Občanské sdružení OBZOR

Aktivity - Chorvatsko 2006

Úvodem se sluší poznamenat, že naše trestná výprava za krásami Chorvatska se konala pod hlavičkou Občanského Sdružení Sever Liberec, jehož je většina z účastníků akce členy. Hlavou organizace a zároveň její nejaktivnější dobrou duší je Eva Vosáhlová, pro opravdové přátele Eva Vosa. K ní neodmyslitelně patří její miliónový manžel Honza „Vosák“. Tihle dva báječní lidé měli ještě v červenci dvě obdivuhodné dcery. Tedy Evu a Janu. Jana však bohužel podlehla plicní embolii a to pouhých několik dní před svatbou s Václavem Zmítkem zvaným Vašek, jenž byl také účastníkem naší skvělé akce. Ještě o nich bude řeč, neboť se našemu výletu za teplem chystám věnovat zvláštní elaborát, ale sami jistě dobře víte, jak to s tím chystáním je. Člověk se na něco chystá, pak, když už je nachystanej, se na to začne dokonce připravovat a když už je zdá se dokonale připravenej, tak mu do toho něco vlítne a je po všem. Ovšem já bych Vás nerad ošidil o požitek z mého vždy originelního líčení, takže se ve zkratce vyžvejknu.

Ještě než tak učiním, zmíním se o horlivosti, se kterou jsme již týden před odjezdem sledovali na internetu počasí v okolí Splitu. A, řeknu Vám upřímně, neměli jsme z toho sledování radost. Ikony mračen, deště a teploty okolo pětadvaceti stupňů Celsiusa nevěstili pranic dobrého. I když tedy zmoknout na kůži pár centimetrů  od hladiny nekonečných mocně bouřících nezkrotných vod je jistě zážitek úplně jiného kalibru, než potupně prolít na kost v podmračeném Liberci. To a podobné věci jsme si říkali, abychom se nemuseli přestat těšit na exotické horizonty, pahrbky, náhorní údolí a podobné typy reliéfu, jež nadšeně slibovaly příslušné internetové stránky.

Od pátku 1.9. se však začala situace zlepšovat a neděli 3.3. již bylo meteorology přiřčeno jasno s teplotou 31 stupínků. Zajásali jsme. Šatník jsme však příliš neorganizovali, protože, jak víme, štěstěna je leckdy vrtkavá.

Tolik bych tedy podotkl k očekávaným povětrnostním podmínkám. Ještě by Vás mohly zajímat informace o tlaku a rosném bodu. Ty jsme však nikde nenalezli.

Nyní se však již společně pojďme věnovat cestování.

Tak tedy, vyrazili jsme, jak již shora řečeno, 1.9.2006 asi ve 14:00:00:02 z těch našich Rochlic. Přibližně o půl hodiny a pět sekund později jsme přibrali ještě dva trosečníky, tedy Hlušťu a obra Václava, na pumpě v Hodkovicích, ale protože nejsou zrovna moc na přesnost, vyrazili jsme na další cestu až v 15:02:25:12 Pak jsme to napnuli na Prahu, kde naskočili ještě tři zdejším chladem rozladění cestovatelé, tedy otec, pro změnu také Václav Zmítko, a Katka s maminkou. Bylo nás dvaadvacet, jak by asi toto pojednání o pouti do teplých krajin nazval pan Karel Poláček. Následně jsme zamířili po velbloudích hrbech kamsi k Brnu, pak hurá na Znojmo, kde jsme k mé nelibosti nezastavili u kádě s okurkami – ani s vínem - a jako již mnoho Čechů před námi zamířili jsme na Vídeň. Další richtung už Vám neřeknu, protože jsem slepej, pročež mi unikl význam místních cedulí. Mám však pocit, že se v kuloárech mluvilo o městech Graz a Lublaň. Na hranicích to docela šlo. Demokracie už dorazila i na většinu celnic. Ovšem ne že bychom usnuli na Lublaňských vavřínech. Ne. Hnali jsme se tunelama jak splašení krtci. Nejdelší má přes šest kilometrů, no a v tom nejkratším čloujek nestačí ani merknout. To jsme teda sledovali až cestou zpátky, protože když jsme jeli tam, byla hluboká noc, a tehdy maj slušný lidi spát, což jsem tedy svědomitě činil. Ale jen na jedno oko, poněvadž bdělost je vždy na místě!

Brzo ráno jsem usnul i na druhé oko. Když jsem kolem sedmé ranní procitl, otevřel se mi úchvatný pohled na oranžově planoucí štíty s obrysy zářícími zlatem, jímž je zalévalo vycházející slunce. I přes tento idylický vjem jsme však cítili nevlídnost mrazivého rána, důkazem které byla i krajně promrzlá česká rodina s malým, asi dvouletým dítětem, která zřejmě přespala na parkovišti, které jsme právě míjeli.

O tunelech už jsem hovořil. Když jsme takovým jedním projeli, opět mne oslnilo slunce upírající se na monumentální štíty, ale také pohled na nevelké jezero okouzlující člověka leskem typicky modrozelené hladiny. S podobně úchvatnými pohledy mám spojenou filmovou podobu Vinetua. Taky jsem stále očekával, kde se ta ztělesněná čest a chrabrost objeví. Neobjevil se, a já tak trochu lituji, že i Piere Brice musel zestárnout.

No nic. Den se ujímal vlády a nekonečný azur nebe nás ujišťoval o tom, že počasí bude teplé a stálé. Alespoň do večera. Jeli jsme tedy dál po silnici rovné jako stůl a já, co typický Čech, jsem se přesvědčoval, že už přece musíme najet do nějaké té díry, nebo alespoň na malý hrblík. Nestalo se tak. Chorvatská dálnice je dokonce kvalitnější, než silnice ve Vídni, po kterých jsme měli tu čest jet. Český vliv na Evropu je zdá se nezanedbatelný.

Jeli jsme tedy dál a zabrzdili na odpočívadle, kde byla dlouhá řada aut a při bližším zkoumání dopravních značek jsem si začal připadat jako doma a těšil se, že se i v Chorvatsku klidně domluvím česky.

Z cedulí umístěných podél silnice mi nejvíce utkvěla Maslenica evokující v mé mysli vzpomínky na nedávné tuhé boje a ztráty lidských, jakož i kulturních hodnot.

Nicméně chudá kamenitá krajina s kopci porostlými nízkými křivými živě zelenými keříky ubíhala dále. Dojem, který na mne udělala, lze vystihnout jednou krátkou větou: Život vzešlý z kamene.

Ovšem zahlédl jsem i jakýsi ovocný sad svědčící o tom, že při úporné snaze lze i z této půdy cosi vydobýt. Pod jeho korunami se však ploužila jen nějaká stará, nadobyčej vrásčítá paní v šátku, pro kterou to místo jistě hodně znamenalo. A snad právě uvažovala nad osudem svých dětí a vnoučat, kterým tuto zem nikdy neodkáže, neboť odešli hledat štěstí do měst. Štěstí bez lopoty a v lesku moderních budov.

Opodál se mi naskytl podobný obrázek. Jakýsi stařec pohledem laskal keříky na vinici, která se jistě dědí již po mnohá staletí. Ano, víno je skutečně mlékem starců. Ovšem při bližším zkoumání místní populace bychom nepochybně zjistili, že mléko nedosahuje popularity vína již u mužů středního, ba i mladšího středního věku. Průzkum jsem však cestou neprováděl. Teoretické znalosti s anketami různého druhu sice mám, ale řidiči mi nechtěli zastavovat. Prý jsem měl průzkum avizovat dříve, abychom si všichni vzali alespoň o měsíc delší dovolenou.

Když už člověk náhodou uviděl mezi chudými domky auto, byla to Zastava. Jako před dvaceti lety, kdy jsem tu byl rovněž. Jenže zatímco tehdy byly chloubou, dnes jsou z těch aut oprýskané, sotva udržované, či spíše neudržované vraky. Nedávno jsem zaslechl v rozhlase termín jugonostalgie. Teď už se nostalgii těch lidí vůbec nedivím.

Na dovolenou však člověk nejezdí proto, aby propadal trudomyslnosti. Z toho důvodu se právě hlubším úvahám o vzletech a pádech chorvatského národa vyhnu.

Nuže, dojeli jsme do Splitu. Cesta byla vcelku pohodlná. I na hranicích se nám vedlo poměrně dobře. Přesto jsem s jakousi zvláštní úlevou cítil, že cíl naší dlouhé cesty se blíží. Člověk však nemá jásat dokud ....... no však to znáte.

Dorazili jsme do Splitu. Provoz byl vcelku klidný, pasažéři natěšení. Oh, málem bych zapomněl říct, že ta kvalita silnic nebyla řekl bych „darem z nebes“. Platili jsme totiž mýtné.

To starobylé přístavní sídliště na první pohled není nijak originálním městem. Silnice potažené asfaltem, křižovatky skoro stejné jako u nás – až na ty palmy ovšem a kvalitu silnic, kterou znovu připomínám – čím více se však člověk, tedy v našem případě autobus, blíží k přístavu, tím víc provoz houstne. Když jsme se po několikaminutové jízdě krokem, která je zde nutná, protože všichni se tlačí stejným směrem, tedy auta i motorky a navíc chodci naprosto svobodně, ale já bych spíž řekl bezmyšlenkovitě, přecházejí kdy a kde se jim to právě hodí, a v táto situaci jsme se ocitli u vjezdu do přístavu. Přímo jsem viděl, jak nějaký pěšák stojí těsně u okénka řidiče našeho autobusu, takže kdyby bývali chtěli, mohli si ti dva popovídat o životě. Pak onen chodec dokonce směle zabouchal na autobus, aby ho náš pan řidič pustil, což se také stalo.

Vjeli jsme do přístavu. Všude plno lidí a plechu. Pohyb krokem. Není výjimkou, že auto před Vámi najednou bez zjevného důvodu zastaví a nehne se dál. K tomu došlo i v našem případě. Stáli jsme za ním nehnutě, poslušně jako stádo ovcí. Ale jen pár chvil. Kdosi začal troubit, někteří další včetně našeho řidiče jej následovali. Řidič - brzdař popojel, řada za ním se pohnula. Když jsme jej opatrně objížděli, s postupně slábnoucím údivem jsme sledovali, že ten muž prostě jen telefonuje. No nic, jede se dál močálem černým podél bílých skal, jak říkal pan Werich. Pak jsme zastavili, Eva vystoupila a běžela jak za mlada do kanceláře Jadrolinie, aby pro nás vyjednala vstupenku na nejdříve odplouvající trajekt. Když opět přibíhala, mávala na nás rukou ve smyslu: Jeďte!! Jeďte dozadu!!! Jenže my jsme to s tou rychlostí nemohli přehánět, protože před námi šel volným krokem jakýsi mladík a psal komusi sms. Ale nakonec jsme k vysněnému trajektu dorazili, Evička dorazila a mohlo se najíždět, což v praxi vypadalo asi tak, jako když se slůně učí nastupovat do přepravníku. Přední kola se podařilo ukrotit celkem rychle. Když jsme však za horečného kibicování všech přítomných námořníků najeli na plavidlo i zadními koly, loď se znatelně ponořila a zadek našeho milého vozidla skoro škrtal o nájezdovou rampu. Zde nutno podotknout, že zkušenosti našich řidičů jsou nepopiratelné. Bez nich bychom možná viseli na trajektu poblíže Splitu ještě dneska. Tedy ne, že by právě Split bylo nějaké špatné místo k životu, ale přesto jsem rád, že jsme mohli pokračovat vstříc novým zážitkům.

Teď se však ještě musím vrátit v čase o chloupek zpátky. „To vám byla věc.“, řekla Eva, když spěšně nastoupila do autobusu. „Já jsem tam do tý přístavní kanceláře přišla, říkám jim kdo jsme, co jsme a co potřebujeme, načež ta slečna začala hledat ve stozích lejster naší smlouvu s CK HAP TOUR, abysme dohodli finanční podmínky přepravy .............“, dál v Evině skorocitaci pokračovat nebudu, neboť podstata byla vystižena. Do jisté míry mne udivilo, že taková kolosální organizace, jakou je Jadrolinija nevede svou agendu s využitím počítačové síťky. Na druhou stranu je ale vidět, že ani nepřekonatelný Microsoft nemá své dlouhé prsty úplně všude.

No ale vraťme se na vodu. Z přístavu ve Splitu do přístavního městečka Rogač na ostrůvku Šolta jsme pluli něco málo přes třičtvrtě hodiny. V podpalubí na sedadle autobusu ubíhala cesta v celku příjemně, ačkoliv ti, kteří se mohli rozhlížet z paluby onoho úctyhodného plavidla ovíváni větrem, jenž vane nad širými vodami, se měli přeci jen lépe. Leč co na plat. Úzká schodiště trajektů jsou dnes stavěna jen pro mrštné chodící, či cupitající cestující. Nikoliv pro neohrabané vozíčkáře.

Co se týče přistávání našeho plavidla, musím říct, že k rogačskému nábřeží se pan kapitán blížil více než obezřetně. Rovněž při vykládání bylo s autobusem jednáno podobně, jako s křišťálovým lustrem, neboť při takovém „zápase“ autobusu s trajektem, jak se ukázalo, skutečně záleží na každém milimetru.

Po té, co jsme vyjeli z trajektu jsme se dozvěděli, že obezřetnost všech zúčastněných byla posílená také nemilou skutečností, že zhruba před měsícem právě zde v rogačském přístavu narazil trajekt na molo takovou silou, že byl proražen i vnitřní plášť lodního trupu. To musela být opravdu hrůza.

No nic, po kratším rozechvění jsme vyrazili dál uzoučkými uličkami městečka Rogače, ve kterém údajně žijí čtyři sta z celkových čtrnácti set stálých obyvatel ostrova. Projeli jsme tedy oním sídelním místem, které místní hrdě nazývají městem a počali celkem strmě stoupat po silnici pokrývající kamenitou půdu, jejíž život dosvědčují jen nízké keříky fíkovníků, mandloní a různých jiných malých stromků s většinou vrásčitou korou, přinášejícími však místy až nebetyčnou rozkoš chuťovým buňkám. Stejného názoru byl, zdá se, také císař Dioklecián, který si prý oblíbil zdejší šoltské vínko natolik, že pak žádné jiné nechtěl. Dokonce prý nechal posázet vinicemi celý ostrov a stopy jeho vytříbeného gurmánství jsou zde v podobě terasovitých políček, při pohledu na něž se člověku začne zdát o snoubení Země a Slunce, jasně patrny do dnešních dnů.

Opravdu nádherný koutek světa.

Nádherný natolik, že se mi ani nechce psát o naprosto nepokrytě rozšiřovaném smetišti odkrytém zrakům všech tudy projíždějících turistů, které jsme minuli jen o několik set metrů dále. Byl to skutečně jediný odpudivý pohled, který se mi za celou dovolenou naskytl a věřím, že pan císař Dioklecián by to tak nenechal. Ale to bychom se museli vrátit o nějakých sedmnáct století nazpátek.

Nyní však míříme kupředu. Když se podíváte na mapu ostrova, seznáte, že vesnička Rogač je zhruba uprostřed ostrova, zatímco my jsme se vydali do jednoho z jeho cípů, kde se šplhala po vápencových skaliskách vesnička Nečujam. Po několika kličkách nutných ke zmírnění klesání vedoucího přímo ke hladině moře konečně zastavujeme. Máme za sebou dobrých dvacet hodin cesty, v rámci níž jsme se občerstvovali nejen z kuřáckého hlediska nutnými přestávkami, takže všem tělesným schránkám trvá poněkud déle, než se rozkývají. Nejprve vystupují ti, co mají všechny nohy alespoň jakž takž zdravé. Aby mohli vyjet z autobusu i vozíčkáři, musí být uvedeny v činnost pohyblivé schody, ze kterých se díky synchronizovaným pohybům pístů umístěných pod čtyřmi z pěti železných plátů schody promění v pravda dosti šikmou nájezdovou rampu, po níž můžeme my vozíčkáři svobodně vjet i vyjet. Tento systém už je překonán modernějšími.

Nuž, ale abychom se konečně vyklubali z autobusu. Jen se tak stalo, už jame hledali stín nízkých pinií, rostoucích těsně u silnice, protože, ač již podzimní, slunce notně pálilo. Stáli jsme poněkud schlíple v řadě jako nějací uprchlíci právě přijímaní do tábora, kde má začít jejich nový život, což byla vlastně pravda, protože náš společný život právě v tu chvíli skutečně začínal. Zavazadel jsme měli pravda poněkud více, než mívají uprchlíci. Někteří až tolik, že za nimi na svých vozících nebyli vidět.

Všude okolo nás byly čistě bíle omítnuté dvoupodlažní bungalovy, ve kterých jsme byli ubytováni. Cestou ke každému z nich se sice vyskytoval nejméně jeden schod, ale ty jsme hrdinně překonaly prostřednictvím hliníkových nájezdů. Před každým přízemním apartmánkem byla teráska velká tak akorát na dvě zahradní židle a jeden stolek, který musel okamžitě odsranit, protože bych se tam nevešel s elektrickým vozíkem, natož pak s elektrickým, který jsem měl taky s sebou.

Prostor v bungalovu si představte jako tři místnůstky popojené kraťounkou chodbičkou. Inventářem vstupní místnůstky, tedy jakéhosi obýváču byl stůl, křeslo rozložitelné v případě potřeby v úzké lože, a v rohu přízemní lednice. K tomu si přičtěte mé dva vozíky a máte před očima prostor pro dva až tři lidi, ve kterém nepropadne ani špendlík. To není kritika, anóbrž osobitý popis rozměrů a vybavení prvního pokoje. Mohl jsem ho pravda, změřit, ale nechtělo se mi o dovolené pachtit s metrem. Pravdou také je, že kdyby mé nohy byly co k čemu, mohl jsem to odkrokovat.

Nyní však pojďme do ložnice. Tam se stěží vešlo dvojlůžko, které vrzalo při každém hnutí, z čehož je jasně patrno, že pobyt u moře významně napomáhá zlepšování mezilidských vztahů. Dále tam byla skříň nápadně připomínající almaru naší babičky, i když pečlivě natřená, no ...... a stolek, na nějž jsme si odložili kufr, a ten pak vypadal, jako by s ním právě na to místo pan architekt stoprocentně počítal. Připadá mi až poněkud malicherné zmiňovat se o dvou lampičkách umístěných efektně nad manželskou postelí a obrazu, majícím snad vzbuzovat vášeň pro mořský příboj.

Zanechme úvah laika o umění a pokračujme přes chodbičku, na jejíž dlouhé stěně byla kuchyňská pidilinka, do koupelny sestávající z umyvadla, sprchového koutu a WC, nad nímž byl usazen bojler, kteréžto uspořádání si po pravdě řečeno nezískalo právě mou důvěru a tudíž jsem si důrazně připomněl onu dávno zapomenutou zkratku SRPŠ. (Serte rychle pane školník)

Naštěstí jsme sem přijeli za krásami přírody a ne koupelen, i když jako vyjádření celkového dojmu je třeba říct, že ubytování nám docela vyhovovalo.

Tož jsme se teda ubytovali, sáhli do zásob pro cosi k obědu – plechovčička šunčičky se hodí vždycky – a po vydatném obídku hurá!!! k vysněnému a tolik očekávanému moři. Ale protože to byl k moři ještě pořád solidní sešup, ujal se mě namísto mamky – slabé to ženy – sporý Václav Zmítko starší, ježto vyhlíží jako instruktor posilování, zkrátka něco mezi Martinem Maxou a Zdeňkem Srstkou. Sjížděli jsme pomalu kolem zavřené závory, která zjevně slouží k tomu, aby utvrdila místní obyvatele v přesvědčení, že na tuto část nábřeží, vyhrazenou vzácným a vždy vítaným pěším rekreantům, motorová vozidla prostě nesmějí. (Motorkami ty závory klidně objížděli. Proč by ne.) Myslel jsem si, že tady budu mít povznášející, naprosto cizokrajný pocit. Jenže ty závory mě utvrzovaly v přesvědčení, že to, co jsem považoval za českou náturu, není ryze české a ani překrásné prostředí člověka nepřesvědčí, aby se choval jinak, než tím nejpřímějším, nejjednodušším způsobem.

Škoda.

Ovšem motorky, tedy lépe řečeno skůtry tam mají parádní. Jejich silnými motory doplněnými automatickými převodovkami jsem byl naprosto uchvácen. Avšak vnímání krás přírody jsem vždy dával přednost. Zvláště na pláži je, myslím, takové chování samozřejmé. Vezměme kupříkladu moře, že. Jen blázen by jej přehlížel pro nějaký dvoukolový smrdutý hybrid.

Tak i já jsem dlouze hleděl na pro zdejší prostředí tak typickou kamenitou pláž a hladinu zálivu povětšinou rovnou jako stůl, jehož břehy svým tvarem nápadně připomínají podkovu. Ano, byla to taková naše malá podkova pro štěstí. Bohužel jenom na týden. Takový týden se však může stát hodinami nekonečné nudy a znechucení tak, jako se to stalo účastníkům zájezdu, kteří odtud odjeli v sobotu 2.9.2006.

Celá dovolená jim prý propršela. Vskutku, při bližším zkoumání bylo ještě v těch okamžicích patrno, že kameny jsou vespod mokré. Oh, jak politováníhodné. Při pomyšlení, že by se to mohlo stát i nám, se mi sevřelo hrdlo.

Seděl jsem na mechaničáku a přemýšlel: Tak zase u moře ......... Zase u hranic nekonečna .........Nekonečných vod ............... Nekonečno!!! Phe, vždyť ta naše kulička je tak mrňavá......... Hmm, stejně je to zvláštní pocit bejt ve vodě, která spojuje kontinenty, všechny kontinenty ............. lidi, všechny lidi, a vlastně i minulost ztělesněnou železem vraků lodí porostlým bezpočtem korálů křehkých, jak pavučina............ Každá opravdová nádhera je křehčí, než by byl čekal i ten nejprozíravější z nás...............Tady u moře, nebo spíš v moři je nějak intenzivněji cítit blízkost všeho.......................Všechno, co si člověk ochočil.

Seděl jsem tedy na břehu nekonečna přemítaje mám – li se nechat vrhnout do vln zchladlých ustoupivšími dešti, když tu se ke mně přiblížila naše Eva s tradičním úsměvem bortícím bariéry, a jako by mi četla myšlenky, řekla: „Milane, dneska už to asi nevyjde, ale neboj, zejtra se na tebe chlapi nachystají a vezmou tě do vody.“. „Jé, to budu moc rád.“, lhal jsem přímo ukázkově nejen jí, ale i sám sobě, protože jestli něco opravdu nemusím, pak je to studená voda. Takže jsem se už v tom okamžiku začal srovnávat s myšlenkou, že konfrontaci s naprosto netermální vodou se asi, tedy určitě nevyhnu.

Došlo k ní o dva dny později a zprvu to vypadalo naprosto nevinně. Věděl jsem, že přátelé se jdou koupat. Věděl jsem i kam se jdou koupat. Mladý Vašek & spol. našli nádherné kruhové molo s bezbariérovým přístupem. (Máme ho, stejně jako sebe, nafocené ze všech možných pozic a úhlů, protože vozíčkář v moři a na jeho břehu patří k elementům, jejichž zaznamenání je naprosto žádoucí. Ne snad kvůli půvabu pohybů, jimiž se rozhodně nemůžeme rovnat lachtanům, natož pak zdravým, krásným a tudíž nadějným fotomodelkám. Řekl bych, že vozíčkář v moři se jako dosažený cíl snažení může svou exotikou rovnat Chrámu Svatého Víta z pohledu japonského turisty.) Teď se tedy pokusím popsat, jak to bylo s tím mým koupáním. Nejprve jsem se projížděl po břehu obdivujíce nádheru zátoky tak, jak to činí každý český nadšenec, ocitne – li se na břehu vodní plochy větší, než je Rožmberk. Při zpáteční cestě, právě v okamžiku průjezdu nad inkriminovaným molem, jsem ovšem nějak špatně splynul s davem – asi proto, že tam zrovna nikdo nešel – a už jsem se „vezl“. „Milane, pojď se na nás podívat........... Pojď k nám ............“, zněly mile a podmanivě zbarvené hlasy z hlubin, které jsem toužil přeslechnout. – Tedy ne že bych ty lidi neměl rád, ba naopak, jsou naprosto výjimeční a skvělí. – Ovšem v cestě mi stála mamka. Tedy v cestě po břehu. K cestě do vody mě naopak trpělivě přesvědčovala. Zastavil jsem tedy a zahleděl se na vodní hladinu ohraničenou molem jako čerstvý restituent, který ještě stále nemůže uvěřit, že tohle všechno je skutečně jeho. Když jsem se do sytosti vynadíval, vystoupil zdola od vody mladý Vašek a tvářil se jako řádový bratr Františkán, chtíc mne již pouhým výrazem své tváře přesvědčit o skutečnosti, že Bůh dbá o všechna svá dítka, ať jsou sebevíce nezbedná. Po krátkém mimickém rozhovoru jsme se s Vašíkem dohodli, že můj odpor je marný, respektive v těch silných okamžicích mi další odmítání živlu přišlo vrcholně trapné. Souhlasil jsem tedy a nechal se doprovodit na onen úžasný plácek vyhřátý sice již podzimním, přesto však velmi teplým sluncem. Sjezd však byl příliš strmý a přes všechna Vašíkova ujišťování, že mě zezadu společně s mamkou drží a tedy se nemůže nic stát, jsem měl velmi stažený nejen zadek, ale celé tělo. Václav – otec toto naše počínání pár okamžiků  sledoval, načež se několika obřími skoky přiblížil a jal se mne – strašpytla jistit zepředu. Tak jsem se tedy ocitl nadmořské výšce cca 1 m.  Všichni mou odvahu halasně oceňovali. No, teda neřvalo se, to ne, zas taková hvězda nejsem. Ovšem ti žíznivější dokonce chtěli připít na mé zdraví, což se nám všem povedlo až v rámci plavby. Mořská voda byla však shledána příliš slanou pro přípitek na něco takového, jako je život, jež bývá začasté ověnčen přívlastkem sladký, neboť každý krok učiněný na této zemi je bez pochyby obrovským darem.

Nebudu to déle opovídávat. Ani jsem se moc nerozkoukal a zůstaly mi jen plavky. Dobrá, dobrá, máte pravdu, člověk se nemá tvářit moc ukřivděně. Přiznám tedy, že mi zůstal i kruh. Nicméně lapili mne a už jsme, pravda po dosti kluzkých schodech, putovali do živlu. Mí ochránci však byli nad míru obezřetní, takže transport proběhl naprosto bezpečně.

A jaká že byla voda.? Co Vám mám povídat, studená. Ale nepovolil jsem. Protože neplavu, tedy po hladině, pouze se potápím a to nekontrolovaně povětšinou proti své vůli, chtěl jsem onoho bájného Neptuna vyzvat na souboj alespoň tímto neobjektivním a pro mne krajně nevýhodným způsobem. Držel jsem se kruhu křečovitě jako trosečník z Titanicu, ale zároveň jsem se snažil strnulým úsměvem dávat najevo své nekonečné štěstí.

Nekoupal jsem se však jen na výše popsaném místě výše popsaným způsobem ale i v zátoce Maslinica, jež se skví na opačné straně ostrova. Tato, mimochodem rovněž velmi osvěžující koupel se odehrála v rámci velkolepé okružní plavby, která si samozřejmě rovněž zaslouží naši zvýšenou pozornost.

A teď si uděláme drobný odskok, neboť cítím potřebu vydat svědectví o skutečnosti, že jsem navštívil posvátná místa, ze kterých i na průměrně citlivého člověka dýchnou dějiny svou nepopiratelnou mocí všeho, co přesahuje ubohý řekněme stoletý lidský život, a přesvědčí o nicotnosti každodenního pinožení.

Abych však nevyzníval příliš mentorsky, neboť sám nejlépe vím, že nemám sebemenší právo kohokoliv o čemkoliv poučovat, vězte, že chci psát o tom, kterak jsme v okamžiku, kdy už naše sluncem prozářená dovolená vlastně končila, navštívili úzké kamenné uličky starého Splitu, mezi nimiž je opravdovým klenotem torzo Diokleciánova paláce vystavěného ve třetím ctoletí našeho letopočtu jako honosné sídlo sestávající ze čtyř oddělených paláců obdélníkového půdorysu, z nichž každý má vlastní nádvoří. Celý komplex má pak rovněž obdélníkový půdorys. Nevím, jestli jste to z mého „naprosto logického“ popisu pochopili. Že já neprakta jsem neofotil ten prospekt.

Podstatný je však stav onoho paláce, z něhož zbyly jen řady piedestalů, oprýskaných i když ne zpustlých kamenných oblouků, jež kdysi bývaly honosnými podloubími, sloupy s velkolepě vyvedenými hlavicemi.

Za zvláštní zmínku pak stojí kompletně – snad kámen po kameni – zrestaurovaná zvonice, která byla středobodem celého komplexu.