Úvodní stránka » Aktivity » Vosy v Bělohradu 2013
Kterak Vosy dobyly Bělohrad
Ne na Bělehrad, pane Švejku, ale na Bělohrad! Tak nějak by bylo možné klasifikovat vosí útok na malebné lázeňské městečko nedaleko Jičína.
Vše vypuklo v pátek 12. dubna ráno. Popakovali jsme to nejnutnější (plavky, konvici, hrnečky a kafe) a navzdory ceďáku jsme vyrazili směrem jižním, posléze pak východním směrem. S přibývajícími kilometry ubývalo deště, a když jsme dorazili do Bělohradu, přestalo pršet úplně. Šťastně jsme tedy dorazili na místo určení, ubytovali se v útulném pokojíku s vyhlídkou do parku a na kostel a vyrazili na obhlídku terénu.
Tři lázeňské budovy, z nichž dvě postavené před válkou a jedna v polovině let devadesátých, jsou propojeny krytou chodbou – paráda. Balneoprovoz je přistaven k původnímu hotelu Grand z 30. let a jeho chloubou je bezesporu velký bazén s masážními tryskami a perličkami.
Do městečka je to z lázeňského areálu kousek, nějakých 10 minut volné lázeňácké chůze. Žaludky nám oznámily, že je kolem poledne a že by bylo vhodné něco malého polknout. Ochutnali jsme tedy místní Podhůrskou směs a novopackou dvanáctku. Oboje mňamkové.
Odpoledne jsme strávili v bazénu a plavali a masírovali se a masírovali se a plavali, až nám tělo umdlévalo. Tak následoval relax v sauně a páře – boží. Vrcholem pak byla večeře, kdy jsme pohovořili s panem šéfkuchařem a za to dostali porce, že nám šly oči kolem. Vzhledem k tomu, že to byly špagety sice s výbornou omáčkou, ale prostě omáčkou, vypadala jsem podle toho. Ještě, že existují takové věci, jako jsou ubrousky. Nutno podotknout, že i Vošáhlík se notně zapotil. No, a po večeři pivínko a špacír – jak se na správné lázeňáky sluší a patří. Podél místní Red River, tedy červené říčky Javorky jsme prošli část městečka. Tu zvláštní červenou barvu má z polí, která se táhnou zruba mezi Novou Pakou a Trutnovem. Zdejší hlína je tmavocihlový sopečný tuf, jak mi kdysi vysvětlila kamarádka – geoložka. No nic. Obešli jsme kostel (krásný, starý ze 13. století, v barokní přestavbě) a prošli hřbitov, kde odpočívají rodiče Karla Václava Raise. K našemu úžasu se hřbitov na noc nezamyká. Kolem muzea J.K.Friče, přírodovědce a spolupracovníka J.E.Purkyně, jsme došli k místnímu zámečku, krásné, ale zchátralé renesanční stavbě. Ale vypadá to, že se bude opravovat. V parku naproti jejímu balkónu je v bývalé oranžerii Muzeum K.V.Raise a zároveň i místo naučné Raisovy stezky. Slavného spisovatele jsme sice stopovat nešli, ale čistě náhodou jsme objevili místo, kde stával jeho rodný dům. A také místo, kde v místní hospůdce sedával. Ale měli jsme toho docela dost a tak jsme vzali navrátila a poté útokem pohodlný pelech.
Sobotní dopoledne bylo věnováno procedurám a opětně plavání. Fakt je ten, že jsme byli perfektně rozhýbaní. Taková masáž, když se povede… Odpoledne jsme se vydali do lázeňského parku Bažantnice. Ochutnali jsme místní Kysibelku (ta novopacká dvanáctka byla lepší) a pokračovali krásným lužním lesem směr kostelík Byšičky. Jenže, jen jsme vylezli z lesa a došli kousek na otevřené prostranství, přihnal se vítr a černé mraky. Jen taktak jsme doběhli do jednoho altánku, kterými je hlavní parková cesta lemována. Zažili jsme krásnou první pořádnou jarní bouřku s lijákem, větrem, kroupami a nakonec i parádním hromem. Byšičky prostě musí počkat na příště. Ale je to moc hezká dominanta – kostelík na kopečku, který by docela dobře mohl být starým osídlením. To ostatně vidí Vošáhlík všude.
Bouřka nás zahnala do lázeňské kavárny na dobrý předvečerní drinčík, aby nám lépe šmakovalo. Nedej bože, že bychom v lázních zhubli, že? Večer pak opět malý špacírek a kanaping.
A pak už tu byla neděle. Saunu i bazén otvírali až pozdě dopoledne. Po královské snídani jsme se tedy zabalili a usnesli se, že když už jsme v těchto končinách, porozhlédneme se trochu po okolí. Naším prvním cílem se stal hrad Pecka. Původně gotický hrad přestavený v době renesance, později vyhořelý a zchátralý, byl nakonec ve 20. letech zakoupen obcí, která se o něj stará dodnes. Poněkud jiný přístup než je dnes, kdy se vše prodává, zvykem. Z původního hradu zbylo jedno renesanční křídlo. Byli jsme zde úderem 10. hodiny, a tak jsme měli individuální prohlídku. Nejznámějším držitelem v té době zámku byl Jan Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, rodák z hradu Klenová u Klatov, který se sem přiženil. Renesanční člověk se vším všudy – vzdělanec, hudebník, cestovatel, bohužel však i jeden z představitelů odbojných českých pánů, kteří tak smutně skončili 21. června 1621 rukou kata Mydláře na popravišti na Staroměstském náměstí.
Z Pecky jsme se pak vydali směrem k domovu. Za Jičínem jsme se rozhodli odbočit doleva a zajet se podívat do Prachovských skal. Hlavně nás zajímalo, jestli tam ještě někde je obr Rabiják a Rumcajsův kulový blesk. Jenda v Prachovských nikdy nebyl a já někdy před padesáti lety. Tedy včera. Pamatuji si, že jsme šli z Prachova přes skály (spíše tedy mezi skalami) do Mladějova. Neznalí poměrů jsme prostudovali ukazatele: malý okruh 1 km za 1 hodinu a velký okruh 3 km asi za 2,5 hodiny. Co jsou na nás tři kiláčky, že. Netušíce nic zlého, jali jsme se stoupat po kamenných schodech vydlabaných do skal. A stoupali jsme a stoupali, a pak zase šli dolů, a zase nahoru, a zase dolů a tak kolem dokola. Výhledy a pohledy tedy naprosto, naprosto úžasné. Velmi záhy jsme pochopili onen časový údaj, který nijak nekorespondoval s našimi zkušenostmi. Mám pocit, že jsme si skutečně vytvořili osobák v počtu schodů horem dolem. Mně navíc velmi stouplo sebevědomí. Některé skály a průlezy jsou opravdu dost blízko u sebe a občas jsem měla pocit, že se tam prostě v žádném případě nevejdu. VEŠLA!!!!!!! A pokaždé!!!!!!!! K velikému obveselení protisepachtících jsem to – samozřejmě – musela vždy okomentovat.
Pravda je, že jsme schodolezení zvládli, i když následující dva dny jsme skutečně věděli, odkud že nám to ty nohy rostou a i to, že máme ruce. Hlavně já. Měla jsem s sebou i trekkingové hole, to byl nápad nade vše. Občas si vzal jednu Jenda a nutno podotknout, že i on ji vítal. Navzdory únavě stál výlet skutečně zato. Štěstí bylo i v tom, že turistická sezóna teprve začíná, a i když jsme potkávali kolegy šplhavce, nebylo to tak zlé. Ale neumím si představit ten mumraj v plném létě. To se snad pod schody a nad schody musí stát fronty.
Domů jsme pak už dorazili bez další zastávky. Ty dvě stačily. ¨
Na závěr musíme všem ještě jednou moc a moc poděkovat za fantastický víkend. Opravdu jsme si ho užili jak se sluší a patří. A doufáme, že jste aspoň trochu škytali.