Občanské sdružení OBZOR

Lichovy 2010

Tak jsem opět zde, abych se pokusil připsat pár slov o našich letních aktivitách, tedy konkrétně o jedné aktivitě společné, až hromadné. Ano, chápete dobře, jedná se o dovolenou. A začnu bez dlouhého otálení rovnou koncem.

Vrátili jsme se v sobotu 21.8.10 a to tak, že plní krásných zážitků z přírody oplývající nikoli mlékem a strdím, nýbrž houbami, konkrétně bedlami a babkami. Kdo měl nohy, běhal po lese a sbíral vše, o co "zakopl". Ten kdo měl kolečka pak mlsně slintal a dohlížel na sušení. Namísto mléka jsme sledovali vodu, tedy klidnou tichou zátočinu řeky Vltavy, která byla nadosah od našeho "ležení". Byla to sice chata postavená už za "komančů", ale po úpravách plně bezbariérová, schopná pojmout přes třicet nocležníků.

Podotýkám, že s plným komfortem, tedy včetně společenské místnosti a jídelny. Toalety a další hygienické příslušenství bylo sice společné, ale  dostatečně četné, takže jsme v případech potřeby nemuseli losovat. :) Výhodou toho místa je vlastní kuchyně a dobře zásobený výčep. Zejména druhou jmenovanou službu jsem se snažil nenadužívat, přesto jsem se po příjezdu raději ani nevážil. :) Procestovali jsme mnoho krásných míst. Byli jsme například v Křečovicích, tedy v místě, kde se z velké většiny natáčel film Vesničko má středisková. Na hřbitůvku obléhajícím místní kostelík je pohřben houslista pan Josef Suk, a právě v blízkosti jeho hrobu probíhal onen slavný dialog mezi žíznivým řidičem, takto panem Labudou, a neméně žíznivým kameníkem, jehož jméno mi po léta zůstává utajeno. A přímo naproti kostelu stojí památný statek, z jehož vrat vycházel každé ráno Otík, aby trávil den po boku pana Pávka, pojídal rohlíky a mlčel ...

Naše další cesta vedla k Písku, kde nás lákal zejména onen věhlasný věkovitý Jelení most, který ovšem naše současnost bůhví proč přejmenovala na Kamenný most – možná tak učinila s ohledem na budoucnost, poněvadž při současném směřování ekologie bude za par let jen málokdo vědět, co to bylo jelen – leč Písečáci dobře věděli, po čem my turisti bažíme, a tak nás zavedli správně. Pro pořádek uvádím, že jsme šli a jeli z Alšova náměstí Jungmanovou ulicí na Velké náměstí, a následně Karlovou ulicí přímo k onomu historickému skvostu, který v poslední době prošel dvěma rekonstrukcemi. První z nich – plánovaná – probíhala v letech 1994–1996 a druhá po záplavách v roce 2002, kdy most sice vydržel, ale sochy prodělaly nevítanou koupel a musely být nahrazeny kopiemi. (Památkový Ústav do mne uhoď, jestli si vymýšlím.) Sluší se poznamenat, že na obou březích řeky Otavy jsou nově udělané náplavky, které umocňují romantické kouzlo oněch míst. Je sice pravda, že ve středu města stojí poblíže řeky různé moderní budovy, což éterický dojem z onoho místa do jisté míry kazí, ale to už se asi nedá nic dělat...... Vlastní současnosti člověk neuteče....... Na pravém břehu řeky je pak nová cyklostezka vedoucí až k zimnímu stadionu, což ocení zejména příznivci hokeje a vzhledem k tomu, že jsme hokejovým národem – hlavně když zvítězíme – nebudu tuto drobnou návodnou poznámku mazat. Cyklostezka dále ústí na relativně dlouhou lávku pro pěší a cyklisty – jak jinak, žáno – která končí poměrně sugestivně v ulici, jež jest opět určena převážně majitelům plechových přibližovadel, takže bezmotorová idyla je za námi........ A nebo se musíme otočit k návratu tak, jako jsem to udělal já. Následně byl tedy na programu návrat přes Kamený most a protože máme rádi parky, zamířili jsme do Palackého sadů, skrze které jsme se navrátili do centra města. (Nerad bych opomněl zdravotní zastávku u stánku se zmrzlinou.) Cesta do středu města pak proběhla bez problémů.

V úterý jsme následně vyrazili do Rožmitálu pod Třemšínem, kteréžto místo se mimo jiné vyznačuje souvislostí s pánem, kterého historie zná jako Zdeňka Lva z Rožmitálu (1425?–23.10.1486) . Já osobně jsem tomuto člověku dlouho nepřikládal žádný zvláštní význam. On však významný byl a zůstává, a to zejména tím, že roku 1465 byl samotným Jiřím z Poděbrad – tehdejším českým králem – postaven do čela poselstva, které toho času vyjelo na okružní cestu po katolické Evropě. Cíl cesty byl jasný: přesvědčit tehdejší politickou a náboženskou elitu Evropy o tom, že Jiří z Poděbrad se nestaví proti katolické církvi a jejím hodnotám, ale zároveň uznává husitské tradice. Navíc tehdy hrozil vpád Tureckých vojsk do Evropy, což bylo jedním z důvodů, pro které se Jiří z Poděbrad snažil přičinit o vytvoření unie evropských katolických zemí. (Hádám, že dnešní stav by oběma pánům vyhovoval. Už proto, že by nemuseli po Evropě jezdit ve vozech tažených koňmi.) Mise, kterou pan Lev z Rožmitálu vedl, trvala sice jen rok, ale pomohla prezentovat naši zemi jako kulturně i politicky se vzmáhající součást Evropy, která není fatálně poznamenána husitskými válkami. O této cestě napsal pan Václav Šašek z Bířkova knihu nazvanou Deník Václava Šaška z Bířkova o jízdě a putování Lva z Rožmitálu z Čech až na konec světa v letech 1465-67. Ještě se sluší připomenout významnou historickou zajímavost, že družina pana Lva z Rožmitálu dorazila až na západní pobřeží Španělska, respektive na mys Finisterrre, který byl v tomto předkolumbovském období považován za konec světa.
To jsem však maloučko odbočil, a zanedbal zpravodajsky poznamenat, že naše úterní cestování bylo od začátku podmračené. Nicméně do Rožmitálu jsme dojeli za sucha, načež jsme se odvážně vyvalili z autobusu a namířili si to k farnímu kostelu Povýšení svatého Kříže, (mohl bych jednoduše napsat, že jsme šli ke kostelu, což by bezvěrcům úplně stačilo, ale na druhou stranu si říkám proč neposkytnout úplnou informaci) kde v letech 1788–1815 dával svoje fláky Jakub Jan Ryba. Jenže sotva jsem přes obrovský schod nakoukl do Chrámu Páně a začal se kochat – když už se tedy nedostanu do kostela, nebo případně až k oltáři, kde je intenzita duchovního, jakož i estetického prožitku vždycky nejvyšší – začalo nenápadně pokapkávat. Pokapkávání se vystupňovalo v poměrně prudký déšť, takže naše výprava po chvíli připomínala průvod zmatených kapucínů. Útočiště jsme ovšem nehledali ve Chrámu Páně, ani v žádném z přilehlých klášterů, nýbrž v útrobách našeho starého dobrého autobusu.
Pan řidič naložil zájezd a nabral s námi kurz do Vysoké u Příbrami, kde žil a tvořil Antonín Dvořák. Žil zde na zámku svého švagra hraběte Antonína Kounice. Po roce 1884 koupil Dvořák od hraběte Kounice pozemek, a vystavěl na něm vilu Rusalka. K zámeckému sídlu ani k této vile jsme se ovšem nedostali, protože nad kupolí mraků asi někdo otočil nebeskou konev.......... Pršet zkrátka nepřestávalo. Nejvíc líto mi bylo, že jsem neviděl Rusalčino jezírko. To musí být romantické. Vyrazili jsme tedy na zámek Dobříš, a doufali, že se počasí umoudří. Nestalo se tak. Respektive nepršelo, ale zima byla jako ve Skandinávii. Bohužel si nemůžeme hrdě zapsat do své kroniky ani to, že jsme se dostali do parku, kde se natáčela pohádka Princezna ze mlejna, poněvadž park je sice nádherný a dobře udržovaný, ale jeho svažité pískem vysypané cesty rozhodně nelze označit za sjízdné. Obešli jsme si tedy přístupné okolí zámku, pokochali se skulpturami vměstnanými v lapidáriu umístěném v odlehlém koutě parku, a před odchodem jsme díky šlechetnosti místního personálu mohli využít bezbariérového WC, což – vyjádřeno šachystickou terminologií – zdaleka není zanedbatelná kvalita.

Následně jsme se ocitli v předzámčí a dumali, kam napnout síly. Nevlídné počasí nám nedovolovalo nějaké rozmáchlé plány a déšť, který se evidentně blížil, zrychloval otáčky našich elektromotorů. Za pěkného počasí bychom jistě rádi uvítali možnost korzovat historizujícím centrem Dobříše, takto však, zmoženi vlhkem, zimou, zkrátka trýzní, zvolili jsme taktický ústup do restaurace. Někdo si snad může myslet, že návštěva restaurace je příliš banálním a vlastně nevhodným vyústěním situace uvážíme-li, že jsme v tu chvíli byli účastníky ozdravného pobytu. Já Vás však ujišťuji, že i v této chvíli jsme prospívali svému zdraví, neboť restaurace U Bílého Lva je nekuřácká, takže jsme mohli volně dýchat a prohřívat své zkřehlé údy popíjejíce vybraný mok a diskutujíce o prožitém. A to jsme ještě netušili, že teprve bude o čem vyprávět, neboť příštího dne jsme vyrazili do starobylého, leč nově ofasádovaného města Příbrami. Tam se k nám přidala „vodní žínka“, rozumějte povodňová dobrovolnice Terezka a vyrazila s námi, ovšem nikoli dveře, nýbrž na prohlídku města, o jehož významu bych se zde mohl zmínit zejména s ohledem na těžbu stříbra, která je zde datována od konce 13. století.

Městská práva obdržela Příbram od arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka v roce 1406, potvrzena byla i poté, co se dostala Příbram od roku 1431 do majetku českých králů.

Pokud se Vás to neurazí, opíšu z Wikipedie také některá další historická data, neboť, jak jistě uznáte, čtyři hodiny, které jsme zde prožili ve sladkém – zmrzlinovém okounění rozhodně nestačí na to, aby člověk prolezl všechny pamětihodnosti „stříbrného“ a později „uranového“ města. Zvláště, když je vozíčkář, žáno. Tak tedy můžeme, jak předpokládám, pokračovat. Od roku 1579 byla Příbram královským horním městem. V barokním období vznikl svatohorský komplex – poutní kostel Panny Marie obklopený čtvercovým ambitem s rohovými kaplemi a bývalou rezidencí Jezuitů. Rozmach dolování pokračoval od 17. století, v 18. století bylo vybudováno pět hlubinných dolů u Příbrami na Březových Horách. V dole Vojtěch byla v roce 1875 poprvé na světě dosažena hloubka 1 000 m. Požár v Mariánském dole v roce 1892 připravil o život 319 horníků. Příbram byla jedním z nejmodernějších evropských důlních revírů až do 20. let 20. století. O nechvalně proslulých uranových dolech, které zde vznikly po 2. světové válce, se zmíním jen takto v krátkosti, neboť toto pojednání má podle mého názoru být oslavou možnosti cestovat, pohybovat se, zkrátka žít plnohodnotně, a nikoli mementem minulosti, kterých, jak to tak vidím, bude ještě dosti. Pokud si jich tedy budeme chtít všímat. No nic, pokračujeme v cestovatelském vyprávění.

Z Příbrami je to jen co by kamenem dohodil – a zbytek dojel autobusem – ke Svaté Hoře u Příbrami, tedy křesťanskému poutnímu místu, o němž ví své moje oblíbená Wikipedie, která tvrdí, že Svatá Hora je významný barokní areál a poutní místo na vrchu (586 m) u Příbrami. Areál Svaté Hory tvoří obdélný komplex ambitů o rozměrech 80 x 72 m se čtyřmi kaplemi v rozích, uvnitř na vysoké kamenné terase stojí původně gotický kostel Panny Marie, přestavěný a rozšířený v letech 1648-1673 za účasti architekta C. Luraga. Každý z Vás může namítnout, že k tomu, abych se vyjádřil, mi stačí obšlehnout něco z internetu. Já jsem však tu nádheru viděl na vlastní oči. Naši kamarádi – Zbynďa a pan řidič – mě schůdek po schůdku vytáhli do nitra tohoto architektonického skvostu, a ukázali mi ty nádherné čtyři oltáře, bezpočet obrazů a fresek, zkrátka nevídaných artefaktů dokládajících velikost ducha jejich autorů. Byl jsem skutečně okouzlen. Ty výjevy zůstanou v mé paměti jako klenoty. Když jsem tu nádheru viděl, velmi jsem zalitoval, že je v těch místech zakázáno fotit, neboť jsem si uvědomil, že je bezpočet těch, kteří se tam nikdy nedostanou, byť by po tom sebevíc toužili. Chlapi se opravdu nadřeli. Celý areál s bezpočtem schodů totiž obešli nejen se mnou, ale i s dalšími čtyřmi vozíčkáři. Víc jsme toho ve středu už nestihli. To víte, promeškat večeři by bylo neodpustitelné.

Ve čtvrtek 19.8.2010 jsme vyrazili do Bechyně. V souvislosti s tímhle malebným městečkem si, nevím proč, vždycky vzpomenu na zvířátko, které se jmenuje Bekyně Mniška, a nově také na pana podnikatele Šťávu, který vlastní nejen bechyňský zámek, ale i jeho, dalo by se říci, široké okolí. Je to prostě místní patriot. Ovšem na zámku pan majitel bydlí, takže s prohlídkou tohoto architektonického skvostu jsme počítat nemohli, což mne dosti zamrzelo. Rádi jsme si však prohlédli několik železných plastik „z dílny“ světově uznávaného výtvarného umělce Vladimíra Preclíka (23.5.1929–3.4.2008), jehož díla jsou umístěna nejen v muzeu vybudovaném v někdejší sýpce bechyňského zámku, ale i volně v zahradě. Kromě soch z nerezavějícího materiálu může návštěvník parku obdivovat několik exotických opeřenců ve voliérách a jiná, povětšinou mečící zvířata. Místní jsou hrdí na zdejší požární muzeum, které sice nepatří k zámku, čiliže k jeho prahu je třeba popojít na náměstí, ale jeho exponáty jsou opečovávány s velkým nadšením, a rozhodně se vyplatí je nepřehlédnout. Po dobrém obědě, požitém v restauraci u zmíněného muzea, jsme se s Bechyní rozloučili, a vyrazili jsme, jako ta liška, k Táboru. (To by se divil Žižka, kam se mu vpletla liška.)

Udivilo mne, jakým důmyslným parkovacím systémem jsou chráněni dnešní Táborité, nikoli ovšem před nájezdy Germánů, které zde oproti minulosti vítají, nýbrž před přetížením historického centra samohyby, jejichž vliv je myslím dosti dobře vystižen názvem jednoho filmu, a sice Plechová kavalerie. Právě za tímto účelem bylo přímo na úrovni poklidné hladiny rybníka Jordán vybudováno několikapodlažní parkoviště s výtahem pro vozíčkáře a jejich šťastnější „běhavé“ spoluobčany. Ten výtah musím pochválit nejen za to, že vytahuje a stahuje, ale uchvátil mne hlavně tím, že jeho nejvyšší stanice je přímo na úrovni historického centra města. Člověk si tak pěkně krásně bez použití schodů může přeťapkat až k soše vojevůdce na Žižkově náměstí. Zde lze, tedy alespoň v letních měsících, posedět a osvěžit se v „občerstvovnách“ lemujících na můj vkus až příliš důsledně celé náměstí. Přesto, že tyto „oázy ověnčené reklamami“ dle mého soudu nepřispívají danému místu esteticky a vzhledem ke své četnosti ani eticky, nebyl jsem proti, když kdosi navrhl „zasednout k osvěžujícímu doušku“. Ještě dříve jsme však toužili alespoň částečně poodhalit tajemství zdejšího pokladu, který se prý vyskytuje poblíže místního pivovaru. Tedy toho času nefunkčního pivovaru, což zaručovalo, že i ti žízniví z nás budou věnovat veškerou svou duševní kapacitu historii, nebo alespoň příbuzným tématům........

Vydali jsme se tedy ze Žižkova náměstí Klokotskou ulicí, pěkně po kočičích hlavách, což mi vozíčkáři máme velmi rádi, poněvadž je to vynikající masáž..... Dojeli jsme až ke starobylému hradu Kotnov, v jehož sklepení je onen poklad vystaven. Jedná se o soubor asi čtyř tisíc stříbrných mincí pocházejících z období přelomu 15. a 16. století. Mince pocházejí z většiny zemí tehdejší vyspělé Evropy. Součástí výstavy jsou také informace o hodnotách jednotlivých typů tehdejšího movitého i nemovitého majetku. Výstava odkrývá návštěvníkům mimo jiné tehdejší ceny movitého a nemovitého majetku. Jsou to velice zajímavé informace, které jsem si však bohužel nezapsal, a nemohu je tedy interpretovat, poněvadž si je nepamatuji. Kdybych byl slon, byla by situace jiná, protože sloni si pamatují dobré i zlé dlouhá léta. Vzhledem k situaci se tedy musím uchýlit ke staré pravdě, že nikdo není dokonalý.

V pátek – tedy v předposlední den naší skutečně překrásné dovolené – jsme se byli v podívat Muzeu vesnických staveb středního Povltaví, kde jsou shromážděny stavby pocházející z období od 18. do počátku 20. století. Jedná se o lidové stavby převážně z oblasti okolí Krásné Hory nad Vltavou, Petrovic a Vysokého Chlumce). Jako doplněk je pojímáno území mezi Petrovicemi a Milevskem (bývalý okres Písek), dále mezi Sedlčany a Sedlcem – Prčicí (bývalý okres Benešov) a mezi Petrovicemi a Jistebnicí (bývalý okres Tábor), pro zvláště cenné objekty, případně zařízení lidového stavitelství výjimečně i další oblasti, píše se na internetu. Povětšinou se jedná o klasické hrázděné chalupy, které byly ve většině případů na místě svého původu rozebrány, jednotlivé jejich části (trámy, kameny) byly očíslovány a nakonzervovány, a na pozemku muzea byly tyto objekty znovu sestaveny. Do jedné takové chaloupky jsem se dostal hned v úvod našeho putování. Ovšem dostat mou váhu s vozíkem přes vysoké prahy, tedy stupně, ze kterých vznikly „naše milované“ schody, nebylo jednoduché. O to s větším povděkem jsem na vlastní oči shledal, že historické prameny nelhaly, když uváděly, že stavení tohoto typu byla zpravidla rozdělena na dvě části, tedy část hospodářskou a část obytnou. Nejprve jsem tedy jukl do temné sluje, kde se ukládalo zrno – tedy nikoli zrno ječné, které se díky šoku tvoří v oku, nýbrž zrno obilné, jakož i jiné poživatiny vhodné netoliko pro žaludek lidský, ale i pro žaludky zvířecí, neboť člověk byl a zůstává na zvířatech potravně závislý. Chápu, že vegetariáni mají na tuto otázku jiný, řekl bych poněkud nemastný názor, v zásadě se však jako lidstvo masa stále pevně držíme, od čehož doufám ani v příštích letech neustoupíme, neboť z vlastní zkušenosti vím, že máloco chutná tak dobře, jako vepřový ovar. Nyní však zanechme gurmánských spádů a věnujme se nadále popisu vnitřních prostor chalupy.

Ve střední části domu pak byla také dosti tmavá kuchyně, tedy klasická černá kuchyně s pecí a dvěma obrovskými lopatami na přípravu chleba, nebo jiných pečených laskomin. Ve světnici oddělené zmíněnými schody je klasická pícka i se zápecím jako z pohádky. Zde musím poznamenat, že obdivuji naše předky za to, že na něčem tak úzkém a krátkém, jako je zápecí, které jsem viděl, dokázali spát, a ještě se po ránu tvářit odpočatě. Inu, naši předkové byli malí a střídmí. To jsme ovšem, obecně vzato, bohužel nezdědili. Ale to už zase odbíhám od popisu, takže šupajda spátky. Vedle pece stálo vědro a já jsem si uvědomil, že několik podobných jsme měli na seníku naší usedlosti. Jsem totiž kluk z vesnice a tak mi i kosa, která tu byla vystavená jako vzácná historická relikvie připomněla domov a otce, který podobné náčiní mistrně užíval ještě dlouho po roce 1990 Ač ve vážné chvíli, musel jsem se pousmát. Pochopitelně nechyběla malovaná truhla, která byla zapotřebí v každém tehdejším domě, a stůl se židlemi jejich velikost na mne také působila poněkud groteskně.

Omlouvám se váženému čtenářtvu, ale další objekty již nebudu popisovat jednotlivě, protože vnitřní vybavení je ve všech domech matematicky vzato plus mínus stejné, takže vážené čtenářstvo by se nudilo, a já bych se upsal, což rozhodně nehodlám dopustit. Postupem času byly tematické okruhy rozšířeny i na zemědělské stavby, tedy stodoly a špýchary, zemědělské stroje. Za zmínku stojí i obrovská a dosud funkční vodní pila. Byl to, zkrátka a dobře, krásný závěr báječného týdne.

Tolik tedy o naší dovolené, která byla opravdu nádherná už z toho důvodu, že s výjimkou jedné noční bouřky nám ani jednou nezapršelo. Prostě paráda. Jenže, jak se tak říká, všechno jednou končí, a tak jsme se i my – nutno podotknout, že s velkými a špatně skrývanými slzami v očích – rozloučili s lichovským areálem, který je citlivě situován v malebné zátočině poklidné řeky Vltavy. Ti kteří prožili tamní záplavy velice dobře vědí, že Vltava umí být i kromobyčej neklidná, ba zuřivá a krutě ničící, avšak v době, kdy nám bylo dopřáno kochat se na jejím břehu, byla ona stříbropěnná múza básníků, spisovatelů a hudebníků oázou povznášejícího léčivého klidu.