Občanské sdružení OBZOR

A tak jsem byla v Bělorusku…

Díky našemu slavnému projektu EQUAL se mi dostalo pozvání na konferenci „Role celoživotního vzdělávání pro rozvoj minské oblasti“, která proběhla v Minsku ve dnech 21.–22.4.2011. Opět mám nevšední zážitky.
Vše začalo už ve středu 20. 4. na letišti v Praze. Sebrali mi flaštičky s mazáním a tekutým mýdlem. Moje blbost, protože jsem si neuvědomila, že flaštičky mají obsah 250 ml a ač téměř prázdné, foršrift je foršrift. A ten se, jak známo, musí dodržovat. Ale heč, povedlo se mi propašovat staré rozviklané nůžtičky na manikúru. Což mě moc potěšilo.
V odletové hale jsem si tipovala, který že z přítomných pánů by mohl být pan Miklós Hajdú z Maďarska, druhý zahraniční delegát. No, nepovedlo se, ale v pohodě. Letěla jsem Airbusem a měla jsem pro sebe celou třísedačku hned za business Classem, takže dost místa pro nohy i svačinu. Let byl přímo úžasný a vínko servírované na palubě taktéž. V Minsku na letišti jsem jen zírala. Napochodovali jsme k okénku, kde dvě úřednice vyplňovali povinnou pojistku za 2 EUR. Jakožto poměrů neznalá jsem měla jen padesátieurovku, nenapadlo mě vzít si drobné. Takže jsem byla nucena otrávené úřednici vysvětlit, že čeští důchodci neznají malé peníze. V příletové hale už čekala kolegyně. Já vypadla jako jedna z prvních, kolega Maďar jako úplně poslední. Z letiště nás odvezli do Institutu rozvoje vzdělávání, kde probíhala samotná konference a kde jsme i bydleli.
Odpoledne jsme pocourali po metropoli, podívali se, kde bydlí pan Lukašenko, kde je zavřená opozice (kriminál uprostřed města na jedné z hlavních ulic – nijak se neliší od vládních budov, jen tam jaksi nejde signál mobilních telefonů…) a kde je hlavní náměstí, nad kterým se odehrává veškeré dění pod bdělým okem soudruha Lenina.
Večer jsme strávili při dobré večeři v krásné útulné hospůdce ve společnostis rektorkou a prorektorkou institutu, kolegyní Majou ze  Srbska a ředitelkou pobočky DVV (Deutsches Volkshochschulverband Bonn) v Minsku Galinou. Díky ní jsem se vlastně do Minsku dostala jako revanš za její návštěvu naší konference v Liberci. Největší psina byla, že kde se vzalo, tu se vzalo, najednou se mi začala sypat z hlavy ruština. Po 35 letech…

Ve čtvrtek 21.4. ráno nás hned po snídani čekala Prohlídka Minského oblastního institutu rozvoje vzdělání. Jedná se o státní zařízení pro celoživotní vzdělávání a další vzdělávání pedagogů. Institut má i prostory pro konzultace a poradenství pro děti s postižením. Je to  aktivita, která je nová, vede ji psycholožka a speciální pedagožka. Obě se velmi živě zajímaly o speciální i inkluzívní vzdělávání našich dětí s postižením, integraci, diagnostiku apod.
V rámci vzdělávání pedagogů probíhají 14tidenní kurzy, kdy jsou účastníci přímo ubytování v objektu a během svého pobytu mají k dispozici knihovnu, internet a veškeré studijní zázemí. Kromě toho je zde i středisko a rehabilitační centrum, takže každý účastník kurzu může chodit na masáže, rehabilitaci apod. Samozřejmě zdarma.
Zařízení má k dispozici i velmi pěknou tělocvičnu, která je využívána dětmi i rodiči z blízkého okolí a sportovními organizacemi. Bohužel, budova není zatím bezbariérová, do budoucna se počítá se zpřístupněním alespoň přízemí, kde jsou učebny a RHC centrum.
Dalším bodem bylo Interview pro Radio Minsk. Sranda obrovská, jak jinak. Nu vot, pogovorila jsem po rusky a jak se sluší, vše pochválila.
A pak začala samotná konference. Jejími účastníky konference byli pedagogové, andragogové a zástupci organizací osob sezdravotním     postižením v počtu 52 osob. Co mě skutečně překvapilo, že ač konference končila v pátek odpoledne, těsně před velikonočními svátky, byl počet účastníků stejný i na konci.
V zahajovací části vystoupili oficiální hosté, zástupci ministerstva školství, minského regionu,   Mezinárodního centra pro vzdělávání, Mezinárodního dětského fondu a Asociace běloruských rodičů a dětí „Krok za krokem“.
Měla jsem svou prezentaci hned první den. Náš projekt, výborně zpracovaný panem dr. Vyhnálek z S-Compu, jsem již prezentovala v minulosti a vždy, tedy i tentokrát, se setkal s živým zájmem účastníků, odpovídala jsem pak na mnohé dotazy ohledně vzdělávání a zaměstnávání osob se ZP v ČR. Prezentaci jsem sice připravovala anglicky, ale běloruská tlumočnice jednotlivé slidy přeložila do ruštiny a tak jsem nakonec projekt představila v ruštině, která je oficiálním běloruským jazykem. Sice jsem „měla k ruce“ tlumočnici, ale nakonec to nebylo potřeba. Když mi chybělo některé slovíčko, všichni napovídali. Vše dopadlo nad očekávání dobře. Při závěrečném hodnocení bylo moje vystoupení hodnoceno jako nejlepší, z toho jsem měla opravdu velkou radost.

Po večeři nás organizátoři vzali do Akademického hudebního divadla na baletní představení. V první polovině zazněla Ščedrinova parafráze na Bizetovu Carmen s názvem Carmen Suita a ve druhé části pak průřez Čajkovského baletem Louskáček. Byl to opravdu úžasný zážitek se standing ovations. Tedy ovacemi ve stoje. Bohužel, ani toto divadlo není bezbariérové a samostatnou kapitolu tvoří záchody.  Na  způsob tureckých, ale vylepšené o dva schůdky, takže jejich zdolání vyžaduje i kondičku a možná by nebyl k zahození návod k použití. Nebo spíše k výstupu.

V pátek 22.4.  probíhala paralelně práce ve dvou skupinách. Moderovala jsem skupinu, která se zabývala vzdělávám osob se zdravotním postižením. Druhá skupina se pak zabývala tématem celoživotního vzdělávání ve venkovských oblastech. V naší skupině mě zaujaly následující dvě
prezentace:
l. Tamara Novosad, předsedkyně asociace Liga běloruských rodičů a učitelů Krok za krokem:
Step by step, krok za krokem – organizace se zabývá řešením problematiky osob s mentálním postižením v různém věku. Představuje cca 3500 rodin a spolupracuje s dalšími organizacemi sdružujícími rodiče dětí od 4 let. Organizace se snaží nejen o vzdělávání dětí a mládeže, ale také o vzdělávání jejich rodičů. Provozuje chráněné bydlení a vychovává klienty k veškerým  potřebným kompetencím pro samostatný život tak, aby se po nějaké době mohli vrátit domů a plně se integrovat do společnosti. Klienti přicházejí na několika měsíční pobyt, víkendy však tráví doma. Proto je velmi důležitá spolupráce s rodinou.  Tak jako u nás organizace bojuje neustálými finančními potížemi, protože převládá snaha o začleňování do ústavní péče.

2. Elena Bojko, předsedkyně Běloruské asociace pomoci dětem a mládeži s postižením:
Netradiční vzdělávání – paní Bojko představila velmi zajímavý projekt vzdělávání pomocí divadla – divadlo jako edukační nástroj. Pomocí různých divadelních forem organizace vzdělává děti, mládež i dospělé a rozvíjí jejich paměť, motoriku, koordinaci atd. Do akcí jsou povinně zapojování i rodiče, kteří své děti přivádějí, a dále pak velké množství studentů-dobrovolníků. Výsledky těchto aktivit jsou velmi dobré a organizace pořádá velké množství nejrůznějších představení.
Odpoledne pak probíhalo kolektivní závěrečné shrnutí. Konference byla všemi účastníky hodnocena velmi kladně. Všichni vítali možnosti získat poznatky ze zahraničí a v mém případě pak o organizacích ZP v ČR. I já tuto akci hodnotím velmi pozitivně a děkuji za možnost, že jsem se jí mohla zúčastnit.
Podvečer jsme strávili příjemnou procházkou a nákupy a celý pobyt jsme ukončili slavnostní večeří s Galinou, rektorkou a prorektorkou institutu.

Cesta domů byla opět s překážkami. Tak jako v Polsku, i tady pasová kontrola študovala můj pas jako křížovku s nemravnou tajenkou a hledala dokonce ve dvou počítačích. No, tedy, na jednu stranu se nedivím, protože to, co mám v pase jako fotku, je opravdu spíše podobenka do kriminálního alba než do takového důležitého dokumentu. Prvním rámem jsem prošla bez problémů. Ovšem Bělorusové jsou důkladní a tak se jde ještě jedním rámem. A tam, potvůrky celní, vyšťouraly ty moje propašované křivé nůžtičky, na které jsem dávno zapomněla. Takže mě odzbrojily a bylo po srandě. Ještě, že jsme letěli s Miklósem, musel mi pomoci zavřít kufřík. Tak důkladně mi jej
kontrolovaly (ty celničky). Let do Prahy docela uběhl. Jen jsme byli odsouzeni k abstinentismu, protože Belavia alkohol nepodává.  Poslední zážitek jsem měla i z pasové kontroly v Praze. Musela jsem pasovému kontrolorovi vysvětlit, že ta hezká holka na fotce v pase jsem opravdu já a CHCI DOMŮ!!!!! No, holt mě to donutí pořídit si  nový.

Na závěr musím zkonstatovat pár maličkostí. Minsk se mi líbil. Jako většina ruských, ukrajinských a běloruských velkých měst stojí v rovině, takže je stavěný s velkým rozmachem. Za války byl v podstatě srovnán se zemí, moc toho tam nezůstalo, takže památek mnoho nenajdete. Nevím jaký je život na venkově. Ale tady jsou všude značkové obchody a běloruské zboží jsem viděla pouze v potravinách. Všude plno aut – citroenů, renaultů, fordů, škodovky sporadicky. A všude také stánky a náklaďáčky s ovocem a zeleninou jako u nás. Bohužel, nemohu srovnávat ceny, protože díky inflaci se pohybují v desetitisících. Ještě hůř než v Maďarsku.
Dále – úroveň vzdělání je vysoká, tak jak tomu bývalo u nás.  Nároky na studenty nejsou zrovna nízké. Podle toho, co říkali účastníci konference, jsou v každé vsi sportoviště, protože pan prezident je sám sportovec. Z toho důvodu sport podporuje na všech úrovních. Kolem jeho rezidence je ale „zakázané pásmo“.
Jinak Bělorusové jsou velmi přátelští a strašně hodní a pohostinní lidé. Oficiálním jazykem je ruština, běloruština se učí jako druhý jazyk a moc se jí nemluví. A co mě naprosto šokovalo, že nezná vulgární výrazy. Tak si jen tak říkám, jak by naši politici konverzovali….