Občanské sdružení OBZOR

Aktivity - Bystřice pod Hostýnem 2007

A teď trošku z jiného soudku. Od 28.7. do 4.8. jsme byli s naším severským občanským sdružením SEVER Liberec v Bystřici pod Hostýnem. To, že jsme skutečně severské sdružení doložila i skutečnost, že akci s námi absolvovala pětice hostů s Dánska. Pokud jde o celkový počet účastníků akce, tak nás letos bylo "jen" sedmnáct, ale taky jsme si to parádně užili. Měli jsme autobus i s řidičem na celý týden, takže se dost výletovalo.

První kulturně - historicky zaměřenou zastávku jsme měli u památníku bitvy u Slavkova, kde 2. žádance L.P. 1805 malý vzteklý Napoleon Bonaparte vyprášil kožich Rusům vedeným carem Alexandrem I. a Rakušákům vedeným císařem Františkem I. najednou, což se od té doby nikomu nepodařilo. Asi proto na to my, ušlápnutý národ uprostřed již tak dlouho sjednocované, a přesto nesjednotitelné Evropy tak dojatě vzpomínáme. Důkazem, toho, že náš smutek a dojetí nad množstvím padlých neutuchá, jsou tři památné stromy, jež na počátku nového milénia poblíž památníku vysadili tři zástupci států, které se tehdy konfliktu zúčastnili.

Před památníkem jsme provedli skupinové focení, načež jsme detailně prozkoumali jeho okolí.

Pochopitelně jsme shlédli do údolí, na místa někdejší krvavé řeže. Ti náruživější z nás mohli dokonce za nepatrný obolus užíti dalekohledu, který je instalován právě u hrany srázu, a měli tak příležitost sledovat místo bitvy z téhož pohledu, jako nesmrtelný velikán. Dnešní Slavkov jest však místem kromobyčejně poklidným a starosta, který mu velí, se prý na rozdíl od Napoleona vyznačuje nezvyklou tichostí.

Když jsme ten památník na kupu mrtvol oblýskali fotoaparáty ze všech stran, odebrali jsme se k zaslouženému odpočinku do "chrámu božího milosrdenství" pojmenovaného Sola Gratia. Stejně jako před rokem nás uvítal milý úsměv paní recepční. Akorát se mi zdálo, že její sestřih "ježeček" je letos o něco kratší.Nuže, ubytovali jsme se - my s mamkou jsme spali tam co v loni - a hurá na večeři, po které již naše lačné žaludky nepokrytě dychtily. Zde ovšem nastal logistický problém, kam v tak malé jídelně - a přiznejme si, že jídelna malá je, protože pan továrník ve třicátých letech minulého století očividně nepočítal s tím, že se mu kdy budou po jeho výstavním sídle prohánět "elektrická žihadla" - kam tedy se čtyřmi elektrickými vozíky. Po delší diskusi a veřejné citaci zákona o neprostupnosti hmot jsme si rozdělili místa u stolů situovaných nejblíže vchodu do jídelny. Copak, my s Honzou jsme na tom byli dobře, protože jsme seděli nejblíže lednici plné lahodných nápojů. Jediným mínusem bylo, že se jednalo výhradně o nealkoholické nápoje.  Za to dva naši kolegové - vozíčkáři, tedy Katka a Jindra, si zákonitě museli připadat jako sardinky, protože seděli právě mezi dveřmi a působili jako okrasná výsadba uprostřed kruhového objezdu. Takže jsme nejprve zajeli my s Honzou k lednici a potom se posadili oni mezi dveře, načež byli elegantně obkrouženi opozdilými hosty. Ovšem dobré jídlo a příjemná konverzace naprosto převážily drobné prostorové nedostatky.

Po dobré večeři jsme se pohodlně usadili do haly a nasávali atmosféru prvorepublikové noblesy a hlavně čerstvý vzduch linoucí se z okolních horských lesů. Kolem osmé hodiny večerní jsme se dozvěděli, že naši dánští přátelé, na které jsme netrpělivě čekali, jsou již na území republiky. Zároveň nám však oznámili, že byli kdesi u Teplic nasměrováni na jakousi objížďku a tedy právě nevědí, kde přesně jsou. Když jsme nasáli tu nádhernou lesní atmosféru a několik piv, odebrali jsme se do ložnic, abychom byli čerství na brzkou snídani.

Ráno, tedy u snídaně, jsme se dozvěděli, že naši hosté elegantně posunuli hodinu příjezdu z původně plánované osmé večerní na půldruhou ranní následujícího dne, což vzbudilo i pozornost bystřické městské policie, která tou dobou čirou náhodou ostražitě hlídkovala v okolí centrálního náměstí. Pozornost městských strážníků byla zajisté oprávněná, neboť lze věřiti, že v tomto nevelkém městě se po půlnoci nestává často, aby jeho ztichlé ulice brázdil zájezdový autobus. Při již zmiňované snídani jsme se dozvěděli, že naši milí "vyslanci Dánského Království" cestou několikráte vařili. Tedy ne, že by snad měli takový hlad. Podle mého skromného názoru jsou to velmi nenároční lidé. Nicméně jejich zasloužilý pětimístný osobní automobil si rezolutně vynucoval časté zastávky, neboť jeho ventilátor si jednoduše "vzal dovolenou" a při zácpách na naší ústřední panelové dálnici tedy nebyla nouze o vzrušující momenty. Není tedy divu, že odvážní cestovatelé dorazili až hluboko v noci a "lodivodové" naší akce jim jeli naproti autobusem, což může vyznít do jisté míry pompézně. Nutno však poznamenat, že žádné menší vozidlo jsme k dispozici neměli a doby, kdy se před automobilem běhalo s praporkem, jsou chvála Bohu dávno ty tam. Takže náš autobus proplouval nočními ulicemi doprovázen dýchavičným osobákem s pětičlennou osádkou.

Následujícího rána, či spíše dopoledne, jsme vyrazili na mši na Svatý Hostýn. Byl to vpravdě vysokohorský výjezd. Chudák Bohouš, tak se náš autobus jmenuje, funěl jako parní stroj. Cestou jsme přibrali dvě kontemplace chtivé turistky středního věku, kteréžto čekaly až pojede ta správná linka. Jenže žádná linka nejela a náš řidič Jirka Třešňák, jenž se vyznačuje tím, že nenechá nikdy nikoho ve štychu, zastavil a učinil dva dobré skutky najednou. Jenže přijeli jsme na záchytné parkoviště pod poutním místem a tam nás čekalo překvapení. Mladík obsluhující parkoviště, respektive vybírající za jeho používání, nám rezolutně přikázal zastavit. Nejen, že nedbal značky, jíž jsou označena vozidla přepravující invalidy, kterou byl náš bus samozřejmě vybaven, ale také nás odmítal nechat jet až nahoru ke kostelu, na což máme jako invalidní občané dle platného silničního zákona nárok. Mladík argumentoval tím, že parkoviště provozuje soukromá firma, v jejíchž interních předpisech se prý o výjimkách pro hendikepované nehovoří. Vypadalo to, jako by nás chtěl přesvědčit, že firma, kterou zastupoval, není povinna dodržovat obecně platné zákony. Během telefonického hovoru s mladíkovým nadřízeným se naštěstí podařilo celou věc vyřešit, takže jme mohli pokračovat až do těsné blízkosti baziliky. Nehledě na monumentalitu oné stavby, kterou je schopen vykreslit jen osobní prožitek nebo několik dobrých fotografií chci poznamenat, že historie tohoto místa je zaznamenána již od úctyhodného roku 1200 před Kristem, kdy zde údajně přebývali lidé s kulturou lužickou (tzv. období popelnicových polí). Později, až mnohem později se toto místo dočkalo rozkvětu na základě přístupu historicky známých i méně známých, vždy však bohatých dobrodinců. Například roku 1628 kupují bystřické panství hrabata z Lobkovic, či po nich od roku 1650 rod Rottalů, přesněji tedy pan Jan Rottal, jehož rod spravoval a rozvíjel toto místo do roku 1762, kdy umírá poslední mužský potomek tohoto rodu. Duchovní i kulturní historie hostýnské baziliky je bohatá a dlouhá. Její objekty dokonce několikrát vyhořely. Žádný panovník nebo správce si však nedovolil takovou znesvěcující nestoudnost, jako komunisté, kteří si zde roku 1952 dokonce zřídili internátní politickou školu. No nic, nebudu dál teoretizovat. Dnes je to opravdu nádherné poutní místo s bezbariérovým přístupem do chrámu, takže jsme se dokonce mohli zúčastnit mše, čehož jsme také využili. Ovšem když jsme odjížděli, stala se nám taková nemilá věc. Bohoušovi se rozbila plošina, takže jsme museli najíždět po nájezdech. Sranda. Co ti mám vykládat. Jsme takhle vystoupili na Hostýně u kostela a když jsme chtěli nastupovat, plošina šla sice dolů, ale už ne nahoru. Jiřík Třešňáků chvíli čekal na zázrak, a když se ten nedostavil, musel přikurtovat spodní část plošiny, aby nebrousila o zem. Jeli jsme teda s votevřenejma dveřma a kolemstojící věřící nevěřili vlastním očím a měli z toho vánoce uprostřed léta. To sice křesťanská věrouka nepřipouští, ale v takové chvíli se ani věřící neptá, nýbrž si drží čelist, aby mu nevypadla údivem.....

Počáteční údiv znehybňující tváře všech přihlížejících však poznenáhlu vystřídal úsměv těch, kteří pochopili, a v jistém smyslu i obdiv nad tím, že ani takováhle lapálie odvážné vozíčkáře z Liberce nezastaví. Odjeli jsme tedy málem za ovací ve stoje.

S obědem už na nás netrpělivě čekali. Dobře nasyceni jsme pak počali rozvažovat, co s načatým odpolednem, respektive co s otevřeným autobusem.Řidič Jiřík Třešňák - tak jako již jednou na cestě sem - nejprve hodnou chvíli osciloval s hlavou v dlaních od volantu k plošině a zpět, načež plošinu opět rozšrouboval, podruhé ve dvou dnech vyměnil pojistku a zatáhl plošinu, takže z ní opět byly úhledné schůdky. Hurá!!!