Občanské sdružení OBZOR

Maďarsko 2009 – I.

Jednoho krásného červencového dne se mi v poště objevil mejlík z Maďarska. Organizace s jazykolomným názvem "Free Mobility Egyesület a Mozgássérültek Szabadabb Mozgásáért" z Pécsi, tedy českého Pětikostelí, hledá partnery pro společné akce. Našli si nás na stránkách NRZP. Tam si sice našli i další organizace, ale kromě nás a ostravského Sportovního klubu vozíčkářů  se nikdo další neozval. Maďarští kolegové nás pozvali na akci s názvem Sportem k sociální integraci. Ve dnech 26.–28. 8. 2009 jsme tedy reprezentovali Obzor v  lázních Harkány  v  nedalekém campu, bývalém dětském táboře či podnikové rekreačce s bojovým názvem Arsenal. Byla to docela dálava, 850 km. Cesta byla docela v pohodě, i když drncání po naší dálnici a maďarských okreskách je skutečně zážitek. Ale zvládli jsme to, maďarské dálnice jsou bezvadné. Ubytování bylo skromné, ale bohatě stačilo. Hlavně, že byla k dispozici i kuchyňka s lednicí, kde se dalo vařit kafe a chladit pivo. Kromě nás a Ostraváků dorazily ještě dvě party ze Slovenska – zástupci Zväzu telesne postihnutých Slovenska a Zväzu telesne postihnutej mládeže . Takže Československo v plné kráse a nádheře.

První perfektní zážitek byl hned při příjezdu. Dorazili jsme ke kempu a lehce jsme znejistěli. Oplocený areál měl zamčenou bránu na řetěz a nikde nikdo. Po chvíli nás ale zmerčila paní majitelka. Postarší dáma přifrčela na kole, cigárko v puse – sranda. Hovořila plynně maďarsky, tak jsme si fakt hned na úvod dost dobře pokecaly. Chvíli po nás přijely dámy ze Slovenska a maďarští hostitelé. Bylo to velmi příjemné seznamování. Partnerská maďarská organizace je velmi mladá, pouze necelé dva roky, ale má velké plány. Po večeři jsme seděli při dobrém maďarském vínku a povídali si o našich aktivitách i záměrech.

Druhý den, středa, byl ve znamení konference. Maďary zajímalo vzdělávání lidí s handicapem, ale také možnosti zapojení se do sportovních aktivit.  Má prezentace proběhla v pohodě, jako vždy jsem měla vynikajícího tlumočníka. Odprezentovala jsem i materiál ostravských kolegů, kteří sice měli prezentaci v angličtině, ale nikdo z nich anglicky neuměl. Byla to trochu estráda, ale tlumočník to zvládl perfektně. Vyslechli jsme také přednášku o historii i současnosti termálních pramenů a lázní Harkány. A protože jsme byli hodní, hezky se prezentovali i poslouchali ostatní a v poledne hezky papali, dostali jsme odpoledne volné vstupenky do areálu termálních koupališť. Jsou to vlastně tři velké venkovní bazény s různou teplotou termy. Nejteplejší má 38 stupňů a doporučuje se v ní minimální pohyb maximálně půl hodiny, nejstudenější má o deset stupňů méně a je určen vyloženě k plavání. Bazény jsou umístěny v krásném parku, kde je i neuvěřitelné množství různých stánků a hospůdek a pro malého českého člověka naprosto neskutečný počet čistých a funkčních záchodů. Areál má i vnitřní bazén, tam jsme ale nebyli, bylo příliš horko. Další část tvoří klasický balneoterapeutický areál s léčebným režimem, kam jezdí i čeští pacienti, a který je vybaven dalšími vnitřními i venkovními rehabilitačními termálními bazény.

Po večeři jsme jeli na kouzelný večerní výlet. Kousek od Harkánů je mariánské poutní místo zvané Máriagüud. Je to nejstarší maďarské poutní místo s krásnou bazilikou a křížovou cestou. Bazilika není příliš velká, ale má velmi zvláštní půdorys. Hlavní loď je vlastně situována pravoúhle k portálu a věžím. Všude jsou děkovné destičky za pomoc panny Marie v těžkých životních situacích a nemocech. Bylo to moc a moc zajímavé. Pokud se  tam ještě někdy  dostaneme, určitě si  toto úžasné  místo pojedeme znovu prohlédnout.

Čtvrtek byl od rána věnován sportu. Už v 7 hodin vyrazili šílenci na různých kolech a vozících na krátkou vyjížďku. Pak dorazili i vozíčkáři, kteří byli ubytování v lázeňském domě v Harkánech a další spřátelené maďarské organizace. Dopoledne měli všichni možnost odzkoušet si všechna možná i nemožná přibližovadla. Odpoledne pak bylo připravené střílení z luku a jízda na koni. Každý tedy měl svobodnou volbu. Byl to neskutečně pohodový den včetně relaxu. Bylo moc příjemné sedět ve stínu, vyměňovat si zkušenosti a popíjet kafíčko či citronádu. Část kolektivu se pak i velmi aktivně zapojila do přípravy večeře – neskutečně mňamkového maďarského guláše. Jenže – jak chutnal gulášek nám, tak jsme my chutnali  komárům, kteří posléze rozehnali i naši členskou schůzi. Přesto, že  jsme byli napatlaní vším možným českým antikomářím sajrajtem, maďarský bodavý hmyz to vůbec nerespektoval. Neznalý jazyka českého si neuměl přečist, že nás nemá obtěžovat.

Pátek vlastně byl naším posledním společným dnem. Dopoledne se ještě debatilo a pak opět hurá na koupání. Většina účastníků v pátek odpoledne odjela, ale my s Ostraváky a jednou mladou Slovenkou jsme si naplánovali odjezd až na sobotu ráno. Odpoledne nás ještě Lilla vzala k místním vinařům na ochutnávku i na nákup. Bylo to velmi příjemné, dověděli jsme se spoustu zajímavého o víně i vinařích, ochutnali a nakoupili. A navíc se domluvili se synem majitele, že zná Liberec, tedy konkrétně Babylon, kde na jaře organizoval mezinárodní konferenci. Svět je opravdu malý...

Večer jsme strávili česko-moravsko-slovenskou družbou v jedné místní útulné hospůdce. Když jsme se vrátili do kempu, nemělo to chybu. Byli jsme v něm úplně sami, i paní domácí odjela. Byl to docela zvláštní pocit, být zcela sami uprostřed polí s kukuřicí.

No, a najednou tu byla sobota ráno a před námi dlouhá cesta domů. Ještě jsme navštívili místní sobotní trh. Moc se nám líbily „noháče“, což byl název pro pánské dlouhé kalhoty, a pak věci na děti. Spousta a levné. Pak jsme si v lázeňském domě vyfasovali slovenskou kolegyňku Henriettu a vyrazili směrem domů. Udělali jsme si zastávku v Bratislavě. Heňa bydlí v jakési svobodárně pro vozíčkáře, tak jsme byli moc zvědaví, jak to tam vypadá. Jsou to vše dvoulůžkové pokoje, celkem dost prostorné, na každém patře je velká společenská místnost s kuchyňkou a sociální zařízení. Do objektu chodí pečovatelky podle potřeby a v přízemí je vrátnice, kde je  stálá služba. Od objektu je to sice blízko do nákupního centra Tesca s dalšími obchody, ale je odsud poměrně daleko do centra města. Jako všude, kde bydlí vozíčkáři.  Po exkurzi  jsme už v klidu pokračovali až domů.

Byla to príma akce, poznali jsme spoustu nových a zajímavých lidí a jak to vypadá, mohla by naše spolupráce s Maďary pokračovat. Škoda jen, že kemp je nevhodný pro vozíčkáře – jsou tu příliš úzké dveře na toalety. Jinak by to bylo zajímavé i finančně. Co jsme ale s Jendou postrádali u bazénů v areálu, byly zvedáky.  Všude bylo poměrně dost vozíčkářů, ale zvedák ani jeden. To je opravdu škoda, tak renomované lázně by si alespoň jeden-dva zvedáky zasloužily.

Maďarsko – II.

Brzy po našem návratu z Harkánů přišlo další milé pozvání do Maďarska. Pozval nás předseda Maďarské osteotomické společnosti na konferenci, která se měla konat 9.–10. října 2009  na jihovýchodě Maďarska v městečku jménem Gyula, kousek od rumunských hranic. Z pozvání jsme měli opravdu radost. Brali jsme to jako ocenění naší prezentace v Harkánech. Tématem tentokrát bylo Lidé se zdravotním postižením v České republice. Tedy víceméně obecné. A tak jsme vyrazili směrem jihovýchod.

Cestu jsme zvládli dobře a první, na koho jsme po vystoupení z auta narazili v hale v hotelu, byla parta z Ostravy. Ale tentokrát v trochu jiném složení, nicméně ze stejné organizace. A hned za nimi se objevila dobrá víla z Mobility, naše Lilla. Ubytování a stravování bylo tentokrát na zcela jiné výši – hotelové a klasicky konferenční. Vše pod jednou střechou, včetně balneoterapeutického provozu. Ale na ten tentokrát nebyl čas.

Konference byla velmi zajímavá, i když nás se vlastně týkala spíše okrajově. S velkým zájmem jsme si ale poslechli jak problematiku zdravotně postižených řeší v Rumunsku či Slovinsku. Když jsem to tak poslouchala, jsme na tom ještě relativně dobře. Jako každá konference, i tato byla doprovázena výstavou kompenzačních pomůcek včetně pomůcek osteotomických, které jsem vlastně viděla poprvé v životě.

Pořadatelé pro nás tentokrát připravili neskutečný zážitek: vystoupení taneční skupiny vozíčkářů. Bylo to něco úžasného – od lidového tance přes kankán a rock v podání 4 párů až po lyrické baletní vystoupení sólového páru. Přiznám se, že jsem brečela jak želva. Nebyla jsem sama a vůbec jsem se za to nestyděla. Té kultury bylo tentokrát opravdu bohatě. Druhý den po slavnostní večeři se dlouho do noci tancovalo v rytmu lidovém i mezinárodním. Bylo to moc pěkné, jen poněkud hlasité a tak jsme s Ostraváky litovali, že neumíme znakovku.

Gula samotná je velmi půvabné městečko velké asi tak jako Hrádek nad Nisou. Všude klídek, nikdo nikam nespěchá, každý se usmívá. Městem protéká říčka, jejíž okolí je krásně upravené. A všude jsou fontány a parky a parky a parky. Místní raritou je nejstarší zachovalý cihlový středověký hrad obklopený vodním příkopem a – jak jinak – parkem.

Cestou zpět jsme si udělali přestávku v Györu, známém také jako Rába. Chtěli jsme zkusit vystopovat krajana selského rebela Ondřeje Stelziga, který se za trest údajně podílel na stavbě rábské pevnosti. Ondřeje ani pevnost jsme nenašli. Ale našli jsme hezké staré město (tedy jeho centrum) na soutoku Dunaje s Rábou s dominantní biskupskou rezidencí a nádhernými kostely.

Jak to vypadá, mohli bychom v budoucnu s Maďary navázat bližší kontakt a nějakou spolupráci. Uvidíme, co přinese příští rok.