jejich maso považují za kulinářskou specialitu. Nevím sice, jestli si vyrábějí ze psích kostí šperky, ale vím, že kdyby se z takového jednání vytvořil trend, budeme to dělat my všichni.

A v tom je právě hodnota, ba smysl bižuterie. Vytvořit dokonalou a žádanou náhražku přírodního materiálu.

Bižuterie ovšem je odvozena od skla, u kterého musíme začít i my.

Tak tedy: Výroba skla v českých zemích je datována od první poloviny 15. Století. Já se však, když dovolíte, zaměřím na mnohem mladší historii, a tedy na to, co mne v muzeu zaujalo. Nekladu si dnes totiž za cíl suchopárně historizovat. Chci zde spíše složit hold tradiční české šikovnosti a upozornit na to, že sklářství bylo a zůstává jednou z nemnoha českých domén, jakkoli nelze zamlčet, že prvními sklářskými mistry pracujícími v příhraničních oblastech Čech byly Němci, kteří sem přišli na základě dohod s panovníky vládnoucími na českém území.

Pokud Vás, milí čtenářové, zajímá přesný postup výroby bižuterie, garantuji Vám, že se dá dohledat na internetu, a já je z jistých důvodů nechci opisovat. Je sice pravda, že jsem svého času byl v tanvaldské sklárně, a viděl jsem celý postup výroby skla, jak jsem ale naznačil, nechci nudit kopírováním toho, co si lze přečíst na více internetových stránkách. Naznačím jen, že vyfukování skla je něco, co mne naprosto fascinuje, a jeho broušení považuji za zázrak. Věřím, že mé poznámky o výrobě skla nebudete pokládat za příliš odtažité, neboť se jistě shodneme na tom, že bižuterie se sklem souvisí, a to kromobyčejně úzce.

Teď tedy s dovolením budu psát o tom, co jsem si na výstavě přečetl.

Mezi léty 1920 až 1935 Černé sklo imituje původní přírodní organický materiál – granát, neboli černý jantar. Název byl odvozen od starofrancouzského názvu jednoho z nalezišť na pobřeží Středozemního moře, kde byl získáván již Římany. Ale onen starofrancouzský název si nevybavím, ani kdybyste mne zabili. Tak to, prosím Vás, nedělejte. Stran získání zmíněné informace je to zbytečné. Nejsem totiž, jak se říká, políben francouzštinou, a tedy nejsem odborníkem na francouzské klíče, polibky, polévky, vína, natožpak na starofrancouzské výrazy.

Ale vraťme se zpět k jantaru. Neprůhledný černý kámen vsazený do šperku měl, a dosud má, pro své nositele i význam amuletů. Měly a mají je chránit před chorobami.
V průběhu 19. Století se začaly zhotovovat imitace jetových šperků z vulkanitu, pryskyřice, ale především z černého skla. Nejprve se výroba skleněné a černé bižuterie imitující jet rozvinula ve Francii, ale záhy se rozšířila i do Jizerských hor, především do Smržovky a jejího bezprostředního okolí.

Toto vše jsem psal z toho důvodu, že mne zaujal jeden vystavený exponát, a sice státní znak Rakousko – Uherska, tedy dvouhlavý orel vyrobený právě z černého skla. A právě v severních Čechách, které byly těžištěm ekonomiky Rakousko – Uherska. V současné době nám zbývá jen slzet a vzpomínat na ty staré, krásné časy vlivu a blahobytu. I když chroničtí optimisté tvrdí, že české sklářství a šperkařství se opět vzmáhá oslovujíce kdysi ztracené trhy. A to je velmi potěšující, protože, jak my ekonomové víme, není důležité pouze dobře vyrobit, ale také dobře prodat.

To jsem se však zase trochu odchýlil od tématu. Pokud jde o černé sklo, viděl jsem tam také želvu vyrobenou z tohoto materiálu. Ovšem želva, pokud vím, není státním znakem žádného státu, takže jsem ani neodhadoval, kdo ji nechal vyrobit.

O sponách a hřebenech do vlasů, jakož i o šatových ozdobách se snad ani rozepisovat nemusím. Přiznám se, že to není právě moje téma. Zaujala mne však taštička zvaná Pompadůrka¸ evidentně inspirovaná známou francouzskou šlechtičnou. Avšak jediným pravým odborníkem na Madame de Pompadour, jakož i na francouzský královský dvůr a intriky k tomuto dvoru neodmyslitelně patřící, byl francouzský spisovatel a pábitel Alexandre Dumas starší, který tak dlouho dumal, až na tato témata napsal mnoho románů. Některé z nich jsem i četl, ale snad právě proto mi ostych nedovolí rozpřádat zde pokusné teorie o vlivu černého jantaru na jmění Madame de Pompadour, jakož i o vlivu Madame de Pompadour na světovou módu. (Mimochodem, jeden ze současných pánských módních účesů nese právě název Pompadour, což tedy já, který se češu kapesníkem, nemůžu pochopit.) Z toho důvodu jsa mírně pohoršen opustím téma jantaru, a budu se věnovat dalšímu z obchodních artiklů, jimiž jablonecká bižuterie obohatila světové trhy.

Za nepostradatelné zdobné doplňky hinduistických žen v Indii byly považovány skleněné broušené náramkové kroužky tzv. bangle, které se nosily vždy v páru, a užívaly se rovněž jako talismany a obětiny. Pestrobarevné skleněné náramky z Jizerských hor nahradily kolem roku 1880 drahé keramické bangle z Číny. (Utahování opasků je, jak vidno, mnohem starší, než někteří čeští ekonomové, a dá se na něm zjevně i vydělat. Ale to zase odbočuji.) Co však s tématem souvisí, je evidentní konkurenční boj, který se dnes vyvíjí spíše ve prospěch Číny. Levnější napodobeniny originálů jsou očividně dlouhodobě akceptovanými řešeními nákupů. Když nad tím tak uvažuji, myslím, že není zcela vhodné, abych se zde na tomto místě zabýval systémem burz, jakkoli právě burzy jsou místy, kde se ve vteřinách ovlivňují ceny komodit, sklo a bižuterii zřejmě nevyjímaje.

Vraťme se tedy k banglím. Místní skláři při jejich výrobě využili zkušeností získaných při výrobě tzv. ubrouskových kroužků, vyráběných již v prvé polovině 19. století na Jablonecku.

Na Jablonecku se bangle zdobily broušením, litím, malováním, a v neposlední řadě zlacením. Stran výroby banglí byly dokonce zakládány filiálky přímo v Indii.

Ne, že by právě bangle byly tak výrazným obchodním artiklem, abych je musel nějak přehnaně opěvovat. Chtěl jsem na nich pouze demonstrovat nezlomného obchodnického ducha té doby.

A nyní pojďme dále.

Viděl jsem také šaty, jimiž se výrobci bižuterie prezentují v současnosti, a nechci zamlčet pocit mírné nostalgie po časech předcházejících Sametové revoluci, kdy byla od poválečných let neustále se vzmáhající Jablonecká bižuterie opravdovým fenoménem určujícím estetické trendy, a dokonale zvládajícím výrobu imitací přírodních drahokamů.
Po Sametové revoluci naši výrobci ztratili výsadní postavení specialistů, a s tím i mnohé trhy, což se stalo z důvodů uvolnění mocenských vazeb. Dnes se však česká šikovnost již znovu prosazuje, což je patrno i z mnoha výrobků vystavených právě v tomto muzeu. Mezi jinými jsem tam viděl i cenu udělovanou českým filmovým tvůrcům, tedy Českého lva, který právě tak, jako umění zdejších sklářů, je výrazem hrdosti na to, co český člověk dokáže, pokud není ubita jeho invence.
Porušujíce chronologii zmíním se o více než dvoumetrové skleněné fontáně z roku 1925, vyrobené ve sklárně v Dolním Polubném, která mne naprosto učarovala. Je více než dva metry vysoká, její spodní část je zhotovena z vertikálně orientovaných trubic různých průměrů tvořících vlastně ob vod tělesa, na které opticky navazuje blyštící se kalich, na němž pak pohodlně sedí ve žlutém skle vyvedený saxofonista. Přiznám se, že jsem pár chvil zkoumal, jestli to není vodník, ale pak i mně došlo, že žlutý vodník by byl nemyslitelnou představou i pro nadobyčej avantgardního prvorepublikového umělce.

Také skleněná šachová souprava z let 1929 až 1930 mne samozřejmě jako bývalého nadšeného, avšak bohužel nepříliš nadaného, šachystu nemohla nechat lhostejným. O její design se v Jablonci nad Nisou postaral Zdeněk Juna, a zhotovil ji Heinrich Hoffmann. I tento drobný detail svědčí o dobré prvorepublikové česko – německé spolupráci. Toto česko – německé spojení nad jedním uměleckým dílem jako by vyjadřovalo poselství, jež by se dalo shrnout do následujícího souvětí: Než abychom se hádali, přemýšlejme nad tím, co nás spojuje, a když už musíme stát proti sobě, tak jedině nad šachovnicí. Každodenní život lidský ani politický život však bohužel jistě nikdy nebyl, není, a nebude tak černobílý, jako je šachovnice. I každé umělecké dílo je vlastně otázkou kompromisu, není-liž pravda? Psychologové by mi zřejmě potvrdili, že všechno vychází z kompromisu a umění, či chtění na něj přistoupit. Umělecké dílo je, řekl bych, vyústěním touhy po konkrétním vyjádření pocitu, a má tu smůlu, že se mu daří pouze tehdy, pokud je pozitivně vnímáno. Snad si na tomto místě mohu dovolit i další odvážné tvrzení, a sice že umění je čistou esencí lidských schopností. Co však dělat tehdy, ptám se jedním dechem, jestliže se umění chopí neschopný člověk? Je snad možno jej od uměleckých snah odervat, a říci mu, že není hoden býti umělcem? Ne, něco takového v demokratických režimech rozhodně možné není. V takových režimech určuje hodnotu umění poptávka. A já se odvažuji doufat, že v našich zeměpisných šířkách není jediným kritériem ke stanovení hodnot.

Pokud alespoň z části sdílíte názor, jež jsem se právě pokusil popsat, pak jistě pochopíte také mou slabost pro Benátská zrcadla. Ono vůbec zrcadlo je věcí, která podněcuje k úvahám. Je plochou, jež jsouce nezakřivena odráží i takovou skutečnost, kterou začasté my sami vidět nechceme. Jakou nádheru však pro nás představuje možnost sledovat odraz reality v úchvatně zdobeném zrcadle Benátského typu. Není tedy divu, že právě taková zrcadla byla na Jablonecku vyráběna mezi léty 1756 – 1800, a že jsem repliku jednoho takového viděl.

V 19. století přišlo české sklářství a šperkařství o trhy na základě Napoleonských válek. Zvrat nastal po roce 1820, kdy přišel do módy biedermeier, a s ním barevnost, jakož i použití kovových ornamentů včetně fotografií, kterýžto nápad se mi velice líbí. (Asi si také nechám udělat nějakou tu skleničku s fotkou. A že je to narcistní chování? Ale jděte. Já si nepěstuji žádné narcisy. Mám jenom jeden kaktus a jednu kočičí trávu. )

Ovšem vraťme se ke sklu. Tento výše naznačený designový posun byl realizovatelný i na základě snah Friedricha Egermanna (1777 – 1864), který jako technolog - experimentátor vynalezl žlutou a červenou lazuru. Abychom, zabývajíce se sklářstvím na českém území, nevytvářeli dojem, že veškerý technologický vývoj zdejšího sklářství probíhal bez účasti Čechů, zmiňme si zde, že známý český sklář František Kavalír (1796 – 1853) vymyslel ve 30. letech 19. století první chemicky odolné sklo na světě, a vyvážel jej dokonce do Ameriky, což mne velmi překvapilo, protože v předminulém století jistě nebyla cesta přes oceán tak jednoduchou záležitostí, jako je tomu dnes.

Pokud jde o pocity, měl biedermeier vyvolávat dojmy klidu a uměřenosti, domácké měšťanské pohody a porozumění. Ovšem v době biedermeieru, který je historicky vymezen lety 1815, kdy byl Vídeňský kongres a revolučním rokem 1848. Při vší úctě k logice a řádu věcí mi ale do toho biedermeieru neštymuje jedna věc, a to Bachův absolutismus, který se údajně odehrával v téže době. Policejní slídění a represe, které byly pro Bachův režim pověstné, se mi zdají být dokonce v příkrém rozporu s biedermeierovskými hodnotami. Jak patrno, všechna pravidla asi neplatila pro všechny. Nelze se tedy divit, že i přes proklamovaný klid a uměřenost vyústilo politické dění v revoluci, v rámci které mnohé přírodní drahokamy i umělé šperky šokovým způsobem změnily majitele, čímž se opět dostáváme k původnímu tématu, a připomínáme si, že přínosem muzeí je hlavně to, že tamo vystavené exponáty zůstávají dlouhodobě na stejných místech, pravda s nuceným souhlasem těch, kteří odmítají pochopit význam světového dědictví a právě v muzeích kradou, co můžou, nebo se o to alespoň pokoušejí.

Pokud trochu změníme téma, můžeme se obrátit na fakt, že k 19. století neodmyslitelně patří i tzv. bílé sklo – zřejmě na mléko, ovšem právě mléko jsem údajně tvrdošíjně odmítal již coby kojenec, a zřejmě v tomto faktu lze spatřovat příčinu skutečnosti, že vystavené bílé sklo ve mně nezanechalo žádný výrazný pozitivní dojem, a proto mu zde věnuji jen těchto několik slov.

Nerad bych opomněl orientální motivy, které k nám pronikly také v průběhu 19. století. Jsou opravdu nádherné, a na základě inspirace přírodou nás v pozměněných podobách okouzlují dodnes.

O skle by se daly popsat stohy papíru. Zvláště, pokud by člověk byl odborník, tedy ne jako já. Bohužel se ale domnívám, že se blíží konec mé invence na toto téma. V tomto textu nenalézáte časovou posloupnost. Podněty jsou zaznamenány tak, jak jsem je, projížděje výstavou, míjel. Jistě uznáte, že nemohu opsat každou cedulku, na kterou mi padl zrak. Proto jsem také mnoho věcí v popisu vynechal, a dal Vám tak dobrý důvod jít, nebo jet, se do muzea podívat. Šlo mi především o to, vyjádřit obdiv a úctu k těm, kteří nás úžasnými způsoby přesvědčovali a přesvědčují, že sklo zdaleka není jenom od toho, aby stavaři měli důvod nechávat v budovách díry pro okna.

Tak zase někdy…