Občanské sdružení OBZOR

Jak mě málem zatkli v Polsku

Někdy v září mi přišla pozvánka od polské pobočky Svazu lidových vysokých škol na pracovní setkání a konferenci, která měla tentokrát být v srdci Pomořanska, v malém místečku zvaném Starbienino. Tato část Pomořanska se jmenuje Kašubsko a je to svérázný kraj se svou vlastní kulturou i jazykem. Ve Starbieninu je i sídlo Kašubské lidové univerzity, která organizuje nejrůznější typy kurzů pro širokou veřejnost nejrůznějšího věku. Všechny kurzy jsou akreditované a zdárně se zde organizují i rekvalifikace a výuka jazyků.
Konferenci s názvem Vzdělávání dospělých pro rozvoj venkova – inspirace z Evropy probíhala ve dnech 8.–10. listopadu 2009 a z větší části se jí zúčastnili zástupci zemí bývalého Sovětského svazu, Polska a jak jinak, my s Jarmilou. Tedy zástupci OBZORU a Akademie J. A. Komenského. Venkovský prostor je nám zcela evidentně velmi blízký, ale Sulina, která akci organizovala, byla nadšená mým příspěvkem o vzdělávání v rámci projektu EQUAL a brala jej jako možnost právě i pro ten venkovský prostor. Ještě, že jsem naše členy do toho projektu nahnala…

No, zážitky jsme měly nevídané. Vše začalo už 7. listopadu, kdy jsme na počest VŘSR vyrazily směr severovýchod. Na letišti byla fronta jako hrom, takže nám nezbylo než předběhnout frontu. Dostalo se nám kázání, že máme na letišti  být o dvě hodiny dříve atd. Byla jsem  nucena mladému kázajícímu  muži vysvětlit, že linka Ruzyně-Liberec ještě nelétá, tak ať sklapne. Což taky  učinil. Ale už při registraci byla letuška trochu nesvá, že nemůže najít návazný spoj, který jsme měly uvedený v elektronické letence. Tak ať se zeptáme v Mnichově. Totiž, dostat se do Pomořanska není tak jednoduché. Letecky to jde přes Mnichov a Gdaňsk. V Mnichově jsme tedy naklusaly k informační ceduli, kde stálo, že náš let je zrušen. Putovaly jsme tedy k nejbližší přepážce Lufthansy, pak k další a ještě další a … až nám nakonec usměvavá letuška řekla, že nás posadí na první let asi za půl hodiny. Byl to zpožděný let, takže se zdálo, že dorazíme do Gdaňsku na čas. Jenže zdání klame. Letadlo odstartovalo s hodinovým zpožděním. Už jsme šli na  přistání, když najednou hup, čumák nahoru a už jsme svištěli na Varšavu. Gdaňsk pro mlhu nepřijímal. Přišlo nám to fakt děsně k smíchu, jet autem, byly bychom tam dříve. Posilněny několika sklenkami vínka jsme ve Varšavě vyfasovaly sváču, nasedly do autobusu a vydaly se napříč polskou metropolí do Gdaňsku. Tam jsme dorazily v 8 večer. Nebe bylo jasné, svítily hvězdičky, jen naše pozadí to nějak nechtělo po 5 hodinách jízdy ocenit. Zde jsme tvrdly další dvě hodiny, než doletěli Ukrajinci, Bělorusové a Estonky – mlha udělala své. Ale v Starbieninu se nám dostalo odměny v podobě restovaných husích jater a jiných lahůdek. Pověst bývalého loveckého zámečku nepřeháněla.

Konference samotná byla docela zajímavá a jako vždy, naše prezentace byla jedničková. Opět jsme se s Jarmilou přesvědčily, že jsou na tom mnohé státy mnohem hůře. Druhý den jsme byli na výletě. Projížděli jsme celým  Kašubskem, navštívili několik venkovských dobrovolnických organizací jako svaz žen apod. Bylo nám trochu úzko, protože vzdálenosti obrovské, bída nezměrná. Po rozpadu družstev sedláci přežívají jak se dá a tak se hledají různé způsoby  jak přilákat turisty. Někdy jsou to bizardní nápady jako třeba pravěká vesnice nebo venkovská strašidla. Ale v kraji, kde opravdu nic není, slaví i tyto nápady úspěch.  Poslední den byl věnován praktickým dovednostem při přípravě prezentací, prezentacím samotným, vystupování, mimice apod. Fakt je ten, že jsme se doslova a do písmene vyblbli, protože jako zahřívací kolo byla Velká pardubická – my coby koníci na židlích a hop sem, hop tam, vztyk, sed, prostě sranda. Ještě bych měla zmínit i to, že ač účastníci byli většinou mladí, jejich angličtina tedy nic moc a tak jsme tahaly z rukávu i paty ruštinu. Po pár frťáncích to docela šlo. Rozhodně líp, než našim milým kolegům angličtina.

A přišel ll. Listopad a náš odlet domů. Letadla létala a tak jsme se šly s Jarmilkou odbavit. Uniformovaná vojanda mi chvíli študovala letenku a občanku, pak řekla moment a jala se kamsi telefonovat. A ať prý počkám stranou. Jarmila ze solidarity čekala samozřejmě se mnou. Na druhou stranu, co jiného jí zbývalo, že? Za chvilku přišel další uniformovaný, opět študoval mé doklady a pak povolala na pomoc šéfa. Doklady sebrali a odkráčeli s nimi neznámo kam. Sice jsem vtipkovala, že bomba už je stejně v letadle a jako Bin Ládin že jsem dobře maskovaná, ale moc dobře mi nebylo ani po těle, ani po duchu. Maskáčová slečna se omlouvala, že někoho hledají, já jí zase říkala, že to chápu a že to je jejich povinnost, ale pocity jsem měla různé. Ne, že bych se bála, to ne, ale příjemné to rozhodně nebylo. Asi po 15 minutách chlapci přiklusali s omluvou a tím, že HLEDAJÍ NĚJAKÉHO CHLAPA!!!!! To jsem tedy řvala, samozřejmě v duchu, protože jestli já tedy vypadám jako chlap, měla by polská armáda povinně fasovat brejle. A pak už jsme šťastně odstartovaly a s krátkou zastávkou v Mnichově šťastně docestovaly domů.

Je moc príma, že jsme se do toho Equaláckého projektu zapojili, i když nikomu se do něj nechtělo. Díky tomu, že mohu jeho výsledky prezentovat, ví se o nás už v půlce Evropy.