Občanské sdružení OBZOR

Benátská v Liberci 2015

My vozíčkáři nemáme mnoho příležitostí setkat se s protagonity soudobé, tedy nikoli vážné ale rockové, hardrockové, heavymetalové, a ještě tvrdší, z klasického pohledu tedy méně pochopitelné hudby. Ono je to pro nás složitější s návštěvou koncertů obecně, takže přehled o vážné hudbě mají jen ti nejpídivější z nás, ale vážná hudba opravdu není mým dnešním tématem. Ba naopak místopřísežně slibuji, že se dnes budeme věnovat hudbě rockové, a stylům blízkým tomuto žánru. Jsme velice rádi, že nám, tedy zde v Liberci, otevřela své „brány“ Benátská, tedy obdoba Benátské noci, kterou pořádají v Benátkách nad Jizerou. „Naše“ Benátská je však také obdobou pravých a nefalšovaných amerických Woodstocků, které jsme díky takové vymoženosti, jakou tenkrát bylo video, obdivovali už těsně po naší jedněmi velebené a druhými zatracované Sametové revoluci. (Jo, to tenkrát byly časy. Bylo nám osmnáct a patřil nám svět. Je asi mnoho teorií o tom, proč má člověk v osmnácti dojem, že mu patří svět. Ale to jsem se zase zasnil.) Vraťme se tedy na Benátskou, která se konala v nechvalně proslulém lyžařském areálu ve Vesci.

Byly to krásné tři dny plné hudby, které doprovázen dvojicí kolegů muzikantů „otevřel“ svým hlasem Ivan Hlas, kterého jsme obdivovali už před dosti dlouhou řádkou let zejména pro jeho hit Karlín, ale samozřejmě i pro mnohé jiné hity, na nichž je „postaven“ báječný film Šakalí léta. Ivan se svým triem hrál jistě naplno a s veškerým nasazením rockera, který má sice, jak se říká, už něco odzpíváno, ale nemůže se „zastavit“, protože mu to prostě nedá. Jejich vystoupení jsem však minul, za což mne skalní Ivanovi fanoušci jistě nepochválí, ale co se dá dělat, nemůžu stihnout všechno.

S bratrem jsme se vypravili až na Yo Yo Band. Dřív se nám do výhně tónů nechtělo. I v těch osm hodin večer však bylo vedro jako v karvinských dolech. Hit nazvaný Karviná tedy věrně citlivě dokresloval malátnost onoho dne, tedy čtvrtka 23.7.2015 Pan Richard Tesařík zaslouží dle mého názoru absolutorium za to, že se i ve svých sedmdesáti letech v tom vedru elegantně přilevitoval na pódium a v plouživém rytmu pěl směrem k nadšenému obecenstvu všeobecně známé sladkobolné písně, které již dlouhá léta uchvacují tisíce lidí od puberty až po hrob.

Po Yo Yo Bandu nastoupila před dychtivé diváctvo další ikona české populárně hudebně naučné scény, a sice Ondřej Hejma se svým Žlutým Psem, pro kterého je dobrá i modrá. Krom toho se domnívám, že i kdyby ten Pes měl jakoukoli barvu, tak Ondřej Hejma vždycky „přitáhne“, a vždycky bude vědět co do toho textu vtěsnat, aby to řeklo víc, než jsme obecně zvyklí, protože on právě to VÍC vyhledává, a jeho znalost čínštiny dokládá, že právě toho VÍC je schopen. Žlutý pes je zkrátka vyloženě surrealistická hudební formace, při čemž surrealismus jako esence svobody anevázanosti, jak patrno, ovlivnil nejen Salvadora Dalího, jehož dílo nelze zaškatulkovat ani ohraničit, a mnoho dalších význašných umělců, ale také českého rockera, který se nikdy netajil fascinací čínskou kulturou, čímž dodává české rockové scéně další zcela osobitý rozměr.

Já vím, že první z rockerů, který zjistil, že v Číně je to ono, respektive ta Ono, byl John Lennon, a jejich svatba byla jedním z mnoha počinů, kterými nám obratně „sázel do hlav Brouky“, tedy tak řečeno popularizoval nejen americkou, ale i čínskou kulturu. A Ondřej Hejma směle kráčí v Lennonových stopách, čehož důkazem je skutečnost, že píseň Modrá je dobrá nazpíval nejen v češtině, ale i v čínštině. V současné době je téma Číny velice moderní, protože svět objevuje čínské hodnoty všeho druhu, ale my se jim věnovat nebudeme, protože nad těmito řádky se scházíme kvůlivá muzice, a ne kvůlivá politice.

Opravdu mne mrzí to, k čemu se teď musím přiznat, a sice k tomu, že vystoupení Žlutého Psa jsem neviděl, neboť začínali až po desáté večerní, a tou dobou už musím na KUTĚ.

V pátek 24.7. z mého pohledu „spustil tu smršť“ kultury Miloš DODO Doležal, který v poslední době není v rádiích příliš slyšet, ale my, kteří ho známe takřka od jeho hudebních začátků, tedy od roku 1985, potažmo 1989, jsme dobře věděli, na koho se těšíme. Jeho hit Soudím, který v roce 1992 nazpíval česko-anglicky s Guy-Mann Dudem sice k mé lítosti nezazněl – a nebylo to tím, že by byl na pódiu nedostatek anglicky mluvících interpretů, protože Miloš DODO Doležal jr., který velice úspěšně studuje na univerzitě v Barclay, doprovázel kromobyčejně zručně, a při tom až překvapivě energicky svého otce na baskytaru. Jiných metalových lahůdek, také z dob začátků Vitacitu, jsme se ale dočkali.

Samozřejmě jsme napjatě čekali i na legendu české hudební scény, tj. na pana Vladimíra Mišíka. Ten, tradičně doprovázen ETC., a netradičně znaven vedrem toho dne panujícím a vše ubíjejícím ztěžka usedl na židli, znaveně se chopil kytary a jal se spolu s ostatními zvučit. Na kytaru hrál s po loket ovázanou rukou, což jednoduše svědčí o tom, že léta běží a čas se nezastaví se ani před velkým jménem. Přes protesty publika – kupodivu i nevkusně agresívní - se dvacet minut zvučilo, protože pánové si na vyznění svých snah velice zakládají. Začalo se hrát v ostrém rytmu Šmajdáku a ploužáku, dozvěděli jsme se mimo jiné jakéže blues se hrálo u Špejcharu, a abychom se po dlouhém čekání příliš nezlobili, ukolébali nás mistři Ukolébavkou. Také nám bylo objasněno proč některé růže tak rychle uvadají, a jak to zařídit, aby člověk dostal třináctej plat. Pan Mišík se bál, že mladá generace nepochopí text písně Ztracený podzim. Copak mladá generace, ta texty interpretované Vladimírem Mišíkem chápe dobře. Fatální však bylo, že manažerka mající na starosti časový harmonogram na Fanda stage dle mého názoru naprosto nepochopila význam zájmu diváků, a v pět hodin odpoledne požádala pana Mišíka, aby zahrál poslední písničku, protože je potřeba dodržet časový harmonogram. Nikdo z hudebníků na pódiu ani nikdo z diváků toto rozhodnutí nechápal, a tak pan Vladimír s nadhledem sobě vlastním, a bohužel také s únavou ve hlase – později jsem se dověděl, že tohle byl jejich třetí koncert v jednom týdnu – konstatoval, že bude poslední písnička. Celou situaci eufemizovala skutečnost, že po ETC. hráli Blue Effect, tedy Radim Hladík, takto dlouholetý a dobrý kamarád členů ETC., který jen s potutelným úsměvem postával u schůdků a v klidu čekal na okamžik, kdy mu Vláďa předá pomyslné žezlo.

Nicméně před vystoupením Blue Effect lidé odešli ve chmurné náladě, a podle toho, že spíkr z Gambrinus stage upozorňoval na probíhající vystoupení Blue Effect na Fanda stage ještě před sedmou hodinou soudím, že na Blue Effect se rozhodně nepřišlo podívat tolik lidí, kolik organizátoři očekávali. Po tom násilném ukončení vystoupení ETC. se ani nedivím.

Ačkoli nejsem jeho fanouškem, chci věnovat pár slov Michalu Hrůzovi, jehož účast na tomto podniku je pro mne obrovskou vzpruhou a důkazem toho, že slušnost a morálka má ještě své zastánce, a bylo by dobře, aby se z „nekonečného spánku“ po vzoru Michala probudilo dostatečné množství lidí. Podrobnosti jeho životního příběhu jistě znáte, nebo si je můžete dohledat na internetu.

Já jsem před vystoupením Radima Hladíka také odjel ke Gambrinus stage na vystoupení Arakainu s Lucií Bílou, která s Arakainem coby lepá mladice začínala zpívat a šokovat fanoušky nejen svým hlasovým rozsahem tří oktávek. Dlouhou dobu jsem měl pocit, že se Lucie za své rockové začátky stydí, což je, nebo tedy by byla, pro českou hudební pidiscénu obrovská škoda. Sice mi bylo hodně líto, že nepřijel Aleš Brychta, ale co se dá dělat, časy se mění. Někdy mnohem rychleji a fatálněji, než abychom to byli schopní vstřebat, což se pochopitelně netýká jen hudby, ale co se dá dělat, takový je život.

„Kaini“ tedy logicky připomněli staré „pecky“, ale mají i nový repertoár, a kromobyčejně obdivuhodné je že Jirka Urban (56) a Zdenda Kub (51) jsou stále strojově přesní a bleskurychlí instrumentalisté.

Cesta Lucie Bílé od Satanicy ke špičkové interpretaci vánočních koled je skutečně fenomenální, a snad jedině ona dokáže podat tak interpretačně hodnotné důkazy o tom, že i rocker může mít vztah k hodnotám dalece přesahujícím většinový materialistický pohled na svět.

Co dodat. Talentem zkrátka není obdařen každý, a rozvinout ho k až zarážející dokonalosti dokáže jen málokdo.

Precedens s Bárou Basikovou, jejíž přirozený talent také nelze zpochybnit, je samozřejmě kapela, kterou dobře známe, a ten, kdo rozezná kvalitu kytarové hry Michala Pavlíčka, si jejich vystoupení rozhodně nemohl nechat ujít. Jak by řekl astrolog, jedná se o stálici, která nehasne, ale naopak září na našem hudebním nebi přes všechny porody a neshody, a můžeme tomu být jen rádi, protože jejich mnohovrstevná hudba povznáší i veskrze přízemní povahy zejména tehdy, když začne Bára „šplhat“ do závratných hlasových výšin, čímž je pověstná.

A pravda je taková, že třetího dne, kdy vystoupili hvězdy festivalu, to jest Halloween, jsem se nezúčastnil, protože jsem z předchozích dnů byl velice unaven. Zejména příspěvek Arakainu, který jsem si vychutnal „v kotli“, mne z hudebního hlediska nadchl, ale na druhou stranu mne nemálo vysílil pokud jde o třmínky, kovadlinky a bubínky, takže se omlouvám, že nemohu referovat o třetím dni.

Chci vyzvednout to, že vozíčkářům bylo umožněno sledovat dění na Gambrinus stage z vyvýšeného místa, tedy z plošiny, což pokládám za velice příjemné usnadnění našeho vnímání hudby a interpretačních schopností jednotlivých hudebníků.