Úvodní stránka » Aktivity » Vršov 2012
VRŠOV, VYSOČINA 2012
neděle – Kutná Hora
pondělí – dopoledne Chrudim, odpoledne volno / strýc
úterý – Slatiňany, odpoledne Zelená Hora, Žďár n. Sáz.
středa – nejel výtah, odpo Seč
čtvrtek – ozdoby, odpo Veselý Kopec
pátek – Betlém Hlinsko, odpo Pardubice
sobota – Sázavský klášter
8.7. 2012 v devět hodin ráno jsme se nasáčkovali na zastávku, tam ještě nikdo nebyl (vtip), pak přijel Honza s Vojtou – jsme se představili, a v půl desáté přijel autobus s usměvavým a jako vždy dobře naladěným Tomášem v čele – tedy za volantem. Vedla nás – samozřejmě jako vždy – „Vosí matka královna“ s taťkou Vosáhlem po boku. Po krátkém uvítání jsme se vrhli k plošině s úmyslem, že se naplošinujeme. Když Tomáš otevřel dveře a vytáhl železné pláty, hned mi začalo být něco divného. V duchu jsem se drbal na hlavě, ruku připravenou na páčce, abych mohl rozjet vozík neprodleně po té, co obdržím povel od pana řidiče, a říkal jsem si: Herr Gott, hier fehlt etwas. Teda vlastně: Hergot, tady něco chybí. (Tyhle germanizmy, mě vždycky strhnou.) A taky že jo. Chyběl kabel s ovladačem plošiny, takže Tomáš „lovil a ulovil“ vypínače pod „tajnými“ dvířky technického prostoru. To by mi samozřejmě zas tak moc nevadilo, protože pro mne, jako pro pasažéra, se tím nic nemění. No dobrá, jedeme., řekl jsem si, a najel na plošinu. Sleduje písty, na kterých měl v příštích okamžicích záviset můj život, povšiml jsem si zlověstné vlhké stružky, linoucí se od těsnících kroužků směrem k zemi, ale poněvadž v podobných případech, kdy se spěchá, ctím názor většiny, mlčel jsem. Ovšem ostatní viděli totéž, a udělali si svůj názor. Pan řidič samozřejmě věděl o věci jako první, avšak v danou chvíli nemohl nic dělat. Rozjeli jsme se tedy do Vesce.
Dalším vzácným hostem v našem zájezďáku byl Martin Kroll.
Stylově Na Rybníčku přistoupil náš nejlepší plavec a potápěč (podle situace) zkrátka Luboš Pavlíček, řečený Béla, kterážto přezdívka mu byla udělena podle maďarského herce Bély Lubošiho. Ovšem nenechte se mýlit, Luboš Pavlíček nikdy v žádném maďarském filmu nehrál. Ne, že by to snad nezvládl, ale prý se trochu stydí mluvit maďarsky. ;) Pro úplnost dodávám, že k maďarštině mám naprosto stejný vztah jako Luboš.
Pak jsme se přesunuli ke hlavnímu a jedinému libereckému nádraží, kde jsme za slunečného počasí mezi proudícími davy natěšených turistů hledali očima i ušima Jíťu Prelátovou, která se s námi prvně v životě odhodlala jet bez doprovodu ctěného rodičovstva. Na své sedadlo se usadila s hlavou hrdě vztyčenou, odhodlána čelit všem případným protivenstvím takřka bez pomoci okolí........ Kdo nám ještě chybí? ptal se kdekdo v duchu, protože už jsme byli natěšení jako mladí vrcholezci před výpravou do Nepálu. No Maruška přece! Tak kde je ta holka naše, zpytovali jsme němě pohledy okolí autobusu a mohli si ukroutit krky. Toto naše trpělivé husí jednání přineslo ovoce, respektive dva pekáče štrůdlu, se kterými v rukou doslova vběhla Maruška do autobusu omlouvaje se, že prý od rána nestíhá a tady prý nese něco od narozenin. My, kteří jsme seděli nejblíže, opomněli jsme pojednou hodnoty rozličných krás naší milované vlasti, načež jsme počali milovat Marušku a lehce slinit lačně hledíce na zahalené pekáče. Zvědavci z Marušky vytáhli, že jde o štrůdl, ovšem prozatím nekrájený, a nelze jej tedy bezprostředně konzumovat. Mlsoutům tedy spadl hřebínek a jelo se k pumpě do Hodkovic, kde nás již netrpělivě očekával Hlušťa, maje hlavu pokrytu nově zakoupeným kloboučkem mysliveckého střihu. Klobouk jsme nejprve považovali za dar od nějakého tyrolského občana, a nebyli jsme daleko od pravdy – tedy jen pár set kilometrů vzdušnou čarou. Onen apartní klobouček si totiž Hlušťa koupil zvláště pro účely letošní dovolené v nám dobře známém a vyhlášeném žitavském nákupním centru. Inu, kvalita je kvalita, říkali jsme si v duchu pochvalně, a ani se nedivíme, že pan majitel odmítl nechat klobouček kolovat. Bylo již k polednímu a konečně jsme vyrazili. Ne tedy do Nepálu, který zde byl již zmíněn, ale po dálnici – neboť je to nejpohodlnější - na Mladou Boleslav, odkud jsme zamířili kolem Nymburka, v jehož okolí jsou ovocné sady, a tedy příjemná zeleň a dále pak do Poděbrad, kde jsme se pomyslně propláchli místní minerální vodou.
Poněkud kontrastně k nepopiratelné kráse naší vlasti působil nepopiratelný, a co hůř, stále sílící zápach, linoucí se z chemického WC, umístěného v zadní části našeho autobusu. Skutečnost, že autobus, jenž nám byl zapůjčen, je vybaven chemickým WC, považuji za ukázku vrcholného komfortu, který zdaleka není samozřejmostí. Ukázalo se však, že vypouštět z plánů údržby vypouštění WC se nevyplácí, neboť zápach zabíjí. Ano, skutečně, zápach zabíjí. Ne, to není reklama na trpaslíky, kteří si stěžují, že jisté paní smrdí doma záchod. :))) Konkrétně ve mně právě zápach zabil pocit dokonalého komfortu, který mám s tímhle autobusem spojený. Nuže ale všechno dopadlo dobře, Tomáš vypouštění nevypustil, takže jedeme tematicky dále. Poblíže Poděbrad je mimo jiné drážní polygon, tedy zkušební prostor pro vlaky. Osobně nechápu, co tam kdo zkoušel a zkouší, když předražené a polofunkční Pendolino stejně nakonec tahaly staré dobré lokomotivy ze Škody Plzeň, a v pražském metru jezdí staré ruské vagóny. Možná tam i něco zkoušejí, ale jak to tady známe, tak to zase někdo „moudře“ stopne a pošle na polygon zapomnění. Ještě, že se tam alespoň točily nějaké ty filmy. Jeli jsme také skrz Kolín, kde se narodil Jean Gaspard Deburau, tedy vlastním jménem Jan Kašpar Dvořák, takto nejznámější český clown, čili šašek, aneb tak řečený pierot, jenž proslul dokonce v pařížských komediích dell´arte. Stalo se tak „kupodivu“ v období mezi jeho narozením – 31.7. 1796 – a úmrtím – 17.6. 1846. Poněkud mne uklidňuje, že staletí, v nichž mám tu čest žít nejsou prvními, ve kterých jsme Evropě pro smích.
Nyní se však již věnujme první k našich kulturních zastávek, tedy městu Kutná Hora, proslulému těžbou stříbra. Ve 13. století se tam těžila celá jedna třetina těžby v Evropě. Ještě, že tu tehdejší páni prostavěli alespoň část toho pohádkového bohatství. Je to skutečně nádhera, ta gotika. Jsem opravdu rád, že máme tolik příležitostí kochat se historickými skvosty. Jak jsem tak měl možnost shlédnout na svých toulkách po vlasti naší drahé, všiml jsem si, že některé památky jsou od samého fotografování docela oblýskané. :))) Ale teď vážně. V Kutné Hoře jsme zaparkovali mimo centrum a odtud vyrazili přímo ke chrámu Svaté Barbory. Dobrodružstvím pro nás bylo už pouhé prodírání se mezi davem turistů. Přímo před chrámem pak bylo několik skupin turistů s klasicky „odeštníkovanými“ průvodci. S našim příjezdem měla Kutná Hora o jednu pozoruhodnost navíc, poněvadž – věřte, nevěřte – i dvaadvacet let po revoluci způsobila přítomnost pěti vozíčkářů nepozornost turistů vzhledem k výkladům v jednotlivých jazycích. Páni průvodci tedy přerušili toky svých myšlenek a počkali, až se uplacírujeme na prostranství před chrámem, abychom „nabrali dech“, nežli vstoupíme do Domu Páně. Postupně jsme se tedy přibližovali k prvním dveřím, které snad už stavitelé ve třináctém století projektovali pro invalidní vozík, neboť jsme – k mému překvapení – projeli. Sice těsně, ale přesně. ;) Následoval průjezd chodbičkou ke vnitřním chrámovým dveřím, což je pravděpodobně bezpečnostní opatření. Sice chvíli trvalo, než návštěvníci rozličných národností plně pochopili, že máme – li my vjet dovnitř, nemohou oni v témže čase týmž místem vycházet ven, ale nakonec jsme se pochopili, pěší počkali, a našim mírně ještě mírně ustrašeným pohledům se otevřela velkolepá síň plná lomených oblouků. Jsem nyní na rozpacích, jestli se mám pustit do popisu stavby stran jejích délek, šířek, případně hloubek, a to především hloubek duchovních, neboť se samozřejmě jedná o stavbu církevní, jelikož právě církev pečovala o duchovno někdejších obyvatel spjatých s těmito místy, a nejvyšší duchovní autoritou byl Bůh. Nádhera, důmyslnost a nákladnost této stavby pak měla vyjádřit, co všechno byli tehdejší páni obětovat, aby si získali boží přízeň. Ale abych se přece jen přidržel faktů, jedná se o trojlodní chrám, zasvěcený svaté Barboře, tedy patronce horníků, jejichž modlitby jsou součástí expozice a dají se shrnout do jedné věty, která by mohla znít asi následovně: Pane Bože dej, abych ve zdraví přežil šichtu, protože všechno ostatní, tedy život rodiny, se odvíjí právě od toho. Avšak to poněkud přeskakuji, poněvadž přesto, že stejně jako o mnoha jiných architektonických počinech je také o této stavbě mnoho informací na internetu a můžete si je sami vyhledat, tak tedy přesto jsem chtěl zmínit, že i tento chrám měl pod patronátem mimo jiné stavitel Jan Parléř, syn Petra Parléře. Stavba byla započata roku 1388. Jedná se o trojlodní chrám. Pokud by náhodou někdo nevěděl, o co kráčí, pak vězte, že se jedná o vnitřní prostor, který je dvěma řadami sloupů rozdělen na tři části. Statiku stavby zajišťuje i několik sloupů v řadě v příčném směru. Pokud by někoho zajímalo, kolik jich je, pak Vás ujišťuji, že nevím, neboť jsem je, uchvácen krásou již zrestaurovaných fresek, zapomněl spočítat. Bohužel – jak trefné slovo ve chrámu, že je zatím opraveno jenom několik málo nástěnných maleb poblíže vstupních dveří. Stavba je to vskutku impozantní. Také proto jsem zalitoval, že podlahy obou postranních lodí jsou oproti střední lodi vyvýšeny, a nájezdy byly příliš strmé, takže jsem se neodvážil „vyhupnout si“ k postranním oltářům, jejichž malířská i dřevorytecká výzdoba byla skutečně impozantní. Nechci zamlčet, že někteří odvážnější kolegové – vozíčkáři si je zajeli prohlédnout zblízka. Vrcholem estetického požitku je samozřejmě hlavní oltář, před kterým jsme rádi spočinuli ve kratším, či delším zamyšlení, někteří z nás pak věnovali chvíle modlitbám.
Duchovně usebráni a posíleni jsme se přesunuli o pár kroků dál, do zámku, respektive na první zámecké nádvoří, kde byli zájemci z řad nevozíčkářů za úplatu přizváni na prohlídku zdejšího muzea těžby stříbra. My méně šťastní jsme dobu prohlídky trávili v družném hovoru uvědomíce si mimo jiné, jak velké procento návštěvníků tvoří Rusové. Kdosi z mých blízkých, nevím už přesně, kdo to byl, se pozastavil nad tím, že kromě angličtiny a němčiny tisknou v muzeu těžby stříbra i průvodce v ruštině. „Nediv se tomu a podívej se kolem sebe.“, řekl jsem mu a uvědomil jsem si, jak radostné je, že nyní se Rusové zajímají o české těžařství již jen jako turisté.
O expozici jsme si pochopitelně nechali vyprávět, a víme tedy, že naši kolegové viděli všechny typy hornických nástrojů dob minulých od těch prvotních, jakými byla kladiva a krumpáče, až po sbíječky, které se používaly ještě v sedmdesátých letech minulého století. Stěžení součástí výstavy ovšem zůstává mincovnictví. Hodnoty mincí však bohužel nejsou nikde přesně a souhrnně popsány, a je tudíž těžké si s určitostí říct takzvaně co co stálo. Nebo že bych se mýlil? Může se stát. Kdybyste někdo o něčem věděl, klidně nám napište.
Další naší kulturní zastávkou byla Galerie Středočeského Kraje, jež sousedí s chrámem, a jedná se o měšťanský dům, jenž se dnes převážně využívá pro pořádání tematických výstav. Právě v neděli 8.7.2012 zde probíhala výstava Europa Jagellonica. Jak již vyplývá z názvu výstavy, jednalo se o prezentaci uměleckých děl z období, kdy na našem území vládl polský panovnický rod Jagellonců. Pro ty, kteří by náhodou nevěděli, kdy že to přesně bylo, nacházím na internetu, že se jedná o období mezi léty 1471 – 1526. V tom období na českém trůně pevně seděl a žezlo křečovitě svíral muž, jehož zná historie pod jménem Vladislav II. Jagellonský. Ne, že bych snad kdy byl chtěl velebit kteréhokoli cizozemce, který kdy usedl na český trůn. Naopak vždy preferuji vládce české krve. Mým oblíbencem je Karel IV. (1316 - 1378, který měl sice francouzské vzdělání, jakož i noblesu, ale po matce byl Přemyslovec, a tuto skutečnost po celý svůj život ctil, což se projevovalo mimo jiné tím, že přemýšlel. Tedy, rozumějte, dozajista nemám v úmyslu naznačovat, že by ostatní panovnické mozky nepřemýšlely. To si při své úrovni myšlení a střední škole s maturitou, která je vrcholem mého vzdělání, nemohu dovolit. Zvláště pak, když mnozí vzdělanější, než jsem já, mají třeba jiné oblíbence, a vědí o nich i to, co mně zůstalo skryto. Ovšem Karel IV. evidentně uvažoval ve prospěch vzdělanosti, klidu zbraní, obchodu, a dalších hodnot, které se i nám ukazují býti přínosnými, bohužel však nedokážeme se přinutiti uvažovati v jejich prospěch. Jak tak na to koukám, dostali jsme se do roviny filozofické, neřku-li politické. A to vidím nerad, poněvadž toto rozhodně není filozofické, jakož i politické. Jsem tedy za to, abychom se vrátili do roviny historické, čili Jagellonské. Jsme tedy na výstavě. Na celorepublikově anoncované výstavě, o které nám před časem bylo sděleno, že je „bezbariérová“. Jak jsme se, my vozíčkáři, těšili. Jenže.!!! Kouknu do dveří, a co nevidím. Schody. Tři schody. Vyslali jsme tedy velvyslankyni, takto paní vedoucí Evu Vosáhlovou, protože má z nás s velvysíláním nejobsáhlejší zkušenosti, aby zjistila, kudy můžeme projet za poznáním. Eva se po chvíli vrátila, nesouce sdělení zodpovědných, že místo, kde se nachází bezbariérový vstup, je toho času v rekonstrukci, a tedy pro vozíčkáře je oproti původním předpokladům organizátorů expozice bohužel tabu. Co může člověk dělat?, ptali jsme se tehdy jeden druhého, či spíše sami sebe, neboť nám to bylo jasné........ A šli, tedy jeli, jsme na pizzu. Po vydatném občerstvení jsme zamířili ke kašně, která mne udivila tím, že neměla ani sebemenší fontánku. Šlo tak říkajíc o monolitický kamenný mnohostěn. Ovšem mnohostěn velmi efektně opracovaný lidskou rukou, o čemž svědčí i skutečnost, že z toho kusu kamene vytékal úzkou trubičkou pramének vody. Připomnělo mi to situaci, kdy vodoinstalatérům skončí šichta, a oni se zapomenou vrátit k rozdělané práci. Mým odhadem to mohlo měřit asi tak dva a půl metru do výšky. Nemá cenu, abych se zde lopotně pokoušel popisovat fotografii, a proto jsem pro zvědavce našel odkaz na internetu. http://www.kutna-hora.wz.cz/kamenna-kasna.htm
Následně jsme zamířili k dalšímu kamennému skvostu, kterým byl morový sloup – dnes místní chlouba (ještě, že už je několik měsíců po epidemii ;))), ale kdysi...... počtěte si sami, co se píše na internetu. Nebudu se tvářit, že všechno vím, a všechno znám......., že je mi šedesát, byl jsem v Rusku a mohu tedy radit....... (jak se říkalo za našich mladých let). Nyní však zanechme vtipkování, a věnujme se moru, respektive jeho sloupu.
MOROVÝ SLOUP
Skvost kutnohorského baroka, dílo jezuitského sochaře Bauguta, vznikal mezi lety 1713 - 1715 jako reakce na morovou epidemii, při níž v roce 1713 zahynulo více než tisíc lidí. Na vrcholu sloupu se nachází socha P. Marie Immaculaty. Jak bývá v Kutné Hoře obvyklé, i na morovém sloupu se objevují pracovní motivy, tentokrát v podobě plastik havířů.
text ã PhDr. Helena Štroblová
http://www.kutnahora.cz/showpic.php?pid=199
Děkujeme Vám, paní doktorko, za vysvětlení. Historie je naším velkým koníčkem a ctíme každého, kdo o ní něco ví.
Snad jen štěstím v neštěstí lze pojmenovat skutečnost, že v místech, kde jsme se kochali oním uměleckým skvostem, se o deset dní později – tedy 18.7. 2012 – propadla země, jako by sám Faustus ukázal svou moc. Kde dříve korzovali turisté, toužící nahlédnout někdejšího bohatství, nesoucí samozřejmě přepych a věhlas, tam je dnes obrovská díra, a lidé mohou nahlédnouti do temna stříbrných štol, nad kterým se ve strachu tetelí jejich ještě nedávno pevné a právem hrdé památky.
Po klidném setkání s historií v podobě morového sloupu jsme skrze dříve naznačená města vyrazili za ubytováním do Vršova.
Počasí nám celý den přálo. Až jsme se divili, kterak jest krásně, když ústav hydrometeorologický předpovídal průtrže sfér a padání mokra............. Avšak ledva jsme se blížili k Seči, počal se naplňovati osud. – On se stejně vždycky naplní, ať si věda dělá třeba psí kusy. – Obloha potemněla, pak mračna zolověla, a s našim příjezdem do střediska SARZ počala se průtrž a bouřka nevídaná, neslýchaná, takže místo dobré večeře měli jsme nový námět na solidní horor, neboť se setmělo, a ačkoliv nám pan řidič užitím správného vypínače obětavě zajistil světlo, déšť bubnoval do střechy a oken autobusu doslova v nekonečných salvách tak vehementně, že jsme si mohli udělat solidní představu o předpeklí.
Všechno to trvalo asi hodinu a půl. Kdo nezažil, neuvěří, s jakou chutí – nejen k jídlu – může člověk opouštět i sebeluxusnější autobus. Večeře nám moc chutnala. Pojali jsme ji jako oslavu. ........ a divíte se.?
V pondělí 9.7.2012 jsme navštívili město Chrudim. Zaparkovali jsme na Resselově náměstí. Jeho dominantou je Kostel Nanebevzetí Panny Marie, a ve chvíli, kdy jsme tam přistartili, se dominantou stal i náš autobus. Ten totiž upoutá každého velkým modrým nápisem AMERICA TOURS na žlutém podkladě. Z čistě statistického hlediska by mne zajímalo, kolik lidí si při pohledu na námi používaný autobus třeba jen šeptlo něco ve smyslu: „Hele, přijeli turisti. Američani!“. Rád bych věděl, kterak by následně svůj názor změnili, kdyby se dozvěděli, že nám z plošiny kape olej, jako z nějakého lisu. Nicméně i přesto jsme se přijeli kochat, pravda, jen na pár hodin s typicky českým záměrem, to jest vidět, ale neutratit za to národní důchod. Teď mě tak napadá, že tenhle postoj není úplně typicky český. Možná mi to budete mít za zlé, ale opět jsem si vzpomněl na naši vládu.
Příjemně a poklidně jsme tedy prožili v Chrudimi pondělní dopoledne.
Odpoledne pak bylo volno – po vojensku veleno ROSCHOD! – z části také proto, že se Tomáš, tedy řidič, pokoušel zjistit rozsah škod na naší ropné, tedy olejové plošině a zmírnit jejich možný dopad.
Nám, tedy Lukavcom, přijela odpoledne rodinná návštěva. O tomto momentu bych se také mohl sáhodlouze rozepsat, ale nerozepíšu. Jestli chcete informace ze soukromí, kupte si BLESK. :))) (To není reklama, já taková periodika nečtu.)
V úterý 10. 7. 2012 jsme se vydali do hřebčína ve Slatiňanech, který je od roku 1992 součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem.
Tento hřebčín je zaměřen na chov plemene Starokladrubský Vraník. Teď zase něco vypíšu z internetu. Doufám, že se nebude zlobit. ;)
Chov Starokladrubského Vraníka založil roku 1579 císař Rudolf II. Habsburský. Ano, přesně ten, kvůli kterému Jan Werich nevěděl, koho má hrát dřív. Jestli císaře, nebo pekaře.
Chytré zdroje uvádějí, že zakladatelem současné linie běloušů GENERALE a ENERALLISIMUS byl vraník – tedy pro mne něco naprosto nepochopitelného a důkaz o tom, že v oblasti řízené genetiky je možné skutečně mnohé. Ono samozřejmě je možné mnohé i v bezpočtu jiných oblastí vědy, jenom je to potřeba tak nějak vykoumat. No a právě tím, kdo to všechno koumání a vhodné křížení lichokopytníků tady tak nějak „znovunastartoval“, byl profesor František Bílek (1885 – 1972) – ani nevím, jestli tu mám vypisovat všechny jeho tituly – který už v roce 1921 koupil za vlastní peníze jednoho koně Převalského (Alli) a tím ta slavná éra vlastně začala. O dva roky později přikoupil klisnu Minku. Tito dva koně se stali základem pro chov Koně Převalského v pražské ZOO. Tento chov trvá více než osmdesát let.
Na internetu se píše, že profesor František Bílek se zasloužil také o prošlechtění české husy, šumavské ovce a o regeneraci červinek a přeštického prasete. To je, myslím, na jednoho člověka přímo skvělý výkon. V našem rodinném statku se sice také pohybovalo mnoho husí, prasat, koz, králíků, a jiného zvířectva, ale nikdy se nám je nepovedlo prokřížit, tím méně prošlechtit. Ba naopak, každé ze zvířat u nás mělo svůj prostor mimo jiné právě proto, aby nedocházelo k soubojím o potravu, například mezi kozami a králíky, což by byl vysloveně nerovný, a tedy neetický boj. Avšak nezlehčujme situaci tematickými odbočkami, zvláštěpak uvědomíme – li si, že ledva jsme vystoupili z autobusu, přistoupila k nám velmi šarmantní slečna s otázkou, kdo že je náš vedoucí. Nečekaje takový příval estetična hned v úvodu exkurse, směroval jsem slečnu přímo na Evu, tedy tu paní v tom velkém světlém klobouku. Slečna se s uspokojením odebrala o pár kroků dále daným směrem. Po kratší domluvě jsme se však shlukli právě v bezprostřední blízkosti slečny průvodkyně. Nejen já, ale i všichni moji mužští kolegové zapláli pojednou nezkrotnou touhou dozvědět se o místním chovu koní doslova úplně všechno. Škoda jen, že tento náš nový postoj – u vozíčkářů posez – nebral v úvahu jeden ze zaměstnanců chovného zařízení, a sotvaže se nám slečna představila, přiřítil se ten dobrý muž na žacím stroji, při čemž se jal velice pečlivě vysekávat dva ostrůvky trávy, krčící se v ploše asfaltu poblíže vstupních vrat.
Slečna řvala jako na lesy, takže jsme se dozvěděli to, co už jsem zde nastínil a sice, že Starokladrubský kůň byl vyšlechtěn v českém dvorském hřebčíně Kladrubech nad Labem křížením domácích koní s koňmi starošpanělskými a staroitalskými. Zakladatelem současných linií běloušů GENERALE a ENERALISSIMUS byl vraník Peppoli (narozen r. 1764 v severní Itálii).
V 50. letech 20.století došlo k zušlechtění běloušů lipickým plemenem, které je geneticky
a fylogeneticky starokladrubskému koni blízké, v 70. letech byl použit portugalský hřebec lusitánkého plemene Rudolfo (1968). Původní linií starokladrubských vraníků jsou linie SACRAMOSO (z panství markýze Sacramoso z Verony 1799) a NAPOLEONE (1845). Ve 20. - 30. letech 20. století bylo stádo vraníků zrušeno, plemenná zvířata rozprodána. Z původního stáda zachránil prof. Bílek a jeho následovníci pouze 10 klisen a 3 hřebce (polobratry).
Doufám, že se na mne nebudete zlobit za využití internetu. Tyhle zásadní informace jsem si skrzevá tu sekačku prostě nebyl schopen zapamatovat, a nechci Vás o ně ochudit.
Asi po deseti minutách, které se nám pak zdáli jako věčnost, onen svědomitý pracovník odjel. Slečna průvodkyně mu sice nepřehlédnutelně výrazně děkovala pohledem, ale myslím si, že v tu chvíli začala nenávidět sekačky všeho druhu, a nejen je.
Nicméně se nám dostalo všech potřebných informací a byli jsme pozváni do stáje plemenných hřebců. Ve stáji pobíhal také jeden voříškovitý pes, kterému se však tematicky věnovat nebudeme. Stejně vzal do zaječích, když zmerčil, kolik nás je. Navíc s „elektrickým ořem“ se zřejmě ještě v životě nesetkal. Místní psí maskot tedy utekl, my jsme se rozestavili po stáji, a viděli jsme šest koníků v plném lesku v oddělených kójích. Každý z nich čekal na obdiv odborníků, nadšenců i laiků, na něž jsou zvířata evidentně zvyklá. Někteří byli ve svých pozicích klidní, jako praví aristokraté, jiní však zvědavě podupávali ve svých stáních, aby přilákali naši pozornost. Bystré oko vraníka, k němuž jsem byl nejblíže, bylo plné síly, ctižádosti a moudrosti, pokud si tedy mohu dovolit posuzovat koňskou moudrost jako ten, který se koní v přímém kontaktu sice bojí, avšak pokud jsou v bezpečné vzdálenosti, stávám se jejich bezvýhradným obdivovatelem. Tito hřebci jsou navíc uznanými plemeníky a tedy pokračovateli na cestách, jimiž kráčejí Čeští kočároví koně.
Od bujných hřebců jsme se přesunuli přes do uzavřené části dvora, do takzvané koňské porodnice. Tam nás čekala jedna ostražitá klisnička s ročním hříbátkem. Slečna průvodkyně se nechala slyšet, že jde o velmi mazanou klisničku, která „krade“ dámám klobouky, a když se náhodou dostane do její blízkosti váš apartní deštník, můžete o něj taky přijít.
Její hříbátko naopak bezelstně nakukovalo přes asi půldruhého metru vysoké pažení, aby se dozvědělo, kdo že ho to přišel obdivovat tentokrát. V životě jsem si nemyslel, že by kůň mohl mít vousy ale bylo nám vysvětleno, že ty řídké dlouhé chlupy, které jsme viděli vyrůstat kolem té roztomilé hříběcí tlamičky nejsou naším přeludem, či jinou šalbou zraku, anóbrž že u hříbat je to normální věc a postupem času ty dlouhé chlupy zmizí. Vím nade vší pochybnost, že kupříkladu James Herriot by Vám celou problematiku popsal na odborné úrovni a ještě navíc s pověstným anglickým humorem, avšak já nejsem veterinář, ba ani koňák, takže když vidím chlup, píšu chlup, a myslím tím chlup, aniž bych se zaobíral jeho významem a vývojovými souvislostmi. Zásadně nemám nic proti chlupům, ať rostou, kde rostou. Ostatně mi na nějakém tom chlupu nesejde, jen chci naznačit, že „neochlupená“ tlama dospělého koně působí na mne z estetického hlediska mnohem vytříbeněji, než tlamička hříběcí.
Po návštěvě v „porodnici“ jsme se odebrali do výběhu, tedy k výběhu, kde bylo hříbě (už bezvousé) a klisna. Ty jsme si konečně mohli pohladit, což se mnohým z nás velmi líbilo, nicméně jsme se přestěhovali ke tréninkovému výběhu, který nás zaujal už z dálky, neboť jsme slyšeli lidský hlas, evidentně mluvící do jakéhosi mikrofonu. Ovšem na tu dálku jsme ještě neslyšeli, co říká. Tedy alespoň já jsem to neslyšel. Přišli jsme blíž, a tam u žbrdlení seděl chlap s megafonem u pusy, a řval do megafonu něco ve smyslu: „Pevnějc ho musíš držet!!!.......... Přitáhni tu levou ruku!!!.......... Levou přední ti zakopává!!! .............. Musíš najet kolmějc na tu překážku!!........ zkrátka ten chlápek – zjevně trenér, ale mistr Váňa to k mé velké lítosti nebyl – křičel pokyny na mladého, zřejmě začínajícího, jezdce, který naváděl chudáka koníka stále na jedinou překážku, kterou na tom malém kolbišti měli. Bylo jasné, že panu trenérovi jde o to oba svěřence vyčerpat k padnutí. Koukali jsme na to jak u vytržení. Takový hlasitý rehabilitační pracovník by se většině z nás určitě nezamlouval. I když chápeme, že koník i jezdec si musejí zvyknout na vřavu závodiště, hlasité vyhlašování informací všeho druhu, povzbuzování diváků, a mnoho jiného dekoncentrujícího, takže se nemůžeme tomu stylu tréninku podivovat. Na závěr nám pan trenér megafonicky velice mile poděkoval za pozornost a ukázal tak, že toho tvrďáka z něj dělá jen a jen práce.
Následně jsme se přesunuji do stájí hned vedle. Tam byla dokonce koňská sprcha. Jak jsem to tak sledoval, ne všichni koně jsou vodomilové. Některé je zapotřebí doslova ukecat. Avšak čistota musí být. Oni ty koně myjí dokonce jakousi žínkou. No je to prostě vrcholný koňský luxus. A i ten luxus má logické důvody. Vždyť nejde o nic méně důležitého, než o rodokmen. Každý koník má vlastní apartmá s velkou vizitkou, na které je napsáno jeho jméno, věk, jméno otce, jméno matky a možná taky rodné číslo, a číslo podkovy, to už nevím. Jisto však je, že hříbata jsou pojmenována jménem, které má začáteční písmeno shodné s označením rodiny.
Zdejší koně nacházejí uplatnění v kočátových spřeženích anglických, dánských a jiných aristokratů, nebo těch, jež reprezentují své země při slavnostních příležitostech.
Byli jsme samozřejmě i v kočárovně, která je zdejší chloubou, protože tito koně jsou šlechtěni coby koně kočároví. Z výkladu jsme se dozvěděli, že zápřahy koní prošly také svým vývojem. Klasická dvojspřeží všichni známe. V Rusku se zapřahali dokonce tři koně vedle sebe. V našich zemích případného třetího koníka připojovali před jednoho z původní dvojice. Tak vznikla základní myšlenka čtyřspřeží, královské hlavy se od nižší šlechty oddělovaly tím, že ze státní pokladnice investovali do šesti a vícespřeží. Počet zapřažených koní závisel také na váze nákladu, délce a kvalitě cest. Záleželo pochopitelně také na účelu cesty. Každému, kdo měl tajné poslání muselo být jasné, že na sebe nemůže upozorňovat větším počtem zapřažených koní, a tak dále a tak dále......... Ono by se dalo teoretizovat do nekonečna.
Jinou službu mají koníci u policie, kde sice jde také o to, aby byli klidní a vyrovnaní, nikdo s nimi ale nevytváří například vozovou hradbu.
Když už jsme u té policie, což tematicky není daleko od vojska, mohu poznamenat, že naším dalším zastavením toho dne byla Zelená Hora. Nejednalo se tedy o Zelenou Horu proslavenou Černými Barony z pera Miroslava Švandrlíka, takže ani armáda není správným oslím můstkem. Obě místa spojuje snad jen to, že když se v kuloárech řeklo: Vyrážíme na Zelenou Horu., mylně jsem se domníval, že pojedeme někam k Nepomuku. Z toho vidíte, jak zavádějícím způsobem může působit povinná četba.
Oproti mé mylné představě jsme zamířili nikoli do vojenského, nýbrž do duchovního prostoru, kde se tedy já osobně cítím mnohem lépe. Jednalo se o Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Opět dumám, jestli se pokoušet mektat, jako koza před smrtí o věcech, které dokážou jiní popsat mnohem lépe, tedy právě tak, aby člověk pochopil, co pochopit má, nebo sem prostě jenom „hodit odkaz“, a je to. Ani jedna z nastíněných variant se mi ovšem nezdá dost dobrá. Chci totiž na daný text vhodně navázat vlastními slovy. Následující část textu je tedy převzata z internetové stránky http://www.zdarns.cz/o-meste/zelena-hora.asp
Symbol legendárního světce a dílo geniálního stavitele
Přeměnou gotických prvků do barokní podoby vznikl spíše v Itálii a přes Rakousko se k nám přesunul na počátku 18. století stavební sloh, označovaný jako barokní gotika, který nemá v Evropě obdobu. V tomto slohu byl v letech 1719 až 1722 vystavěn kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou.
Poutní kostel na Zelené hoře je unikátním uměleckým dílem a nepochybně nejosobitějším počinem geniálního českého architekta s italskými předky Jana Blažeje Santiniho-Aichla ve stylu barokní gotiky. Stavba se vymyká běžným dobovým uměleckým normám a představám. Vzájemný průnik složitých prostorových útvarů, dynamičnost stavební hmoty, popírající veškerou tíži zdiva, to vše svědčí o výjimečnosti této architektury.
Založení kostela souviselo s připravovaným blahořečením a svatořečením Jana Nepomuckého, poté, co byl v jeho hrobě v pražské katedrále sv. Víta nalezen jeho domnělý zázračně neporušený jazyk. Stavba byla zahájena v roce 1719 rozhodnutím opata žďárského cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy a vysvěcena pouhé dva roky poté.
Legenda a pravda
Jan Nepomucký, původně Jan z Pomuku, žil v době českého a římského krále Václava IV., syna Karla IV. Díky svému vzdělání a píli to dotáhl až na generálního vikáře. Vleklé spory mezi králem a arcibiskupem Janem z Jenštejna krutě zasáhly do Janova osudu. Když Jenštejn překazil Václavovy plány na vytvoření nového biskupství v západních Čechách, král se rozhodl neposlušné provinilce krutě ztrestat. Arcibiskup před královým hněvem uprchl, Jan z Pomuku a někteří další skončili na mučidlech. Jan mučení nepřežil – když jej katovi pomocníci svrhli z Karlova mostu do Vltavy, byl již mrtvý. Odkud se tedy vzala legenda o mučedníku Janovi? Rok po Janově smrti nastalo mimořádné sucho, což lidé považovali za boží trest. Navíc některé církevní kruhy ve snaze krále ještě více očernit začaly šířit zvěsti o Janově statečnosti. Prý jako zpovědník královny nevyzradil její zpovědní tajemství, a proto musel zemřít. Víra v nadpřirozené Janovy schopnosti byla dovršena nálezem domnělého světcova jazyka při otevření jeho hrobu po třech staletích, když z lebky vypadl kus načervenalé tkáně. Záhadu rozřešili vědci v roce 1973. Dokázali, že načervenalá tkáň není jazyk, nýbrž část mozku se sraženou krví.
Symbolická pětka
Mystické aspekty dispozice stavby poutního kostela byly zmiňovány již v období jejího vzniku. Základem je kompozice pěticípé hvězdy (pěticípý půdorys, pět vchodů, pět oltářních výklenků, dvakrát pět kaplí kolem centrálního prostoru, pět hvězd a pět andělů na hlavním oltáři), symbol nejen pěti ran Kristových, ale také pěti písmen v latinské slově „tacui“ (mlčel jsem) a především pěti hvězd ve svatozáři mučedníka sv. Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily ve Vltavě po jeho utonutí.
V samém centru stavby, ve vrcholu kupole, se nalézá jazyk jako symbol Jana – mučedníka zpovědního tajemství. Objevuje se i ve tvaru lomených oken. Jejich zakomponování u lucernových kaplí nad vstupními vestibuly připomíná meč zasazený v pochvě. Podle legendy Jan nevyzradil zpovědní tajemství, jeho jazyk zůstal skryt v ústech právě jako meč v pochvě.
Hlavní oltář na východní straně je umístěn do vysoké arkády sahající až ke galerii druhého patra. Plastiky pěti andělů na hlavním oltáři a čtyři evangelisté jsou prací chrudimského sochaře Jana Pavla Čechpauera. Tři z andělů nesou zeměkouli ozdobenou pěti hvězdami (pěti tehdy známými kontinenty, na kterých bylo šířeno křesťanství. Na kouli stojí postava sv. Jana Nepomuckého od Řehoře Thenyho. Celá svatyně působí přes značnou mohutnost stěn dojmem lehkosti. Není zde třeba ornamentální výzdoby či velkolepých barokních fresek, idea je vyjádřena pouhým působením světla v prostoru.
Kostel je obklopen ambity ve tvaru deseticípé hvězdy, skýtajícími poutníkům ochranu před nepřízní počasí. Vztah deseticípé hvězdy (odkaz na desetibokou mariánskou studnici ve žďárském klášteře) a pěticípé hvězdy (symbol P. Marie) symbolizuje žďárskou cisterciáckou studnici, v jejíž hladině se odráží mariánská hvězda skrze sv. Jana Nepomuckého, který ctil P. Marii stejně jako opat Vejmluva, který nechal kostel vybudovat.
Areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého byl pro svou jedinečnost zařazen roku 1994 mezi památky zapsané do prestižního Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Ano, a zde již navazuji shora avizovanými vlastními slovy. Bohužel s frapantním pocitem, že k danému tématu není co dodat. Jedině snad to, že nás i zde přivítala velice sličná, znalá, sečtělá, inteligentní, no zkrátka ideální slečna průvodkyně. (Jsou dny, kdy se zkrátka zadaří. ;) Nuže právě tato vědoucí, a v rámci své profese veskrze přívětivá dáma uvedla nás i s vozíky do prostor kostela, kde v mírném, skoro až neznatelném napětí vyčkala, až se srovnáme a usadíme, srdečně nás přivítala, a podala nám naprosto vyčerpávající výklad historie ve všech souvislostech. Tak jsem si mimo dané téma říkal, kolik by muselo být mezi námi českými neznabohy oddaných křesťanů, kdyby nás k liturgiím zvali tak empatičtí lidé, jako právě tahle slečna, která svým posláním evidentně žije. Tedy tím rozhodně nechci říci, že by snad čeští kněží dostatečně intenzivně nežili pro své poslání, nicméně podle posledních průzkumů se jim nedaří, a nedaří, a nedaří........ Kdežto slečně se podařilo udržet naši pozornost a zájem o téma bez nejmenších problémů. Dokonce nám na plátně pustila krátké filmy, kde bylo vše stručně popsáno, a ukázány detaily uměleckých děl, jež zdobí kostel, avšak jsou umístěny v takové výšce, že člověk bez dalekohledu nemá šanci plně ocenit jejich tvůrčí náročnost a estetickou hodnotu. I proto jsem nesmírně rád, že jsme měli možnost si kostel prohlédnout, a zastavit se u konkrétních architektonických prvků. Teď se, když dovolíte, tematicky odchýlím od architektury. Chápu, že je obrovský rozdíl mezi snahou zaujmout pro architekturu, která je konkrétní a viditelná, a snahou zaujmout pro víru, která je výlučně záležitostí citu a pocitu. Pokud na chvíli odhlédneme od zelenohorského architektonického zázraku, a já začnu přemýšlet o tom, že bych se měl třeba jen na chvíli vcítit do pozice katolického kněze, pak bych na úvod své promluvy – kterou bych rozhodně nenazval kázáním, neboť sám nesnáším, když je mi kázáno – řekl následující.: Křesťanská církev, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, je nejdéle fungujícím kulturně společenským fenoménem, který nás spojuje a zaštiťuje. Současně, podle mého názoru, je nejdemokratičtější církví, neboť od věřícího prakticky nic striktně nepožaduje. Přestup ke každé jiné církvi by pro nás znamenal buď nutnost být v rámci nové církve aktivnější, nebo být ponižován. Vezměme si jen, jak pohodlné je pro nás modlit se. Zatímco muslim je povinen několikrát denně padnout na mnohdy rozbolavělá kolena, nám pro to, abychom byli ve spojení s duchovním světem stačí nehlasně odříkat modlitbu. Co ještě dodat na konkrétní téma. Poněkud mne zneklidňuje intenzita, se kterou se stoupenci některých nekřesťanských náboženství prosazují v evropském teritoriu. Proč to ti lidé asi dělají?, zní mi v uších otázka. To však již jako téma zřejmě tak úplně nepatří k tomuto cestopisnému líčení, nýbrž je to otázka zejména pro teology, sociology a jiné teoretiky, kteří by jejím zodpovězením měli posílit vliv toho, co nás spojuje, to jest mimopolitické duchovní hodnoty. Samozřejmě nepopírám, že i v případě všech náboženství jde o vždy zneužitelný vliv na lidi, avšak nelze popřít, že právě jednotnost a nikoli roztříštěnost, byla vždy hybnou silou dějin. Ačkoli tedy zásadně nikoho k ničemu nevyzívám – jedině snad sám sebe k tomu, abych co nejsmysluplněji dopsal tuhle denníkovou stať – dovolil jsem si zde poznamenat několik myšlenek občana – voliče, tedy samozřejmě svých myšlenek, jdoucích nad rámec tohoto rádobycestopisu.
Tolik tedy k Zelené Hoře. Čas, a ten kdo jej řídí, tedy v návaznosti na předchozí úvahu řekněme Bůh, dopřál nám ještě před večeří navštívit poklidné městečko Žďár nad Sázavou. Zde jsme se ovšem již nepídili po architektonických památkách, nýbrž po obchodech, poněvadž zvyk je železná košile, a zvláště lidé obdaření obchodním duchem se nedokáží bez obchodů obejít ani o dovolené. Pokud se týče obchodního ducha, prokázala jej zde také paní Ing. Miroslava Němcová, toho času předsedkyně Parlamentu České Republiky, která si v tomto svém rodném městě po sametové revoluci otevřela knihkupectví. Jak patrno, knihkupec toho vzhledem ke své profesi musí hodně přečíst. Odhaduji tedy, že paní předsedkyně je velice sečtělá a věřím, že o politické situaci má přehled, který využije vhodným způsobem. Pokud jde o čtení v rozšířeném významu toho slova, věřím, že paní Němcová má českou politickou scénu dokonale přečtenou, a dokáže napomoci k obnovení mé důvěry v demokratické síly v české politice. A nyní již pro tuto chvíli ukončíme „vyhlížení z politického okénka“ abychom se společně věnovali dalším deníkovým zápiskům.
Každý lyžař, a mezi námi vozíčkáři je hodně lyžařů – teoretiků, ví, čím se vpisuje do obecného povědomí Nové Město na Moravě. Místní lyžařský areál je českou Mekkou biatlonu. I když jsme viděli jen část střelnice, prázdné parkoviště, osiřelou tribunu a bezživotnou kancelářskou budovu závodiště, všiml jsem si, že některé pilíře, na nichž se tyčí jedna z hlavních tribun, „stály ve vodě“, respektive k jejich patám ztékala voda z okolních kopců a hromadila se u nich. Ačkoli nejsem stavař, domnívám se, že to není právě příznivý jev, a když si uvědomím, kolik peněz asi celá stavba stála, řekl bych, že odborníci z Metrostavu zřejmě někde udělali dosti drahou chybu. Zcela chápu, že zkušenosti se stavbou metra jsou naprosto jiné, než zkušenosti se stavbou tribun. Také si uvědomuji, že jsem za sedm let, které jsem za účelem studia v Praze prožil, neviděl v metru ani jednu tribunu. Teď začínám tušit, proč tomu tak je.
Pokud jde o sportovní areál jako celek, byl jsem naprosto unesen tím, co jsem viděl, a naprosto nechápu, jak se někdo může na lyžích dobrovolně drápat do takových krpálů, a ještě k tomu několikrát za sebou. Po takové honičce by navíc normální člověk netrefil ani stodolu postavenou na šířku, a biatlonisté se nejen vzájemně nepostřílejí, ale ještě sebou praští do sněhu, aby mohli trefit střed terče o velikosti cca 10 cm. Vážení, právě u sebe nemám žádný vhodný klobouk, ale až ho budu mít, určitě ho smeknu. I v mraze.
Když jsme přijeli „na hotel“ a dobře povečeřeli, bylo nám líto jít hned spát, a tak jsme ještě pár chvil debatovali v jídelně. Odhodlav se následně jíti spáti, zamířil jsem k výtahu, vnikl doň a hrdě zvolil trojku, jakožto číslo patra, ve kterém jsem měl tu čest přebývat. Výtahová klec se mírně zachvěla, a následně se rozjela požadovaným směrem. Už jsem si bláhově myslel, že budu vystupovat na výškové úrovni našeho pokoje, když jsem si uvědomil, že výtah sice zastavil, avšak dveře se neotevírají. Kdesi nade mnou to pouze párkrát zacvakalo, a výtah se s jemným houpnutím znovu rozjel. Vůbec jsem v tu chvíli netušil kam jedu a proč tam jedu. Po několika velice napínavých momentech se nicméně výtah zastavil a tentokráte se, Bohu díky, otevřel. Nečekal jsem ani půl vteřiny, vypálil jsem ven a pádil po chodbě co mi elektrony stačily. Náhle jsem zastavil, poněvadž jsem si uvědomil, že slyším známé hlasy z jídelny. Nechtěl jsem tomu věřit, ale bylo to tak. Byl jsem v přízemí.
„Milane, co tady děláš? Vždyť jsi jel nahoru spát.“, znělo mi v uších a v duchu jsem si říkal: „To bych taky rád věděl, co tady dělám. Myslel jsem si, že jezdit výtahem není žádný velký umění, a do dnešního dne bych se kdykoli vsadil, že bezpečně vím, jak se píše nejen česká, ale i arabská číslice 3. Jenže teď vypadám jako dokonalej blb. Co s tím? Sakra co s tím.“.
A mělo to být ještě horší. Chtěl jsem nepozorovaně ujet, ale v tom se ve mně rozhostil pocit, jaké asi mívají piráti silnic, když je po několikahodinové honičce za staví policejní hlídka.
„Milane!......... Milane, ........ slyšíš! Pojeď sem. Není ti nic? Nepotřebuješ pomoc?“, znělo mi za zády, a já věděl, že musím co možná nejodhodlaněji vjet do jídelny vstříc svým přátelům, abych jim dokázal, že i přes logistickou chybu, kterou jsem si v těch okamžicích nedokázal vysvětlit, jsem, tedy alespoň po stránce duševní, naprosto v pořádku. Vtrhl jsem tedy do jídelny, a čekal, jak na můj nenadálý a veskrze nechtěný příjezd kdo bude reagovat.
„Co tady děláš?“, zněla znovu otázka ta nejnepříjemnější otázka na světě. Tentokráte už zněla poněkud méně napjatě a jaksi starostlivěji, poněvadž má vzteky a bezmocí brunátná tvář prozrazovala, že nevím, jak mám reagovat.
„Milane, ty jsi nejel nahoru spát?“, chopil se pozice „vyšetřovatele“ pan řidič, který má vřelý vztah nejen ke strojům, ale hlavně k lidem. „Jel jsem nahoru.“, pípl jsem sotva slyšitelně, a uvědomil si, že v tuhle chvíli nemám chuť komukoli vysvětlovat, co se vlastně stalo, a zavdávat příčiny k úvahám o tom, že nevím, kde na těch pár dní bydlím. Navíc ze strany pana řidiče přišla dvojitá otázka: „Není ti něco? Má jít někdo s tebou?“. Jistě tušíte, že jako tázaná osoba, za kterou ještě ke všemu někdo naprosto patřičně cítí zodpovědnost, nemůžete tazateli nikdy dát uspokojivou odpověď. Vždyť například takový šílenec zásadně nikdy neuzná, že je šílený. Rozhodl jsem se být tvrdý, odpovídat jasně a přesně, a doufat, že nikdo z mých milých přátel nebude tak důsledný, aby mne pro tu chvíli smrtelně pokořil tím, že mi ve výtahu smáčkne tu zatracenou trojku a předá mě přímo „do rukou“ maminy, která už na synka netrpělivě čekala. Proto jsem, jistě nepatřičně, už skoro zuřivě odsekl: „Ne...... Ne! Nic mi není!.... Jsem v pořádku......“. Chvíli jsme na sebe zkoumavě hleděli, a když jsem si začal být jistý, že mi ostatní opět začínají důvěřovat, bez otálení jsem vyhrkl: „Tak já jdu spát. Dobrou noc všem!.“, a než vůbec někdo stačil jakkoli zareagovat, vypálil jsem jako Emerson Fittipaldi k výtahu s tichým vroucným přáním, aby to tentokráte vyšlo. Smáčkl jsem přivolávač, výtah se naprosto pokojně otevřel. Vjel jsem dovnitř s velkým ostychem, jako zkušený speleolog, který tuší, že právě objevil novou jeskyni. Dveře se zavřely. Fatální trojka zareagovala. Výtah se rozjel. Pak zastavil a za mými zády se rozhostilo světlo zalévající chodbu ve třetím patře. „Heuréka!!! Nejsem blázen!!! A výtah řídit umím, ne že ne!!!“. Skoro jsem ta slova řval. Ale raději potichu, protože tohle bych v tu chvíli nikomu nevysvětlil.
Ačkoli se právě prokázalo, že jsem v pořádku, z jídelny za mnou vyslali bezpečnostní hlídku čítající jednoho muže. Toho nejmladšího, pochopitelně. Dalo mi značnou práci, než jsem ho přesvědčil, aby se v klidu vrátil a všem vyřídil mé srdečné pozdravy. Opravdu mi nechtěl věřit, že těch pár metrů po naprosto rovné chodbě už bez problémů dojedu, pak zastavím u dveří, otevřu je a znaven padnu do mateřské náruče, která mne zrychleným způsobem přesune do postele hotelového typu, což se také stalo. Aniž bych drahé matince cokoli nějak dlouze vysvětloval, což by stejně nikomu neprospělo, ba právě naopak, usnul jsem spánkem spravedlivých. Tedy alespoň se domnívám, že to byl spánek spravedlivých.
11.7. ráno mi mamča stanovila budíček na nejpozdější přípustnou dobu, to jest osm hodin. Nechtělo se mi, nechtělo. A to tak, že vůbec. Ale tak, jako se vždycky stydím když mi cokoli nevyjde, styděl bych se i zůstat v posteli, když jiní křepčí u snídaně.
Nuže tedy jsme vypáčili mé hřmotné tělo z postele, hořekujícího ducha osvěžili jsme proudem ledové vody a mohlo se vyrazit.
Na chodbě jsme však slyšeli nezvyklý šum. Zdálo se, že tam je příliš mnoho lidí, kteří navíc hovoří příliš vzrušeně na to, že všude kolem panuje dovolenková pohoda. To nás kapánek znervóznělo. Chvíli jsme na sebe koukali jako Sherlock Holmes s doktorem Watsonem a pak mamka, která pro radikální rozhodnutí nejde nikdy daleko, vyrazila na výzvědy. Osaměl jsem. Připadal jsem si jako spoutaný zajatec, který se pídí po reakcích svých zachránců. Věděl jsem, že půjde o větší problém, než jsou zápletky typu: v kuchyni došla sůl. A taky že ano.
Od udýchané maminy nesoucí na podnose snídani jsem se dozvěděl, že nejede výtah.
„Tak vida,“, říkal jsem si v duchu, „přeci to nebyla moje neschopnost, co zavinilo včerejší nejprve naprosto nevysvětlitelnou, teď však už úplně jasnou příhodu. A člověk by se byl v tu chvíli nechal vyšetřit na psychiatrii, zatímco selhávala nikoli moje, nýbrž umělá inteligence. Ani nechci domyslet, co všechno se mohlo stát. A nebo chci? Ve výtahu jsem ještě nikdy nespal. Co, že jsem ve výtahu nespal, já jsem tam nedělal ani plno jinejch věcí, který džentlmen anglickýho střihu ve výtahu prostě nedělá...... To by byl pěknej námět na horůrek. Ufffff, to jsem měl kliku.“.
Improvizovaně posnídav jsem zmítán, ale na druhou stranu i potěšen těmito úvahami vyjel na chodbu, abych zjistil, co se děje. Kromě ubytovacích kapacit byla v prvním patře i velká společenská místnost, která každého vstoupivšího musela nutně upoutat obrovským zrcadlem, jež pokrývalo celou jednu její stěnu. Ona prostora byla totiž také využívána coby tělocvična, tedy se zde provozovalo tělocvičení všeho druhu. A to víte, takový „tělocvičenec“ potřebuje mít přehled o tom, jak při tělocvičení vypadá. Estetika zkrátka zasahuje do všech odvětví lidské činnosti. Proto to zrcadlo. Nyní však odhlédněme od estetických konsekvencí, protože my jsme tu mínili nuceně prožít dobu, o které se nevědělo, jak bude dlouhá. Jak praví klasik, bylo nás pět. Tedy pět vozíčkářů čekajících na statečného zachránce - výtaháře. Ovšem rozhodně jsme se nenudili. Zábavu rozproudila smršť vtipů, které zde nebudu vypisovat nejen proto, že by se text neúměrně prodloužil, ale prostě proto, že si je nepamatuji. V takovýchto chvílích často přicházívá na řadu také klasik českého humoru, pan Jaroslav Cimrman. Bylo tomu tak i v našem případě, nicméně do vypisování replik z představení DJC se zde rovněž pouštět nebudu mimo jiné i proto, že mnozí z Vás je znají lépe než, já a rozepisovat se ve smyslu „ten řekl to, a ten zas tohle“ zdá se mi příliš zdlouhavé. Samozřejmě nemohu opomenout filmovou trilogii Slunce, Seno, atd., kterou jsme si převyprávěli skoro celou. Zejména Martin Kroll se ukázal být nedoceněným filmovým pamětníkem, který je schopen tuhle trilogii převyprávět snad obraz po obraze. Na základě svého znovu probuzeného vztahu k režisérské genialitě pana Zdenka Trošky bych se z tohoto místa chtěl přimluvit, aby mu zase jednou někdo pomohl vytvořit nějakou tu esenci přirozeného humoru. Chápu, že peníze jsou a budou „všechno“, ale právě proto se ptám proč je tolik filmů, na které si rok po jejich natočení vzpomene jen málokdo.? A nemám na mysli jen Českou kinematografii.?
Bylo řečeno ještě mnoho jiného, ale znáte zákony. Jakmile člověk nemá oprávnění zveřejnit určitou informaci, musí mlčet, mlčet, mlčet. K obědu byly ten den knedlíky s jahodami, a moc jsme si na nich pochutnali. To snad napsat mohu. ;)
Kolem druhé hodiny odpolední jsme byli vyzváni k první zkušební jízdě. Moc se nám ulevilo, a na základě toho jsem učinil poznatek, že mentální omezenost – tedy vlastní mentální ovlivnitelná omezenost – člověku nevadí zdaleka tolik, jako omezenost fyzická.
Byli jsme venku. Byli jsme „z toho“ venku. Sice jsme ještě zvědavě pozorovali pana opraváře, kterak spěšně přechází od svého auta k „železnému marodovi“ a zpět, ale to jsme už tušili, že jde jen o „vychytání posledních much“ a všechno bude v rychtyku.
Pod širým nebem se nám moc líbilo. Vědomí svobodného pohybu ve svobodném prostředí je báječná záležitost.
Chvíli jsme ještě pokračovali v debatách, načež jsme rádi přijali nabídku jet se podívat k Sečské přehradě, respektive přímo do městečka Seč. Pokud by Vás to zajímalo, městečko má cca 1600 obyvatel. Sečská přehrada dosahuje za nejvyššího stavu vody hodnotu 495 metrů nad mořem, a na centrálním, poněkud „nudlovitém“ náměstí je kvóta 535 m.n.m. Právě tam jsme se pohybovali. Plni očekávání jsme obkroužili kostel svatého Vavřince, jemuž byla v roce 1620 dána současná pozdně renesanční podoba. Kostel je jedinou historickou dominantou v tomto prostoru. Přesto, že Seč se může pochlubit i zámkem, my jsme vyhrazenou část odpoledne strávili na náměstí profesora Čeňka Strouhala (1850 – 1922). Byl to pochopitelně místní rodák, experimentální fyzik. Nazývá se po něm bezrozměrné Strouhalovo číslo, jež určuje frekvenci oscilací, vznikajících při obtékání tělesa (např. telefonních drátů ve větru nebo lopatek turbiny). Na jeho počest jsme pietně využili pohostinství hotelu Měšťanská Beseda.
Na závěr středečního hektického dne jsme tedy pobesedovali v příjemném prostředí stromy hustě osázeného náměstí a vrátili se do Vršova. Výtah bez problémů fungoval, mohli jsme tedy bez problémů dovolenkovat.
Čtvrteční dopoledne, tedy 12.7., jsme prožili ve výrobě vánočních ozdob v Horním Bradle. Ozdoby jsou tradičním českým výrobním artiklem. I proto jsme byli moc rádi, že jsme se mohli podívat, jak se takové věci vyrábí.
Odpoledne, po dobrém obídku, jsme se vypravili na Veselý Kopec. Když jsem slyšel, kam jedeme, myslel jsem si, že se budu celé odpoledne zalamovat smíchy a moc jsem se na to těšil, protože zalamování – tedy zalamování se smíchy – to je moje. Jenže...... V průběhu cesty jsme se dozvěděli, že se jedná o skanzen, a mně, jak se říká, spadla brada. Tedy ne, že bych měl něco proti edukativním akcím všeho druhu. Vždyť právě sebevzdělávání by mělo být přirozenou touhou, ba co víc, životním mottem každého rozumného občana. Nicméně i přesto jsem litoval, že nejedeme například do kabaretu, neboť tam bychom se dozajista vyhnuli dešti, který nám na Veselém Kopci hrozil. Přijeli jsme na parkoviště, porozhlédli se a zjistili, že se poněkud rozjasnilo. Hurá! Vyrazili jsme k pokladně. Tedy řeknu Vám, ještě, že každý kopec nemá pokladnu. Ovšem my, jako milovníci historie jsme ocenili preciznost, s jakou zde byla kopie usedlosti z Hlinecka instalována. Chalupa s chlívky stojící opodál patří ke klasice, kterou ocení jen opravdoví architektoničtí fajnšmekři. Mne jako technicky založeného člověka však přímo fascinoval vodní obilný mlýn ze 16. století. Dokonce jsem ze svého vozíku viděl celé jeho ústrojí, které je odkryto, aby si návštěvník zvědavec užil. Pochopitelně je mi líto, že jsem všecko nemohl omrknout z blízka, ale co se dá dělat. Každý z nás má právě takové možnosti, jaké má. Naprosto nechápu, jak někdo mohl vymyslet další technickou libůstku, která zde byla také k vidění, a to vodní pilu. Technická invence je zkrátka báječná věc. A když se k ní přidá cit pro přirozenou energii, má technik evidentně napůl vyhráno.
Bezvýhradně trvám na tom,
že měl by se stydět atom.
Tedy promiňte, za tu poetickou vsuvku se přirozeně omlouvám, a musím se přiznat, že by se mi nechtělo šlapat na kole jenom proto, aby mi fungoval počítač, ale já to prostě musel takhle napsat.
A teď trocha povšechných informací.
První expozice zde byly zpřístupněny v roce 1972. Jednotlivé expoziční objekty jsou zasazeny v původním krajinném prostředí. Dokládají způsob života a hospodaření drobných zemědělců v období od poloviny 19. století do poloviny 20. století. Soubor staveb tvoří technické památky na vodní pohon. Objekty představují lidové stavitelství z oblasti českomoravského pomezí a Železných hor.
Tolik tedy komentář odborníků.
Když jsme se pohonili po kopci a nabyli například dojmu, že v tomhle úžasném prostředí by Babičku Boženy Němcové natočil i průměrný fotograf, zamířili jsme k místnímu hostinci, neboť se rychle přihnala zlověstná mračna, a ledva jsme zaparkovali pod slunečníky, spustil se silný déšť.
S příjemným pocitem, že nám počasí dopřálo poznat reálie, ve kterých žili předkové našich předků, jsme ukončili tento velkolepý den.
V pátek 13.7. dopoledne – ufff, teď jsem se úplně lekl toho pro většinu lidí nešťastného spojení – jsme vyrazili ze svých, tedy pronajatých „nor“ – chápu, že Norové by nesouhlasili s užitím tohoto termínu v daném nelichotivém smyslu, a provozovatel úžasného zařízení ŠARZ Vršov by se také nespokojeně ošíval, protože, stejně jako já, ví, že jím poskytované pokoje jsou po všech stránkách komfortní – abychom se jeli podívat na unikátní soubor venkovských staveb z osmnáctého, devatenáctého a počátku dvacátého století. Jedná se o roubenice, neboli takzvané roubenky, v nichž se odvíjel život místních řemeslníků, tedy například kovářů, tesařů, doškářů truhlářů, hrnčířů a tkalců. Ti se do Hlinska začali stěhovat hlavně po vydání tolerančního patentu císařem Josefem II. Patent byl vydán 13. října 1781. Jedná se v něm o náboženskou svobodu, konkrétně pak o to, že kromě římskokatolického náboženství povoloval ještě dva náboženské proudy, a to evangelický a protestantský. Na ostatní náboženství – tedy například židovské, dnes judaismus – se toleranční patent nevztahoval. Je vidět, že každá tolerance měla, má, a nejspíš asi bude mít své meze, bez ohledu na logiku věci.
Nicméně věnujme se konečně architektuře, neboť právě to je hlavním předmětem našeho zájmu.
Tentokráte už nás před deštěm a zimou nic nezachránilo, ale poněvadž máme rádi život ve všech jeho podobách, nenechali jsme si ujít příležitost poznat další historické „obrazy“ na vlastní kůži. Když jsme tedy přešli frekventovanou silnici, vnořili jsme se do minulosti a pokud se mohu vyjádřit sám za sebe, v duchu jsem přímo viděl ta bosá dítka ťapkající v blátě, nebo kus opodál ratolesti zaujaté hrou uprostřed mělkého potoka, který těsně obtékal jejich chalupu. Jistě nechci tvrdit, že vše byla pouze nuzota. Vždyť v některých domech byla i černá kuchyně, oddělená od obytného prostoru. Vím, že tehdejší dobroty už neochutnáme, ale vizuální „ochutnávku“ doporučit mohu. Velmi pěkná fotogalerie je na http://www.vesely-kopec.eu/fotogalerie1/betlem-hlinsko/ . Prostředí zdejšího skanzenu je velmi inspirativní. Několik roubených taveb tu bylo už před založením muzea, ke kterému došlo v roce 1989, a některé z nich byly dokonce trvale.
Na počátku roku 1989 se započalo s rekonstrukcí části objektů, první z nich byly návštěvníkům zpřístupněny v roce 1993. Centrální část Betléma byla v roce 1995 prohlášena památkovou rezervací lidové architektury. Obohaceni o nové prožitky, jakož i promrzlí a promoklí jsme velice rádi zamířili na oběd.
Po obědě nás čekalo velké překvapení.
Během celého týdne jsme na SARZu, tedy „v našem hotelu“ potkávali organizované a dle mého odhadu důsledně vedené skupinky dětí – tedy spíše děvčat ve věku od šesti do sedmnácti let. Pochopitelně nás začalo zajímat, čím se zabývají – tedy kromě dlouhých procházek po lesnatém okolí a koupání v místním bazénu. Naše přirozená zvídavost se vyplatila, ale vlastně jí ani nebylo třeba, poněvadž po třech dnech přišla za Evou delegace vedená Petrou Kadlecovou, která nám sdělila, že mládežníci zde pod jejím vedením trénuji aerobic. Trénovali skutečně tvrdě, což jsme mohli posoudit díky tomu, že nám den před odjezdem, tedy v pátek 13. uspořádali ukázkové vystoupení.
Shromáždili jme se před zrcadlovou stěnou v jejich tělocvičně, paní Kadlecová nám na úvod sdělila, že jejich oddíl aerobiku má sídlo ve Veltrusích, podala stručný výčet výsledků soutěží, nad kterým jsme jen užasle kroutili hlavami, protože o takovém typu soutěžení mnozí z nás sotva kdy slyšeli, a pak to začalo.
Představte si řadu sádrových trpaslíků stojících z profilu a seřazených podle velikosti. Každý z nich musí mít levou nohu propjatou jako jónský sloup a pravou ladně pokrčenou jako první náznak estetična. Trupy svými pak děvčata vládla tak, jak by to žádný trpaslík nikdy nedokázal, a v úvodní póze pootočila se k dychtivému diváctvu ánfasem, při čemž nohy byly ponechány v původní pozici. Abychom si rozuměli, mezi děvčaty, z nichž nejstarší mohlo být sedmnáct a nejmladší byla asi sedmiletá, byl i jeden chlapec – řekněme dvanáctiletý, rodné listy těch akrobatů jsem neviděl – proto ta měkká i v množném čísle. Tak tedy: Rukama švihli v mžiku ladně vzhůru, k vesmírným dálkám jako stromy po jaru. Pár vteřin postáli, načež nejvzrostlejší cvičenka přehopkala mírně vpravo, zaujala pózu zády k diváctvu, napjaté nohy rozkročené do široka, levou ruku vypjatu vzhůru, levou pak nad hlavou pokrčila a prsty lehce přichytila loket své pravačky. Spustila hudba tuc tuc, kterou nesnáším, ale právě na to jsem neměl čas myslet, neboť ta útlá dívenka udělala čtyři salta vzad, a rázem kmitala končetinami pár centimetrů od našich vozíků. Díval jsem se jí do očí – přiznávám nejen do očí, neboť graciéznost jejích pohybů mne naprosto konsternovala – a přemýšlel jsem, jak může všechny ty pohyby provádět, aniž by se zamotala sama do sebe. Sled přemetů a výkrutů byl zkrátka uchvacující. Nikdy nepochopím, jak někdo může udělat tři přemety v řadě a postavit se, aniž by pokrčil koleno. Doslova mi zalupalo v hrbu, když jsem sledoval tu úžasnou pružnost těžce zkoušených obratlů. Apropos, víte co je „provaz“? Teda gymnastický provaz? Víte? No a představte si, že Julča vyskočila deset centimetrů na zem – možná víc, já nevím, protože jsem se tradičně lekl – a dopadla „do provazu“. Vše sice elegantně jistila rukama, ale já měl strach i o ty ruce, poněvadž jsem si uvědomil, že zlomit si prsty usednutím není žádný problém. A nebo další kousek. Výchozí pozicí je opět „provaz“ – což by se jistě líbilo i námořníkům – ovšem takový aerobní cvičenec otočí trup o devadesát stupínků, jedna noha napjatá pod tělem, druhá za tělem a klidně leží na jedné z nohou. Mne z toho pohledu, řeknu vám, začaly táhnout obě dvě kyčle, a oni si tak lehnou s takovou lehkostí, s jakou si typický Čech lehá po večeři k televizi. Pak stačí mžik, zákmit nohama a Julča leží na zádech, vtáhne pod sebe nohu a v tu ránu stojí jako ztepilý strom, řekněme lípa. Ano, taková zdravá, krásná česká lípa. Když už jsme u tématu, přiznám se, že nemám přehled o situaci klubů aerobiku v České Lípě, natož pak kupříkladu v již zmíněné Krásné Lípě, která je sice možná krásná – neptejte se mne, neb jsem tam nebyl – ale je dozajista ještě menší než Lípa Česká, tudíž tam, dle mého skrovného bude poměrně méně nadšenců pro aerobic. Věnujme se však naší skupině z Veltrus. Jejich výkony byly úžasné, ale kdybych měl popsat celé jejich vystoupení tak, jak bych si přál, budeme tu nejspíš do zítřka. Jejich sestavy se rozhodně vyplatí shlédnout každému, kdo má pocit nedostatku pohybu. Ačkoli vozíčkář, připadal jsem si během jejich vystoupení tak protažen a procvičen, že jsem se až divil. Všichni mají můj obrovský obdiv.
Po aerobním vystoupení, za které by se jistě postavila i kompletní Česká Obec Sokolská, jsme vyrazili na oběd.
Během zažívacího, tedy poobědního klidu uzrála v našich horkých hlavách myšlenka jet se podívat do Pardubic. Když jsme přistáli na parkovišti poblíž hokejové haly, počasí nám přidělalo na čele několik vrásek, protože začínalo pršet. Nevím, jakou pláštěnkovou módu mají například Velcí Britové, ale řekl bych, že určitě mají vytříbený „nepromokavý vkus“, protože ve Velké Británii prší skoro furt. A když neprší, tak leje. Pokud jde o mne, nemám rád pláštěnky a vše co s nimi souvisí. Tehdy jsem však musel „gumovému násilí“ ustoupit, protože začínalo nesmlouvavě krápat. Úhledně opláštěni, přes kapuci téměř nevidíce, a proto seřazeni ukázněně za sebou, vyrazili jsme na nedalekou pěší zónu. Pokud jde konkrétně o Pardubice, nahradil bych termín pěší zóna, přiléhavějším souslovím koloběžková zóna, poněvadž jsem si všiml, že všichni Pardubáci na řečených zónách buď jedou na kole, nebo běží. Vzhledem k vývoji situace v evropském maloobchodu bych dokonce neváhal všechny pěší zóny přejmenoval na zóny obchodní, na kterých je přípustný pěší pohyb. Nakoupivše ještě za hustého deště vše, co jsme na vozících uvezli. Vida však, že déšť neochotně, ale přeci ustává, vyrazili jsme do historického centra.
Znechucen ještě vlhkem a gumou obepínající mé revmatické tělo, povšiml jsem si, že jsme se, kdoví jak, dostali k Východočeskému divadlu, tedy k místnímu kulturnímu centru, stojícímu na Náměstí Republiky. Když dovolíte, nebudu popisovat uměleckou fasádu centra, neboť jsem v rámci bližšího zkoumání této shledal, že se skládá z bezpočtu drobných a ještě drobnějších částeček umělecky zhodnocených stavebních materiálů. Ovšem chápu, že kvalita stavby nezaručuje hodnotu kultury prezentované v jejím nitru. Ani v tom se však pardubické divadlo nemusí červenat. Vždyť zde začínali takové herecké hvězdy, jakými byli: Slávka Budínová, Josef Vinklář, Miroslav Macháček, Blanka Budínová, Jiří Herzán atd. Ale pokud se týče „prvního plánu“ naší expedice, nebyli jsme tu proto, abychom obdivovali divadelní kulturu. Zvláště, když ji nevidíme. A dovolím si poznamenat, že my vozíčkáři ji nevídáme právě proto, že je málo bezbariérových divadel. Mnohá z nich totiž vznikala za časů Národního Obrození, kdy si ještě ani známý elektroamatér – později elektroprofesionál – František Křižík nedokázal „samohybný vozík pro mrzáky“ byť jen představit. Od Národního Obrození nám, pravda, uplynul nějaký ten pátek, přesto se mi zdá, že jedinými dvěma vozíčkáři, které naše kulturní veřejnost akceptuje jsou Jan Potměšil a Jan Kašpar. Je pravda, že v Praze se do některých divadel na vozíku zajet dá. V ostatních částech republiky si ale zřejmě natolik váží dědictví Národního Obrození, že k potřebným hned tak nedojde. Což o to, i mně jest vše České nad míru drahé – tedy krom korupce finanční i morální, a příbuzných jevů – ale sem tam bych nějaký ten výtah, či plošinu snesl, i kdyby snad ty věci byly čínské provenience. Ovšem i pak bych vyžadoval důslednou kontrolu systémů ze strany odpovědných orgánů, jakkoli jsem si vědom jejich byrokratičnosti.
Ovšem nyní, když dovolíte, budeme pokračovat dalším tématem a doufat, že Evropská Unie vydá další přínosnou směrnici a bude trvat na jejím dodržování přinejmenším tak zarputile, jako trvá na zrušení másla.
Avšak déšť pomalu ustával, takže nás pozvolna opouštěly chmurné představy, a na jejich místo se pozvolna vkradly představy libé. Tak se stalo, že jsme se my vkradli na Pernštejnském náměstí, a když se nám zatočila hlava z krásy skvěle udržovaných domů, dopřáli jsme si pizzu. To víte, pod pláštěnkou je člověk nervózní a vyhládne mu raz dva.
Dobře nasyceni jsme si pochopitelně nemohli nechat ujít návštěvu místního zámku, respektive všech jeho nádvoří.
I když budova zámku v současné době slouží jako muzeum, patří k nepominutelným dominantám města.
Pokud by Vás inspirovalo něco z historie tohoto malebného „kulturního zákoutí“, pak vězte, že na místě dnešního zámku původně stál od 13. století vodní hrad, jenž byl krátce po husitských válkách přestavěn a obehnán kamennou hradbou, která se ve fragmentech zachovala, a je přístupná návštěvníkům.
V roce 1491 získal pardubické panství Vilém z Pernštejna. Ten hrad přestavěl na čtyřkřídlý renesanční palác, a včetně přilehlých hospodářských budov jej obehnal mohutným opevněním. V roce 1560 panství odkoupil král Ferdinand I. Habsburský. a z Pardubic se stalo královské komorní panství. Zámek byl využíván převážně hospodářsky, což se projevilo i na jeho výzdobě. Nejznámější internetová encyklopedie také uvádí, že v druhé polovině 19. století zámek přešel do rukou soukromého vlastníka. Nejprve jím byl v letech 1863–1881 Privilegovaný rakouský berní ústav, poté do roku 1920 baron Richard Drasche von Wartinberg a jeho dědicové. Zámek poté zakoupil pardubický muzejní spolek, který zahájil jeho obnovu. Dnes je to vskutku reprezentativní budova. My se však přesuneme „zpátky na zem“, tedy na nádvoří. Ptáte se, co mne tam zaujalo? Místní paví družina je skutečně nepřehlédnutelná, a když přijde tzv. na věc, tak i nepřeslechnutelná. Jediný zdejší exemplář bílého páva působí až pohádkově. Pravda, při troše fantazie, ani princezen není v Pardubicích právě málo. Škoda, že nemám DAMU. To se pak člověk těžko stává princem. U veškerých zámeckých a hradních prostor nám přetrvává týž zádrhel, jako ve sféře divadelní. I kdybych vykoupil – přirozeně nikoli vyloupil – celou pokladnu, nikdo mi nezaručí, že se budu moci zúčastnit kompletní prohlídky, neboť jak známo zbrojnoši, jež byli v dávných dobách hotovi jednat dle rozkazu vrchnosti – ano ty onehdá živé obrazy udatnosti, sdružují se dnes v uzavřených skupinách jakéhosi historického šermu, a ve strachu ze zranění spíše pijí, než aby si v rámci tréninku rekovně utínali údy. Co naplat, žijeme ve věku zbabělosti. :))) Nyní však opusťme sídlo někdejší pardubické krajské aristokracie, a věnujme se dalším zážitkům.
Ani večery nebyly zdaleka nudné, jak ostatně dokládá příhoda z výtahem. Bylo zkrátka veselo, a krom tělocvičení jsme si tu a tam „otevřeli zájmový kroužek němčiny“, takže ani s tmou se naše pozitivní aktivita nezmenšovala.
V sobotu 14.7. jsme stihli už jen Sázavský klášter, i když to JEN musí být vnímáno ve velkých uvozovkách, neboť je mnoho těch, kteří tento klenot české kultury nemají možnost navštívit vůbec. Jedná se o místo, kde jsou shromážděny nejstarší písemné památky, vztahující se k našemu území. Pochopitelně se jde především o vliv činnosti slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje.
Celé to bylo asi tak. Bus jsme zaparkovali v Sázavě na parkovišti, a vydali jsme se do kopce. – Tak jako se říká, že všechny cesty vedou do Říma, mám já někdy pocit, že všechny cesty vedou do kopce. :))) Mimochodem, vesnice s názvem Kopec existuje a já jsem v ní dokonce byl. Je to malá víska ve chráněné krajinné oblasti Českosaské Švýcarsko. – Škoda, že Cyrda s Méťou nejezdili autmo, jinak by to parkoviště určitě bylo na úrovni kláštera. Chodník, po kterém jsme šli, tedy i jeli, byl místy tak úzký, že jsme tam s vozíky málem neprojeli. (Chápu, republika je malá, a na chodníky málo místa. Máme tu ostatně mnoho nedostatků, ale „bojíme se chodit lesem, abychom náhodou do něčeho nešlápli.“ To je, bohužel charakteristické pro naši národní povahu, což ostatní národní povahy s gustem zneužívají.) My, coby skupina turistů, jsme ovšem jeli hrdě přímo k pokladně, zaplatili jsme příslušný obolus – to již méně hrdě, neboť jsme si představovali, že cena prohlídky bude mnohem nižší, nicméně, globálně vzato, naše společnost má mnoho utkvělých představ, ze kterých jsme permanentně vyváděni – a pokračovali jsme vzhůru po oblázkové cestě vstříc novým zážitkům. Vtrhli jsme tedy do víru návštěvnictva. Hlavně jsme se snažili vyhýbat malým zvědavým ušlechtilým psíkům, u kterých člověk nikdy neví, kam se rozběhnou. Čemu jsme se naopak vůbec nevyhýbali, byly pohledy na rozzářený manželský, pár, jenž právě rozněžněn vycházel ze vrat kláštera, provázen svatebčany dojemně dezorientovanými faktem, že se všichni chtějí fotit, a nikdo neví s kým dřív a s jakým pozadím nejlépe. Pan fotograf naštěstí s grácií sobě vlastní navedl rodinné svazky do patřičných pozic, a dal vzniknout fotografiím, od kterých se začasté odvíjí šťastný manželský život.
Následně jsme byli nuceni se konečně vnitřně odtrhnout od zářivé róby nevěstiny, neboť paní průvodkyně zvala nás již s nesmlouvavou přívětivostí opravdového profesionála do zahrady kláštera, tedy do míst, kde stávala první klášterní budova. Dnes je tam takové oválné pidiúdolíčko. Jak jsme tak všichni tiše stáli v tom oválu, připadal jsem si jako jeden ze dvanácti měsíčků, ačkoli nás tam pochopitelně bylo víc. Ale kolik nás tam v té smíšené skupině bylo, Vám přesně neřeknu. Občanky jsem nevybíral.
K tomuto místu se na internetových stránkách Sázavského kláštera uvádí, že Nejstarší kostelík zasvěcený Panně Marii a sv. Janu Křtiteli a první prostá obydlí slovanských mnichů ze 30. let 11. století byla dřevěná, sroubená z klád a břeven. Jak vypověděly archeologické průzkumy (dr. Květa Reicherová a Doc. dr. Petr Sommer, CSc.), jádro tohoto kláštera bylo rozprostřeno ve středu dnešních klášterních budov. Tuto podobu si klášter udržel až do konce 11. století. První kamennou stavbou byl kostel vysvěcený v roce 1070 a zbudovaný na půdorysu řeckého kříže ke cti sv. Kříže. Slovanští mnichové jej však nebudovali pro sebe, ale pro potřeby laické osady, která se usadila v jejich těsné blízkosti. Základy tohoto tetrakonchálního kostela v místě dnešní severní zahrady můžete obdivovat dodnes.
Jistě pochopíte, že si nemohu dovolit kopírovat celý text, poněvadž nemám svolení jeho autorů, kterým tímto děkuji nejen za informace, které jsem již použil, ale i za ty, jež se možná ještě rozhodnu použít.
Milí čtenářové, v této chvíli jsem se rozhodl již déle nepokračovat v detailním popisu stavebního rozkvětu kláštera, neboť tento je poměrně složitý, a můžete si jej přečíst mimo jiné na stránce http://www.klaster-sazava.cz/dejiny/stavebni/ .
Namísto toho se budu věnovat líčení svých pocitů. Z toho dolíku, kde tedy byla nejstarší, ještě dřevěná stavba, jsme se přesunuli do kostela sv. Prokopa, kde se nachází i krypta, v níž jsou uloženy ostatky světce. Po krátkém výkladu slečny průvodkyně, týkajícím se výzdoby kostela v četně obrazů, se všichni „běžci“ s pravou turistickou vášní vrhli do krypty, aby se mohli ocitnout co nejblíže ostatkům světce a doufat, že i oni budou díky návštěvě těchto míst prostoupeni pokojem. Neboť doba vymknutá z kloubů šílí, jak říká kralevic Hamlet v překladu Erika Adolfa Saudka. Ostatně, zamyslíme – li se, byť jen na okamžik, nad dějinami, pak si musíme říct, že nebyla co lidstvo lidstvem jest taková doba, kdy by někde nešílel nějaký ten potentát. Potom se divme dobám, že se vymknou.
Cílem života, byť by byl jepičí, ovšem není setrvávat u mrtvého, byť by byl sebesvatější – tedy po dobu nepřiměřeně dlouhou, při čemž o přiměřenosti doby strávené na jakémkoli místě za jakýmkoli účelem samozřejmě můžeme diskutovat – a přesuňme se společně do útrob Sázavského kláštera. Při té příležitosti je nutno poznamenat, že cestou z kostela do kláštera jsme potkali ještě nejméně tři manželské páry s jejich širokými rodinami. Z toho je vidět, že Sázavský klášter lze označit za „velkoproducenta manželství“. Jen kdyby nebyla taková rozvodovost, že? S tím už ale chudák svatý Prokop nic nezmůže, a tak se společně pojďme věnovat kulturní tradici, které je tato osobnost součástí.
Vstoupili jsme do kláštera. Jsem velice rád, že se nám vývoj poněkud posunul, a vstup do kláštera, kam kdysi mohli jenom mniši a duchovní, už není nutno považovat za fatální krok, tedy počin, který Vám změní život.
Byli jsme vedeni chodbou až ke dveřím, za nimiž se ukrývaly schody vedoucí kamsi dolů do kaple, která je návštěvníkům uzavřena. Střídajíce se v oněch dveřích nakoukli jsme tedy pouze na výzdobu vstupního prostosu, která je vpravdě velkolepá. Sugestivní velkoplošné výjevy, jejímiž ústředními motivy jsou obrazy z Bible, vydráždily mou zvědavost k maximálním hodnotám, takže jsem si připadal jako žirafa a na letošní plesovou sezónu si musím pořídit většího motýlka.
Pak jsme přešli do refektáře, kde nám samozřejmě paní průvodkyně sdělila, že zde duchovní nejen jedli a rozličné disputace vedli, ale upozornila nás také na decentní dvířka v rohu místnosti. Za těmito dvířky byla takzvaná klauzura, tedy místo, kde byli trestáni mniši, kteří se provinili proti církevnímu řádu. Trest spočíval v tom, že provinilci stáli v úzkém prostoru bez možnosti pohybu. Někdy byl tento prostor dokonce zčásti zatopen vodou – pochopitelně nepředehřívanou. Samozřejmostí byl u takového trestu hlad, a aby se účinek trestu ještě zvýšil, byla v tomto případě klauzura právě v místnosti, kde se jedlo. Odsouzenec pak logicky cítil vůně pokrmů, slyšel mlaskání a krkání stolovníků, a měl o to větší motivaci být napříště plně poslušen Bohu a řádu církve. Po třech dnech takového trestu nemohl mít nikdo ani jednu nepovolenou myšlenku. A pak se divme, že je dnes tolik nepevných ve víře, ba odmyslíme-li si Vánoční Svátky, kdy se scházíme kostelech všichni, protože se přeci jenom bojíme být absolutně nepokorní, pak se tedy divme, že je tolik bezvěrců. Možná na to jednou doplatíme. Řekl bych, že následky nedostatku sebekázně a vědomí ušlechtilého cíle, které vnáší do života řád, se již naplno projevují.
Ovšem věnujme se i pozitivním informacím, kterých se nám zde dostalo. V místnostech sousedících s refektářem jsou vzácné tisky a knihy dokládající vývoj písemnictví na našem území. Tedy na území Čech, Moravy a Slezska. Pravdou je, že někteří Moravané by nejraději vrátili čas do doby velkomoravského knížete Svatopluka, před jehož smrtí v roce 849, kdy Velkomoravská říše zaujímala přibližně následující území:
- dnešní Morava, Slovensko (s mocenským jádrem při středním a dolním toku řeky Moravy)
- dnešní Čechy (se závislým knížectvím Přemyslovců)
- dnešní Horní a zejména Dolní Rakousy (jejich části severně od Dunaje)
- tehdejší Panonie (na jihu až po soutok Tisy s Dunajem)
- Červená Rus neboli Halič (ležící na východní hranici, dnes součást Ukrajiny)
- oblasti při horní Visle (dnešní Malopolsko) a Odře (dnešní Horní Slezsko)
- dnešní Lužice neboli Lužické Srbsko (na západě zhruba až po Sálu)
A Praha se díky knížeti Bořivojovi teprve ustavovala.
„To byl úžasný vliv Moravy. Umíš si představit ten brnocentrizmus? To by byla nádhera.“, říkají si jistě společně malý Moravan Arnošt Goldflam, velký Moravan Bolek Polívka, a s nimi pochopitelně mnozí další. A není divu. Kdyby byl kupříkladu věrozvěst Konstantyn, neboli Cyril (asi 827 až 869) ministrem kultury, určitě bychom se nemuseli potýkat s takovou nekulturností, která nás provází všemi oblastmi života. Za přispění tohoto Řeka bychom si všechno ŘEKli pěkně česky.... Ba co víc, na Chebsku by se jistě nemluvilo německy, v Karlových Varech rusky, v Třinci polsky........ Co? Že jsem nacionalista? Řekněte to ještě jednou!!!
Ehm, tak jsme si lehce načrtli jazykovou mapu České Republiky a můžeme se vrátit na původní úroveň.
Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. To přísloví samozřejmě platí, a já se rozhodně nemám v úmyslu vůči komukoli vyhraňovat, natož se před někým uzavírat. Ostatně nebýt soluňských bratří, hovořil bych dnes německy mnohem lépe, než se mi to daří, respektive nedaří. Právě oni, respektive jejich žáci, byli knížetem Bořivojem přizváni do české kotliny, aby zde rozvinuli sjednocující dorozumívací prostředek, a vůbec pozvedli naši vzdělanost.
Málem bych zapomněl na zdejší nejzásadnější pověst, kterou nám paní průvodkyně vyjevila už v refektáři.
Podle legendy se v místě dnešního kláštera v roce 1032 setkal poustevník Prokop s knížetem Oldřichem. Poustevník nabídl knížeti v dřevěné číši vodu, která se proměnila ve víno. Z vděčnosti za tento zázračný čin pomohl kníže Prokopovi založit benediktinský klášter, který se stal kvetoucím centrem duchovního života a písemnictví. V klášteře se pěstovala liturgie a kultura v jazyce staroslověnském, a rozvíjelo se a šířilo dědictví slovanských apoštolů sv. Konstantina - Cyrila a sv. Metoděje, kteří se v roce 1980 stali spolupatrony Evropy.
Tak mi přichází na mysl otázka, proč se dnes neděje zázrak proměny vody ve víno, ani zázrak péče o vzdělanost? Namísto toho se nám etanol mění v metanol, a studenti blbnou s konopím. I nejslovutnější vědátoři tohoto světa přiznávají, že odpovědi na některé, ba na mnohé, otázky se hledají jen velmi těžko. Asi se tedy přidržím konstatování, že každá doba nese svoje, a když pomyslím na náš dnešní blahobyt, pak bych se deset století nazpátek rozhodně nevracel.
Když se ještě v myšlenkách vrátím do chodeb kláštera, viděli jsme tam pány restaurátory na pojízdném lešení. Právě jakýmsi zjevně vysoce sofistikovaným nástrojem podobným stříkací pistoli – nedávno jsem viděl jakýsi dokument o restauratérech a uvědomil jsem si, že pracují s letlampami – opracovávali část fresky, kterých je na zdejších zdech bezpočet. Uvědomil jsem si, že jejich práce je i fyzicky velice náročná a zdlouhavá. Než jsem je na tom lešení viděl, domníval jsem se, že jsem poměrně velice trpělivý člověk. Teď už si to nemyslím. Onen pan restaurátor držel tu letlampu bez hnutí nad hlavou a plně se soustředil na proces restaurace. Ihned mne napadlo, že si nedokážu představit co by se stalo, kdyby se ten člověk náhodou lekl a dejme tomu vypálil na onom historickém díle třícentimetrovou šmouhu, jako se to stává mně, když píšu. Určitě by to znamenalo obrovskou ztrátu kulturních hodnot. Mimochodem, je úžasné, kolik toho jako civilizace o své historii víme. Pravda, skeptik by namítl, že v porovnání s celkovým objemem informací nevíme skoro nic, a, co je horší, téměř vůbec jsme se nepoučili.
Po návštěvě Sázavského kláštera hýčkaného restaurátory jsme se stylově odebrali do restaurace na poslední oběd. Ovšem tu restauraci jsme přes veškeré vyptávání a žadonění nemohli najít. Ale nebyli jsme sami. I nám zcela neznámí návštěvníci pobíhali hladoví po Sázavě, protože ta jediná vyhlášená hospoda je dobře schovaná. Naštěstí se k nám jakoby náhodou připojil jeden hovorný mužík, který neváhal, a vytočil číslo jakéhosi svého známého „domorodce“. (Později se ukázalo, že i Bůh má smyl pro humor, neboť onen telefonující muž nám na sebe prozradil, že je manažerem country kapely s názvem Nouzový Východ.) A právě takové nouzové východisko jsme potřebovali. Hospodu jsme tedy zdárně našli. Bylo hrozně narváno, ale přesto mám pocit, že jsme tím skvělým gurmánským zážitkem ukončili letošní velkolepou dovolenou.